INRI

Anotace: 13. 12. 2009

Chlad. Kamenné sloupy jako neživé stromy, řady studených dřevěných lavic. Klenba spojená kdesi v nekonečnu, upínající se k nebi. Smutná, studená a mrtvá tvář Ukřižovaného s široce otevřenýma nevidoucíma očima. Pootevřená ústa. V kamenné hrudi zamrzl poslední výdech. Chlad.
Plesk. Pleskání. Pleskání bosých bílých nožek o ledovou dlažbu. Horký zrychlený dech, u rudých rtíků se sráží obláčky páry. A nožky tančí a skáčou a vše je určeno pro Něj. Radostně se dotýkají holého kamene, nedbajíc chladu, a oslavují Neživého.
Lem bělostných šatů se vlní kolem dětských kotníčků. Malé ručky se zachytí okraje obětního stolu a šplhají po něm. Už je nahoře. A stále tančí na ledové ploše mramoru. Vzpíná se směrem k Umučenému, vlahé modré oči září šťastnými plamínky. Bosé nožky tančí v obětišti a oslavují Jej. Ozvěna nese zvuk drobných krůčků vysoko ke korunám sloupů. Zamrzlí svatí mlčí ve svých kamenných sarkofázích.
Jedno bosé chodidlo se zvrtne právě ve chvíli, kdy se horké oči upínají vzhůru nejhorlivěji. Kámen oltáře nezměkne, nerozmrzne. Kadeřavý týl se nevyhne tvrdému rohu obětního stolu. Na zem padá téměř neslyšně, se slabým šelestem světlých pramenů. Šeď kamene chrámu vykvete rudě.
Výdech. Nádech.
Výdech. Měkce se odrazí od vysokého stropu a zanikne. Radost horkého tílka chladne, bosé nožky ztuhle ční na kamenné dlažbě.
Bůh se neusmívá. Mlčí a dívá se neživým pohledem, korunován trním.
Kdesi venku, tisíc let daleko, se ozývá šťastný smích. Sněží.