Babička fotografem

Anotace: Jak i babičky dovedou fotit

Každý z nás si alespoň jednou v životě posteskl nad tím, že nemá žádnou vhodnou fotografii. Je jedno, jestli jsme potřebovali snímek na občanský průkaz nebo rodinnou fotku jako dárek babičce, zkrátka nám požadovaná věc chyběla.
Co se mě týče, chyběla mi fotka s psem. Ne na občanku, ani pro rodinné potřeby. Pořídila jsem si pejska a kamarádky na mě neustále vyzvídaly, jak vypadá, jaký je, jaké má očka a jaké tlapky a proč s ním nemám žádnou fotku. Doléhaly tak dlouho, až jsem jim nakonec slíbila, že přes prázdniny nějaké ty snímky pořídím. Sice se durdily, proč nemůžu udělat ,ememesky‘, ale musela jsem bohužel vysvětlit, že můj mobil funkci fotoaparátu nemá, tudíž si slečny musí počkat. Léto začalo a prázdninové dny přímo vybízely k tomu, aby se člověk pěkně učesal, hezky se oblékl (samozřejmě vše v míře přirozenosti), vzal pejska a vyrazil na chalupu. Plán byl jasný: udělat co nejvíce fotek, jejímž středem měl být samozřejmě pes a já. Když se dověděli rodiče, že budu štěně brát ,,na focení“, musela jsem jim slíbit, že nějaké fotky pořídím i pro ně. A já samozřejmě slíbila. Což jsem zřejmě neměla dělat. Za chvíli se po okolí rozneslo (bydlím v malém městě, kde se neutají naprosto nic), že budu mít s Aninkou fotky a já nestačila přijímat objednávky. Nevadilo mi to, naopak. Aspoň na mě budou mít lidi památku z dob, kdy jsem byla mladá a krásná.
Jak už to tak bývá, týdenní pobyt na chalupě se protáhl na měsíc a měsíc skoro na dva a starosti s fotografiemi ustoupily do pozadí. Když ale nastal poslední srpnový týden, s hrůzou jsem si uvědomila co jsem slíbila a lekla jsem se ,že nemám nejen fotky s psem, ale naprosto žádné fotky z prázdnin, což je škoda. Jelikož trávím prázdniny většinou s babičkou a třemi malými sourozenci, netušila jsem, jak obtížné bude vybrat správného fotografa. Dětem jsem samozřejmě neřekla o focení nic, protože jsem tušila, že by se o lukrativní pozici hlásili jeden jako druhý a byla jsem ráda, že si hrály na pískovišti u sousedů. Nic naplat, zbývala jedině babička. Když jsem se jí zeptala, zda by mě byla ochotna vyfotit, zatvářila se nejprve odmítavě a argumentovala to tím, že foťák v životě nedržela v ruce a že s tím neumí. Když jsem jí ale připomněla, že sousedky se na dárečky těší, stejně jako polovina rodiny a kamarádky a že je nechci zklamat, nakonec souhlasila. Otřela si ruce do zástěry, ztlumila oheň na sporáku, na kterém se vařila krupicová kaše pro děti a vyšla ven. Ve zkratce jsem ji ukázala, které tlačítko musí zmáčknout, natož mi babička vztekle vzala aparát z ruky a prohlásila, že není zase tak stará, aby neuměla fotit. Já raději šla shánět psa. Ten se chladil ve stínu a ani neprotestoval, když jsem ho vzala do náruče a přešla s ním na trávník, kde už stín nebyl a nahradilo ho 35 stupňové, srpnové horko. Jelikož byl pejsek malého vzrůstu, moc neprotestoval. ,,Tak babi, já se s Ájou postavím tady a ty nás zaber, nejdříve zkus celou postavu, ať tam jdeme vidět!“, zakřičela jsem na babičku, protože měla problémy se sluchem. Ta usedla na židli, která ovšem byla otočena směrem k chalupě, tedy na druhou stranu od modelů. ,,Babi, špatně sis sedla..Nechceš si tu židli otočit?“, starala jsem se o babiččino pohodlí. Ta však jen mávla rukou, sedla si směrem k chatě a mírně se vytočila. V duchu jsem se bála, že na fotkách nebudeme celí, ale jako poslušná vnučka jsem se o nic raději nestarala.
Cvak! ,,Jsme tam celí babi? Podívej se na to..“ ,,To víš, že jo!“, zasmála se babička a naklonila se na druhou stranu, aby nás zabrala z jiného úhlu. Vida, babička nepostrádá umělecký talent. Jenže tím to nekončilo. Babička se začala naklánět a točit ze strany na stranu, aniž by opustila židli. ,,Babi, teď zkus přijít blíž.“ ,,Však odsud to taky jde vidět, neboj!“ a fotila dál. Slunce pražilo, pes začínal být nervózní a vrtěl se. Cítila jsem, jak mi make-up teče po tvářích. ,,To je hyc! Prosímtě babi, dáme si pauzu, to stačí..“ ,,Kdepak! To vydržíte, musíte mít pěkné fotečky, ještě budeš ráda.“, babička byla nekompromisní. Na jednu stranu jsem byla ráda, že ji práce fotografky jde tak od ruku, na druhou stranu mi bylo líto psa, který se musel ve svém kožichu vařit a to neustálé usmívání a posouvání se blíže a dále mě taky už unavovalo. ,,To už stačí,!“, vykřikla jsem, když po mně pes začal skákat a sápat se mi na krk. ,,Babi, vyfoť tohle, jak mi Ája skáče po krku!“, zavolala jsem. ,,Jo,jo!“, smála se babička, kroutila se a fotila dál. Asi po deseti minutách si oddychla, vstala a foťák mi s úsměvem podala. ,,Jsou moc pěkné, maminka bude mít radost.“, a odpochodovala do kuchyně. Pustila jsem psa na zem (asi šel zpět do stínu) a šla si fotky prohlížet. Jaké bylo moje zděšení, když jsem viděla první fotku! Bylo na ní vidět modré nebe a kus ocasu. Na druhé fotce kus nebe a mé hlavy. Bez psa. Na třetí fotce rozmazané cosi, co vzdáleně připomínalo moje pruhované tričko.S hrůzou jsem si prohlížela další obrázky, avšak ouha! Místo fotky se mi spustil film na kterém bylo jak jinak-modré nebe a cvrlikání ptáčků, asi po třiceti sekundách se ozval můj hlas, který babičku nabádal, aby to vypla..
Jedno jsem měla jisté. Babička svou kariéru fotografky jen tak neobhájí.