Ne moc dobrý způsob jak zahnat nudu

Anotace: Ze života/ vtipné / trošku akční :)

To je nuda! Strašná! Ani televize už mě nebaví! A bábi nemá ani žádnou normální knížku. To radši školu než tohle! Teda pokud by zrovna nebyla chemie nebo čeština. Těšila jsem se na velké prázdniny, až si odpočinu od školy, ale nuda je větší než ve škole. Mamka i taťka mají moc práce a myslí si, že u babči mi bude nejlíp. Nejsem na to zvyklá. Minulý rok byla ještě máma učitelka a trávily jsme prázky spolu. A teď mě šoupli k babče! Však by mi nevadilo, že se rodiče vrátí domů až v osm. Aspoň bych mohla jít ke kámošce nebo surfovat na netu. Nuda...
,,Haničko nemáš hlad? Udělala jsem ti svačinku."
,,Ne babi, dík, před chvílí jsem měla oběd."
,,Ale ty musíš jíst. Jsi taková hubená..."
,,Nejsem příliš hubená! To ty-" málem jsem řekla to ty jsi tlustá, ale včas jsem se zadržela. ,,To se ti jen zdá"
,,Ale no tak Haničko, přece to nedám psovi."
,,Dej to do lednice, sním si to později. Ach jo...." vzdychla jsem. A babča se hned zatvářila ustaraně. ,,A co že jsi taková smutná? Děje se něco?"
,,Právě že se nic neděje. Je tu děsná nuda."
,,Nuda? Tak si pojď zahrát Člověče nezlob se."
,,Babi, já už nejsem malá." Zvedla jsem se a šla ke dveřím.
,,Kam jdeš?" ptala se hned bábi.
,,Ven. Nějak se zabavím." Vyšla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu. Když jsem byla malá, chtěla jsem bydlet na vesnici, ale teď bych to tu nepřežila bez internetu. Došla jsem k nedalekému rybníku, sedla si na lavičku a pozorovala děti, které si hrály opodál. Za chvíli si pro jednu holčičku přišla starší sestra a odvedla si ji domů. Připomněla mi mou bývalou spolužačku, která se odstěhovala. Do hlavy se mi začal pomaloučku vkrádat ďábelský plán...

,,Čau babi! To bys nevěřila koho jsem potkala," vykřikla jsem potěšeně na babču hned jak jsem přišla domů (vlastně k babičce domů).
,,Ne koho?" Divila se babča.
,,Potkala jsem svoji starou kamarádku ze školy, která se odstěhovala. Nevěděla jsem, že bydlí tady!" Pokračovala jsem v lhaní.
,,Tak to je skvělé! Aspoň se nebudeš tolik nudit."
,,Že jo babi! A mě napadlo, že bych u ní mohla přespat. Její mamka to dovolila." To nebyl chytrý tah. ,,A co tvoje máma?" Vzpomněla si hned babča.
,,Já jí zavolám a zeptám se jí. A když mi to dovolí, můžu u ní přespat?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
,,To víš, že můžeš!"
,,Tak já jdu zavolat rodičům." Vyběhla jsem z pokoje a když byla bábi z doslechu odvážila jsem se křinout: ,,jo!" Mamce jsem zamozřejmě nevolala, ani jsem žádnou starou kámošku nepotkala. Měla jsem v plánu ráno nasednout na autobus a jet domů. Je to skoro hodina cesty. Doma aspoň nebude nuda a trocha adrenalinu mě taky pobaví. V čem jsem nalhala bylo, že hodlám spát u nějaké kámošky. Přece nemůžu přijít domů, když tam budou rodiče.
Za chvíli jsem přiběhla do kuchyně. ,,Mamka mi to dovolila!" Oznámila jsme babči šťastně. ,,Tak já zítra ráno odjedu. Teda odejdu jsem chtěla říct!" tězce jsem se přinutila se zasmát, ,,a budu tam na oběd, to mi taky její mamka dovolila a pak u ní přespím. Ráno přijdu domů."
,,Nooo... Mě se to nějak nelíbí. Celý den tě neuvidím."
,,Neboj se babi. Budu ti každé 2 hodiny volat, abys věděla, že je všechno v pořádku."
,,No tak dobře," nechala se konečně přemluvit babča.
Jo! Spolkla to i s navijákem.

Když jsem ráno nastupovala do autobusu měla jsem smíšené pocity. Cítila jsem se vítězně, ale ani zdaleka jsem ještě neměla vyhráno. Mohlo se toho ještě tolik pokazit! Co když babča zavolá mamce a zjistí, že mi nic nedovolila, ani se mnou nemluvila? Toho jsem se bála. A taky jsem měla trochu výčitky svědomí.
Cesta byla nudná. Ale ne tak nudná jako pobyt u babičky, protože jsem se mohla těšit na to, co budu dělat, až tam přijedu.
Samozřejmě jsem hned včera zavolala Radce. Ta na mě už čekala na nástupišti.
Ten den utekl jako voda a bylo by zbytečné popisovat, co všechno jsme dělaly. Rozhodně to byla mnohem větší sranda než sedět u babičky a hrát Člověče nezlob se.

Radka mě šla vyprovodit na nádraží. Rozhlédla jsem se, jestli už tu je ten autobus a spatřila jsem krásného kluka. Bohužel byl starší. Muselo mu být asi 17, ale to je jedno, stejně ho už nikdy neuvidím. Měla jsem oči jen pro něj. Myslela jsem, že mě nic kromě příjezdu autobusu nedonutí od něho oči odtrhnout. Mýlila jsem se. Byla tu ještě jedna věc.
,,Hano?"
,,Hmm..."
,,Nejsou to tví rodiče?"
Moje sny se rozplynuly jako pára nad hrncem a na jejich místo nastoupila tvrdá realita. Vždyť celá tahle výprava je strašně riskantní! Proč jsem si to neuvědomila dřív?
Rychle jsem odešla o kus dál. ,,Do hajzlu," zaklela jsem, ,,co tady dělají?"
,,Nejspíš tě chtěli překvapit, vzali si volno a jedou za tebou k babičce, " napadlo Radku. Ona má vždycky chytré nápady.
,,Co budu dělat? Do tý pitomý malý vesničky pojede další autobus až za 5 hodin! Mohla bych říct, že jsem zaspala, ael nemůžu přece spát do 12! A rodiče přijedou a budou se ptát kde jsem a bábi zjistí, že mi nic nedovolili!"
,, Musíš se do autobusu nějak proplížit, aby tě vaši neviděli," řekla Radka.
Obrátila jsem se k Radce: ,,dej mi kšiltovku a brýle!"
,,Zbláznila ses? Co bych bez nich viděla? Copak nemáš svoje sluneční brýle?"
,,Mám," řekla jsem a začala jsem se rychle přehrabovat v batohu, protože právě přijel autobus.
Rozcuchala jsem si vlasy, nasadila kšitovku a sluneční brýle, nahodila výraz, který jsme považovala za drsný a nepřístupný. No... Naštěstí jsem se neviděla v zrcadle, ale Radka při pohledu na mě bojovala s chutí rozesmát se.
Když jse nastupovala do autobusu měla jsem srdce až v krku. Rychle jsem prošla kolem rodičů a sedla jsem si úplně vzadu. Celou cestu jsem byla nervózní, nejspíš bílá jako křída a někteří cestující po mě tu a tam vrhli ustarané pohledy - musela jsem vypadat, že se mi chce zvracet...
Když jsme konečně za hodinu, která mi připadala jako celý den, přijeli na zastávku, vyskočila jsem zadními dveřmia pelášila k babči. Musela jsem to vzít oklikou, abych nepotkala rodiče a o to víc jsem musela utíkat.
Když jsem celá uřícená vletěla k babči do obýváku a svalila se na nejbližší křeslo, přišla za mnou bábina a zeptala se:,,co jsi dělala, že jsi celá udýchaná?"
,,Chtěla jsem to prostě stihnout do oběda." Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
,,Ale vždyť je 9 hodin! Oběd je až ve 12."
,,Chtěla jsm stihnout i snídani."
Vtom zabouchali na dveře rodiče. ,,Ahoj! Přišli jsme tě překvapit. Tak si sbal věci a jedem domů. Vzali jsme si volno."
,,Aha..." řekla jsem utrápeně.
,,Tobě se to nelíbí?" Divila se mamka.
,,Jasně, že líbí, je to úžasné!" Tvářila jsem se šťastně, ale v duchu jsem si myslela: jestli mě chcete zabít, tak se vám to málem povedlo.