Bezcený klub bezcených

Anotace: Moje zatím nejdelší (a snad i nejlepší) divadelní hra. Krátce děj: Parta ztroskotanců se pravidelně schází v jednom klubu a snaží si pomoci navzájem.

Krátce děj: Parta ztroskotanců se pravidelně schází v jednom klubu a snaží si pomoci navzájem.

Osoby a obsazení:
Marie – vedoucí skupiny
Patrik – homosexuál
Dráp – feťák
Monika – dívka, která nikdy nikomu neublížila
Elizabeth – žena, která si myslí, že je kočka

I. Dějství

Obraz první

Pracovna. Marie sedí za pracovním stolem. Vedle je postel, stoleček s nějakou fotkou a svíčkami vedle ní.

Marie (sedí za pracovním stole): Tak dneska mám další skupinu. Kdo tam bude? Kdo budou ty čtyři osoby? Ty chudáci? Jaké budou jejich příběhy? Budou smutné? Jistěže, proč by tam jinak chodili. Je to velké odhodlání. Jít se vypovídat. Svěřit dalším, naprosto cizím osobám, své nitro. Odhalit se. Ne každý na to má. Všichni ty, co tam přijdou, udělají velký kus svého vyléčení. Uvidíme. Snad si budou navzájem pomáhat. Ne jak minule. No to byla hrůza. Snad se budou navzájem respektovat a poslouchat. Snad. No, to se dozvíme za okamžik.

Obraz druhý

Diskusní místnost nadace „Přežij“. Ze židlí je vytvořen kruh. Na židlích sedí Dráp, Monika, Elizabeth a Patrik. Marie stojí. Dále tu je jedna postel a věšák, kde je jeden kabát a bunda

Marie: Vítejte v nadaci „Přežij“, jejichž hlavním cílem je pomáhat lidem, kteří měli v životě víc smůly než štěstí. Já se jmenuji Marie. Budu se vám snažit co nejvíc pomoci k vaší úspěšné léčbě s problémem, s kterým jste sem přišli. Příjmení znát nepotřebujeme. Jde víceméně o anonymní spolek. Jde hlavně o to, pomoci, ne zjišťovat, kdo se jak jmenuje. Tento spolek je naprosto dobrovolný. Kdokoli chce, může kdykoli odejít. Chce někdo jít pryč?

(podívá se upřímné na každého v místnosti. Nikdo nic neříká)

Nikdo?

(pořád ticho)

Dobře. Nuže, začni třeba (pomlka) ty (ukáže na Patrika). Jo, mimochodem, všichni si tu tykáme ano?

Patrik: Jasný. Jmenuji se Patrik. Klidně vám řeknu i příjmení, chce-li někdo.
Marie (rázně): Není potřeba.
Patrik: Dobře. Ale chtěl by to někdo vědět, tak klidně.
Monika: Já bych to chtěla vědět.

(Patrik se zvedne. Jde k Monice a pošeptá ji své příjmení. Pak si opět sedne.)

Patrik: Já nemám žádný problém. Já jsem homosexuál. Ale ne takový ten slizký, ale slušný. Je mi prostě lépe v mužské společnosti. O dost lépe. To se ale nelíbilo šéfovi u nás v podniku. Nechápu proč. Že bych se mu až tak nelíbil? No, a tak mě sem poslal, abych se „vyléčil“. Ale já nejsem přece nemocný.
Marie: Určitě nejsi nemocný. Aspoň ne duševně. To jediné tu můžeme zjistit. A určitě nejsi. Neboj, v práci to bude zase dobrý.
Patrik: Děkuji
Marie: V pořádku. Od toho jsme tu. A kdo se nám svěří další? Třeba ty. (ukáže na Drápa) Se tu neustále vrtíš.
Dráp (má evidentně obsťák): No, čus lidi. Já jsem nějakej Dráp. A sem jsem šel, protože chci přestat s drogami.
Monika (evidentně jí to zaujalo): A cos bral?
Dráp: Začal jsem s trávou. Pak hašiš, koks, LSD, houbičky a pervitin.
Monika: Páni, toho je fakt dost. A jak dlouho už drogy bereš?

(Dráp se začne pořádně klepat)

Dráp: Od patnácti

(Marie vytáhne z kapsy prášky a podá je Drápovi)

Marie (mateřsky): Na. Jdi si lehnout. A při tom cucej tenhle prášek. Udělá ti lépe.
Dráp (nevrle, ale uposlechne) Hm, a budu závislej na tyhle sračce.
Marie: Tyhle prášky nenesou žádné riziko, ani vedlejší účinky. Vysadit je nebude pak žádný problém.

(Dráp si lehne na postel, zavře oči a cucá lék)

Tak kdo další? Co třeba ty? (ukáže na Moniku) Tebe to tu evidentně zajímá, když jsi tak aktivní.
Monika: Děkuji. Jmenuji se Monika. Já mám neobvyklý cíl. Já (pomlka, a pak, jakoby se za to styděla) jsem ještě nikdy nikomu neublížila.
Marie (nevěřícně): Někomu asi ale jo, ne?
Monika: Fakt ne. Když někdo se mnou chtěl chodit, tak jsem s ním pokaždé chodila. I když mi byl nepříjemný. Nechtěla jsem ho zklamat. S nikým jsem se nerozešla, vždy jsem to nechala na něm. A takhle to bylo u všeho. Vždycky jsem každému vyšla vstříc.
Marie: Ale to je přece nádherná vlastnost, že?

(ostatní přikyvují)

Monika: Jo, pěkná, ale lidi to už začali zneužívat. A dost rapidně. (vztekle) A já už toho mám prostě dost. Já už nikomu nebudu dělat hadr. Hadr všech vašich potíži (odmlčí se) Monika. To si každý teď říká. Však počkejte. Za chvíli se vrátím. To něco zažijete. (na Marii) Proto jsem tady. Abych nabrala inspiraci, jak být zlý.
Marie: Zajímavý problém. Ale zde nikdo není zlý.
Monika: To já vím. Ale jsou tu lidi, kteří se nějak nelíbí společnosti. Nějak ji naštvali. A to je to, co já chci. Zjistit jak a čím to společnosti vrátit. Těm, co mě celý můj život jen zneužívají.
Marie: A už sis něco vybrala?
Monika (přemýšlí): Drápův případ mě docela zaujal.

(Dráp se s cuknutím zvedne z postele)

Marie: Drápe, klidně lež.

(Dráp si opět lehne)

Ale to hlavně vytrestáš sebe Moniko.
Monika: Ale i společnost. Lidi nemají rádi feťáky. (k Drápovi, který leží v posteli) Promiň Drápe. Hnusí se jim. A pak jsou celý den zhnusený, a to je dobře. To chci.
Marie: Jak chceš, ale byla bych raději, kdyby sis našla něco méně nebezpečného.
Monika: Uvidíme.

(Marie vstane)

Marie: Nuže, pro první sezení to stačí. Děkuji ještě jednou všem, že jste přišli. Držím vám všem palce. Mějte se

(Marie chce už odejít, když k ní přijde Monika)

Monika (ukáže na Elizabeth): A co ona?
Marie (rozesměje se): Málem bych zapomněla. Děkuji Moniko. To je Elizabeth. Je to kočka. A nemá náladu komunikovat že? (podívá se na Elizabeth).
Elizabeth: Mňau

OPONA

II. Dějství

Obraz první

Pracovna. Marie sedí za pracovním stolem. Vedle je postel, stoleček s nějakou fotkou a zapáleními svíčkami vedle ní
Marie: Jestli budou všechny dny, jako včera, tak to bude príma. Žádné hádky, žádné nepokoje. Pacienti mají o druhé zájem. (odmlčí se) Vlastně, pacienty. Lidi, kteří měli holt smůlu v životě. (ušklíbne se) I Elizabeth.

(zazvoní telefon. Marie ho zvedne)

Ano? (pomlka) Cože? (pomlka) Fakt? (pomlka) Ať se jim, tedy, daří.

Obraz druhý

Diskusní místnost nadace „Přežij“. Ze židlí je vytvořen kruh. Na židlích sedí Dráp, Monika, Elizabeth. Marie stojí. Dále tu je jedna postel a věšák, kde je jeden kabát

Marie: Pěkný den.
Dráp: Brej.
Monika: Zdravím.
Elizabeth: Mňau.
Monika (překvapivě): Nevíte někdo, kde je Patrik?
Marie (klidně): Odstěhoval se z města.
Monika (zděšeně): Proboha, proč? Nelíbilo se mu tady?
Marie: Já doufám, že líbilo. Ale našel si partnera a odstěhoval se za ním do Brna.
Monika (nadšeně): Jé, tak to se má. Snad budou šťastný. (na Marii) Vyřiď mu prosím, že jim upřímně gratuluji.
Marie: Vyřídím. (ke všem) Tak, dneska bychom se zaměřili na Drápovou situaci.

(Dráp sebou trhne)

Dráp (zděšeně): Mou?
Marie: Jistě. Nesouhlasíš?
Dráp (omluvně): Tak jsem to nemyslel. Já jen, že jsem prachsprostej feťák. A na tom není nic zajímavého
Monika (mile): No to je sakra zajímavé. (na Elizabeth) Že?
Elizabeth: Mňau.
Dráp (překvapený zájmem ostatních) No, dobře. A co byste chtěli přesně slyšet?

(Marie si vezme do ruky zápisník a tužku)

Marie: Proč si s tím začal. Co bereš?

(Dráp vypravuje. Monika bedlivě poslouchá. Elizabeth sem tam sebou škubne, jinak taky poslouchá. I Marie poslouchá a občas si něco zapíše do zápisníku)

Dráp: Začal jsem s tím kolem patnácti let. Zprvu to byl alkohol a cigára. I to jsou už drogy. Bylo to proto, že jsem nepatřil do žádné party. Miloval jsem matiku. Byl jsem v ní hodně dobrej. Dokonce jsem vyhrál i několik matematických olympiád. (povzdechne se). Ale to bylo dávno. Měl jsem svojí matiku, která byla pro mě druhá rodina. Pak jsem měl jen mámu. Otec umřel těsně po mém narození. Máma do mě furt hustila, že se odstěhoval kvůli práci, ale já jsem pak zjistil od dědy, že se předávkoval hašem, když šel oslavit můj příchod na svět. Nikdo se mnou nic mít nechtěl. Pro ostatní jsem byl ufoun, co přiletěl z planety Matematika. Kolem patnácti jsem to již nehodlal tolerovat. Chtěl jsem to změnit. Chlast a cíga mi otevřely dveře do party. Najednou jsem už pro ně byl člověk. Člověk, kterého berou. A to se mi líbilo. Moc se mi to líbilo. To bylo to, co jsem chtěl. Po čem jsem dlouhá léta snil. Ale tím, jak jsem byl dlouho bez přátel, se ve mně vyvinula touha to dohnat. Vynahradit si ty ztracené roky. A tak jsem si sehnal trávu. Náhle jsem byl někdo. Ten, co se nebojí jít do něčeho víc. Ale ostatní mě nenásledovali. Oni furt jen kouřili a chlastali. Ať jsem hulil, jak jsem chtěl, tak oni furt nic. A už jsem pro ně přestával být vzorem. Už se mě dokonce pomalu začali bát. Štítit. V sedmnácti mě vykopli ze své party. A to mě tak nasralo, že jsem si sehnal pervitin a (povzdechne si) začalo to se mnou jít z kopce. Pervitin, hašiš, koks, LSD, no, úplná encyklopedie drog. Začal jsem krást kde se dalo. Abych měl na dávky. Z automobilu, z tašek lidí, z domů, chalup, no prostě všechno, co se dalo nějak zpeněžit. A takhle to dělám už tři roky. Několikrát jsem byl i ve vězení. To mamka nehodlala tolerovat a dala mi na výběr. Buďto se vyléčím a nebo ji už nikdy nesmím na oči. (začne plakat). Já chci bejt doma. Už jsem tam nebyl hodně dlouho. (přestane vyprávět, zavře oči).

Monika (po chvilce ticha obdivně): Páni
Marie: Pěkný zážitek. Smutný, ale s možná s veselým koncem.
Dráp ( pořád má zavřené oči): Snad.
Marie ( zkoumavě): A jak dlouho už nebereš drogy?

(Dráp otevře oči, smutně se podívá na Marii. Pak oči zase zavře)

Dráp: Jen dva dny.
Monika (povzbudivě): Nějak se začít musí. (na Elizabeth) Že?
Elizabeth: Mňau

(Marie si horlivě něco zapisuje do notýsků)

Marie: Ano, to musí. První krok bylo to, že jsi sem přišel a podělil se svým problémem. To si zaslouží potlesk (začne tleskat).

(Monika a Elizabeth začnou taky tleskat)

Dráp (náhle si stoupne a zařve): Přestaňte!

(Monika, Marie a Elizabeth přestanou. Monika se tváří zděšeně. Elizabeth se schová za židli. Marie se tváří s pochopením)

Marie: V klidu. Jen jsme tě chtěli povzbudit. Máš to těžké, Chápu tě. I já mám s drogami nepříjemné zkušenosti. Vím jak ti je. Chceme jen pomoci. Abys opět vycházel s maminkou (pokyne Drápovi) Prosím, sedni si.

(Dráp se pomalu uklidní a sedá si)

Dráp (omluvně) Promiňte. (k Monice) Promiň.
Monika: V pohodě, ale už prosím nekřič.
Dráp: Neboj, už nebudu. (jde k třesoucí Elizabeth) Klid. Už to přešlo. Promiň.

(Elizabeth si pomalu sedá na židli)

Elizabeth: Mňau.

(Dráp si sedne na svou židli)

Marie (stoupá si): Dneska jsme docela pokročili. Přemýšlejte o dnešku a přeji pěkný zbytek dne.

(všichni vstanou. Dráp a Elizabeth odejdou. Monika přijde k Marii, která je na odchodu)

Monika (zvědavě): Tys taky brala drogy?

Monika (ušklíbne se): Jediné drogy, které jsem kdy brala, byly můj syn, život a (pomlka) čokoláda.

OPONA

III. Dějství

Obraz první

Pracovna. Marie sedí za pracovním stolem. Vedle je postel, stoleček s nějakou fotkou a zapáleními svíčkami vedle ní

Marie: To zas byl den. Chudák Dráp. Má určitě těžké chvíle. Asi jako (povzdechne si) Martin. Můj chudáček synáček. (podívá se na stolek u postele, kde je Martinova fotka a kolem ní zapálené svíčky). Dostal ho koks. Ve dvaceti třech letech. Tak mladý. Můj Martínek (začne plakat). Můj nebohej kluk. Ještě před třemi roky tu byl mezi námi. Už ne. Už není. Nikdy už nebude. To kvůli němu jsem se dala na tuhle práci. Abych pomáhala lidem, jakým byl Martin. Aby jejich matky necítily co já. Chápu a soucítím s Drápovou maminkou

(zazvoní telefon. Marie si utře slzy a zvedne ho)

Ano? (pomlka) Ano, to jsem já. (pomlka) Chodí ke mně na schůzky. (ticho, pak zděšeně vykřikne) Cože? Že chodil? Jak to myslíte? (najednou se zarazí. Z ruky ji vypadne sluchátko. Hledí nepřítomně na diváky) Jako můj syn.

Obraz druhý

Diskusní místnost nadace „Přežij“. Ze židlí je vytvořen kruh. Na židlích sedí Monika, a Elizabeth. Marie stojí. Dále tu je jedna postel a věšák, na kterém nic není

Marie (myšlenkami neustále jinde, ale snaží se uchovat profesionalitu) : Tak, dneska budeme probírat Elizabethinu situaci.
Elizabeth : Mňau.
Monika (zvědavě): A kde je Dráp?
Marie (posmutně): Dráp (pomlka) už nepřijde.
Monika: Jak to ? Copak se ho to včera dotklo?
Marie: Ne, to určitě ne. Ale víš Moniko, (podívá se na Elizabeth) a Elizabeth, on (opět pomlka), on umřel.

(je vidět, jak jsou všechny ženy smutné)

Monika (po chvíli): A ví se jak?
Marie (utře si slzy) Podle policie se předávkoval. Ale já si to nemyslím. On byl na moc dobré cestě s odvyknutím. A proto pochybuji, že by to udělal. Podle mě mu někdo střelil zlatou dávku naschvál. Možná někdo, komu dlužil peníze, a nebo koho udal policii. Nevím, ale opravdu pochybuji, že by se Dráp zabil dobrovolně.

(Všechny tři ženy jsou potichu)

Marie: No, ale stalo se. Už s tím nic bohužel neuděláme. (na Elizabeth) Tak pověz. Jak jsi se stala (pomlka) kočkou?

(Elizabeth evidentně vypráví nějaký příběh)

Elizabeth: Mňau, mňau. Mna mňa, u. Sss, mňau. Mňau. Mmňauu.
Marie (po chvíli, naprosto v rozpacích. Ani poznámky si nedělala): Aha, no, tam bylo řečeno vše. Dneska to stačí. Děkuji za váš čas. (prosebně se podívá na Moniku a Elizabeth) Držte se!

IV. Dějství

Obraz první

Pracovna. Marie sedí za pracovním stolem. Vedle je postel, stoleček s nějakou fotkou a zapáleními svíčkami vedle ní

Marie: To je mi ale skupina. Den co den někdo odpadne. Nejdřív Patrik a teď i Dráp. Snad to dneska bude vše v pořádku. Nejde ani tak o mě a mojí pověst psycholožky, ale hlavně o ty lidi. Jo, Patrik to má dobrý, on žije se svým partnerem. Ale Dráp ne. On už nežije vůbec.

(zazvoní telefon)

(zděšeně) Ne! Už ne. (Marie zvedne sluchátko) Ano? Nazdar Chocholoušku. (pomlka) Jo, ta ke mně chodí. (pomlka) Co? Ona utekla? (pomlka, pak se Marie usměje) Tak si ji nechte. Typický příklad rozdvojené osobnosti. Myslí si, že je kočka. (pomlka) Netlem se tak! Kočka, no. Nic rozumného z ní nedostanete. Jen mňouká a vydává skřeky. Jako kočka. (pomlka) Už mi tu zůstale jen jedna klientka. Tak aspoň někoho snad vyléčím. Tak se měj, a děkuji za zprávu. Měj se.

Obraz druhý

V chodbě nadace „Přežij“ potká Marie Moniku

Marie: Zdravím Moniko. Tak jsme tu už jen my dvě.
Monika (překvapeně): Cože? A co Elizabeth?
Marie (usměje se): To víš, kočičí pudy. Utekla. (když vidí Moničin zděšený výraz, snaží se jí uklidnit) Neboj, našli ji moji přátelé z blázince. Je u nich. Podrobí se účinnější léčbě. Vždyť s ní nebyla žádná rozumná řeč. Jsi to viděla sama. To bylo jen (napodobuje Elizabeth) mňau. To nemělo moc cenu. Na tohle jsem krátká.

(Monika po chvíli podá Marii ruku)

Monika (potěšeně): Děkuji. Děkuji, mockrát.
Marie (nechápavě): Za co?
Monika (nadšeně): Že jsi mě vyléčila, přece.
Marie (ještě víc nechápavě): Já? A jak prosím tě?
Monika: No, tady byli tři lidi s problémem. Patrik, Dráp, ať mu je zem lehká a Elizabeth. Každý odešel. A já jsem nikomu nepomohla. Jen jsem seděla, sem tam jsem něco řekla, ale nepomohla jsem jim. Za tři dny jsem stihla to, co jsem nestihla za celý svůj život. A dokonce třikrát. To je přece výborné. Tedy, pro mě.
Marie (dává si všechno dohromady): Ale tak, Patrik je přece spokojený. Tomu si nijak neuškodila.
Monika (směje se): Prosím tě. Ty myslíš, že mu ta homosexualita vydrží? Jsi si nevšimla, jak se po mě lačně koukal?

(obě vyprsknou ve velký smích)

OPONA

KONEC