Sesterské pouto 1

Anotace: Povídka, kterou nevím kam zařadit...zatím jen pracovní název...snad vymyslím něco lepšího. Přeju příjemné počtení a budu ráda za jakékoli komentáře, popř. tipy:)dík:)

„No tak Anjo, dělej! Přídem pozdě!“ Slyším volat svojí sestru z předsíně. Vezmu si bundu a seběhnu dolů po schodech. Moje dvojče stojí vedle botníku s rukama v bok a tváří se hrozně zodpovědně: „ Ty vole, já nechci vidět Sobotici, jak bude vyvádět, jestli zas přídem pozdě!Tak pohni!“
„Že to řikáš zrovna ty, jako by ti někdy vadilo chodit do školy pozdě!“ Zakroutím hlavou a obouvám si boty. Má sestra je totiž pravá rebelka. Za každým průšvihem hledejte ji. Jsme sice jednovaječná dvojčata, ale jinak jsme naprosto rozdílné. Já jsem spíš tichá,uzavřenější, ráda čtu a chodím běhat. Zatímco Alisa je extravagantní stvoření, které chvíli nepostojí. Výstředně se obléká, mě se to sice líbí, ale v životě bych se neodvážila do něčeho takového navléknout. Třeba dneska, to je zase model. Oranžová sukně s různě dlouhými cípy je vlastnoruční Alisin výtvor. Má k ní fialové punčocháče, kytičkované conversky a žlutofialové tričko. V černých rovných kratších vlasech má lehký šátek oranžové barvy. Musím uznat, že vypadá vskutku zajímavě. Já oproti ní vypadám, v džínách a červeném tričku, jako domácí puťka. Konečně vyrazíme z domu, školu máme sice docela kousek, ale je už za deset minut osm, takže máme opravdu co dělat. Dneska je krásně, i když už je ve vzduchu cítit, že podzim pomalu, ale jistě přichází. Nejradši bych do školy vůbec nešla a procházela se tím nádherným ránem. Místo toho zase budu tvrdnout ve třídě. Ach jo.

Za chvíli už máme budovu našeho gymnázia na dohled. Naštěstí jsme si pospíšily, takže začátek vyučování snad v pohodě stíháme. Před školou stojí ještě kuřáci, mezi nimi také Alisina nejlepší kamarádka Kristýna. S mojí sestrou tvoří nerozlučnou dvojici a jsou si v hodně ohledech dost podobné. Obzvlášť svojí ulítlostí, která nebere konce.
„Tě péééro, holky!“ Huláká na nás už z dálky Kristy. Také se obléká originálně, má podobný styl jako moje sestra. Je docela v pohodě, ale že bych si s ní nějak moc rozuměla se říct nedá.
„Tě pic, Kristy!“ Odpoví sestra ve stejnou dobu, co já špitnu něco jako pozdrav. Kristýna dokouří a už mažem do třídy. Jen tak tak, vcházíme do třídy těsně před profesorkou Sobotíkovou, zvanou Sobotice. Je to pěkná mrcha, navíc jí máme na matematiku, kterou přímo nesnáším a vůbec mi nejde. Hodinu naštěstí přetrpím a o přestávce se zakousnu do šťavnatého jablka. Přímo umírám hlady, ani jsem se ráno nestihla nasnídat. No co, občas člověk prostě zaspí, no.
„Co víkend?“ Nakloní se ke mně moje sousedka Radka. Nejsme nějaké skvělé kamarádky, ale sedíme spolu už třetí rok a nijak si navzájem nevadíme. Je taky spíš klidnější, jako já.
„Nic zvláštního, nuda, snažila sem se šprtat, ale nebavilo mě to. Co ty?“ Zeptám se jí, protože tuším, že mi bude chtít něco vyprávět. Poznám její nedočkavý tón, když se mi chce s něčím pochlubit nebo si postěžovat. Na to se známe už dost dlouho. A taky že jsem se nemýlila. Následujících deset minut poslouchám ódu na jakéhosi Lukáše, který je dle jejího vyprávění , tím nejkrásnějším, nejúžasnějším, nejhodnějším a prostě nejlepším klukem na světě. Sice mě to moc nezajímá, ale trpělivě jí naslouchám. Chápu, že to potřebuje někomu říct. Nebo je to závist? Že já nemám o kom vyprávět? Ne, já žádnýho kluka nepotřebuju. Teda zatím ne. Po tom, co se se mnou Honza před třemi měsíci rozešel , jsem se zařekla, že jen tak nějakýho nechci. Naštěstí zazvoní na další hodinu a poté, co do třídy přijde naše mladá češtinářka, Radka zmlkne. Díkybohu. Už bych to asi dlouho nevydržela.

Možná se vám zdají naše jména trochu neobvyklá, ale je to vlastně jednoduché. Naše mamka je prostě jen trochu ulítlá a chtěla mít originálně pojmenované své dcery, takže já jsem vyfasovala jméno Anja a moje drahé dvojče Alisa. Naše starší sestra dopadla asi nejhůř, jmenuje se totiž Marieta. U nás v rodině nejsou prostě zvláštní jména ničím neobvyklým. Nevím, jestli naše babička byla zcela při smyslech, když naší mamce dala jméno Aurelie. Zní to docela vtipně. Aurelie Hádková. Fakt nářez, oproti tomu se mi naše jména zdají naprosto normální.

Když zazvoní na velkou přestávku, tak se všichni vyhrnou ze tříd. Ach jo, jak já tohle nesnáším, všude je moc lidí, fronty. Jak na záchodech, tak v kiosku. Zvolím menší zlo a dojdu si do automatu pro horkou čokoládu. Vrátím se do poloprázdné třídy a zasednu vedle Radky. Chci si vychutnát tu teplou dobrotu, ale není mi to moc dopřáno. Radka zase spustí na téma Lukáš. Hmm, super, měla sem si radši s nějakou knížkou dřepnout někde na chodbě. Aspoň bych měla klid. No, i když chodby také nejsou zrovná tím nejklidnějším místem ve škole. Dobře, ještě jednou si vyslechnu to samé jako předchozí přestávku, možná, že to přežiju. Alisa je samozřejmě s Kristýnou na cigáru venku, podobně jako polovina naší třídy, takže tu zůstává jen pár jedinců. Naše třída je zvláštní, s moc lidma si tu nerozumím. Naopak Alisa patří mezi nejoblíbenější. Jak říkám, přesto, že jsme dvojčata, jsme naprosto rozdílné. Ale přesto si docela rozumíme, ale většinou se spolu bavíme jen doma. Ve škole je to trochu jiné.

„Jdeš rovnou domu?“ Zeptám se sestry po skončení vyučování v šatně. „Já nevim, Kristy, máme něco v plánu?“ Otočí se Alisa na svou nejlepší kamarádku.
„Já nic, ale slíbila si mi to cédo, víš jaký, viď?"
„Oka, tak dem k nám!“ Rozhodne sestra a vystrčí Kristýnu se smíchem z šatny: „Dělej!“
Hm, super, pomyslím si, to se zase budu celou cestu courat za nima. A taky že ano, holky se celou cestu vesele baví o všem možném i nemožném a já jdu dva kroky za nima. Proč nemůžu mít taky tak skvělou kámošku. Jsem prostě jiná…

Doma ty dvě zalezou do Alisy pokoje a i přes zeď slyším, jak dobře se baví. A co budu dělat já? Asi bych se měla podívat na něco do školy, je toho už docela dost. Nejdřív si ale něco přečtu, rozhodnu se. Rozvalím se na posteli a vezmu do ruky svou oblíbenou knížku od Jacka Kerouaca, Na cestě. Vůbec beatníci byli skvělí spisovatelé. Ponořím se do děje a vytrhne mě z něj až mamky hlas: „Holky, sem doma!“ Fajn! Určitě přinesla něco k jídlu, mám hlad jako blázen. Vystřelím z pokoje a seběhnu schody. Mamka je v kuchyni, podle zvuků, které se z té místnosti linou. „Ahoj, mami! Co bude k jídlu?“ Vpadnu do kuchyně.
„Ahoj, teď sem přišla z práce, něco uvařim, ale lednička je plná!“ Usměje se na mě. Pořád je tak krásná. Dlouhé husté černé vlasy se jí neposedně kroutí a padají až skoro na lopatky. Každý by řekl, že je spíš naše sestra. A to ještě máme, jak už jsem se zmínila, starší sestru. Já o vlku, a on za humny. Marieta právě vchází do kuchyně: „ Ahoj, co bude k jídlu?"
Obě se s mamkou rozesmějeme.
„Co je?“ Nechápe sestra a vykulí svoje obrovské modré oči. Přesto, že je, stejně jako my všechny černovlasá, tak má jako jediná krásné modré oči. My s Alisou máme po mamce zelené.
„Teď se mě na to ptala Anja, já se z vás holky fakt zbláznim! Je to jako vždycky, vždyť vám to pořád řikam, je tu plná lednička!“ Řekne mamka se smíchem.
„Já vim, ale já sem moc líná si něco vzít!“ Ozve se za mými zády hlas mého dvojčete.
„Jestli vy holky, nejste všechny moje!“ Povzdechne si mamka: „Jo, a když vás tu mám všechny takhle pohromadě, ty vaše narozeniny oslavíme v sobotu?“ Pohlédne na mě a potom na Alisu.
„Asi jo! Já nic jinýho nemám…tak vždyť dvanáctýho je stejně v sobotu, ne?“ Přikývne Alisa a já jen přikývnu. „Fajn, mám pro vás velký překvapení!“ Potutelně se usměje mamka a nenápadně se podívá na naší starší sestru, která se zatváří tajemně.

Když mi tenkrát mamka řekla překvapení, tak bych nikdy netušila, jak moc velké překvapení a šok to bude….