Těm "dospělým"

Anotace: Rodičům... Pro všechny, kterým rodiče někdy řekli "Neměla by ses s tím klukem stýkat," či "Cože chceš dělat? Ne, ne, ne, ty půjdeš přece na práva!"

Cože?
Proč?
Ne, já vás neslyším, neposlouchám!
Co chcete?
Co po mě sakra chcete?!
Mlčte!
Já vím, já vím!
Vy snad nechcete, abych byla štastná?
Zrovna vy?
Vy, kteří mi máte být oporou?
Kteří mi to máte přát?
K vám se mám přece ráda vracet.
Mám se těšit domů.
Jenže se tam netěšíte ani vy sami, je to pro vás spíš nepříjemná povinnost.
Jak pak mám já?
Ubíjíte ve mně všechno to, co jste v sobě ubili už dávno.
Koníčky. Zájmy.
Sny.
Touhu.
Lásku.
Chcete, abych byla jako vy?
Daří se vám to.
Za chvíli zahořknu na všechno kolem sebe.
Tak jako vy.
Dost!
Víte, že říkám pravdu.
Nedokážete si říct ani „miluji tě“.
Já to dokážu.
Jen si tím už nejsem jistá.
Díky vám jsem to totiž neměla komu říkat.
Ani vám...
A teď mi zase nechcete dát šanci.
Neumím vám už ani říct to, co si o vás myslím.
Když jsem to zkoušela, umlčeli jste mě.
Třeba to ani nechcete slyšet...
A teď zase! Dost!
Nechte mě mluvit aspoň dnes!
Nechte mě psát.
Nechte mě snít.
Nechte mě naživu.
Proč vám vadí moje přání?
Proč vám vadí moje budoucnost?
Nechodíte na má vystoupení.
Nikdy.
Pak tvrdíte, že nejsem v ničem dobrá, že jsem zbytečná.
Jak to můžete vědět?
Jak to víte, když vás ani nezajímám?
Ticho! Prosím...
Nemůžu se zbavit pocitu, že je to tak.
Že vás nezajímá, co chci já.
Chcete jen, abych byla jednou z mnoha.
Zapadnout do řady.
Jestli to tak není, proč mi to nedáte najevo?
Je mi jedno, že spolu nevydržíte v jedné místnosti.
Že pro sebe nenajdete ani jedno hezké slovo.
Že už nedokážete milovat.
Ale prosím, nechtějte to po mě.