Povídání se Smrtí

Anotace: Když přijde Smrt na návštěvu...

„Do Prčic! Zase to někdo zkonil a poslal mě na blbou adresu.“
Vztekala se ta dívka, když jsem jí otevřela dveře.
Byla to drobná postava, oblečená celá v černém, s velkýma zlatě hnědýma očima, které momentálně zlostně jiskřily. Otočila se k odchodu, ale já ji zadržela.
„Počkej, kdo vlastně jsi?“
Vzdychla. „Jsem Smrt. A tady jsem očividně špatně, takže mě koukej pustit, ať můžu jít hledat tu správnou adresu.“
„Na to, že jsi Smrt, jsi docela hezká. Tady nejsi špatně. Vezmi mě s sebou. Prosím.“ Řekla jsem jí já. Zacukaly jí koutky
„Tebe? A jako proč ty chceš umřít?“
Na to jsem ji pozvala dál. Nebyla moc nadšená, ale nakonec zdráhavě vešla. Mít v domě Smrt je opravdu zvláštní pocit. Neměla jsem strach a jestli, tak jen z toho, jak ji přesvědčím, aby mě vzala s sebou do podsvětí, nebo odkud to vlastně přišla...
„Páni, jsem podle tvojí představivosti fakt pěkná.“ Otáčela se před prvním zrcadlem, které uviděla. „Víš, já mám tisíce podob, záleží na každém, jak si mě představuje.“
Chápala jsem to. Já si ji vždycky představovala, jako takovouhle holku. Nikdy jsem se jí přímo nebála. Bála jsem se, že mi odvede mé blízké, ale přímo jí? Proč bych měla? 

Posadila se na stůl u mě v pokoji a houpala nohama.
„Takže proč bys ty chtěla umřít? Zdraví máš 100% a času máš ještě necelých 90%, takže já na tebe absolutně nemám právo. Osobně nechápu ty mladý lidi, který si támhle podřezávaj žíly, tu se zas předávkujou lékama, copak mám já málo práce i tak? A navíc je to taková škoda, promarněný takový šance...“
Povídá a dívá se mi zcela vážně do očí. Přemýšlím, s kolika lidma už takhle mluvila, ale ona mě ujistí, že příležitost mluvit se Smrtí moc lidí nedostane. Fakticky jsem prý asi třetí od počátku všeho.
„Tak povídej, mě fakt zajímá, jakej ty máš důvod k tomu, chtít umřít... Taková holka jako ty by na to neměla ani myslet... Jsi mladá, docela hezká, zdravá a nemáš ani oči utrápený neustálým pláčem.“ Zahledám ve svojí tašce, abych vytáhla na světlo fotoalbum.
„Ukážu ti jednu fotku.“ Říkám jí a přitom listuji těmi fotografiemi, abych našla tu nejhezčí. A potom jí ji ukazuju. Moje přidrzlá, půvabná Smrt se rozesměje. Její smích ale zní jako cinkání rolniček, není nijak děsivý, je to prostě smích, stejný jako normální, lidský...
„Láska? Zase láska? Jako by to nebylo to, co já slýchám pořád – láska, láááska, láska, bez lásky nechci žít, bez lásky srdce umírá, ach jo, co vás to lidi bere...“
Směje se zřejmě mým citům, které nechápe.
„Jak bys mohla rozumět, tys nikdy nemilovala...“ Musím jí oponovat.
S tím souhlasí…
„Ne, v tom máš pravdu. Tak mi lásku vysvětli. Třeba to pochopím. Lámu si tím hlavu už dlouho, hodně lidí prosí o smrt kvůli lásce.“
„Víš, ono se to nedá úplně vysvětlit, musí se to zažít, až potom pochopíš naplno, co to je... Je to nejkrásnější, ale taky nejstrašnější, co tě může potkat... Je to něco, bez čeho je život prázdný a pustý. Když někoho miluješ, umřela bys pro něj kdykoliv by bylo potřeba... Láska tě ale může zničit, během vteřiny tě připraví o všechno... Když někoho miluješ... Tvoje srdce bije pro něj, stačí ti ho vidět a cítíš se tak šťastná...“
Na chviličku ztichnu. Chci vyprávět dál, popsat jí do detailů jaké to je milovat, chci vystihnout všechny ty pocity... Ale ona seskočí ze stolu a sedne si ke mně. Oči má rozšířené údivem.
„Mohla... Mohla bych se podívat na to, co prožíváš? Neumím si to moc představit...“
Rozhodí bezradně rukama. Samozřejmě souhlasím.
V tu chvíli cítím na spáncích její dlaně, studené jako led, dívá se mi do hlavy, do srdce...
Vzpomenu si na lásku, aby viděla lépe. Její oči se čím dál víc rozšiřují, až celá užaslá spustí ruce do klína a zamrká.
„Páni... Tobě bije srdce víc, když ji vidíš... A chceš ji chránit... A když ji něco trápí, tak ty se trápíš taky... A když jí někdo ublíží, tak je to rázem tvůj nepřítel... To je úžasný... A krásný... Ale proč chceš umřít, když někoho takhle miluješ? Nemyslíš si, že bys to potom byla ty, kdo jí nejvíc ublížil??“
Trhla jsem sebou. Tohohle jsem se totiž opravdu dost bála.
„Nechci se zabít...“ Zamumlala jsem, napůl spíš jen pro sebe
„Nikdy by mi to neodpustila. Ale ty jsi Smrt. Můžeš mě kdykoliv odvést s sebou, aniž bych se musela zabíjet.“
Odevzdaně vzdychla a nasadila svůj nejneutrálnější tón: „No, když myslíš, že by ji tohle bolelo míň... Ale pořád jsi mi neřekla, proč to vůbec chceš.“
Pak se její tón vrátil k tomu nechápajícímu: „Jak se můžeš chtít vzdát něčeho tak krásného, jako je láska.“
Nechápala vůbec, jaká jsem. Nikdy bych se toho dobrovolně nevzdala. Nikdy.
„Já ji ztratím. Zbývá nám už jenom rok a půl.“ Tiše jí vysvětluji. Zamračí se.
„Ale já ji v seznamu nemám, to bych věděla, její tvář bych určitě nepřehlédla. Jestli teda taky nehodlá spáchat sebevraždu.“
„Ne, to rozhodně ne. Ona neumře, víš, tak jsem to zrovna nemyslela.“

Musím uvádět na pravou míru. Ona nezná jiný konec, než ten, za který sama ručí.
„Tak nechápu, o čem mluvíš. Ztratit ji můžeš přece jedině tak.“ Bere do rukou tu fotografii, kterou jsem jí ukazovala.
„Je krásná, ta tvá láska, je jako poupátko růže. Chce taky umřít jako ty?“
Kdyby chtěla umřít, jaký by to bylo, to si radši ani nechci představovat. Už jen z myšlenky, že bych ji mohla ztratit tímhle způsobem se mi svírá srdce...
„A jaké máš tedy právo, udělat tohle ty jí?“ Ozve se tiše.
Smrt zřejmě slyší i myšlenky. Nevím. Nevím, asi nemám právo.
„Nezvládnu to. Rozejdeme se na jiná místa, už se neuvidíme... Chápeš? Je to, jako by mi mělo navždy zhasnout slunce. Ona je smyslem mého žití. Potom bude jenom prázdno. Láska je někdy jenom jedna za život, ta opravdová víš... Pro mě to je ona a nikdy by už nepřišla žádná jiná. Já ani nechci, aby přišla. Nevím, zda tomu můžeš rozumět...“
Snažila jsem se jí vysvětlit mou noční můru.
„Jo, asi to chápu. Asi nejde žít bez srdce. A celý tvoje srdce patří jí. Takže v okamžiku, kdy se rozloučíte... Nicméně to, že jí tím pravděpodobně zraníš, to platí. I přesto to chceš udělat?“
„Já bych se s ní rozloučila. Ona odejde a začne žít novej život. A já a moje srdce už dál nedokážeme přežívat...“
Zasmála se. Ale byl to hrubý, ironický smích.
„Vy lidi jste fakt divný a naivní. Máš snad představu, že jakmile se rozloučíte, tak na tebe zapomene? Nebo se ti zdá jako normální představa, že jí pak za měsíc někdo řekne, že ty už nežiješ a ona jen pokrčí rameny nebo co? Nemáš to zrovna promakaný, avšak bezesporu se snažíš maskovat to, že rozhodnout se pro smrt je sobecký. A já tě chápu. Taky bych nestála o existenci bez té tvé lásky, když už bych ji jednou poznala. A to tys zřejmě poznala. Víš, jak hřeje, i jak bolí a teď je kyslíkem ve tvém vzduchu.“
 Její odpovědi byly tak filosofické, tak pravdivé a hořké...
„Když už se mnou nebude tak, jak je teď... Tolik se jí to už nebude dotýkat... Zbydou jí vzpomínky...“ Lidská snaha se bránit. Je vrozená. Víte, že to, co vám někdo říká, je asi pravda, ale vy ji nechcete slyšet, tak se bráníte...
„To bys ty přece měla taky, vzpomínky ti nevezme ani čas, ani... No, vlastně ani já bych ti je jednou nedokázala vzít.“ Sklopila jsem oči k zemi.
„Já vím. Jenže ona mě nemiluje. Já ji... Víc, než cokoliv na tomhle světě. Já bez ní žít nedokážu. Ona beze mě...“
Ukázala na mě studeným prstem.
„Tohle jí závidíš?“ Věděli jste, že je Smrt zvědavá?
„Ne, nezávidím. To, že mě nepotřebuje... Asi nemá cenu lhát ti co? Tak... Jo, vždycky mě to trápilo. Ale pak jsem přišla na to, že to ani není pravda. Že jsem byla dost hloupá.“
Kývla. Konečně něco, s čím souhlasí i má vlastní Smrt.
Řekla, že bude muset jít a ladně vyskočila.
„Podívej, ukázala jsi mi krásnej důvod. Takže já ti dám možnost volby. Pokud si budeš opravdu jistá, že chceš jít se mnou, postačí ti, když mě zavoláš. Já přijdu.“
„A...“ Musela jsem se zeptat. To bylo hodně důležitý. „…budu ji moci vidět, když budu v podsvětí?“ Smrt se pousmála.
„Ty o ni opravdu nechceš přijít co? To záleží jen na tobě. Můžeš ji vidět ze záhrobí, můžeš zůstat jako stín a být po jejím boku pořád... Ale neuvidí tě, neuslyší, neucítí... Můžeš si vybrat, že ji už neuvidíš... Můžeš si taky zvolit život... Mimochodem, vím, že kdybych ti řekla ne, tak bys umřít už nechtěla, protože život ti vždy dává naději, že se to, co si přeješ, přece jen stane. Ale já ti slíbila možnost volby a teď víš všechno, co potřebuješ vědět. Je to jen tvoje volba. Doufám, že si ji promyslíš... Nejenom toho poupátka by bylo škoda...“
Zastavila se před zrcadlem a ještě jednou se zatočila.
„Hrozně se mi líbí, jak si mě představuješ.“
Omluvně se usmála... A byla pryč.

Já nejsem člověk, paní, ale těší mě, že jsi to nepoznala. Jsem zahradní víla, zamilovaná do květiny. Má se stát součástí svatební kytice. A já s Tebou půjdu, jakmile ji utrhnou…