Tak jak jí teď má chutnat život?!

Anotace: Jak jí má chutnat život, když vššecho dodržela, ale stejně se smrti nevyhla ?

A:
Ahoj, jmenuju se Annie a dnes slavím 19 narozeniny. Se svojí matkou Susan a bratrem Nagelem bydlím ve městě Blackpool. Můj otec mi zemřel při autonehodě, když mi bylo čtrnáct. Nehoda se stala 15. Října roku 1987, kdy řidič, sedl opilý za volant automobilu a nebral ohledy na to, že by mohl někoho zabít. Od té doby má matka potřebu mě ochraňovat. Chápu jí. Když jsem před nedávnem přišla domů s tím, že bych si chtěla udělat řidičák, tak mamka absolutně nesouhlasila, ale nakonec jsem jí přemluvila.

M:
Ahoj, jmenuji se Michael a je mi 19 let. Žiji se svojí matkou Morgan, otcem Jackem, který je alkoholik a dvěma sestrami Elizabeth a Nicol. Když jsem se narodil, akorát jsme se stěhovali do města Blackpool. Už když jsem chodil na základní školu, tak se mnou byly problémy. Nekázeň, drzost, vulgární chování a mluva vůči spolužákům a učitelům, šikana a ještě spousta dalších „přestupků“. Nevím, jestli to všechno bylo výchovou mých rodičů, ale něco k tomu vedlo. Jelikož rodičům bylo naprosto jedno, co dělám, tak jsem si udělal řidičák, ale protože nemám vlastní auto, půjčuji si táty. Samozřejmě, že on to ani nezpozoruje.

A:
Je 3O.června a já jdu před prázdninami naposledy do školy. Už když jsem vstávala, měla jsem pocit, že se dnes něco stane, ale nevěděla jsem, jestli něco dobrého nebo zlého. Jelikož jsem ve studiu velmi dobrá, tak se nemusím bát vysvědčení jako mí ostatní spolužáci ze třídy. Když skončila hodina a já zjistila, že mám zase samé jedničky, odebrala jsem se pomalou chůzí ke dveřím třídy. V tom mě zastavily moje kamarádky Lusi a Sydney.
Lusi začala jako první: „ Tak co, pojedeme někam oslavit to tvé narození?“
Já jsem přikývla a zeptala se: „ Jo jasně, tak v kolik se sejdeme?“
Sydney se přidala: „No, co takhle v devět večer na našem náměstíčku?“
Souhlasila jsem a odešla domů.

M:
Je jedenáct hodin ráno, když mě probouzí jazyk mého psa Bondyho. Obléknu se a jdu s ním ven. Po několika minutách vidím, jak naproti mně jde po ulici jeden kluk z mé party. Jmenuje se Peter. Když přišel blíž, tak jsem ho pozdravil a začali jsme si povídat o tom, jak byl včera na nějakém mejdanu ještě s dalšími kamarády a jaký byl parádní. Bondy se mezitím venčil na trávníku v parku, kde jsme se potkali.
Najednou se mě Peter zeptal: „Nepůjdeme večer na nějaký večírek?
Já jsem zapřemýšlel a po chvíli odpověděl: „No proč ne? Stejně nemám co na práci. Tak v kolik?
S pohledem na hodinky řekl: „V šest odpoledne. Tady.“
Po zjištění že je půl dvanácté jsem mu odpověděl, že souhlasím. A vydal se směrem domů.

A:
Po příchodu domů, jsem ukázala vysvědčení. S pohledem na moje výsledky se mamka usmála a pochválila mě. Potom jsem jí řekla, že bych ráda jela večer na večírek. Najednou jsem v jejích očích viděla obavy a strach.
Posadila mě a začala povídat: „Holčičko moje, ty si už nevzpomínáš, jak táta zemřel?“
Podívala jsem se jí do očí a řekla: „ Samozřejmě že si vzpomínám. Nemusíš se bát. Dám na sebe pozor!“
S prosebným hlasem se mě zeptala: „ Slib mi prosím, že nebudeš pít žádný alkohol, budeš na sebe dávat pozor? Stejně se o tebe budu bát, protože tvůj táta taky neudělal nic špatně, chtěl se jen za námi vrátit domů. Kdyby tenkrát ten nezodpovědný muž, nesedal za volant opilí, nemuselo to tak vůbec dopadnout.“
Pověděla jsem: „Slibuji, na mě se přece můžeš spolehnout. Nikdy bych neudělala nic, co by mohlo ohrozit něčí rodinu, nebo mě samotnou. Prosím, dovol mi vzít si na tu párty auto.“
Po chvilce ticha se na mě mamka znovu podívala a řekla: „Dobře. Můžeš jet autem, ale prosím tě, nedělej žádné hlouposti a nepij.“
„Děkuji ti, slibuju, že všechno dodržím.“ dopověděla jsem větu a odešla.

M:
Vrátil jsem se z procházky s Bondym domů a uviděl svého otce s lahví rumu v ruce. Matku jsem zahlédl v kuchyni, jak připravovala oběd.
Šel jsem k ní a pověděl jí: „Jdu dneska večer na večírek.“
Bohužel místo nějaké odpovědi, které pokládají matky synům, když někam odcházejí, jsem se dočkal jen nervózního odseknutí: „A co já s tím? Jdi si, kam chceš a teď mě nech být nebo spálím oběd.“
Sklopil jsem hlavu a pomalým krokem odešel. Plno jiných kluků v mém věku by bylo rádo, kdyby se jejich matky nestarali, tak jako se nestarají o mě. Ale při pocitu, že o vás nemají zájem už od dětství, by každý byl rád, alespoň za špetku zájmu. Bohužel. Možná to je ten důvod, kvůli kterému jsem tak nevyrovnaný. Možná je to ten důvod, kvůli kterému hledám útěchu na večírcích s pivem v ruce. Možná je to ten důvod, kvůli kterému jsem problémový. Možná, možná, možná,…
Už je půl sedmé musím se jít připravit. V sedm se scházím s Peterem na smluveném místě a vyrážíme na cestu.

A:
Odbilo osm hodin a já se šla připravovat na párty.
„Co si tak na sebe vzít?“ přemýšlela jsem nad otevřenou skříní.
Přemýšlela jsem asi tak 15,20 minut a nakonec jsme se rozhodla pro džíny a moje nejoblíbenější triko. Když jsem se oblékla, začala jsem řešit šminky.
„Modré nebo zelené stíny? Rtěnku nebo lesk? Mám si vůbec dávat linky?“ uvažovala jsem.
Najednou do pokoje přišel brácha, kterému je 10, s tím, že je večeře. Sebrala jsem se tedy a šla večeřet. Po večeři jsem vstala od stolu, uklidila nádobí a vrátila se do pokoje přemýšlet.
Asi po půl hodině, když už bylo třičtvrtě na osm, jsem byla připravená na odchod.
Sešla jsem po schodech dolů do obýváku a prohlásila: „Tak mami, já odcházím. Měj se tu pěkně.“
Mamka se otočila a povídá: „Nezapomeň na to, o čem jsme mluvili. Slíbila jsi mi to. Mám tě ráda, holčičko moje. Dávej na sebe pozor.“
„Neboj. Budu a svůj slib dodržím. Taky tě mám ráda.“ po tom co jsem toto dořekla, jsem mamku objala a dodala: „Tak ahoj!“

M:
Když už jsme na místě, tak je osm hodin a večírek se právě rozjíždí. S Peterem jsme se připojili a začali si užívat. Došli jsme si pro pivo a pozorovali, jaké tu jsou holky.
Peter mi povídá: „Teda žádná sláva.“
Já řekl: „Pojď, jdeme si dát něco tvrdší, než jen pivo.“
Peter souhlasil a objednal dvojitou vodku.

A:
„Ahoj holky“ pověděla jsem.
„Ahoj Annie, tak co? Připravená, si to pořádně užít?“ zeptali se mě.
„Samozřejmě. Tak jedeme?“ ptám se jich.
„Jasně!“ odpověděli.
Cesta trvala asi hodinu, ale potom jsme dorazili na místo. Už od pohledu mi bylo jasné, že to tu bude fajn. Vešli jsme do podniku, kde hodně nahlas hrála muzika a všude spousta lidí. Holky si šli hned pro pivo a já se zatím rozhlížela. Když se vrátili, zabrali jsme si jeden stůl a šli tancovat.

M:
Čas utíkal neuvěřitelně rychle a alkohol stoupal do hlavy ještě rychlejším způsobem, že jsme si museli na chvíli odpočinout.

A:
Asi po třech hodinách tancování, byla kratičká pauza a já navrhla odjezd.
„Cože? Ses zbláznila? Teď se to tu teprve pořádně rozjíždí, kam bys chodila?“ Namítla Lusi.
„Děje se něco?“ zeptala se mě Sydney.
Já odpověděla: „Ne. Nic se neděje, jen jsem už unavená. Pojedu domů.
„Vážně chceš odjet?“ zeptaly se mě obě.
„Jo. Vy si to tu užijte.“ zvedla jsem se a odešla.

M:
„Michaele máš už dost, pojedeme domů!“ zakřičel na mě Peter.
„Co to tu povídáš?! Dyť jsem v pohodě!“ Naštvaně jsem mu odvětil.
Věděl jsem, že mám trochu upito, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nasedli jsme do auta, já nastartoval a vyjeli jsme. Po cestě domů jsem přemýšlel, co bude, až přijedu domů.

A:
Sedám si do auta s myšlenkou, že za chvíli budu doma. Připoutávám se, startuji auto a vyjíždím. V hlavě se mi motá plno myšlenek, ale nejvíce jsem se těšila na tu, až přijedu domu, obejmu mamku, řeknu ji, že jsem v pořádku, půjdu si lehnout do postele.

M:
Po chvíli strávené za volantem, objevuji v přihrádce u spolujezdce načatou láhev Becherovky. Otevřel jsem jí a napil se. Byla trochu bez chutě, ale čemu se divit asi po litru a půl vypité 60% vodky. Nabídl jsem i Peterovi, ale ten už byl na mol. Ne, že já bych nebyl, ale oproti Peterovi jsem byl schopný se pohybovat. Najednou byl obraz tak trochu neurčitý a dvojitý. No tak to trochu rozjedeme. A šlápl jsem na plyn. V tu chvíli začaly z nebe padat kapky vody.

A:
„Ale ne. Proč musí zrovna teď pršet?“ začala jsem se rozčilovat.
Najednou vidím jedoucí auto, jak s neuvěřitelnou rychlostí se řítí přímo na mě. A vedle na sedačce spolujezdce se objevil můj táta.
„Neboj se, holčičko moje milovaná. Nebude to bolet. Pevně se drž.“ pošeptal.
Jako bych ucítila jeho dotek na mé ruce.

M:
Když jsem trochu zaostřil...
„Auto-o-o-o!“ vydal jsem tichým bezmocným hlasem.
Peter se ani nehnul. Vytřeštil jsem oči a dal ruce z volantu před obličej.

A:
„Pane bože! Ne-e-e-e-e-e-e-e-e-e!“ Zakřičela jsem.
Najednou přišel divný povit v břiše. A celý můj život se mi v krátkých intervalech promítal pře očima. A teď to přišlo. Neuvěřitelně silný náraz.

rachot :! BUM ! - ! BUM ! . . .

M:
TUC-tuc, TUC-tuc, TUC-tuc. Poprvé jsem slyšel tlukot svého srdce tak nahlas jako nikdy předtím. Cítil jsem po celém těle neskutečnou bolest. Snažil jsem se pomalinku otočit svou hlavou, abych se kouknul, co je s Peterem.
Když jsem se otočil, uviděl jsem Petera jak je celý v položený v krvi.

A:
Objevila jsem se v místnosti, která byla vymalovaná na bílo. Všechno bylo bíle. Pak jsem zahlídla tmavou postavu postávající v prostředku místnosti.
„Tati? Jsi to ty? Co se stalo? Co ty tu děláš? Co já tu dělám?“ zeptala jsem se.
„Měla jsi autonehodu. Musíš být silná. Musíš se vrátit. Nesmíš nechat matku samotnou. Bojuj. No tak bojuj. Tohle není tvůj konec. Ty nesmíš zemřít. Ne teď. Ne takhle. Ne v tuhle chvíli. Jsi mladá a máš celý život před s sebou.
Najednou jsem otevřela oči a všude kolem byl asfalt a tráva. Všude střepy z rozbitých aut.
„Pomoc! Pomoc!“ snažila jsem se sípavým hlasem někoho přivolat.
„Pomozte mi někdo! Prosím.“ zoufale jsem se pokoušela pořád dokola.
Pořád jsem slyšela tátův hlas, jak mi říká: „Nevzdávej to! Nevzdávej!
Slzy se mi hrnuli do obličeje strašlivou rychlostí. Pohled na čisté nebe a na padající kapky byl strašlivě svazující. A najednou jsem uslyšela zvuk houkající sanitky, která se přibližovala.

M:
„Vydrž Petere, už jede sanitka!“ zoufale jsem dodal při pohledu na jeho zkrvavené tělo.

A:
„Mami? Slyšíš mě?“ začala jsem mluvit do prázdna.
„Chci ti jen něco říct. Víš, můžeš být na mě pyšná. Dodržela jsem tvůj slib. Nepila jsem. Ale nechápu to, když jsem dělala všechno dobře, proč tu teď ležím v hromadě střepů, ve vlastní krvi a se slzami v očích?“
Mlčela jsem a nechala stékat slzy po obličeji.
Po chvilce jsem dodala: „ Omlouvám se, ale dneska se už asi nevrátím. Je mi to líto. Odpusť mi prosím. Snažila jsem se. Nechápu, co se stalo. To auto se tam objevilo a já nestihla nic udělat. Prosím nezlob se na mě. Přála bych ten slib dotáhnout do konce, ale nejde to.“
Najednou jsem začala pociťovat chlad, který se blížil k mému pomalu troucímu srdci. Zaslechla jsem hlasy doktorů, kteří se za mnou ihned rozeběhli.
„Už nemám moc času. Chtěla bych tě teď obejmout a naposledy tě vidět. Kdybych tě poslechla a nedělal si ten řidičák, nemuselo by se nic stát,ale byla jsi nejlepší mámou, jakou jsem si kdy mohla přát. Děkuju ti za ty roky s tebou. Nikdy na nebe nezapomenu. Nikdy! Miluji tě!“ to byla má poslední slova, co jsem vyslovila.
Přestala jsem cítit slzy, chlad, tlukot srdce. Neslyšela jsem nic.
Doktoři přiběhli, ale já už zavírala oči. Nedokázali mě vrátit znovu do života.

M:
„Pomoc!“ volal jsem.
Když mě vytáhli z auta, uviděl jsem tu zkázu, kterou jsem zavinil. Pod nohama mi umíral kamarád a o kus dál jsem zabil mladou dívku. Nedokázali mu pomoct. Zemřel kvůli vysoké ztrátě krve. Já jsem jediný přežil s otřesem mozku a pár modřinami. Všude byla krev a střepy. Když přijeli policisté, odvedli mě, aby mi změřili alkohol v krvi. Měl jsem 2,5 promile. Ještě jsem nebyl moc schopný vnímat.Ale smrt dvou naprosto nevinných lidí jsem si uvědomoval moc dobře.

A:
„Omlouvám se tati. Nedokázala jsem to. Byla jsem moc slabá.“ S pláčem ve tváři oznamuju tátovi.
„To nic. Už je dobře. Už je všechno za tebou. Už tě nikdy neopustím.“odpověděl a objal mě.

3. osoba :

Ve 2:00 ráno. 1 července.

„Dobrý ráno, omlouvám se za vyrušení, ale je u telefonu Paní Johnsnová?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ano to jsem já. Stalo se něco?“ starostlivým hlasem odpověděla.
„Je mi líto, že vám to musím oznámit, ale vaše dcera Annie Johnsnová, utrpěla vážnou autonehodu v důsledku opilého řidiče, který narazil v rychlosti 150 km/h do čela vozu vaší dcery a je mou povinností vám oznámit, že bohužel zraněním na místě podlehla.“ Řekla osoba volající paní Johnsnové.
V telefonu se ozval hlasitý pláč.

Syn paní Jonhsnové : „Mami? Stalo se něco?“ ...