Kapky čehosi

Bez inspirace a bez nápadu tady teď jen tak sedím. Ani nevím, proč. Stejně na nic nemůžu přijít. Venku je už tma, prší a je zima. Z těžkých černých mraků padají kapky čehosi. Vím, co to je. Jsou to slzy. Jsou stejné jako ty, co se z rudých očí kutálejí po mé tváři. Nebe taky pláče. Také ho něco trápí. Otevřu okno a vystrčím hlavu ven. Je to vzrušující. Přece jen, pohled z devátého patra panelového domu je zajímavý. Nejprve dolů. Tam, na ty malé postavy schované pod deštníky. Jako by všichni byli z cukru. Ale to mě moc nezajímá. Nijak víc nad těmi lidmi nepřemýšlím. Dnes byl krásný letní den. Ale stejně se všechno nějak zvrtlo. Má docela dobrá nálada byla náhle pryč. Rozplynula se v krátkém okamžiku. I to krásně jasné nebe náhle potemnělo. Jako by vědělo, co se stalo. Vlasy mám už úplně mokré. Otočila jsem hlavu vzhůru. Pozoruji tu smutně tvářící se oblohu. Kapičky dopadají na mou tvář. Jedna po druhé stékají a vytvářejí potůčky na mém obličeji a pak se zase odlepí a dopadají o pár vteřin později na zem. Z mého rozjímání mě vytrhla až máma. „Sakra, co to děláš?! Ještě jsi z toho okna nevypadla!?“