Vše co potřebuji!

Anotace: Někteří potřebují být stále milováni svými starými láskami, i když oni sami už je nemilují. A pokud ne... děj se vůle boží.

Bezpočet nocí, co jen tak ležím a zírám na bílý strop, vzpomínajíc na dlouhé a krásné chvíle prožité po tvém boku. Ale teď, stěží chytnu dech, když si vzpomenu na bolest, kterou jsi mi způsobila těmi čtyřmi bodajícími slovy „Už více tě nemiluji!“.
Proč jsem si nikdy neuvědomila, že i andělé, kterým jsi pro mě byla, dokážou zradit. Prosila jsem tě, abys mi dala něco, čemu bych mohla věřit. Tvou odpovědí bylo, že jsi mi dala své srdce. Pouze mě. Čím jsi mě vůbec okouzlila? Tvůj pohled? Nebo snad tvůj smích?
Každé mé trápení, které jsem měla, zmizelo, když jsem ležela v tvé náruči. Ale po čase pevnost tvého objetí povolila a shodila jsi mě dolů.
Ležela jsem v blátě svých citů a vzpomínek na tebe. Ležela jsem dlouho a zdálo se, že jsem ztratila všechnu svou víru, ale po nějakém čase jsem uviděla světlo a uvědomila si, že nejsi jediným andělem. Zavřela jsem oči, vzepřela se na rukách a bláto bylo pryč a já se cítila silnější než kdy dříve.
Se vztyčenou hlavou jsem šla dále svým, už ne osamělým životem, a užívala si ho.
Teď už vím, že nejsi schopná toho, pochopit, že i tebe může přestat někdo milovat.
Ač nerada, pamatuji si ten chladný zimní den, který v sobě ovšem skrýval něco překrásného. Seděla jsem na lavičce, popíjela horký čaj a kouřila. Byla zima, ale tu jsem nevnímala, protože jsem znovu našla lásku. A to byl ten spouštěč tvé pomatené mysli. Mysli naivního psychopatického dítěte. Koukala jsem se dolů na čerstvě napadaný bílý sníh a nemohla vůbec uvěřit tomu, že jsem došla až sem.
NE! Nemohla jsem uvěřit, nebo spíše jsem nechtěla! Rozhlížela jsem se kolem, ale všude byl jen zářivě bílý sníh. Začala jsem se třást, upustila jsem čaj i cigaretu, která dopadla do sněhu a zasyčela. Třásla jsem se strachem z té vůně parfému, tvého nezaměnitelného parfému! Ale nebylo možné, abys tam byla. A přesto jsem někoho zahlédla. Ženu, s nádhernými a dlouhými zlatými vlasy a skloněnou hlavou, jak kráčela proti padajícímu sněhu. Zvedla hlavu a mně se zastavilo srdce při pohledu do těch černých očí. Otočila jsem se a chtěla utéct, ale nohy mi to nedovolily, chtěla jsem křičet, ale jako bych ztratila hlas…
Stála jsi tak blízko mě, že jsem cítila tvůj horký dech na svém krku. Cítila jsem se čím dál menší a zranitelnější, ale něco mě na téhle chvíli vzrušovalo. Pomalu jsi odhrnula mé vlasy a políbila mě. Ten polibek byl nesmírně horký, jeho žár se jako jed, šířil celým mým tělem a já se znovu rozplývala pod tvýma rukama.
Otevřely se dveře domu a Verunka vyšla ven, mé současné štěstí, můj současný život. „Ona?!“ promluvila jsi a mé srdce a žaludek se sevřely a bála jsem se každou následující vteřinou víc a víc. Cítila jsem tvou napřaženou ruku a… výstřel.
Čas se zastavil a sním i její dech. Kroužila jsi hlavní pistole po mé tváři, cítila jsem tu chladnou ocel, bylo to vše, co jsem v tuhle chvíli byla vůbec schopná cítit. Druhý polibek na krk a řekla jsi klidným hlasem: „Navždy TY a navždy JÁ!“ …druhý výstřel.
…
Ač nerada, pamatuji si ten chladný zimní den. Seděla jsem na lavičce, popíjela čaj, kouřila cigaretu a pozorovala ten rudý sníh…