Hradba chladu

Anotace: ...Pocity dnešního rána...

Bylo mi horko. Seděla jsem na posteli, opřená o zeď a četla jsem si ve starých poznámkách. Bylo sychravé ráno ale bylo brzo. Všichni ještě spali a pokojem se neslo zvláštní, děsivé, ticho. Občas jsem vzhlédla ke dveřím, ale byly pořád zavřené. Pak jsem uslyšela něco jiného. Právě, když jsem dočítala úryvek Shakespearova Hamleta, se pokojem rozlehli tupé nárazy. Bylo mi ihned jasné, co to je. Podívala jsem se před sebe. Na okenní tabuli padaly nekompromisně další a další, dešťové kapky. Tak dlouho už nepršelo. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá, protože byla zima a nemělo by pršet. Mělo by sněžit. Jako omámená jsem se ze sebe shodila peřinu a v noční košili došla až k oknu, kde jsem se zastavila. Sledovala jsem, jak venku padá zimní deštík, který se pomalu měnil na pekelnou bouřku. Ani jsem si nevšimla, že žárovka na stropě zablikala a zhasla. Vnímala jsem pouze to šero venku, ty tupé nárazy dešťových kapek, ten chlad... Vztáhla jsem ruku a opatrně jsem se bříškama prstů dotkla skla. Rychle jsem ruku opět stáhla. Udiveně jsem se dívala na ruku. Pocítila jsem obrovský žár a barva mých ruk se změnila z bledých na červené. V místech, kde se kůže dotkla okenní tabulky. Byl to velice zvláštní pocit. Jako by mě zchladil a zároveň rozpálil ještě víc. Nemohla jsem odolat pokušení, zkusit to znovu. Sedla jsem si na zem a zvedla jsem druhou ruku. Déšť sílil a bouře se každým zvukem, každou dešťovou kapičkou zvětšovala. Přitiskla jsem druhou ruku na sklo. Asi to bylo tím, že jsem věděla, co mě čeká, takže jsem neucukla tak, jak bych měla. To mě přivádí na myšlenku, že teď, když jsem tam ruku nechala déle, už nemělo sklo ten efektní žár. Teď mým tělem, od konečků prstů proudil pouhý chlad. Vítaný chlad. Chlad mi prostupoval tělem, jako meteorit atmosférou a zchladil celé mé tělo. Přitiskla jsem na okenní tabuli i čelo. Chlad mi udeřil do hlavy tak, že mi začala třeštit a vítaný chlad se stával až nepříjemným. Mrazivým. Chtěla jsem se odtrhnout, ale nešlo to. Chlad proudil přes sklo a nehodlal se vzdát. A já také ne. Zavřela jsem oči a pouze nasávala ten chlad. Dech se mi srážel na okenní tabulce a měnil se v další kapičky. Napjatě jsem se bořila v pocitech a přerývavě jsem dýchala. Byla mi zima. Okno, které dělilo vnitřní teplo a vnější chlad bylo zamlžené a neprostupné. I přes to jsem cítila tak obrovský chlad, jako bych stála venku a kapičky, sražené zevnitř mě lechtaly na tváři, jako zimní deštík jednoho sychravého dne...