Úsměv

Anotace: Ani nevím, jestli tohle můžu zařadit mezi povídky. Je to napsáno v menším záchvatu schizofrenie na základě dojmů z prvních tanečních.

Podej mi ruku.

Jsme tu sami. V tomhle světě. Jen ty a já. Spojeni. Propojeni navzájem. Nikdo neví, že tu jsme. A přitom jsme všem na očích.

Já nepláču. To ty pláčeš. Já se směju. Mě je totiž víc vidět. Úsměv je společensky přijatelnější.
Plač dál, stejně tě nikdo nevidí. A přitom jsi součástí mě. Plač. Víme to jen já a ty. Protože ty jsi já. Protože jsme my. A my jsme vlastně jeden.

Jsem ta, kterou svět vidí. To, že mě ten svět nevnímá, je věc jiná. Ty se skryj. Skryj se, dokud můžeš. Nemůžu tě jen tak ukázat světu. Znají mě, ne tebe. Znají tu faleš. Znají ten falešný úsměv.

("Chci vidět, jak se na sebe usmíváte!" Usměji se tedy. On se usměje taky. Přemítám o tom, jestli nemá ten úsměv taky nacvičený.)

Úsměv. To je ono, úsměv. To je to, co nás dělí od sebe. Proč ty a já nemůžeme navždy splynout.

Už nikdy se nechci na nikoho usmát.

Potom budeme navždy spolu.

Mrznu. A zároveň hořím. Cítím chlad, ale každou chvíli vzplanu. Vztekem. Nenávistí. Lítostí. Je mi zle. Z toho zlého, sobeckého světa. Chci být už jenom s tebou.

Už nikdy se nechci na nikoho usmát.

Potom budeme navždy spolu.