Odpusť mi to, prosím....

Anotace: tento příběh je bohužel pravdivý....

Je čtvrtek odpoledne. Sedím u stolu a píšu úkoly. Náhle někdo zazvoní, jdu otevřít.,,Ahoj mami", přivítám jí ve dveřích.,,Ahoj", odpoví a podá mi tašku s nákupem. Položím jí na stůl.,,Půjdeš se mnou do nemocnice za babičkou?", zeptá se jako pokaždé v tento den už půl roku.,,Né,dneska ještě budu dělat úkoly. Půjdu příští týden.", vymluvím se.,,Tak jo...budu jí pozdravovat.", odpoví mi mamka a zavře dveře. Zase si sednu ke stolu a pokračuju v počítání matiky.
O hodinu později: Cvaknou dveře a mamka vejde.,,Ahoj jsem zpátky. Tak sem babičku pozdravovala.", řekne hned na začátku.,,A co ještě říkala?", zeptám se. ,,No vyprávěla mi, co měla k obědu a co doktoři a tak. Tu nohu má pořád nějak špatnou. Nelepší se jí to.", řekne smutně.
Večer: Zazvoní telefon. Mamka ho zvedne.,,Ano? No dobrý den...cože: Vždyť sem tam odpoledne byla? Aha...tak no..dobře.. upřímnou soustrast.", slyším útržky rozhovoru. Mamka položí telefon a utírá si slzy.,,Co se děje?", zeptám se nechápavě.,,Ba-ba-babička umřela.", řekne třesoucím se hlasem. Podlomí se mi kolena...to není možné, vždyť odpoledne bylo ještě všechno téměř v pořádku...tečou mi slzy..kdybych tam jen šla...vymluvila jsem se..já jsem ji mohla naposledy vidět, mohla jsem jí jako vždy držet za ruku, dívat se jí do očí a mluvit s ní...moje poslední šance jí vidět a já jí takhle zahodím! Je mi na nic, ikdyž od téhle příhody uplynul už více než rok, pořád se cítím provinile, když se na sebe podívám do zrcadla! Pořád brečím když na to myslím..i teď když to píšu a dívám se na ty řádky...