Nedefinovatelné

Anotace: Chytla mě o víkendu jakási postpodzimní deprese. A tohle z toho vzešlo, takže to výjimečně není vtipné.

Svět najednou - zrůžověl? Ne, neměl rád tu komerční barvu. Svět byl jen najednou o mnoho snesitelnější. A možná i jistým způsobem světlejší, ačkoli lampa poblikávala stále stejně. I zima byla pořád stejná. Jenže myslí mu procházelo teplo. Zanechávalo za sebou stopu dodávající mu odvahu. Odvahu postavit se noci čelem. A on najednou zjistil, že radost je stav duše, nikoli těla. To, že mu mrzly prsty, bylo sice stále podstatné, nikoli ale nejdůležitější. Nakonec shledal, že není tak těžké usmívat se. Stačí jen vzpomenout si, jaké svaly k tomu použít. A tak je použil. Má dobrou paměť.

Proč jen neexistuje telepatie? Spousta věcí by najednou byla jasnější. Ale možná bychom se mohli dozvědět něco, co bychom nechtěli. Podívali jste se někdy pravdě do očí? Bývává často tvrdá a vždy je nekompromisní. Černo – bílá. Nebo snad bílo – černá? Zkuste se zeptat zebry, třeba vám to poví. Jako kdyby na tom záleželo.

Nikdy si to neuvědomoval. A možná ani nechtěl, nebo jen neměl důvod. Proč by měl někomu říkat o tom, co se děje tam uvnitř něj. Ale náhle někdo prolomil ty bariéry. Nebylo ani potřeba slov a on se náhle cítil tak klidný, jako nikdy před tím. A došel k názoru, že je to radost a štěstí. Čisté a nezředěné. Prostě si přišlo a existovalo si. Jen tak, pro něj a pro tu druhou osobu, která se na něj usmívala zpoza závoje vlasů. Bylo to tak jednoduché. Radost na druhou.

Tohle už stálo za to vyjádřit. Dát okolnímu světu jasně najevo, že tohle je ta situace, kterou potřeboval.
Jsem rád.“ prohlásil jen tak do vzduchu. I obláček páry nejspíš souhlasil. Bylo to jen takové obecné, radost z existence a radost ze samotné radosti. Takový malý plamínek, co už neuhasne. I kdyby měl jen doutnat.

Rozloučil se a nechal naději, ať si v jeho nitru pomalu roste. Nechal srdce, aby mu hlučně bušilo kdesi v hrudi. Bum-bum, bum-bum. Život se hlásil dost nekompromisně ke slovu. Až teď si to vlastně uvědomil. Jak zvláštní. A už si to bude uvědomovat stále. Bude čekat třeba celou věčnost, ale jednou bude zase stát pod lampou. Opět uvidí ten úsměv. Opět jí obejme. A plamínek radosti se zase rozhoří o něco víc.