Láska

Anotace: zamyšlení nad druhou polovičkou mé osobnosti

Bůh stvořil ženu a muže jako jednoho tvora. Měl čtyři ruce, čtyři nohy, dvě hlavy, každou na opačnou stranu. Navzájem si rozuměli a byli šťastni. Mohli lépe pracovat a lépe se pohybovat. Jednoho dne se však Bůh rozhodl, že je rozdělí. A tak se z jednoho tvora stali dva. A každý prý máme někde na světě tu svoji druhou polovičku…

Kde je ta moje? Nebo spíš – kdo je ta moje polovička? Co když je to někdo koho znám, ale ignoruju? Co když je to ten nejnevhodnější člověk co může být – třeba profesor na škole nebo někdo kdo s někým chodí už strašně dlouho a jsou oba moji přátelé? A jak to poznám? Je to vůbec možné poznat, že tohle je ta moje polovička? A co když ten člověk už umřel? Nebo jsou polovičky propojeny, že když zemře jedna, druhá zahyne také? Ať následkem nemoci či havárie ať se znají či ne. Nebylo by to tak správně? Není horší žít bez naděje na nalezení toho druhého než umřít? Sice to nevíme, ale Bůh to ví, a ačkoliv jsme svobodní, nevěřím, že by Bůh dovolil, aby byl na světě někdo bez druhé polovičky a bez šance na její najití… Vždyť je to právě Bůh sám, který muže a ženu rozdělil. Pokud je tohle smysl lidského života, nebyl by horší trest než zahynutí jedné z poloviček. A přesto mám často pocit, že najití té mé je nemožné... Jak se může člověk smířit s tím, že ten druhý to není, ačkoliv by si to ze srdce přál? Nejsou moje představy o dokonalém vztahu jen vysněné nesplnitelné ideály? Chtěla bych, aby mi byl věrný, zahrnoval mě láskou a slíbával mi slzy z tváří, když se něco nedaří. Aby tu byl vždy pro mě, abych mu nemusela říkat, že je něco špatně, aby to poznal a sám se zeptal, co se děje. Aby šel se mnou na konec světa a já s ním… Co je láska? Je to snad hřejivý pocit u srdce, když myslíme na druhou osobu? Nebo pocit jak neúplný by byl život bez toho druhého? Nebo je to snad jeho krása, osobnost a chování? Co dělá láskou je pro každého něco úplně jiného…