V trávníku

Anotace: ...v prázdných ulicích...

Seděla uprostřed neudržovaného trávníku za oprýskaným domem. Sluneční paprsky si lámaly vazy ve skle zaprášených oken a vítr jemně prorážel trčící stébla nenáročných trav.
Seděla v kostkovaných šortkách, které si oblíbila už před pár lety. Nosila je dál, i když jí nohy značně posílily a okraje šortek už nebyly volné, tak jako dřív.
Seděla a v drobných dlaních držela povadlou kopretinu, kterou zahlédla z chodníku.

Do prázdných ulic
vpíjelo se poledne
ukřičených děcek
z kočárků

…(„)Nikdy to nebyla výstavní matka. Už když jsem byla malá, nestarala se o mě tak, jak to dělaly ostatní mámy. Neřekla mi: buď doma v šest, ještě si musíš udělat úkoly a zejtra jdeš do školy. Většinou jsem třískla dveřma a ona na mě zařvala z vokna, že když nepřijdu včas nebude kvůli mně vohřejvat večeři,ať se najim, kde chci. Chápeš? Vlastně nechápeš, protože ona ty blbý večeře ani nedělala. Pokud se teda nepočítá voschlej chleba na talíři potřenej milimetrovou vrstvou kečupu. O to tu šlo. Asi to z toho vokna řvala jenom proto, aby nevypadala před sousedama nějak blbě. Ale to musela i tak. Nebo jsou ty lidi okolo fakt tak slepí? Fakt neviděj, to co vidět nechtěj? Každém si asi hrabe na tom svym písku a je mu jedno, co se děje v jeho vzdálený blízkosti. Stejně maj všichni ten písek nasáklej kočičíma chcankama. A jejich dětičky si v tom hrajou. Vlastně, co bych i za ten blbej písek (tenkrát) dala(“)…

Do prázdných ulic
vpíjelo se poledne
uspaných mimin
po sunaru

…(„)Ta máma v tý době fakt chyběla, víš? Všecky děti si vždycky stěžovaly, že je mámy furt za něco buzerujou a já byla ticho, protože u nás to bylo naopak. I když to bych kecala. Tyhle věci mi možná došly až pozdějš. Mně spíš chybělo takovýto mazlení, pusa před spanim. Jo to bylo vono. Ona většinou večer čuměla na televizi a nikdo ji nemoh vyrušit. To potom řvala, že neslyšela, co nějakej vymazlenej idol prostoduchejch holek v zelenejch šatech řikal. Kouřila jednu za druhou a celej byt hnil ve smradlavý mlze. Kecy, jak z časopisu, co?(“)

Do prázdných ulic
vpíjelo se poledne
opilých včel
z koupališť

…(„)No šlo to vlastně rychle. Řekli jí, že je to v nějakym tom blbym stádiu a teď už má jenom čekat. Teda takhle jí to neřekli, chodila na nějaký sajrajty do nemocnice, ale věděli jsme to moc dobře, že je to zbytečný. Pak tam stejně přestala chodit a dál hulila jak fabrika. Je fakt, že už stejně bylo pozdě, tak proč se trápit ještě tim, že na to bude mít chuť. A tak jako bylo mi to trochu líto. Ze začátku. Myslela jsem, že se nějak zlepší. Víš, jako že jí něco osvítí. Ale hovno. Dál jenom řvala a byla snad ještě víc nevrlá a protivná a tak jsem na ní dlabala a líto mi to přestalo bejt. Kašlala jsem na to, že každém večer řvala v obývaku, kde dokonce nehrály ani ty její posraný seriály. Kašlala jsem na to, že se nechovam, jak dceruška z nějaký romantický knížky, která se pečlivě stará o svou smrtelně nemocnou matku. Asi blbý, ale ona na mě srala pátnáct let, teď srala já na ní. Trochu haluz, co?(“)

-- --------- ----
------- -- -------
květů lip
do čajů

…(„)V nemocnici byla jenom pár dní. Snažila jsem se za ní chodit každej den, i když se mi tam fakt nechtělo. Rozumíš, ne? Dělat před ostatníma, že je mi líto. Ale fakt nebylo, věř mi. Nekecam. Stejně za ní nikdo moc nechodil. Moc příbuznejch nám nezbylo a kamarádek taky moc neměla. A tak furt jenom čuměla do rohu a většinou mi neřekla ani slovo, když jsem u ní byla, žádný: Starej se vo sebe, dobře se vdej, jseš moje holčička. Fakt byla jak zaseklá. Možná jí konečně došlo, co všechno podělala a že toho bylo hodně. Ale byla takovej srab, že si to nechala pro sebe. Když mi doktoři zavolali, že je mrtvá, ulevilo se mi. Přišla jsem si pro její věci a hned venku jsem vyhodila. Prostě tak, víš. Ale ty víš taky hovno, jseš jenom starý německý prase, co rád šoupe s mladýma holkama a pak hned usneš. Ale to je jedno, stejně mi nechybí, abys věděl a ty na tom nic nezměníš. Rozumíš?(“)

-- --------- ----
------- -- -------
prázdných vzpomínek
na dětství



Seděla uprostřed trávníku, kam padaly mrtvé sluneční paprsky a ona je podrážkou mísila s vyprahlou hlínou.
Seděla v kostkovaných šortkách, které jí koupila v sedmé třídě k narozeninám. Na to úplně zapomněla.
Seděla a v drobných dlaních držela povadlou kopretinu, kterou zahlédla z chodníku. Bříšky prstů vzala první okvětní lístek a oddělila ho od ostatních z květu.

„Nechybí mi?“

Druhý lístek se vznášel k zemi.

„Chybí mi?“