Ta nejstarší z nás

Anotace: Povídka o vztahu na nejšílenějším místě

Hroby jsme vykopaly vedle sebe. Dívka se slámovým kloboukem, kterou jsme nazývaly Kloboučnice, mi pomohla s prvním kamenem. Ten druhý zvedala nejstarší z nás sama. Kloboučnice tlačila náhrobek proti mně, a já jsem se jej snažila ze všech sil přitáhnout. Byl to nesmírně těžký kus vyleštěného vápence s vyrytými čísly. Vyryly jsme je my, aby tam vůbec něco bylo. Tedy, nevyryla jsem je já, přes vyrývání čísel na náhrobky je v naší skupině ta nejstarší. Já čísla neumím, nevím jak se počítá, a i kdybych to uměla, nedokázala bych to stejně udělat. Ta nestarší mezi námi čísla umí, a má dostatečně tvrdé a ostré nehty na to, aby jimi dokázala něco vyškrábat do tak tvrdého kamene jako je vápenec. Vždycky jsem ji za tak ostré a dlouhé nehty obdivovala, vždycky jsme ji všechny ctily za to, že si dokáže své nehty stále udržovat v takovém stavu. Když jimi zrovna neryla čísla na náhrobní kameny, brousila si je o jeden mnohem tvrdší balvan z křemene. Občas jsem přitom zahlédla její zuby.

Ty čísla vypadají nádherně. Jsou to znaky plné kruhů a čar, téměř bez ostrého rohu. Proplétají se mezi sebou, začínají a zase končí, a někdy třeba ani nekončí. Jen nevím jistě, jestli je to způsobeno tím, jak skutečně vypadají, nebo tím jak je ta nejstarší z nás dokáže vyškrabávat nehty. S napůl vystrčený jazykem se po trase jejích bříšek prstů prohánějí obrovské drápy, které trhají kámen dny a noci. Ta čísla, ornamenty, potom svítí i ve tmě. Pokaždé když je potom já rukou uhlazuji. Hladím všechny kousky kamene, kterého se dotkla. Pod mojí rukou ustupuje. Má prostě úžasný rukopis. Úžasná je ona celá.

Přesto, že o ní mluvíme jako o „té nejstarší“, ona vůbec stará není. Je jen o něco málo starší než Kloboučnice a já, a už jen to stačí pro to jméno. Stále je tak strašně moc mladá. Ta nejstarší z nás má oči jako klíčové dírky zamčených dveří do místnosti plné světla; její tvář je jako jen tuží načrtnutý portrét na nejtenčím, vyběleném, hedvábném papíře; líčka a tělo má tak bledé, jako by byla těžce nemocná soužením pro někoho daleko, a ona musí ležet na pitevně; přes kůži jsou občas vidět kosti, ale stále je na nejdůležitějších místech plná, tak plná; a ještě má všechny vlasy černé jako spálené uhlí; otevírá velká ústa s modrými rty vždy v němém úžasu, když se jí pokouším oslovit a dotknout se jejího ramene a stehen, a prsou.

Sledovala jsem, jak bojuje s kamenem, který několik dnů předtím zkrášlovala, a já jsem ji samotnou z nich poté vstřebávala. Jak se s ním teď pere, jak jí zatlačuje do vlhké hlíny. Sledovala jsem ji s vyděšenýma očima, a nic nebylo než jen ona. Jako by se jí začaly trhat šlachy a praskat kosti, jako by její tvář, tak úžasná, v nepřirozeně zbarvené posledními zbytky krve, hleděla do černým mračen na nebi. A sledovala jsem její ruce. A v tu chvíli projel moji hlavou úžas a obdiv. A strach, aby se těm rukou nic nestalo, abych ji mohla pozorovat i nadále, jak ryje a škrábe, a popisuje hroby čísly. A v ten okamžik se její levá ruka prohnula vystouplou kůstkou, a pak dorazil k mým uší nejsilnější zvuk, co jsem kdy uslyšela.

Pouštím kámen a vrhám se za ní. Zachytávám její náhrobek, a táhnu největší možnou silou. Její náhrobek se zakolíbá a dosedne. Teď se vrhám na ní, klesá pode mnou do hlíny, a dotýkám se jí rty úst, tváře, rukou, stehen, a celého těla.

Kloboučnici zavalil můj kámen a rozdrtil jí nohy a pánev.

Druhý den jsme byly všechny tři popraveny.

Klesla jsem k zemi s tou nejstarší z nás.