Rodiče

Anotace: Toto není Sci-fi...Jinak se omlouvám za případné chyby. Pravopis mi občas pane prostě neříká :(

Jarní dny se začátkem dubna dostavily v plné síle a vzhled pátečního odpoledne sliboval krásný slunný víkend plný romantiky. Cesta vlakem ubíhala příjemně. S přítelkyní jsme pohodlně seděli na sedátku a připravovali plán, jak celé dva dny strávíme. Zdálo by se, že následný hovor týkající se gynekologie není zrovna příjemným tématem, ale z mého pohledu se vše ubíralo nejlepším směrem. Přítelkyně měla problém s ovulací, ale gynekologie se bála. Přes všechna snažení a vysvětlování se mi ji podařilo uklidnit a vše jí vysvětlit. Byla vyrovnaná a připravená tam zajít.
Vlak zastavil na starém a nevzhledném nádraží malého města. Po projítí vlhkým podchodem nás přivítala sluncem zalitá městská ulice. Doprovodil jsem Barboru domů a sám poté dorazil k žluté bolševické bytovce. Krátce jsem stiskl jeden ze zvonků. Okno v přízemí se otevřelo. Z něj vykoukla hlava starší paní s šedými krátce střiženými vlasy. Byla to moje babička. Vzápětí mi s úsměvem hodila klíče od dvěří.
Všechno probíhalo stereotypně jako vždycky. Koneckonců jsem to měl rád. Víkendy trávené v Přelouči mi vždycky dodaly sílu do dalších dnů. Babička na stůl přinesla s láskou uvařený pozdní oběd a začala se vyptávat. Vždy přicházely stejné otázky, škola a rodiče. Potom se vrhla do mytí nádobí. Její kuchyně byla maličká a nepraktická stejně jako všechny ostatní v této i dalších bytovkách. Kvůli tomuto známému faktu vynadala bolševikům do kurev a kladla mi další otázky.
Den probíhal stejně. Seděl jsem v křesle a četl Reflex. Do obýváku vešel strýc, který po noční vždy do šesti spal. Odložil jsem časopis a kouknul se na mobil. Rozsvícená ikonka v podobě malé žluté obálky napovídala, že mi přišla sms. Otevřel jsem ji.
Obsah textové zprávy zkazil celý krásný víkend. Barbora doma oznámila, že se chystáme na gynekologii a vzápětí zažila hotové peklo. Její matka, kterou jsem od jisté doby považoval za zcela retardovanou, zešílela a chovala se jako smyslů zbavený utečenec z psychiatrické léčebny. Obvinila Báru z nezodpovědnosti. Prý mi roztahovala nohy i když věděla, že má nepravidelnou menstruaci. Vypadlo z ní, že tato nepravidelnost je nemoc a dívka tudíž nemůže sexuálně žít. Svojí vytříbenou logikou usoudila, že je její dcera určitě těhotná. Při čtení této sms zprávy se do mě vlilo neskutečné množství vzteku a nenávisti.
S rodičema mé přítelkyně jsem nevycházel zrovna nejlépe. Žádné setkání se i přes mé usilovné snažení nikdy nekonalo. Jejich přístup a absolutní netolerance k našemu vztahu byla šokující.
Odeslaná sms s uklidňujícím obsahem se evidentně minula účinkem. Vzkaz od jejích rodičů byl jasný. Chtěli se mnou mluvit. Moje prsty bez váhání nacvakaly text se souhlasem k setkání. Abych byl přesný, chtěl jsem se vidět pouze s jejím otcem a důvod byl jasný. To co Barče máma udělala bylo neodpustitelné. Schůzku následně, stejně jako již mnohokrát, zrušili.
Sobota a neděle se oproti očekávání vlekly a mě bylo zle. Nespal jsem.


Pondělní dopoledne jsem prožíval nejhorší chvíle za poslední rok. Výklad učitele šel naprosto mimo mě a mé myšlenky se toulaly ve světě neznáma. Zazvonil zvonek, který oznamoval konec šesté vyučovací hodiny. Působil jako injekce, která svou vakcínu nové energie aplikovala do mých žil.
Doma jsem odhodil batoh a za půl hodiny už seděl v čekárně soukromé gynekologie. Barbora s mámou tam přišli asi o deset minut déle.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem.
„Dobrý den,“ na půl huby odpověděla její máma, že jsem to skoro neslyšel a sedla si do opačného koutu čekárny.
Barbora byla vystrašená a třásla se po celém těle. Vystrašená byla i její matka, ale na rozdíl od Barbory ze mě a ne z gynekologa. Ani nepípla. Moje ruce hladily ty Bářiny.
„Neboj se,“ díval jsem se jí do očí. „To zvládneš, jsi šikovná holka.“
„Nzvládnu,“ suše odpověděla a třásla se dál.
Za pár minut přišla řada i na nás.
„Mami,“ vzlykla Bára, „půjdeš tam semnou?“
„Já myslela, že seš už velká holka,“ odpověděla jí. „Myslela jsem ji, že to zvládneš sama.“
Ruka se mi sevřela v pěst a zuby zaskřípaly zlostí. Barbora se ještě několikrát neúspěšně pokusila mámu přemluvit.
„Nedoprošuj se miláčku,“ řekl jsem nahlas, aby to slyšela i ona. „Ona ti za to nestojí.“
Slyšela to moc dobře a vstala, aby šla s Barborou dovnitř. Čekal jsem asi patnáct minut než bylo vše vyřízeno. Vše dopadlo dobře. Lékař předepsal antikoncepci a nařídil rozbor krve...