Prázdná místnost

Anotace: Obraz lidske duše

Prázdná místnost jsou čtyři zdi. To je všeobecný a zdánlivý, pevně zakořeněný pojem, lidského povědomí. Člověk stojí v místnosti ze čtyř zdí, stropu, podlahy. A říká si- „Ta místnost je prázdná.“
Čistě hypoteticky vzato, prázdná místnost neexistuje. Stejně jako neexistuje nic. Protože, jak můžete zcela bezpečně určit, že ta místnost je prázdná, pokud do ní nevstoupíte. A pokud od ní vstoupíte, jak muže být prázdná, když jste do ní vstoupili.
Ta má místnost, pokud do ní na krátko vstoupíte, a budete se držet, všech, většin lidí zjevných zásad, pak bude prázdná. Ale jsou v ní dveře, malé okénko těsně pod stropem, skrz nějž je občas vidět na oblohu. Oblohu, která je občas blankytná, zatažená, deštivá, občas jsou jím matně vidět hvězdy a když vám bude štěstí hodně nakloněné, - pak zahlédnete měsíc. A jsem v ní také já. proč taky ne. Je moje. Žiji v ní. Když do té místnosti vejdete, vejdete do mého světa. A v něm jsem já.
Nevím zcela bezpečně, zda mé kroky tu místnost někdy opustily. Nevím, nepamatuju se. Nedokáži ani určit, od kdy vnímám existenci té místnosti. Ale je tu. Vždycky tu byla. Jen mi občas připadala trochu větší. Občas se zdi zdály průsvitné a mé oči mohly spatřit místnosti jiných. Ale už nevím, jaké byly. Jestli byly jako ta má.
Největší se zdála v době, kdy do ní chodil jeden muž. Mladík. A pak i jedna žena. Dívka
A oba zmizeli. Místnost se opět zmenšila a zdi nabraly zpět svou hmotu. A chodila ke mně dívka. A spousty stínů. A občas postavy bez tváří. Ta dívka občas ke mně mluvila. A občas byly slyšet i jiné hlasy. Zlé i hodné. A občas křičely, že málem praskla hlava, jindy bylo ohlušující ticho. A tvář té ženy začala mizet. Ztrácela tvář, že místo očí byly jen černé díry a i ty pak zmizely. Mluvila na mě. Ale už nikdy mě neobjala. Možná se na mě smála, ale ten usměv se ztratil pod jakousi maskou. A i když ona tam byla, ta místnost je nyní prázdnější než kdy jindy.
I teď tu sedím. A je tu prázdno. Jenom bílo – ale v okně je mříž. Zvláštní je že se mi sedí pohodlně. Nic nebolí. Tvrdá zeď netlačí do zad, chladná zem nestudí. Snad je to těmi polštáři, kterých je ta místnost plná. Jsou i na stropě. Ten kdo je sem dal, o mě musel mít starost.
Ta žena bez tváře? Ne
Mladík co odešel s dívkou? Ne
Hlasy, které občas slyším? Možná.
Zdá se jako by mé vědomí na okamžik nabylo na rozumu. Začalo vnímat okolní svět. Proč by sem ty polštáře někdo dával.
Kdo
Kdy
A je tu ta dívka. Je tu ten muž. Všichni. A zároveň nikdo. Co to znamená být někde. Pokud to znamená fyzicky se někde vyskytovat, pak tu jsou. Pokud BÝT znamená být tu s někým, někoho vnímat, myslet na něj, pak ty stíny jsou skutečnější než celá tahle místnost. A pokud mé myšlenky se natolik probraly z latergie, aby si uvědomily tuto skutečnost, proč se nemohu pohnout, proč je mé tělo sešněrované v kazajce a když křičím, cítím jak vzduch jde z plic. Jde přes hrdlo, rozechvívá hlasivky, ale nevyjde s nich ani hláska.
Vztek
Beznaděj
Prázdnota
Jediné pocity, které zůstávají. Srdce mi buší a tep je tak rychlý, že cítím železnou pachuť v ústech
Muž s ženou už jsou jen rozmazané postavy, a přesto jsou skutečnější než kdy dřív. Otáčí se zády a odcházejí ruku v ruce a ani se neohlédnou.
Hněv
Samota
Hrdlo se svírá, pěsti chtějí bušit, ale jsou svázané. Srdce. Srdce buší v divokém tepu až přehluší hlasy, které na mě volají.
A pak je klid. Jen ta místnost a já v ní. Zůstává však i mříž a kazajka co mi brání v pohybu.
Všechno vzdávám. Už to nemá smysl.
Už i ty hlasy mlčí.
Pokud mé oči někdy vůbec měly slzy, pak už vyschly. Hrdlo je na troud, už nemám ani sílu mluvit. Uvědomuji si jak bezvýznamný tvor jsem. Vše přichází a odchází ale míjí mě aniž by to vzalo sebou část mě.
I stíny se mění podle světla svíčky.
A je to v pořádku.
Konečně se mohu zase nadechnout, ruce jsou zase volné, mříž padá. Chce to něco udělat.
NĚCO.
Postavy odešly.
Stíny zmizely, když zhasla svíčka.
Ticho.
Možná absolutní lid. Rovnováha. Smíření se?
Něco udělat
Ta bílá je tak jasná. Černá oslepující. Svět není černobílý. Zlo pro jednoho, je dobro pro druhého, ale tady nikdo není. Můj svět JE černobílý.
Ta místnost byla vždycky bílá – a teď – rudne.
Je třeba něco udělat.
Něco
…
Něco