pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...1

Anotace: povídky

Kapitola první

Koubnikův výlet

Krásný, teplý, pozdně jarní večer. Slunce pozvolna zapadá za obzor. Jeho poslední rudé paprsky vesele poskakují na vlnkách, jenž na neobvyykle klidné řece rozfoukává teplý, blízkým létem vonící větřík. Pro lidi ve vesničce již den také pomalu končí. Nemají tu žádné hospody co by tahaly otce od rodin. Nejsou tu žádné kluby a podobné lokály, jenž tahají ve městech děti od rodin. Nenajdeme tu dokonce ani žádný pořádný obchod, kadeřnictví, posilovnu, či cukrárnu. Takové podobné podniky zase tahají ve městech od rodin maminky.
Je tu jen malý obchůdek a velké autobusové parkoviště se zrezlou plechovou čekárnou. Dříve sem jezdilo hodně spojů, ale už to neplatí. Nyní sem přijíždí autobus dvakrát za den.
Ráno veze Frantu, Pavla, Láďu, Oldu, Ivanu a Stáňu do práce. Večer je zase vrátí.
Po nedalekém mostě, který přetíná řeku spoutanou přehradou, občas projede auto. Baráčky místních jsou roztoušeny po pravém břehu řeky. Protější břeh je zarostlý jako nějaký prales.
Na témže břehu najdeme dál po proudu, nebo proti proudu? Nevelký kemp. Občasné zaštěkání nějakého psa a zakdákání divokých kachen z levého břehu, dává znát, že tu není zas tak úplně mrtvo. Kraj zvolna zahaluje lehký kouřový opar plynoucí z vesnických usedlostí, domečků a chat. Pro člověka z města by to mohla být zasloužená idylka. Klidná, až ospalá , malebná krajina, jenž je přikrytá peřinami z mlhy. Sice moc nevoní, ale vypadá to krásně.
Krajina chce mít lehké a klidné spaní, aby byla co nejlépe připravena na své přátele.
Přátele? Nebo výletníky? Je jasné, že místní člověk v tom již žádnou velkou krásu nevidí.
Koukne z okna jestli je všechno tak jak má být, zamumlá si něco pro sebe, přepočítá slepice, hodí psovi kost nebo klacek. Zavře okno a jde spát.
Klid a pohodu tomu všemu bere postava jdoucí po silnici, vedoucí od blízké, asi tři kilometry vzdálené vesnice. To je již vesnice ne úrovni. Mají tam hospodu, samoobsluhu, kino a tři autobusové zastávky. Autobus tam jezdí pětkrát za den a vozí mnohem víc lidí.
Ta postava co jde po silnici jde z hospody. Možná jste si mysleli že ho přivezl autobus. To rozhodně né. Šířka silnice mu dnes stačí. Avšak dost často to tak není. V tom případě pak zapadne do příkopu a protože ho nemá kdo vytáhnout, tak v něm většinou prospí celou noc.
Někdy je při návratu veselý. Nahlas zpívá a vypráví si vtipy. Někdy, jako třeba zrovna dnes, má náladu mizernou. Je celý rozladěný a naštvaný. Pak hlasitě nadává. Všem a všemu. Někdy se i hádá sám se sebou. Přitom i mění hlas. Jako aby to vypadalo opravdově.
„Že prej sem vožrala, hmm, já jí dám krávě blbý, babě jedný. Já se jí na to tady můžu totálně vysrat. Vodejdu do města a budu mít vod ní svatej klid. Nebo jí budu muset zabít. No a co?
Tak si tu a tam lehce přihnu. Dyť vona taky není dokanalá. Phe! Vona si myslí že je nejlepší. Ale není! Není! To by vod ní fotr asi neutek. Né?!“ jadrná slova se rozléhají po okolí.
Psi na něj štěkají. A tak si to slíznou i oni. Jednomu slíbí jed, druhému kulku, třetímu jed , čtvrtému zase kulku. Avšak slib ještě nikdy nedodržel.
Tak jako téměř každá vesnice má své drbny, bohatší a chudší obyvatele, místní „starosty“,kutily, fotbalové družtvo a obecný blázny, tak má i svoje opilce. A to je náš muž.
Jeho postavu prozrazuje již pouhý závan větru. Když stojíme po větru a on je zase v tom, můžeme cítit vše, co dobrá hospoda může nabídnout. Nemá vůbec pivní mozol. Ani malý mozůlek. To by mohlo někoho převapit. Ale ten spíše mívají poněkud kulturnější pijáci.
To on tedy rozhodně není. Na první pohled vypadá jako nějaký zatoulaný Ital. Někdo vypadá jako Němec, někdo jako Rus, někdo jako Španěl, někdo jako Indián. A on právě jako Ital.
Má husté tmavé vlasy, jenž mu padají až do hlubokých, černých očí, a velký, absolutně neudržovaný knír. Povolání, jaké překvapení, nemá žádné. O to přišel, světe div se, kvůli pití.
Proč a jak dlouho vlastně pije, tak to nikdo neví a již to ani nikoho nezajímá.
Matka mu to pití neustále vytýká. To je zrovna pro dnešek důvod jeho pití. Dnes pije aby to zítra snesl. Nesnáší ty její výčitky. Má pravdu a on to ví, ale nic s tím už dělat nedokáže. A to ho právě tak strašně štve. Zítra, nebo pozítří tu bude zase důvod jiný.
Někdy to jsou pitominky. Jindy mu při pití přijde na mysl jeho život a jeho existence vůbec.
To pak bývá s náladou hodně špatné. To bývá zlé. Všechny ty jeho důvody by mu šli vysvětlit. Spolu s ním by nám některé jeho důvody byly k smíchu, ale to by musel nejprve vystřízlivět. Což by znamenalo nemít ani lok nejméně tři dny. To však podle něj, nemůže a hlavně nechce nikdy vydržet. Jednou, když byl v nemocnici, tak musel být téměř dva týdny bez pití. A to bylo pro něj hrozné. Doktor tam léčil jeho žíznivou duši. Ležel tam na pokoji a v ponurém tichu tam přemýšlel o svojí budoucnosti. Když odešel, tak žízeň zase vyhrála.
A tak se „vypracoval“ z průměrného dělníka z nedaleké továrny, na nadprůměrného opilce z vesnice. Z jeho siláckých řečí by jsme mohli myslit, že má kam jít. Ale to jsou jenom plané řeči z důvodu útoku alkoholu. A to on moc dobře ví. V koutku duše ví, že jediný člověk, kterému na něm ještě záleží, který se o něj stará a má ho rád, je jeho máma. Tento pocit chce však v sobě stále jen dusit a dusit. Chtěl by, aby ho měl rád ještě někdo jiný.
Jeho matka je stará, šedivá, smutná paní. Má také vlastně jen jeho. Vždy, když jde totálně opilý domu a skoro celá vesnice se tomu pak směje, častuje mámu hrubými výrazy. Ale té nezbývá nic víc, než to nechat přejít a toužebně očekávat ráno. Co si má počít stařičká paní s dospělým chlapem? Ráno mu nebude dobře a bude mít pocit provinění. Kdo by to řekl? Jenže zase večer, většinou tak kolem půl šesté, popadne opět flašku. Vše začíná na novo. Mezitím se jeho stará máma doma vypláče. Smířená s tím, že nic nemůže dělat, pokud nechce ztratit syna, opět začne s obavami čekat jeho návrat. Mnohokrát jí napadlo, že je zralý znova na léčení, dokonce ho chtěla jednu dobu i vyhodit z domu, avšak není kdo by jí pomohl. Ona sama na to nestačí. Žádný soused nepřijde s pomocnou rukou aby jí pomohl.
Jeho oblíbená hospoda je v sousední vesnici. Jako každého správného opilce ho znají po celém širém okolí. Když je v hospodě a je vidět že má zlou náladu, tak kolem něj všichni chodí po špičkách. Když má takovou neutrální, tak tlachá a tlachá. Sice ho nikdo neposlouchá, ale on to ani nezpozoruje. Občas si z něj místní udělají dobrý den. Vždycky jim na to skočí. To je takřka jistota. Přesně tak to bylo, když mu řekli, že hospoda v kempu je již otevřená. To byla pro něj nejkrásnější zpráva týdne, možná měsíce.
Není to klasická hospoda. Pivo tu točí v kiosku a pije se venku u lavic pod slunečníky. Je to tedy taková „občerstvovna“. Stojí to v kempu, který leží nedaleko od jeho vesničky, proti původnímu toku řeky. Když je sezona, tak tam jezdí na lodičce celou dobu. Tam z něj taky mají radost. Jeden čas tam měl zakázáno vstoupit. Různě opilecky otravoval. Párkrát ho odtamtud vyhodili. Ale slíbil, že už bude hodný. To ve svém zájmu dodržuje. Jezdí tam rád, protože někde v jeho duši je již téměř v lihu utopená jeho romantická povaha. Když byl mladý, rád chodil ráno na ryby. Moc se mu líbila mlha nad řekou. Nepřekvapilo by ho, kdyby z té mlhy vyjel tajemný škuner, které znal z pirátských příběhů, jenž v té době četl. Rád pozoroval jak s vystupujícím sluncem mlha odchází. Rád poslouchal kačery jak volají, nebo hledají svoje kachny. Měl rád to ticho řeky. A bylo mu úplně jedno, jestli něco chytí, či ne. Spíš však nic chytit nechtěl. Zase takoví romantik, aby seděl u prutu s prázdnými háčky však nebyl. Ale to už je hodně dávno. Dnes konečně, nebo zítra, poprvé v tomto roce vyzkouší lodičku i tu jeho „letní hospůdku“.
Přišel tedy ke svojí staré loďce, která byla dříve motorovým člunem. Dá mu dost práce než ji vytáhne z rákosí, kde byla pohozená celou zimu. Jak ji tam při posledním návratu z kempu minulý rok nechal, přesně tak ji našel. Vytahá z ní všechen možný i nemožný sajrajt. Ve špičce lodě dokonce najde flašku se zbytkem něčeho. Asi vodky.
„No přeci to nevyleju, na tom se nemá co zkazit“ zamumlá si pod knírem a zvesela ji do sebe naklopí. Jeho poslední návrat také stál za to. Cesta po řece mu trvala asi desetkrát déle. Se štěstím, které opilcům nechybí, bezpečně „zakotvil“. Došel až málem domů. Tehdy usnul před jejich plotem, když zakopl. Na tu dobu byla dost velká zima. Dostal pak zápal plic a dost dlouho marodil. Jednu chvíli dokonce nemyslel ani na to pití. Tu prázdnou láhev vrátil tam, kde ji našel. Protože již by opět nadýchal, ani ho nenapadne loďku nijak zkontrolovat. S úsměvem na rtech posílá loďku na vodu. Pomocí pádla odráží od břehu, vyjíždí! Svým naloděním zčeří krásně klidnou hladinu k nepoznání. Naprosto jistě a nadšeně začne veslovat s kurzem na most, který značí zhruba polovinu jeho cesty.
Podjede most a pak vesele dál na kemp. Řeka je klidná. Cesta mu příjemně rychle utíká. Celou dobu plavby soustředěně a bez přestávky pádluje. Po podjetí silničního mostu, směřuje loďku ke svému obvyklému plácku. Se závěrečným „uf“ se příď loďky zapíchne do měkého písku. Vlny od jeho přistání běží do všech stran. V blízkém rákosí to vyplašilo několik kachen. Ty s hlasitým krákáním odlétají.
Udělá si kratičký odpočinek. Ten je pro něj moc důležitý. Chce totiž dojít, říkejme tomu kiosek, do oblíbeného kiosku neudýchaný, v klidu a v pohodě. Ne jako víkendoví cyklisti, co jen slezou z kola a hned pádí k pivu. Vytáhne loďku na břeh. Zkušeně ji uváže. Řetěz kolem stromu zásadně omotává jen jednou. Ví totiž, že kdyby to obmotal vícekrát, mohl by mít při svém lihovém návratu, obrovské starosti to rozmotat. Třeba by ani neodjel. To jsou léta zkušeností. Pak dá ještě pauzu na cigárko. Po cigár pauze, s pěknou slinou na jazyku, vychází svižným krokem ke svému cíly.
Čím méně mu schází ke kiosku, tak se víc a víc těší. Představuje si, jak pod krásnou pípou na něj čeká čerstvě načepovaný půllitr. Jeho krok zrychluje. Vůbec nekouká kolem sebe. Jako právě vypuštěné torpédo jede na jeden cíl. Už je tu. Ale co uvidí, to ho málem skolí. Slunečníky sbalené, lavice otočené vzhůru nohama, nikde nikdo a okenice kiosku zavřené. Neví co si má myslet. Začne to v něm vřít.
„Co jé? To snad neni pravda. Jakto že maj zavřeno? Do prdele!“
Chvilku stojí jak sloup. Všimne si cedule na dveřích, která podle toho jak už byla vybledlá a opršená, tam vysela hodně dlouho. Ta jenom suše oznamovala zahájení provozu až od prázdnin. Ani o den dřív ani o den později.
„Ty svině mizerný si ze mě udělali srandu, šmejdi!“ pronese polohlasně do prázdného okolí. Otočí se zády ke dveřím. Zklamaně se po nich sesune dolu, do podřepu. Tak tam sedí, štve a mrzí ho, že je zavřeno, ale i to, jak si z něj zase udělali srandu. Je mu do breku. Přitom si vůbec nevšimne, jak k němu přišel nějaký neznámý člověk. Slyší významné odkašlání. Chudák zklamaný zvedne oči. Před sebou spatří typického, postaršího chataře. Má slaměný klobouk, tílko, samozřejmě bílé, modré, dlouhé kraťasy s dvěma pruhy a nezbytné černé fungl nové gumáky.
„No, co je?“zeptá se ho lehce útočně.
„Vy jste myslel, že mají otevřeno? Až od prázdnin.“ začne rozumovat chatař s kulatým ksichtíkem , dobrou náladou a neodolatelnou chutí někomu pomáhat.
„Joo“ odvětí mu již o dost hruběji, myslíc si, že je chatař pobaven právě z něj a jeho „neštěstí“
Chatař si již o něm udělal názor. Bez úsměvu a zcela suše mu řekne, že by si mohl něco koupit v blízkém obchůdku. Ukáže mu na ceduli udávající směr a kvapně mizí mezi stromky.
Oba dva se tedy rozešli. Zatím co chataře asi hřeje pocit jak to tu zná a že pomohl, tak druhý je také rád, poněvadž odtud opět střízlivý neodejde. Tím se lépe vyrovná s pocitem, že z něj v hospodě udělali vola. Ale zajímá je tam vlastně kde dnes večer je a proč nepije s nimi? Asi moc né. Možná s tím ztratili dvě, tři věty.
Obchůdek provozuje jeden z nemnoha stálých „rekreantů“.Obchůdek je zařízený v jedné z nesčetně chat, chatiček a srubů. Cesta k němu je lemována krásnými živými ploty, jenž právě nabírají na barvě. Proti slunci je chrání koruny statných smrků i borovic, jenž jsou částí lesa, který zasahuje do celé této oblasti. Je to tu jako v hlubokém lese. Klíště tu chytit můžete i statný hřib za chatou najít, je možné. Tato chatová osada sousedí s kempem. V létě tu bývá dost živo. Konečně došel k tomu krámku. Cestou po chodníčku k obchůdku, který protíná celou, nepříliš velkou, avšak překrásně udržovanou zahrádku s anglickým trávníčkem, skalkou a množstvím kvetoucích květin, přemýšlí na co má chuť. Co dobrého si koupí. S neurčitou představou, ale s obrovskou chutí něco pít, dychtivě otvírá dveře do krámku, čímž uslyší nad jeho hlavou cinkot zvonků. Chvilku mu trvá, než se v tmavé místnosti rozkouká a zorientuje. Oči si musí zvyknout na šero.
Malá místnost ve které byla dříve garáž je celá naplněná nejrůznějšími druhy zboží. Od každého však nanejvýš dvěma kusy. Kromě potrvin, těch je tu samozřejmě víc. Mít dvě játrové paštiky by němělo ani cenu. Je toho tady moc. Od hraček počínaje, přes zahradnické potřeby a u léků konče. Pohledem přejede regály a hledá svůj cíl. Na polici v rohu místnosti, skoro u stropu, je vystaveno to, pro co si přišel. Za provizorním pultíkem, který tvoří jen futra dveří vedoucích do nějaké chodby a tři stlučená prkna v nich, byla v mžiku prodavačka. Přiběhnuvší, vcelku dost podsaditá, středně stará, ne příliš sympaticky vyhlížející prodavačka, byla i majitelka této chatky. Dříve to bývala vedoucí potravin ve městě. Ta si to tady zařídila, kromě toho že chtěla samozřejmě něco vydělat, i proto aby měla co dělat. Má totiž invalidní důchod a jak ona sama říká, musí být pořád mezi lidmi. Krámek má otevřeno od nejčasnějšího jara až do nejpozdějšího podzimu.
„Dobrý den, budete si přát?“ vyhrkla ze sebe udýchaně, ale s vlídným tónem.
„Vodku, bych si vzal, prosim“ odpověděl jí a přitom měl snahu, aby vypadal absolutně střízlivě. Snaha byla veliká, avšak nebylo mu to moc platné. Prodavačka, jenž to na něm viděla, i cítila, si netroufla, asi ani nechtěla nic moc namítat. Jen se tak suše, pro čistotu svědomí, zeptala jestli už jako nemá dost. Na to vypnul hruď jako na nástupu a hrdinsky pronesl hrdinskou větu.
„Já to snesu, znám svou míru“.
„Aha, jistě“ odsekla ironicky paní za pultem. S krátkým, nesrdečním uculením a naprostým chladem řekla cenu. Na výšku ceny nijak nezareagoval. Bez mrknutí oka, jako by dotčeně, vyndal ze zadní kapsy u texasek svou poslední pětistovku. Při pohledu na ní, překvapeně povytáhl obočí. Už ani nevěděl kde ji vzal. Prodavačka již tušila co dostane. Obratem, jak on jí dával bankovku, tak ona mu zároveň vracela. Tak má nakoupeno a je spokojený. Bez pozdravu, jen za zvuku zvonků odešel. „Vožrala jeden mizernej“ zamumlala si na jeho adresu a přitom byla ráda, že odtud zmizel.
Ještě není ani venku ze zahrádky, když se zastaví a s nedočkavostí do sebe začne lít první dávku. Stojí uprostřed té krásné zahrádky, na níž již doléhá šero konce dne.
„Hooo, ta je….“ libuje si polohlasně pro sebe.
Spokojeně zkonstatuje kvalitu. Šouravou chůzí jde pak dál podle řeky ke svému plavidlu. K němu dorazí již téměř za tmy. Na chvíli si sedají na břeh. Jen on a ona. Pěkná, štíhlá, oblíbená flaška dobré vodky. Sedí si na mírně svažujícím břehu, který je pokrytý trávou, rákosím a mnoha vzrostlými stromy. Tak si tam tak pohodlně odpočívá a spokojeně loká. Snad je to tím tichem a pohodou co je kolem. Možná v něm řeka osvěžila toho lepšího člověka, co je v něm. Nebo je to jen lepší značkou té vodky. Avšak jeho myšlenky jsou zcela jiné, jiné než má obvykle. S ubývající vodkou nabývá dojmu, že je na čase se sebou začít něco dělat.Uvědomuje si kdo vlastně dělá matce hrozný zlo. On a né ona jemu. On za všechno může. Dokonce mu do hlavy vstupují vzpomínky na to, jak se celkem dobře učil, jak měl holku, jak stavěl modely aut a lodí. Prostě na celkovou pohodu. Je mu jasné, že tu pohodu nebude lehké vrátit. Věří však, v její brzký návrat. A tak s razancí, s jakou jindy dělá virvál, je právě teď rozhodnut přestat s pitím. Zcela a navždy.
„Jen co si dopiju tuhle dobrou vodečku tak končím“ slíbí si sám sobě. Poté vstane ze země. Za stálého sebe ujišťování pomalu započne s odjezdem.
Je již úplná tma. Jen několik světýlek ze vzdálených chat prozrazuje ukrytou civilizaci v černo černé tmě nočního lesa. Začne hledat po kapsách zapalovač, aby si jím mohl posvítit na klíče i zámek. Ale ne a ne udržet pořádnou stabilitu.
„No jo, to je tá vodká. Ten chlást. To je hrozný, fúj. Eště že už nepiju“ drmolí si, hledajíc po kapsách zapalovač. Po chvíli ho skutečně najde. S chabým, sotva dva centimetry vysokým plamínkem ze zapalovače, započne s odemykáním zámku. Ačkoliv chodí jako hříbě když poprvé vstane, za několik okamžiků se mu podaří odemknout zámek na řetězu od lodě. Loďka, kterou po svém příjezdu vytáhl až na břeh je kolíbána vlnkami, protože došlo k výraznému stoupnutí hladiny. Není překvapen. Tady blízko přehrady je to normální. Silný proud, který s tím bývá spojen, tlačil lodičku bokem do rákosí. Loďku by dnes, ve svém stavu, jen sotva dostal na vodu. Chvíli by měl snahu, ale pak by asi někam zalehl a usnul až do rána. Nebo spíše až do oběda. Proud neutuchá. Stále drží loď v rákosí u břehu. Začal rozmotávat řetěz, který drží loď u stromu. Díky tomu tedy, že si ten řetěz jen jednou obmotal kolem stromu, tak mu to nedělá větší problémy. Hned přitahuje lodičku k sobě. Při naskakování, jen se štěstím nespadne do vody. Hned začne lamentovat nad silným proudem. Ve chvíli však již nemá na další lamentování čas.
„Brrrr, to je ledárna“ zadrkotá, když musí sáhnout do vody pro veslo, jenž mu tam spadlo. Naštěstí spadlo na dobrou stranu. Bylo to mezi lodí a břehem. Kdyby však spadlo na druhou, těžko by jej chytil. Proud by ho pak odnesl nenávratně pryč. Rychle ho nasadí do držáku. Musí začít okamžitě veslovat, protože k jeho smůle ho proud odnáší na opačnou stranu než by on sám chtěl. Být to opačně, nepotřeboval by ke svému návratu ani vesla.
Smířlivě se chopí vesel a vesluje o sto šest. Na jeho stav podává naprosto heroický výkon. Brzy mu však začnou síly ubývat. Jakmile na chvíli přestane veslovat, aby si lehce odpočinul, loď okamžitě začne stáčet proud a odnáší jí na opačnou stranu.
„Sakra! To snad není možný! Vypněte to vy šmejdi!“ nadává nahlas, začínajíc opět svižně veslovat. Začíná si uvědomovat, že mu dá hodně moc práce doveslovat domů. S pravidelným a intenzivním odfukováním se soustředí na svůj zápas s vodní sílou. Zatím ho ani nenapadne vzdát. Pak by zajel ke břehu, tam by nechal loď a došel by pěšky, nebo by v ní přespal. Ráno by pak pohodlně dojel. Na čele mu začínají vyskakovat krůpěje potu. Také cítí jak má propocenou i košili. S ubývajícími silami klesá intenzita veslování. Začíná to být takové pouhé plácání do vody, bez pořádného záběru. Momentálně myslí jen na to, jak to zvládne a kolik mu zbývá alespoň pod most. Stále ho ani nenapadne vzdát. Pod mostem má v plánu chytit se pilíře a trochu víc si oddechnout.
Opět přestane veslovat. Ne proto, že si chce zase odpočinout, nýbrž proto, aby kouknul jak daleko je od toho mostu. Rychle vstane a otočí se čelem vzad. Zrovna po něm projíždí auto. Díky jeho světlům, které jsou jediné světlé body v černočerné tmě jenž je všude kolem, vidí jak ještě daleko mu k němu zbývá. Myslel si, že je o hodně blíž. S hodně udiveným výrazem se otáčí na zpět. Loďka, která je opět strhávána proudem, je zase natočená nějak bokem. Jeho stav spolu s celkovou vratkostí a nestabilitou loďky, která má jako bývalý člun zaoblené dno, způsobí krátké, avšak velké zhoupnutí. Přitom ještě stojí. Následkem toho padá jako šraňka do ledové vody. Jeho pád loď rozhoupal ještě víc, ale hlavně jí tím od sebe odrazil. Neodvratně mu mizí do tmy. Je hnaná neutuchajícím silným proudem. Nemá šanci ji doplavat. Začne volat o pomoc. Ale jen krátce, protože si díky svému plácání nahnal vodu do nosu i pusy. Začne se kuckat a pociťovat křeče po celém těle. Nejprve slabé. Chvílemi mizí celý pod vodu. Snaží se plácat, nebo plavat, instinktivně dál ke břehu. Už má i silné křeče. Znova a znova, ne moc hlasitě, volá o pomoc. Marně. Volání přechází v sípání a kuckání. Docházejí mu síly. Chvíli co chvíli mizí pod hladinu. Mezi tím stačí lapit dech. To se několikrát opakuje. Jeho boj je marný. Řeka ho chce a nepustí. Po několika minutách mizí pod hladinou naposled. Rozčeřenou hladinu rychle uklidní proud, který plyne stále svým tempem dál do klidné, tmavé, jarní noci.
Po několika hodinách, kdy celý kraj spokojeně spí, začíná pomalu svítat. Je časné jarní ráno. Mlžní opar nad sklidněnou řekou. Jasné nebe. Nesměle vycházející slunce.
Příchází další krásný den.