Zvětralý víno

Anotace: ... Později mi někdo řekl, že opít se vínem je barbarské...

Vzbudil jí křik. Upřela velké modré oči do tmy. Chvíli poslouchala a snažila se rozpoznat slova. Ani nemusela, většinou šlo pořád o to samé. Zavřít oči. Spát. Jako by o ničem nevěděla. Ráno se probudí a oni si budou myslet, že to celé prospala. Posadila se a podívala se na horní postel, aby zjistila, že bráška pořád spí. Pusinku pootevřenou, čelíčko lehce nakrabacené, asi se mu něco zdá. Stiskla plyšáka a vší silou se snažila nechat víčka zavřená. Ale jakmile se jednou probudíte, už nemůžete jen tak usnout. Co nejtišeji pootevřela dveře a podívala se škvírou ven. V obývacím pokoji se svítilo. Teď už rozpoznávala slova, která se předtím dveře tak horlivě snažila ztlumit, uchránit dětský sluch a mysl.

"Nesahej na mě!"

Tohle je jiné. Všechny ty noci předtím slyšela spoustu věcí, ale tohle ne. Vzala plyšáka, přehodila nohy přes okraj postele a potichu se vyplížila z pokoje. Obličej se jí zkřivil soustředěním, aby při zavírání dveří vydávala co nejtišší zvuky a nevzbudila brášku. Bosé nohy tlapkaly po podlaze, noční košilka zašustila. Stoupla si do dveří a opřela se o studený rám. Gauč byl rozestlaný, mamka už dávno nespí v ložnici. Táta stál u otevřených balkonových dveří a něco házel ven. Bylo to snad mámino oblečení? To se jí určitě jen zdálo. Všude byly roztrhané papíry - mámina skripta, ze kterých se učila na státnice. Na zemi u tátových nohou ležel rozkřáplý budík. Podívali se na ní, ale nedokázala rozpoznat, na co myslí. Táta zabouchl dveře od balkonu a prošel kolem ní z obýváku. Zvětralé víno. Nakrčila nos, neměla tu vůni ráda. Později jí někdo řekl, že opít se vínem je barbarské. Chtěla si zalézt na gauč k mamince, ale místo toho beze slova vzala z šuplíku izolepu a nůžky a sedla si na zem ke skriptům. Ve skutečnosti bylo těch papírů mnohem míň, než si to pamatovala, ale stejně jí chvíli trvalo všechno slepit. Mamka mezitím potichu brečela. Nikdy předtím neviděla mámu brečet. Dělala, že to neslyší. Kritickým pohledem zkontrolovala papíry. Text se dal přečíst, povedlo se to, ale pořád bylo dobře poznat, že byly roztržené. Vypadalo to trochu jako jizva, která bude navždycky připomnat, co se stalo. Tenkrát ještě nevěděla, co je to metafora. Poskládala očíslované stránky a položila je na stůl. Můžeme to spravit. Vidíš, mami? Dá se to slepit. Ale ten budík nespravím, to musí táta. Táta slepí budík. Táta ho spraví. Sesbírala plastové střepy. Přejela bříškem prstu po jednom z nich. Škrábal, ale neřízla se.

Tohle táta už nespraví.

Probudila se a upřela modrošedé oči do tmy. (Nebul, vybrečíš si oči, říkali jí. Poslouchala snad?) Lidská mysl je krutá. Masochisticky připomíná i to, na co chce člověk zapomenout. A dělá to ve chvíli, kdy je člověk nejzranitelnější. Kdy se chce jen oddat snům a utéct od světa. Kdy nechce nic chápat, nic řešit. Ale jakmile jednou pochopíte, sny už nejsou útěkem. Jakmile se proberete z toho sladkého, dětského nevědomí, sny jsou pro vás trestem.

Jakmile se jednou probudíte, už nemůžete jen tak usnout.