Anděl strážný?

Anotace: Moje první povídka, napsána asi před dvěma lety. Měla jsme tehdy těžké období a tak jsem své pocity vložila do tohoto ne zrovna profesionálního díla.

Je sychravo a fouká vítr. Měla jsem se s ním sejít. Nepřišel-zase. Zase jsem zůstala sama jen s mobilem v ruce, kterým jsem mu pokaždé volala kde je. Pokaždé si něco vymyslel. Ovšem dnes, rok poté,co jsem ho poznala, jsem opravdu doufala-vlastně…Kdybych jenom doufala…Já věřila, že přijde. Že přijde, usměje se, obejme mě a zašeptá že mě miluje. Jak jen jsem byla naivní. Byla jsem zklamaná. Ano, byla jsem hodně zklamaná. Za jeden rok, 52 týdnů, 365 dní a skoro 8760 hodin přišel na rande, která skoro pokaždé -snad jen se třemi výjimkami- navrhl on, jen dvakrát. Věřila jsem mu. A tak jsem nepátrala, jestli jsou jeho slova, vyřčená mě do telefonu pravdivá, či jestli je to jen snůška lží. Avšak po roce se ve mně cosi zlomilo. Jako každý doopravdy milující člověk jsem začala žárlit. Začala mě zmáhat bolest, která se mi za tu dlouhou dobu nahromadila v srdci. Chodím temným parkem, listí mi šustí pod nohama a na tvářích začínám cítit závan studeného větru. V kapkách deště, padajících z noční, listopadové oblohy se ztrácí slané slzy, které se mi vším tím zklamáním začaly kutálet po obličeji. Vzpomínám na to, jak jsme se poznali. Jak jsem se zamilovala do jeho roztomilého a nevinného pohledu… Ta vzpomínka mě ubíjí. Chci tak moc, když po večerech sním o klukovi, ve kterém mám oporu a důvěru? Asi ano…Ironie je, že jsem kvůli němu přišla o všechny přátele. Půl roku mi říkali, že je to sobec, který mě nemiluje. Nevěřila jsem jim. A tak mě nechali s mojí naivitou samotnou. Teď už vím, že měli pravdu. Teď už vím,že jsem na všechno sama. Z kapsy u kalhot vytáhnu prstýnek. Není od něho, jak by se zdálo logické. Je od táty. Dal mi ho před pěti lety. Bylo mi tehdy deset let. Od té doby jsem ho neviděla. Ne, neodešel… On zemřel… S matkou od jeho smrti téměř nekomunikuji. Sourozence žádného nemám. Nemám rodinu. Když někdo tvrdí, že nikoho nemá, většinou má těch pár lidí, kterým je podobný a kteří jen čekají na to, až jim poví o svých problémech. Já ne. Já ty lidi nemám. Málokdo ví, jak mi je, když už hodiny bloudím rozlehlým parkem. V jedné ruce mám pro mě nejdůležitější věc-prstýnek s vyrytým slovem: Nezapomeň ,,Nezapomenu tati. Nikdy.'' Zašeptám, s hlavou zdvihnutou k obloze. V druhé ruce ještě pořád pevně svírám mobil. Věc,která jen tiše přihlíží mému neštěstí. Přitom by stačilo tak málo. Aby zazvonil. Teprve dnes jsem zjistila pravý význam slova bolest. Opravdovou bolest člověk pozná ve chvíli, kdy v něco strašně věří, ale přitom moc dobře ví, že se tak nikdy nestane. A já věřím -je to zvláštní, ale s každou uplynulou minutou věřím víc a víc- že se mi mobil v ruce rozezvoní. Ale přesto dobře vím, že to tak nebude. Mobil bude dál nečinně a tiše přihlížet mému utrpení, já budu dál přemýšlet o tom,co je špatně, on bude dál mlčet a odpověď na tak prostou otázku proč zůstane dál nevyslovená…

Už dlouhou chvíli se bezmyšlenkovitě toulám osamělými uličkami Prahy. Aniž bych to plánovala, během půl hodiny jsem došla na mě důvěrně známe místo. Právě stojím na Nuselském mostě a v duchu se mi odehrává celý život. Nebyl zrovna pestrý a několikrát už jsem ho chtěla ukončit. Ale pokaždé mě od toho odradil on. Nevěděl o tom, jak mi je a jak se cítím. Ale já věřila, že on je ten můj smysl života. Až moc pozdě mi došlo, že to tak není. Nemůžu dál. Ne, nemůžu. Jediná možnost je skočit. Skočit a ukončit to trápení, kterému ostatní lidé říkají život. Jenže…. V tuto chvíli mi jsou myšlenky na nic. Teď jsou důležité činy.

A proto si stoupám na nově postavené zábradlí Nuselského mostu. Nohy mi z něj sklouzávají, protože celý večer pršelo, ale já se nevzdávám a zkouším to znovu a znovu. Já totiž vím, že když člověk něco opravdu chce, tak pro to udělá cokoli. A já nechci nic jiného než skočit. Konečně pevně stojím. Naposledy se nadechnu…,,Sbohem lásko'' Zašeptám a pomalu spouštím nohy ze zábradlí. ,,Ne!!! Nedělej to!!! '' Slyším najednou někoho křičet a vzápětí cítím něčí teplé ruce na svých bocích. Když otočím hlavu, uvidím obličej toho nejkrásnějšího kluka, kterého jsem kdy viděla…,,Můžeš mi vysvětlit proč si to chtěla udělat?'' zeptal se mě. ,,Proč, proč, proč. Copak na světě neexistuje jiné slovo než Proč?'' Krásně se na mě usmál a chytnul mě za ruku. ,,Ano, existuje. Ale já pořád nechápu, proč by to tak krásná holka chtěla ukončit.'' proč, proč, proč…Proč asi…protože nikoho nemám. Pomyslela jsem si v duchu. Asi uměl číst myšlenky, či co, protože mi povídá: ,,Pamatuj, vždycky je něco, nebo někdo, kvůli čemu, či komu má cenu žít. Pamatuj si to. Teď se se mnou pojď ale projít a všechno mi povíš.'' Nedokázala bych ten pocit popsat, ale když mě držel za ruku, cítila jsem se konečně šťastná a v bezpečí. Asi proto jsem mu to všechno pověděla. Byli jsme spolu celou noc. Celou noc jsme se společně procházeli zapadlými uličkami Prahy. Okolo šesté hodiny ráno jsme se museli rozloučit. Dali jsme si něžnou pusu na tvář a každý už si šel po svých…

Je něco okolo jedenácté hodiny večer. Sedím na lavičce v parku. Přemýšlím nad tím, co se stalo včera večer. Moment-vždyť já neznám ani jeho jméno…A navíc, co by dělal tak hezký kluk okolo půlnoci na Nuseláku? Nedávalo mi to smysl…Třeba...Co když má každý člověk nějakého anděla strážného? ,,Děkuji ti, anděli!!!'' Zakřičím do tmavého a tichého parku. Zdálo se mi, že slyším odpověď…Ale…Třeba to byl jen výplod mé fantazie stejně jako onen strážný anděl. Ale jedno je jisté. NĚCO, ČI NĚKDO MI VČERA ZACHRÁNILO ŽIVOT A ŘEKLO ŽE SKONČIT NENÍ ŘEŠENÍ…Na konec je vlastně úplně jedno co to bylo…Hlavně že to přišlo včas…