Když se má říct navždy sbohem...

Anotace: Co k tomu dodat...život (Psáno cca před rokem)

Měla tu chalupu moc ráda. Vystoupila z auta a podívala se přes silnici. Stála tam. To dlouhé vesnické stavení v ní probouzelo radost. Na kamenné zídce za plotem stál černý chlupatý psík. Štěkal a kňučel a velikou rychlostí metal ocáskem.
Na zápraží vyšla stará žena v zástěře, aby je přivítala. Jako obvykle mrzutá, že místo v osm ráno, přijeli až ve dvanáct. Jako pokaždé. A přece jenom to byla vyhlídka na skvělé prázdniny.

Toho listopadového rána se jí špatně vstávalo. V pondělí měla jít do školy. Tak moc by tam v ten den chtěla. Umyla si hlavu, snědla kousek suché housky, víc do sebe nedostala. Dělala všední věci, jako by šla do školy. Ale ze šatníku vyndala černé kalhoty a svetr. S těžkým žaludkem, jakoby snědla závaží, se oblékla. U zrcadla se namalovala a vzala si věci. Nasedla do auta a snažila se nevnímat věci kolem sebe. Ty moc smutné věci. Uzavřela se do své vlastní hlavy. Dlouhá hodina cesty uběhla nečekaně rychle. Auto zastavilo u té samé budovy jako před měsícem. Tak moc ošklivé a nenáviděné budovy.
Vystoupila z auta a vnímala to lezavé mrazivé počasí. Klepala se do morku kostí, ale nebylo to jen od zimy. Když viděla přijíždět jiná auta, rozklepala se ještě víc. Hleděla na ty smutné obličeje a v tu chvíli na ní dolehla celá pravda. Otočila se zády k nim, chtěla zakrýt slzy. Nechtěla mluvit, třásl by se jí hlas. Viděla ty známé tváře, které dlouho neviděla. Možná se na ně trochu těšila, ale v tu chvíli by byla ráda, kdyby je neviděla. Ne takhle a ne teď. Objala se se sestřenicí a s ostatníma se pozdravila. Dolehlo to a ona byla zmatená.
Došli ke vchodu a zůstali stát venku. Třásly se jí kolena. Bylo tak nepříjemné. Slova, která ji lidé říkaly, ji přišli absurdní. Celá tahle situace jí přišla absurdní. Po měsíci tu stojí zas.
Dostala do ruky karafiát a sklonila hlavu. Prohlížela si ho a poprvé v životě pocítila silnou nenávist k téhle zatracené kytce. Poslední pokyny před začátkem. V ruce žmoulala papírové kapesníky a strašně se jí třásly ruce a kolena. Najednou jí to připadalo k smíchu. Třesou se jí kolena. Bylo to tak nepříjemné, že se jí chtělo smát. Vešli a usadili se do lavice v druhé řadě. Najednou jí smích přešel. Začala hrát hudba a všichni si stoupli. Otevřeli se dvířka a do popředí vyjela rakev.
Ucítila první slzy. Ještě se zadívala na rakev a potom už dlouhou dobu hleděla na zem. Místní farář předříkával svou řeč. Nerozuměla mu, neuměla se modlit a tak mlčela. A mrzelo jí to. Podívala se na faráře a slyšela ostatní říkat motlitbu. Jenže ona jí neuměla a cítila se provinile. Nevnímala nic z toho, co říkal. Nic z toho nebylo o babičce, kterou znala, kterou si pamatovala.
Brečela a věděla, že ostatní brečí taky. Znamenala však ona žena pro ně to, co pro ní? Více jak půlku těch lidí neznala a věděla, že už ani nepocítí touhu je poznat. Cítila hořkou pachuť v puse. V uších jí doznívaly smuteční písně a pak se ty dveře za rakví zavřely navždy.
Vstala a vyšla ven do mrazivého vzduchu, který jí hned ovanul. Udělalo se jí lépe. Zachumlaná do kabátu pohlédla ke svému poslednímu prarodiči, babičce z tátovi strany. Došla k ní a odvedla jí do auta.
Pokračovalo se smuteční hostinou. V restauraci si dali oběd a ona čaj. Poprvé si myslela, že to bude nejspíš dobré. Všichni si povídali a tak si povídala také. Nikdy tyhle hostiny po pohřbu neměla ráda, nepochopila, jak se lidé po takovém zážitku můžou chtít bavit. Odsuzovala to. Jenže v tuto chvíli pochopila, že jí to pomáhá proti smutku a trápení. Trochu se odreagovat. Jet hned domů by pro ní bylo asi horší.

Uběhlo pár měsíců. A ona se tváří vesele. Lidé kolem ní si ale všímají, že už to s ní není jako dřív. A ona mlčí, aby zapomněla. Jenže uvnitř to stále bolí.
Mívá sny. A v nich se jí o ní zdá. Chybí jí její mrzoutské nálady. Ale i úsměv či výtka, když něco udělala špatně. To jak se tvářila, když přijela za ní. Na to, jak nikdy nezapomněla na její narozeniny ani svátek, stejně tak nezapomínala na tyto dny u dalších pěti vnoučat.
Je jiná, možná smutná. Ale neví, co s tím má dělat. Má zapomenout? Nebo naopak vzpomínat? Často má pocit, že žádnou babičku neměla a to jí dusí. O to bolestnější je na ni vzpomínat. Protože tvář pomalu bledne v jejích myšlenkách a nejde tomu zabránit.
Protože nejde zabránit, aby vás někdo milovaný opustil.

Mám tu chalupu ráda. Chtěla bych vystoupit z auta a podívat se přes silnici. Ale bojím se, protože už tam nikdy nebude ona. Protože už navždy se tam budu vracet a nikdo tam nebude mě vítat.