Respiratio Staturae

Anotace: Krev. Podstata věčnosti. Té věčnosti, která smrtelníkům nepatří. Lidé od Boha dostali jiný dar, Smrt, a ta zase nepatří nám. Život je prokletí, a Prokletými nazývají nás.

Ve svém úvodu nezmiňuji lásku, ba ani žádné jiné city a to po právu, neboť psát o něčem, co jsem nikdy neměl tu šanci poznat, by nebylo příliš vhodné. Pokud se v mém životě někdy tento cit objevil, dokázal jediné. Zraňovat…
Proto jím pohrdám.
Mnohokrát jsem si kladl otázku, co to vůbec znamená, mít rád. V temném úkrytu pozoruji milence, jak se objímají a líbají, jak pláčou, když se rozcházejí. Vídávám následky přílišné žárlivosti. Zlomená srdce, ženy, ronící slzy nad mrtvolami svých manželů, zabitých ve válkách, které trvají věky.
Tak o tomhle všichni básní? Vždyť jakýkoliv cit vede ke zklamání a k bolesti.
Proč ji stále chcete prožívat znova? Ach, vy lidé… Jste tak nepoučitelní a zranitelní, přestože si to neuvědomujete.
Zabíjíte se mezi sebou, válčíte pro jakoukoli, byť sebemenší záminku a my se vám smějeme, neboť jste slepí. Ve své zahleděnosti do smyslu vlastní existence a potřeby něco si dokázat nevnímáte to největší nebezpečí.
Nás.
Lovce.
My nespíme. Skrýváme se v temnotách a to, co nás žene dopředu je neuhasitelná žízeň. Jsme hmatatelné stíny, odlesky z dob minulých, které beze změny přežívají staletí.
O našem prokletí sepisujete tolik knih a vnímáte ho, jako dar. Ale to my máme právo vám závidět! Jen my…
Je nás tak málo a spojuje nás jediné. Věčná touha po smrti, neboť nesmrtelným je tento dar upřen. Prahneme po něm víc, než po vaší krvi. Žízeň nás nutí přežívat a právě proto ji nenávidíme.
Ach ano. Jediná z emocí, kterou znám až příliš dobře. Nenávist.
Každý z nás ji zná. Někteří více, někteří méně. Možná ta největší nenávist patří tomu, kdo vás stvořil. Donutil se zrodit a nedal vám na vybranou. Možná právě tato nenávist patří mě.
A čekání na odpuštění je marné.
Jsem čistokrevný upír. Patřím k vládnoucímu rodu a přece jsem se nikdy nestal králem. Nikdy jsem po tom netoužil.
Nechci moc. Dokáže jen ničit ty, kteří ji mají v držení. Kvůli moci zemřel můj otec… nikdy jsem ho nepoznal. Má matka mi dala tento život a zemřela, osud nikdy nebyl spravedlivý. Vím to. Ale vědět neznamená smířit se s tím.
Některé z mích vět snad zní jako ohrané klišé a já vám nezazlívám, že je za to považujete. Nikdy jsem netvrdil, že mé psaní je dobré. Je podprůměrné a já to vím.
Ptáte se proč tedy píšu? Možná se chci svěřit se životem jednoho upíra, který musel zemřít v okamžiku, kdy jeho život konečně dostal smysl. Možná… všechno a hlavně budoucnost je nejasná. Na nic neexistuje správná odpověď.
To je zákon nesmrtelnosti. Nehledat odpovědi, neboť ty jsou mnohdy děsivější, než sám život. Mnozí z nás by je neunesly.
K čemu jsou vlastně otázky? Chceme se tak dozvědět víc? Chceme se učit a poznávat… pro co, když naše životy jsou tak bezcenné? Nemají žádného opodstatnění a zdá se, že jediným jejich cílem je bojovat.
Ach ano. Dostávám se ke kruté realitě své doby, kdy upíři válčí s démony.
Nikdo neví, kdo si začal první a každý z druhů to svádí na ten druhý. Je to jedna z těch otázek, které nemají odpovědi. Tudíž stačí jen říci: Válčíme mezi sebou od nepaměti, a ještě déle nám vládnou přízraky.
Je to však ta správná odpověď, nebo je to jen další výmysl, kterým si upíři a démoni dokazují svou nadřazenost sami sobě? Chtějí tím upozornit na tyranii, se kterou nám vládne Nejvyšší?
Kdo mi na ty otázky odpoví, když to neudělám já sám. Nikdo… nejspíše.
Život je, bohužel, plný otázek.
Odkud jsme a jak jsme se tu vůbec vzali? Jaký je důvod naší existence zde?
Pokládáte si je občas také? Co se skrývá pod povrchem každé z nich. Musíte se zamyslet. Pátrat hluboko v každém slůvku a snažit se správně pochopit jeho význam. Otevřít oči.
Jakmile to jednou uděláte, vše bude snazší, věřte mi.
Život každého z nás je plný protikladů. Pokud je objevíte a potlačíte, stanete se dokonalou bytostí. Avšak kdo z nás stojí o to být dokonalý?
Dokonalost je, stejně jako sama existence, svým způsobem prokletí. Tíží a ničí bez možnosti nápravy. Pokud jednou přijde, již nikdy nebudeme takoví, jako jsme bývali. Vše, pro co nás jiní milovali, zanikne.
Kdo by dokázal milovat dokonalost?
Právě chyby nás učí, pro ně jsme milováni.
Co bychom byli bez nich? Jen prázdné skořápky, řízené „správnými“ rozhodnutími. Avšak pro koho jsou správné? Co když nás naše vlastní touha po dokonalosti jednou zničí?
Kdo to dokáže správně posoudit? Každý z nás nebo jen určití jedinci?
Kdo na to má právo?
Mám já vůbec právo tu obhajovat vlastní existenci? Nebyla ničím obyčejná, ale zároveň nebyla výjimečná. Nebudou se na mě psát ódy, avšak nebudu zatracen.
Navždy zůstanu v myslích svého lidu jako ten upír, který se zamiloval do muže.
Jak nevhodné pro někoho, kdo byl vychováván na dvoře aristokracie. Kdo znal zákon a trest za tohle provinění. Smrt.
Byla má láska pouhou tužbou po smrti, nebo se v ní skrývalo víc? Posedlost tím jediným? Vášeň, se kterou si mě bral? Čím mne tak okouzlil, že jsem mu padl do náruče a nechal své rty okupovat těmi jeho? Sladkými a pevnými. Horkými i přes jejich nemrtvou podstatu.
Je to hřích, zamilovat se?
Jak mohou mít právo poučovat nás, co je dobré a co zlé? Berou nám vše, na čem nám záleží a vysmívají se nám, přestože my to nevidíme pro jejich chladné grimasy.
Je to vše jen sen? Co když se probudím a zjistím, že jsem si ho jen vysnil? To ne… on byl skutečný. To jeho paže mne drželi, když jsme se společně odevzdávali slunci. Vstříc nebytí.
Kdo jiný by se pro mne obětoval, když ne on?
Možná moji bratři…
Vím, že Lilien by to udělal, požádal-li bych ho o to. Ze všech upírů, které jsem znal, on život nenáviděl nejvíce. Stejně jako Nejvyššího a všechny upíry, kteří se přičinili o to, že ztratil to jediné, co doopravdy miloval.
Ach ano. Život je plný nenahraditelných ztrát.
Zabít toho, koho milujete a držet ho v náruči, když umírá. Naposledy líbat jeho rty a cítit srdce, které dotloukává svou pouť, která mohla být tak dlouhá. Vidět, jak ruka milého vypadává z vlasů a tvrdě dopadá na dláždění, když veškeré známky života utichly.
Kdo z vás by po tomhle všem chtěl ještě oslavovat život?
Je to prokletí. Ta nemohoucnost zemřít, když ztrácíte všechny kolem sebe. Ty, na kterých vám záleží.
Osud je krutý.
Byla nám dána nesmrtelnost, nepomíjivost a krása noci.
Odpusť pane, že si tvého daru nevážíme. Nedokážeme ho milovat tak, jak by sis představoval.
Démonům jsi ho dal také, viď? Avšak oni mohou na slunce.
Platí za toto privilegium svou slabostí? Pověz.
Pokud ano, chci ho přijmout. Chci toto privilegium. Nechci zabíjet, rozuměl jsi?
Vím, že mě neslyšíš a pokud ano… mé prosby nejsou ničím.
Dal jsi nám dary hodné tvé velikosti. Nesmrtelnost, nezranitelnost… dal jsi nám temnotu, které vládneme. Schopnosti, které jsou u každého z nás jiné a možnost využívat je podle svého.
Avšak k čemu mi je možnost ovládat ty kolem sebe? Číst jejich myšlenky a znát každé zákoutí jejich duše, když každá myšlenka, každá touha je tak pomíjivá a brzy ji nahradí jiná. Lepší nebo horší, to už je jedno.
Vím… mnozí by pro tento dar zabíjeli.
Já ne. Já ho nechci! Odvrhuji ho! Nejsem ho hoden, rozumíš, Bože?
Proč stále jen mlčíš…
Proč se tě stále ptám?
Stvořil jsem upíra, víš? Je nádherný, avšak ať se snažím, jak chci, nemohu jej milovat. Ne tak, jako svého jediného. Vincent je tolik nepodobný mému bělovlasému princi!
Jak už jsem řekl. Ta největší nenávist patří mě. To já se neptal. Já… vzal jsem mu jeho naději, která ho udržovala v bdělém stavu – vzal jsem mu možnost zemřít. Záviděl jsem mu.
A proč vlastně? Tolik jsem toužil po jeho smrtelnosti, pomíjivosti jeho mládí. Proměnlivosti, která nám, upírům, je tolik cizí. Kolem nás procházejí věky a my jsme stále stejní.
Zmínil jsem dříve svého nejstaršího bratra, viďte? Liliena.
Černovlasého bojovníka s titulem korunního prince. I on nikdy své právo na trůn neuplatnil a jak ho znám, nikdy neuplatní. Nesnesl by vědomí, že je nad jinými. Že jeho rozhodnutí jim může ublížit.
Ačkoliv Lilien byl ztělesněním našeho rodu a našich tradic, udělal podobnou chybu jako já. Zamiloval se a ač to bude znít zvláštně, do démona.
Největší chyba jeho života.
Byli to nejšťastnější dva roky, které mu kdy byli dovoleny prožít, avšak žádná idylka netrvá věčně. Za sebemenší štěstí se platí.
Mnohdy vším, co máte.
A Ryuzaki? Postřední z nás, námi milovaný, a přitom nepatřící k našemu rodu. Přízrak. Syn Nejvyššího.
Co říci o něm? Jak popsat jeho krásu, se kterou jsem se nikdy nemohl měřit? Nikdo z nás? Jak se mám alespoň pokusit popsat jeho povahu, tak odlišnou od povahy jeho druhu…
Měl bych pokleknout? Tady v boží svatyni a kát se. vyzpovídat se ze svých hříchů, kterých je nekonečně mnoho.
Není možné odčinit to, co jsem spáchal, neboť minulost nevrátíš a upír zůstane upírem.
Hřeším i teď, když se ti tu zpovídám.
Duch.
Mám tě prosit, abys mne pustil do Nebeského království k mým předkům? Mé lásce? Pověz co mám udělat a já to udělám. Po ničem netoužím tolik!
Vrátit se do minulosti? Dovyprávět svůj příběh, aby každý pochopil pochmurnost tohoto života?
Prokletí nesmrtelnosti?