Tenkrát byl bůh příliš vysoko

Anotace: bůh ví....

Stáli tam a poslouchali faráře, který si je po bohoslužbě zavolal k sobě...
Nesmíš, Nesmíte, Je zakázáno,Přikázání....
Kulomet farářových slov jakoby měl oči.
Útočily a zabíjely přesně mířené i do posledních zbytků naděje se kterou žili ti dva už pár měsíců tiše v modré zátoce.Věděli dobře i v zákoutích svých duší, že před bohem by stejně neobstáli a přeci nemohli naleznout recept na nelásku.
Věděli,že nesmí a přesto se jejich pohledy i teď do sebe vplétaly..jako pavučiny .
Farář domluvil,napil se sklenice vody a nyní už vlídněji se zeptal:"Rozumíte mi?"On sklopil hlavu a sotva neznatelně kývl.Podal ruku farářovi a spěchal domů."A vy ?No co vy ?Podívejte, mám Vás rád a vím co v mé farnosti děláte pro dobro mýmch nemocných farníků, je mi to líto ale musel jsem Vám to říct."
Usmála se a mezi rty ji profouklo furiantské "pchhh" a pak si potichounku,i přes farářova slova jež byla ostrá jak gilotina začala broukat tolik známou melodii…
Nemusela zpívat...znali oba dobře její slova..
„Semkneme se víc,ať zima nesmí mezi nás,s tichou radostí
necháme odkapávat čas… „
Lišácky se usmála a vzdorovitě jako malá holka se otočila na patě,popadla ploutve, co měla schované, za keřem v kostelní zahradě a nechala ho tam jen tak stát.
Ještě cosi povídal,ale ona už jeho slova neslyšela.
Až pozdě večer,kdy jí déšť z hvězd celou promočil,a slano nebylo jen v moři pochopila ..
Že bůh je lidštější a laskavější , než leckterý nositel jeho slov a myšlenek,než leckterý člověk,jenž neumí být sám sebou.
I moře obvykle tak temné a klidné na zlomu noci a půlnoci se pod zástěrkou přílivu vlnilo a zmítalo až nahánělo hrůzu i jí,která ho tolik milovala.Sěděla tam dlouho jakoby úplně zapomněla na čas.Paprsky svítání pak oživily polomrtvou naději a podělily se s ní o poklad..
Pomalu nazouvala ploutve,když za sebou uslyšela známý hlas:"Co děláš,ty Liško jedna,jsi blázen, nebo co.Vždyť tam stejně ted nic neuvidíš"Vzdorovitě držela hlavu aby se jí sama neotočila za hlasem jenž umí hladit a vyrývat jizvy do srdce se stejnou grácií."A neotočím se,neotočím,nechci.Už ne."Kdyby ráno velebníčkovi alespon slovíčko řekl.Zbabělec."
Pak moře a jeho síla spláchlo všechny slova i myšlenky ,všechny vzdory i sliby,všechna kázání i přikázání.A hrálo si s bohem svoji hru,podle svých pravidel.......

Když odcházel zůstaly po něm jen ..stopy v písku..
Věděla že ho už nikdy neuvidí…
Tentokrát jí však oči zůstaly suché a na rty první sluneční hřejivé paprsky vymalovaly dokonce úsměv.
Vzala ploutve,šnorchl a brýle a hodila je daleko do moře.Sbohem moře a děkuji.Už tě možná nikdy neuvidím,jako jeho...

Daleko od moře.Daleko od slunce i od boha se však do jeho očí směla potom dívat dlouhá léta…každý den..
I dcera může být celej táta..
A moře?
To už opravdu nikdy neviděla ...
…