O událostech minulého týdne. . .

Anotace: Realita tak, jak je. . .

Napíšu takový krátký vyprávění o událostech minulýho týdne. Bylo to celý hodně zvláštní, ale včera se to trochu změnilo. Včera večer za mnou přijel Martin, seděli jsme na balkoně, kouřili, pili víno a povídali si. Povídali jsme si o existenci v tomhle světě, o lidech a o sebevraždě. Martin si myslí, že tahle existence žádný smysl nemá. Nikdy. Já si myslim, že má, jen se musí dlouho hledat. Když nad tim teď přemejšlím, může se stát, že ho člověk nenajde a pak by mohl mít právo to skončit, může ho najít nebo nenajít v jakýmkoliv věku, ale to Martinovi říkat nebudu. Vesměs pořád myslim, že člověk by měl mít víru v něco lepšího, nějakou naději. Nakonec jsme si povídali i o nás dvou. Řikal, že mě má rád (jsem ráda, že poznal, že mi na něm záleží i když jsem mu to neřekla), před tou událostí, kolem který se posledních pár dní všechno točí, chtěl, abych byla jeho sestra, ha ha. Teď by se mnou prej chtěl bejt, ale má zmatek v hlavě a spoustu věcí k řešení. Prej se bojí, že mi ublíží. Taky se toho bojim, ale to je teď to nejmíň důležitý. Chci, aby neublížil hlavně sám sobě, popřípadě abych mu něčím neublížila já. I když jsme se poslední dny hodně sblížili, ještě pořád úplně nevim, jak o nějakejch věcech přemejšlí. Mám o něj strach.
Asi v jednu jsme šli spát, v noci jsme se „milovali“, i když jsme to nechtěli dělat. Bylo to hodně citově náročný. Říkal, že jsem krásná (ha ha). Kdyby to bylo jinak, bylo by to myslím správný, i když to nemělo postupovat tak rychle jako teď. Stěpanovi prý v noci ze čtvrtka na pátek řikal, že teď nikoho nechce. Stěpan mu předtim říkal, ať spolu jsme. Teď v těch věcech, co ten večer řikal, vidim náznak loučení, i když si to spíš jenom chybně interpretuju. Ve čtvrtek večer jsme spolu se Stěpanem totiž poprvé mluvili o osobních věcech. Řikal, že budu dobrá terapeutka (o tom teď zcela pochopitelně pochybuju). Nějakej opilec, co šel kolem, mu řikal aby si na mě dával pozor, že prej jsem určitě fajn holka. Stěpan řekl, že si na mě pozor dá. Ten pán to měl říct spíš mně, ha ha.
Takže teď jak to bylo od začátku. Bude tady vystupovat pět postav: Stěpan, Martin, Nikola, Lenka, Matouš a já. S Martinem jsem chodila dva roky do třídy, poslední dobou jsme si byli blízko. Stěpan byl Martinův nejlepší kamarád, nejdůležitější člověk v jeho životě. Studoval psychologii, takže nás několik měsíců před maturitou doučoval. Bydleli spolu, byl to u nich tak trochu jinej svět. Moc se mi u nich, v bytě na Hloupětíně, líbilo. Hodně mi toho dali. Byl to jejich domov a bylo to poznat. Nikola chodila se Stěpanem asi půl roku, jejich vztah skončil v pátek ve čtvrt na čtyři ráno. Matouš je další kamarád Stěpana a Martina, Lenka je Matoušova slečna.
O doučování na Hloupětíně už jsem se zmínila, takže následující jsou události čtvrtečního večera a noci.
Série přijímacích zkoušek už se pro nás s Martinem blížila k finále, tak jsme navštívili park ve městě, vybaveni vínem. Když jsem přišla, byl tam jen Martin s Matoušem, posléze však přišli Stěpan s Nikolou. Někdy mezi světlem a tmou odešel Matouš za Lenkou. Nikola s Martinem se trochu chytli (kvůli jeho bývalý slečně, která je Nikoly dobrá kamarádka) a tak jsme je se Stěpanem nechali o samotě a šli na cigáro a na pivo do kelímku. Řikal ty věci, o kterejch už jsem se zmínila, takže jsem měla strašnou radost, protože od osobnosti jako Stěpan, to byla pocta. Když jsme se vrátili, byli jsme ještě chvíli v parku, pak jsme kolektivně objímali strom (blbost) a pak jsme se vydali na benzínku pro víno a na Hloupětín. Nejdřív jsem tam jet nechtěla, protože jsem byla unavená a měla jsem nějaký chmury, ale nakonec mě nemuseli ani moc přemlouvat. Z benzínky jsme šli s Martinem sami, utrhnul mi růži a drželi jsme se, bylo mi moc pěkně.
Do bytu jsme přišli o něco později než Nikola se Stěpanem. Seděli jsme u Stěpana v pokoji a bavili se. Plus minus půl hodiny před třetí ranní odešli Stěpan s Martinem k Martinovi do pokoje, dlouho tam mluvili, ale mluvili takhle normálně, jako vždycky. S Nikolou jsme si povídaly u Stěpana, dokud jsme se nerozhodly, že půjdeme spát. Šli jsme na ně zaťukat, že jako to by stačilo, pánové. Pánové souhlasili. Stěpan se odebral na cigáro k sobě, my zůstali u Martina. Teď je myslim vhodný sem umístit přepis protokolu od kriminální policie. Několik už řečených věcí se v něm bude opakovat.

Dne 12. 6. 2007 ve 13:30 hodin podal(a) na ***** vysvětlení ve smyslu ust. § 158 odst. 5 tr. řádu: Jana S. . . .

. . .

Poučení jsem porozuměl a k věci uvádím následující:

Dne 7. 6. 2007 jsem byla společně s Martinem K., Nikolou K. a Stěpanem M. na hudebním festivalu ve Vysočanech v Praze 9. Asi kolem 23:30 jsme všichni čtyři odešli do bytu, který měli pronajatý Stěpan a Martin na ulici ***, Praha 9. Cestou jsme si koupili 4 lahve červeného vína (a teď kdo to ví přesně). Do bytu jsme došli asi kolem půlnoci a bavili jsme se asi do tří hodin, kdy jsme já a Nikola řekli klukům, že půjdeme spát. Jelikož byla Nikola přítelkyní Stěpana, tak měla spát s ním v jeho pokoji a já měla spát v pokoji s Martinem. To, že chceme jít už spát, jsme řekli v Martinově pokoji a v tu dobu jsme tam byli všichni čtyři. Za chvíli odešel Stěpan z pokoje. Jak dlouho byl pryč, nevím, ale asi pět minut poté šla Nikola do koupelny. Asi dalších pět minut potom, řekl Martin, že jde za Stěpanem. Za chvilku jsem slyšela volat Martina: „Stěpane! Zavolejte sanitku!“. Já jsem vyběhla z pokoje
a uviděla jsem otevřené vchodové dveře a pořád jsem slyšela Martina, jak křičí venku, proto jsem vyběhla vchodovými dveřmi ven a seběhla před dům, kde jsem uviděla ležícího Stěpana
a Martina, jak vedle něj sedí. Vedle Stěpana seděla také Nikola, která asi vyběhla z koupelny rovnou ven a byla před domem přede mnou. Martin zavolal záchranku (vlastně jsme jí volali synchronně, mně to došlo až když paní na záchrance říkala, že už tam ohledně toho asi někdo volá. . . Martin si to nepamatuje.) a pak jsme všichni čekali dole před domem. Předtím než dojela záchranka, tak se u domu objevili policisté, kteří tam asi jeli náhodou, protože my jsme je nevolali. I přes to, že jsme vypili čtyři lahve vína, tak jsme nebyli hodně opilí, protože takové schůzky jsme pořádali často, doučovali jsme se s Martinem u Stěpana (tady bylo v protokolu omylem napsáno, že jsem doučovala já je, tak to radši měním.) psychologii a tak jsme byli na víno zvyklí. Víno jsme již začali pít na festivalu a tak to byla dost dlouhá doba na konzumaci čtyř lahví vína. Žádné drogy jsme nebrali. Během doby, kdy jsem byla sama v pokoji a Martin šel za Stěpanem, jsem neslyšela žádnou hádku, ani během večera nedošlo k hádce kohokoli z nás čtyř.

Toto je vše, co mohu k celé věci uvést. Po přečtení protokolu, který mi byl po celou dobu hlasitě předčítán, nežádám jeho změn ani doplnění a jako pravdivý jej dnešního dne, tj. 12. 06. 2007 v 14:00 hodin podepisuji.

Tak takhle to bylo. A teď trochu subjektivity. Když jsem vyběhla dolů, Stěpan ležel na zádech, měl zavřený oči a kolem hlavy spousty krve. Nikola plakala, Martin se pokoušel o masáž srdce (prý to bylo strašný) a já se dostala do šoku. Volala jsem sanitku, mluvila s policií, zaháněla nějakýho zvědavýho starce, objímala Nikolu a Martina. Tyhle reakce jsem u sebe předtim nečekala. Myslela jsem, že sanitka ho odveze a že za nim pak přijedeme do nemocnice. Neodvezla. Přijela a páni konstatovali smrt. Konstatovali jí tak, že řekli, že je po něm. Když ho přikryli černou plachtou, nemohla jsem tomu uvěřit. Martin chtěl zavolat rodičům Stěpana, ale policie mu řekla, že to nejde, že za nima zajede osobně. To samý mu řekli později na kriminálce. Nikdo jim ale nezavolal, ani za nima nedojel. Když jsme přišli nahoru, Nikola plakala a Martin rozmlátil o zdi strašně moc věcí. Nikola zavolala Matoušovi a Lence, který hned přijeli. Matouš si nejdřív myslel, že si dělá legraci. Když přijeli, byla v bytě kriminálka a koukali a zapisovali. Já byla pořád v šoku, teprve pak jsme si sedli k Martinovi na podlahu a já se rozbrečela. Martina pak odvezli k výslechu hned, já na něm byla včera a Nikola tam jde až zítra. Řikala jsem jim, ať ho přivezou zpátky, že se bojim aby si něco neudělal. Nepřivezli ho. V sedm ráno jsem ho sháněla a nešlo to. Matouš a Lenka mezitim odjeli a hodili Nikolu domů. Asi do osmi jsem uklízela, protože všude byly střepy. Mezitim přišla policie ještě jednou, dali mi dejchnout. Což bylo vážně bezva, protože jsem od smrti Stěpana vypila docela dost tvrdýho. Aspoň jsem jim to řekla. Ptali se, co chci studovat a byli docela fajn. Asi napočtvrtý (no jo, kuřákova plíce) jsem nadejchala asi 2,26 promile. Martin prej nadejchal asi 0,97, když byl na kriminálce.
Když přišel, byla jsem moc ráda, protože jsem o něj měla strach. Prej byl rád, že jsem tam na něj počkala. Chvíli po něm se vrátila Lenka s Matoušem, který pak zase odjeli. My s Martinem brečeli a mluvili jsme, ale pak jsme šli spát. Když jsme se probudili, Martin hrál na klavír moc pěknou a smutnou písničku. Pak si balil věci a řekli jsme, že odjedeme pryč. Vypůjčili jsme si klíčky od jedný chaty a jeli, mezitim jsme ještě viděli ostatní a taky Stěpanovy rodiče. Pak už jsem z toho bytu musela pryč, protože to celý bylo neuvěřitelně depresivní.
Na chatu jsme s Martinem dojeli asi v půl jedný ráno, otevřeli jsme si víno a pak jsme vedle sebe leželi a objímali se. To jsme se poprvé políbili. Vůbec jsme se těch několik dní hodně objímali. V sobotu přijela Lenka a Matouš, v neděli Nikola, která se na tý chatě tenkrát dala dohromady se Stěpanem. Tak jsme radši jezdili hodně na výlety a večer jsme zpívali, to bylo docela fajn na nervy. V pondělí Martin s Nikolou odjeli do lesa a my ostatní jsme jeli do Prahy vlakem. Předtim mi Martin řikal, že mi na něm nemá záležet, tak jsem mu pověděla, že to nejde.
V úterý byl výslech a taky jsem na Hloupětín přinesla kytku a napsala Stěpanovi dopis. Paní v květinářství mi řikala, ať vezmu jednu nebo tři, že dvě jsou smuteční. Tak jsem jí řekla, že se trefila. Na tom místě je pořád jeho krev. Večer přijel Martin, o čem jsme mluvili, už jsem psala. Mimo to mi řekl, že Stěpan se možná zabil sám. Lékař, kterej prováděl soudní pitvu, si to taky myslí.