Stovkou za smrtí

Anotace: Cesta z diskotéky se promění v jedno velké neštěstí..

„Simčo nasedat! Jede se na disko!“ zavolal na mě Šimon otevřeným okýnkem z auta.
„Moment,….ještě si hodim do kabelky rtěnku,“ zvolala jsem a běžela do svého pokoje jí hledat. Bez mojí jasně červené rtěnky ani krok!
„Prosimtě, vypadáš dobře i bez ní,“ polichotil mi, když jsem se vrátila.
„No jistě,…!“ zašklebila jsem se, ale abych pravdu řekla, docela mě to potěšilo.
„Tak jedem,“ zavelela jsem a sedla si na sedačku spolujezdce Šimonova rudého oplíka.
Když jsme vystupovali u veliké bílé budovy, připomínající králíkárnu, vzpomněla jsem si na Martina: „Kde je vlastně Martin? Neměl jet náhodou s námi?“
„No, von přijede, neboj,…ale tou svojí škodovkou,“ vysvětlil.
„Se zbláznil? Co když ho chytnou poldové? Ty máš aspoň řidičák!“ zhrozila jsem se. Martinovi je sedmnáct let a ještě k tomu vypadá na patnáct.
„Klídek. To neřeš a pojď, už mám žízeň!“ Šimon mě vzal za ruku a vtáhl dovnitř.
Vau! Dneska je tu ale lidí. To se budu skvěle bavit., pomyslela jsem si při pohledu na vířící parket.
„Na!“ vrazil mi Šimon do ruky pivo. „Dneska to tu žije, bude legrace!“
„Jo,… Ty jo! Scooter! Jdem pařit!“ zajásala jsem, když jsem uslyšela první tóny začínajícího songu z repráků. Vzala jsem Šimona za ruku a už to jelo…
„Nazdárek lidi!“ zařval mi asi po hodince tancování někdo do ucha. Otočila jsem se a v záblesku růžového světla jsem uviděla Martinův vysmátej obličej.
„No konečně!“ usmála jsem se. „ Jdem k baru?“
Sedli jsme si a dali si panáka. Pak dalšího,….a ještě jednoho a pivko,…a zelenou,…a slivovici,………
„Hej!!! Hej, hej,…už nic nechci. Motá se mi palice,“ prskala jsem smíchy.
„Ale no tak, Simono! Posledního, jo?“ škemral Šimon. „Barmane! Třikrát…mmm…whisky, nejsme přece chudý!“
„Jasně, kámo!“ přidal se Martin. Já se jim jen smála. Martin byl docela v pohodě,….nechlastal tak, jako já a Šimon,….spíš pařil.
Kopla jsem do sebe whisku a rozhodla se, že mi to stačí,….Šimon už byl úplně v pr…
Asi po půl hoďce jsem šla na záchod, a zatímco Martin se snažil zvednout Šimona ze země, já všechen ten sajrajt vyzvracela do záchodový mísy. A jak mi teď bylo dobře.
„Odvedu ho na záchod a dám mu menší spršku,“ křikl mi do ucha Martin, když jsem se vrátila a smál se při pohledu na, neschopného chůze, Šimona. Ten povídal něco úplně z cesty,….. snad mu ta ledová sprška trošku pročistí mozek,…..
Já si šla ještě chvíli zatancovat, byla jsem ještě v náladě a bavilo mě flirtovat s klukem, co tak pěkně tancoval,…..a jak po mně krásně koukal. Po chvilce jsem už tancovala ploužáka v jeho objetí. Jmenoval se Robert a shodou okolností se neměl jak dostat domů, tak jsem mu nabídla, že ho svezeme. No jo,….uvědomila jsem si, kdo bude ale řídit? Šimon střízlivýmu Robertovi auto nepučí,…no,…nějak to vyřešíme,….teď nad tim nebudu přemejšlet.
„Simčo, s kym to tancuješ?“ objevil se mi za zády, jak jinak, než vysmátý Šimon.
„Šimonku! Ahoj!“ pustila jsem se Roberta a objala Šimona. Pořád jsem se smála. Všechno mi přišlo najednou tak vtipný, když jsem uviděla Šimona.
„Hele,…he-hele,…jak si tu před…před chvílí ležel,…“ nemohla jsem se nadechnout, protože jsem se dusila smíchy, až mi tekly slzy z očí, „..tys byl tak vtipnej,“
Šimon se rozesmál, a tak jsme se smáli oba a ani nevěděli čemu,…nic na tom vtipnýho totiž nebylo,….nemohli jsme prostě přestat,….samej smích. Za chvíli přišel Martin ve velmi dobré náladě: „Co blbnete,vy dva? Hale, už pojedem, jo? Tak si vemte věci a já čekám u fára,“
„Prej u fára,…slyšela si to?“ řehtal se Šimon s měl štěstí, že ho Martin už nemohl slyšet.
„U j-jakýho fára? U tý jeho vykopávky asi myslel,….“
„Nech toho a pojď! Taky nemáš nejnovější,…“ Vzala jsem si z šatny bundu a vyšli jsme ven. Martin už na nás čekal před tim svym fárem s cigárem v ruce.
„Dej mi práska,“ natáhla jsem ruku. „Jasan,“ podal mi ho, já potáhla a pak jsem ho hodila na zem, ani jsem ho nezašlápla.
Najednou mě něco napadlo: „Hele,…můžu řídit? Že můžu?“ škemrala jsem po Šimonovi. „Jestli to umíš!“ uchechtl se.
„To si piš! Ještě ti ukážu!“ zašklebila jsem se. Pak jsem si vzpomněla na Roberta. Ježiš,…já mu vlastně slíbila, že může jet s námi. Rozhlídla jsem se, ale Robert nikde,….no a co,…kašlu na něj!
„Tak co je? Jedem?“ šťouchl do mě Martin. Kývla jsem.
„Tak nasedej,“ řekl mi Šimon.
„Jedu za váma,“ sdělil nám Martin.
Sedla jsem za volant, nastartovala, Šimon mi zapnul světla a vycouvala jsem vcelku dobře na silnici (ani jsem se nerozhlídla, jestli něco nejede) a už jsem to solila z kopce.
Za sebou jsem viděla jen světla Martinovy škodárny. Přidala jsem,……ještě by nás předjel,…
„Ty vole!“ křikla jsem znenadání. Na silnici ležel mrtvej zajíc nebo co to bylo. Začla jsem se děsně smát,…přejela jsem ho ještě jednou a jestli se nemýlim, Martin nevěnoval taky nějakou zvláštní pozornost tomu, aby se mu vyhnul.
„Co je?“ ptal se šokovaně Šimon. Ničeho si nevšimnul, až když jsem mu to pověděla, začal se hlasitě smát. To dělal ten alkohol,…..kdybych byla normální, určitě bych se tomu zajíci nesmála. Bylo by mi ho líto, ale teď mi to přišlo strááášně vtipný. Jak jsem se smála, ani jsem si nevšimla, že jedu skoro sto kilometrovou rychlostí v hodině. Až Šimon si toho všimnul: „Ty vole! Jedeš kilo!“ „Cože?“ nerozuměla jsem, co tím myslí. „No, jedeš stovkou,…“ „Jo,…no jo,… to je prdel! Takhle rychle jsem ještě nikdy nejela!“ zírala jsem na zaprášenej tachometr.
Šimon už se k rychlosti nevyjadřoval,…jela jsem přece jen sto deset. Řízení jsem nevěnovala žádnou zvláštní pozornost a on, jak to tak vypadalo, taky ne. Hlavně, že to jelo. Jen poldové ať tu nejsou,….ve čtrnácti letech se totiž za volantem sedět asi nesmí. Mě je sice za týden patnáct, ale myslim,…teda vim, že ani v patnácti za volantem nemám co dělat. Ale řídit umim,…tak co!
Šimon se otočil dozadu, aby se podíval na Martina, respektive, na jeho kličkující škodovku. Najednou za námi světla jeho škodovky zhasla. „Co to dělá, ten magor?“ začal se Šimon smát. Martin kličkoval po silnici sem tam. Začla jsem ho kopírovat a obě auta se kroutily na vozovce jako užovky. Po chvíli jsme toho nechali. Jeli jsme dál po hrbolaté silnici a rychlostí sto kilometrů za hodinu jsme vlítli do prudké zatáčky,…Šimon se ještě něčemu naposledy zasmál a já to napálila do velkého stromu, který mi stál v cestě do škarpy. Všechno se to odehrálo v mžiku. V těsném závěsu za námi to do nás napral ještě Martin. Sice jsem nic neviděla, ani jsem na nic nemyslela, ale jasný bylo, že auto bylo úplně slisovaný. Chvíli jsem byla asi v bezvědomí nebo v nějakym tranzu,…nevim, ale, když jsem začla trochu vnímat, uslyšela jsem venku spoustu hlasů a nějakou houkačku. Přední sklo auta jsem měla nelepený na čele a vedle sebe jsem cítila Šimonovu ruku. Otočit jsem se nemohla, to mi deformace auta nedovolila a na to, abych něco řekla jsem se nezmohla a Šimon asi taky ne.
Asi po minutě…..nebo možná i dýl, prostě nevim, jsem uslyšela zvuk nějakého přístroje,…asi nějaké vrtačky,…ne vrtačky ne,….. A TEĎ MI TO DOŠLO! Někdo se nás snaží dostat ven z auta! Byla jsem v pořádném šoku,…vim, že mě někdo vytáhl z auta a odnesl nejspíš do záchranky, která se mnou uháněla do nemocnice,…to už jsem nějak nevnímala.
Když jsem se probrala, nevím kdy, ale nemohla to být taková doba od toho, co mě vyprostili z auta, uviděla jsem před sebou muže v bílém plášti a muže v černém plášti,…né, to nebyl plášť, to byla policejní uniforma. Do prčic!
„Slečno, jste vzhůru?“ ozvalo se. Ani se nemuseli ptát,…byla jsem a oni to viděli. „Vnímáte? Slyšíte mě?“ OK,…musim mluvit. Chtěla jsem něco říct, ale z pusy se mi ozvalo jen slabé zasténání. Doktor mi podal vodu a trošku mě nadzvedl do sedu. Napila jsem se a řekla: „Co…co je?“
„Právě jste se vybourala,“ pověděl ten policista, „ jste schopna aspoň trochu komunikovat?“
„A…ano,“ byla jsem úplně v šoku.
„Takže,…dobře, prosím,…kolik vám je let?“ zeptal se policista, posadil se na židli vedle postele, otevřel nějaký blok a čekal na odpověď.
Sakra,…já řídila, JÁ ŘÍDILA!!! „…dvacet jedna,…“ ozvalo se mi z úst.
„Hm,…prosím, jméno a kontakt na matku, otce nebo nějaké příbuzné,…?“
Ježiš,…co,…ne,…jestli sem pojede mamka, zabije mě!!!
„Prosím,…můžete mi to povědět?“
Nevím proč, ale vhrkly mi slzy do očí, asi ze strachu z matky,…nedokázala jsem přemýšlet,…nic jsem si neuvědomovala, tak jsem mu to nadiktovala a doktor šel hned mamce volat. „Nenašli jsme u vás řidičský průkaz, vy jste ho neměla?“
Třásla jsem se po celém těle a nevěděla, co teď bude.
„ Zapomněla jsem ho,“ odpověděla jsem
Policajt něco zapsal a mě najednou něco napadlo: „Kde,…kde je Šimon,…ten kluk, co byl se mnou a Martin,…ten byl za mnou,…teda jel za mnou, v tý,…tý škodovce,“
Policajt se na mě divně podíval a zhluboka se nadechl: „Šimon Heřmánek z Loun při autonehodě zemřel,“ Nevěřila jsem svým uším. Bylo to jako by do mě uhodil blesk, zmohla jsem se jen na ubohé: „C…cože?“ „Martin Janák byl do nemocnice dopraven vrtulníkem. Je v kritickém stavu, neví se, zda to přežije. Vy jste jediná, která z toho vyvázla skoro bez škrábance, až na pár modřin,“
Ve vteřině se mi zhroutil svět. Ani jsem se nestačila rozbrečet a omdlela jsem.
Když jsem otevřela opuchlá víčka, venku bylo už vidět. Uviděla jsem před sebou mou brečící maminku a toho policajta. Matčin pláč byl tak hlasitý, že ho museli slyšet na všech pokojích v téhle nemocnici. Po chvilce hlubokého přemýšlení a zírání do stropu, kdy jsem se snažila přijít na to, co se stalo, jsem se rozbrečela také a prakticky jsem už nepřestala. Šimon!!!Šimon!!! Byl mrtvý! Mou vinnou, díky mě! Já ho zabila! Já! A co Martin? Taky zemře? Díky mně?
Pak přišli doktoři a píchli mi injekci do ruky,…pak jsem spala.

30.8.2004
Jsem tu na pozorování. V nějaký pražský nemocnici. Vzala jsem si kus papíru a píšu si takovej deník. Je to asi trochu rozmazaný, ale to bude tim, že furt brečim.
Jsou to tři dny a já teprv po druhý můžu trochu přemejšlet. Divim se, že můžu vůbec psát.
Nejsou žádný změny s Martinem, pořád je prej v kritickym stavu. Pořád do mě cpou nějaký prášky na uklidnění a po nich nic nevim,…nic si nepamatuju. Když můžu chvíli myslet (jako teď), přijdou za chvilku doktoři a už zas myslet nemůžu. Zjistila jsem jediný,…asi půjdu do pasťáku a odvodila jsem, že rodiče budou mít problémy taky. Do patnácti se totiž na diskotéku nemůže.
Všechno to řeší kriminálka. Mamka se několikrát zhroutila, jako já. Ještě se mnou nemluvila.
Ještě mám průšvih z toho, že jsem lhala, že jsem řekla, že je mi 21 let. Možná přišli i na to, že jsme v sobě měli alkohol a to je špatný. Napadlo mě, že kdyby se mnou jel ten kluk, kterýmu jsem na diskotéce nabídla, že ho svezeme, (nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval), tak bych ho asi taky zabila. Já se nejspíš zbláznim,…je mi hrozně…
Jestli budu někdy v pořádku,…..už nikdy nesednu za volant…., je mi úplně jedno, že půjdu do pasťáku!
Já zabila Šimona!!! A s Martinem je to vážný!!! Nechci už tu bejt, chci umřít!!! Chci se zabít!!!