pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...8

Anotace: povídky

Kapitola osmá
. Doktorovo nevydařené ráno

Je něco mezi dnem a nocí. Sluníčko je za obzorem ale noc ještě nepřišla. Tento čas netrvá dlouho. Za chvíli přijde noc a vše přikryje černočernou tmou. Krkavec to ví. Ví že mu dnes už moc času nezbývá. Pokud chce Pajese najít ještě dnes, tak si musí pospíšit a k tomu mít ještě i trošku štěstí. Opatrně přistane na parapetu dalšího okna. Plech parapetu je tu zkosený víc než u jiných oken. Hrozně mu to klouže. Drápy se mu smýkají a on musí stále divoce mávat křídly. S takovou komplikací vůbec nepočítal. Během svého zoufalého a divokého pokusu se tu nějak udržet, letmo koukne co je za oknem. Ale tam je tma. Vůbec tam není vidět. Ještě to několikrát zkontroluje, ale pokaždé vidí jen nic. Jen černo. Jen těžký tmavý závěs. U tohoto okna to vzdává. Musí jen doufat, aby Pajes nebyl právě tam. Na druhou stanu je i rád. Tak nevyhovující plochu pro přistání ještě neviděl. Odlétá k vedlejšímu oknu. To je jiné kafe. Parapet je sice také z plechu, avšak oproti minulému je o něco širší a o poznání méně z kopce. Už když přistával tak se koutkem oka mrknul co je za sklem. Zda tam není také ten odporný závěs. Zavěs tam nebyl. Naopak. Světlo z lustru dopadalo až ven. Přímo až na pravou část parapetu. To světlo s přicházející tmou bude víc a víc lákat nejrůznější noční hmyzáky. I noční můry. Jako by nestačily ty, co mají Ti nebožáci za sklem v hlavách. Jejich noční můry však bohužel nezažene většinou ani denní světlo, sluneční paprsky nebo sněhová vánice. Většinou je zaženou jen malinkaté pilulky. Krkavec složí svá černá, lesklá křídla. Musí si trochu oddechnout. Jeho malé srdíčko maká jako malý motůrek. Chvíli stojí absolutně bez pohybu. Jako by čekal až ho doženou jeho síly, které poztrácel při hledání toho správného okna. Něco mu říkalo že ho konečně našel. Možná mu to říkala zase nějaká tajemná síla, možná mu to vycházelo početně. Bylo to před předposlední okno.
Když si lehce odfrkl, tak zase přišel čas na jeho úkol. Udělal několik opatrných kroků do prostředku parapetu a začal velmi zvědavě natahovat svůj zakrslý krček přes rám okna. Světlo z té ostré žárovky ho dost rušilo. Bylo opravdu nepříjemné. Takové malinkaté sluníčko. Ale poslání je poslání. Něco tak malého ho nemůže a nesmí zastavit. Vidí rozlehlý pokoj. Dveře proti oknu. Na levé straně tři postele oddělené nočními stolky. Na pravé straně přesně to samé. Všechny tři postele na levé straně byly dokonale ustlané. Na pravé pravé posteli a na pravé levé posteli, z jeho pohledu, leželi nějací lidi. Prostřední pravá postel byla volná. Ostré chladné světlo, rozlehlý a velmi skromně zařízený pokoj, strojově dokonale ustlané a opuštěné postele, jako zima bílé stěny, studená dlaždicová podlaha, dva nehybně, jako mrtvoly ležící lidé. Havranovi přejel mráz po křídlech, až ho to samotného překvapilo. Mráz rychle odezněl, ale ten pocit z toho pokoje v jeho malinkaté hlavičce zůstal. Prohlížel si ten pokoj a přitom měl pocit, jako by si prohlížel popraviště, nebo celu kde spí odsouzenci, které jejich absolutní trest ani náhodou nemine. Začínalo mu jich být líto.
Pajes je na posteli, která stojí na pravé straně, uprostřed. Leží na zádech. Tenkou nemocniční deku má až po bradu. Je mu příjemně. Vlastně jen tak příjemně, jak může být téměř opuštěnému chlápkovi ležícímu v nevlídném pokoji se spoluležníkem se kterým si nemá co říct a ani nechce. Navíc když přichází noc, tak na žádné řeči není čas. Je doba na přemýtání. Když končí den tak by si každý měl, v mysli, těch uběhnuvších čtyřiadvacet hodin pořádně zhodnotit. A to právě Pajes dělá. Jeho spoluležník dohodnotil. Už spí. V tichém pokoji je slyšet jeho pravidelný mohutný dech. Pajes kouká do stropu. Přemýšlí, nebo spíše jen hodnotí svůj dosavadní život. Mrzí ho, že ho za celou dobu co je v nemocnici vůbec nikdo nenavštívil. Vždy se snažil ke všem chovat pěkně a mile. Nikdy nikoho nepodvedl, nezradil a nikomu neublížil. Ale toho životního štěstíčka by potřeboval o hodně víc. Odhadem asi tak sto padesát tisíc tun. To by mu snad zajistilo tu potřebnou jiskru v oku, která by pak lehce zapálila ten oheň lásky, který všichni lidé potřebují a hledají. Oheň lásky přejde v ohýnek plápolající spokojeně v rodinném krbu. Naše láska k naší spřízněné dušičce a její láska k nám nás pak žene celý život dál. Tak tomu věří i Pajes. Oči mu zaplavují slzy, srdce mu halý žal. Svojí dušičku nenašel a na celém světě už není vůbec nikdo komu by na něm opravdu záleželo. Není nikdo kdo by pro něj opravdu plakal. Je tu jen pár lidí co si říkají kamarádi. Ti by se na jeho počest klidně ožrali ve třetí cenové. Pak by však chtěli aby jim to zaplatil. Začne přemýšlet nad dalším problémem. Tím je důvod, proč právě teď leží v této posteli. Když o tom tak přemýšlí, musí se sám sobě hořce smát. „Tak ty máš takových jiných problémů a ještě k tomu ze sebe děláš blázna? Zamysli se konečně nad sebou a začni se sebou proboha něco dělat. Dokud je ještě čas“ to je myšlenka která mu zůstala v hlavě a kterou nechce opustit. Pajes je od přírody optimista. Kdyby nebyl, tak by už dávno visel někde v lesíčku. A to nejméně deset centimetrů nad zemí. Začíná pomalu usínat. Víčka mu těžknou. Z posledních dnešních sil zvedne hlavu a obrací se na bok. Na levý, to se mu spí nejlépe.
Jeho napůl spící pohled přejíždí místnost. Ostrá, studená žárovka dál nepříjemně září. Když pohledem míjel okno, všiml si ho. Zahlídl malou černou hlavičku a očíčka, která na něj zvědavě zírají. Zůstal jak zmražen. Je na boku, opřen loktem do nadýchaného polštáře a s pusou dokořán civí na okno. Pár vteřin jen šokovaně zírá. Asi jako když si někdo nešťastnou náhodou uřízne třeba, třeba prst. Také na něj pár vteřin šokovaně kouká než se dostaví šok. Najednou si vybaví důvod proč tu vlastně je. „Černý krkavec mi přiletěl zvěstovat můj brzký konec. Tak jako už mnohokrát předtím. Zase mě našel a mně zbývá pár posledních hodin, možná dní.“ Tyto myšlenky mu útočí na jeho mozek. Snad léky co dostal, snad prostředí, snad nezměrná touha po normálním a spokojeném životě, prostě něco mu velí, bránit se. Odolávat této bláznivé, zároveň i ponuré myšlence. Jako nejlepší způsob obrany zvolí útok. Útok na tu bláznivinu co se mu honí hlavou. Útok na ty jeho problémy se samotou. Útok na toho černého ptáka za oknem. Ať zmizí. Pajesova touha po spánku se samozřejmě vytratila. Naopak. Do jeho duše i těla vlétla zlost následovaná chutí k boji. Bojovat s nepřízní života, jakož i s tajemnými silami, které na něj snad někdo posílá. Nahne se k zemi pro pantofli a začne s bojem. Nejprve musí zahnat toho, kdo mu dle jeho, snad napůl bláznivých myšlenek, zvěstuje jeho konec. Zvedne pantofli a mrští jí po krkavci za oknem.
„Á, viděl mě. To jsem rád. Konečně jsem splnil můj úkol v téhle době“ pomyslí si krkavcova černá hlavinka když svými černočernými očky vidí jak Pajes hází svojí pantofel po okně. Krkavci je skvěle. Těší ho splněný úkol a zároveň je i pobaven z toho, jak ho chtěl Pajes zahnat pantoflí. To tu ještě nebylo. Krkavec vzpomene na minulost: „ Zaháněl mě několikrát kameny, střílel po mně šípy, odháněl mně hořící pochodní a samozřejmě po mně i střílel z pušky a jednou i z děla. Ale pantofel…to je fakt unikát. Když jsem mu letěl jeho konec zvěstovat posledně, tak na mě střílel z praku velké matice. Pak ho cestou domů náhodou srazilo nákladní auto plné ožralých ruských vojáků, jedoucích zpět do své domovské kasárny“ .Je mu to opravdu strašně k smíchu, ale smát se neumí. Těší se až to bude povídat na drátech. To bude zase veselo. Na drátech je skoro vždycky veselo, protože co všechno vidí ptáci z nebeské výšky, tak to je opravdu někdy k popukání. Avšak ne vždy. Co bude dělat Pajes dál, tak to ho vůbec nezajímá. Pajesovy dny jsou spočítané. Krkavec se otočí, udělá krok do prázdna a při mávání svými křídly odlétá někam, kde si odpočine. Jemu v dnešní době moc času také nezbývá. Na pokec na drátech se možná už ani nedostane. Odlétá k nedalekému košatému stromu. Je to lípa. A ty má rád.
Když Pajes vidí že ten černý pták odletěl, uklidní se. Začne mu být z jeho reakce jemu samotnému docela trapně. Pohozená pantofel pod oknem je také nemístná. Je to následek té absurdní reakce a zároveň by mohla být i zdrojem nepříjemných otázek. Nejprve sestry, pak snad i doktora. Potichu vstane a dojde pro ní. Když je u okna, koukne ven. Venku je už téměř úplná tma. Nic zajímavého nevidí. Havran je dávno pryč. Jde potichu zpět ke své posteli. Pantofli položí do páru k té druhé. Napadne ho zhasnout to nepříjemné světlo, ale když si uvědomí že by i to mohlo být zdrojem otázek, nechá ho svítit. Vpadne zpět pod deku. Ještě k tomu ho od dlážděné podlahy strašně zebou nohy. Je na boku, deku má přitaženou až k bradě. Oči zavřené. V hlavě jasné rozhodnutí. „Nikomu o tom co se tu dnes stalo neřeknu. Žádného černého ptáka jsem nikdy neviděl. Žádný poslíček mého brzkého konce není a nikdy nebyl. Jestli ano, tak ať se stane co se stát musí. Jestli mám skončit tak né v nemocniční posteli. Musím, chci pryč. Nejsem snad žádný blázen“. Jeho naději přinášející myšlenky ho krásně uspaly. Za chvíli je v pokoji slyšet spokojené chrápání. Pomalu se otevírají dveře. Postava opatrně našlapuje a přechází celý pokoj. Její stín na podlaze je tichý jako ona. Přistoupí k posteli na které leží Pajesův spolupacient. Chvíli na něj zkoumavě hledí. Na její tváři se objeví spokojený úsměv. Ale jen na chvilku. Pak udělá opět několik velmi opatrných kroků a přistoupí k posteli pana Pajese. Ten nerušeně spí. Na tváři té postavy, jejíž stín se tu teď plazí po podlaze pomalu a tiše jako raněný šnek, opět naskakuje spokojený úsměv. Po pár vteřinách zvedá pohled od spícího. Zase tiše a velice, velice opatrně jde zpět ke dveřím. Přitom ještě pohledem kontroluje celou místnost. Otevírá dveře, zhasíná světlo a tím dnešní služba pro sestru končí. Konečně může jít domů. Domů, kde na ní čeká ten, koho vídá stále a porád a ke komu její srdce již tak moc nehoří. Nehoří, už jen plápolá a brzy vyhasne úplně. Ale jak mu to říci? Doufá a čeká až příjde nějaká záminka. Nějaký malinký kamínek, který spustí celou lavinu změn.
Během celého večera i po celou noc doktor myslel na Robakova slova. Chtěl se jich zbavit. Vždyť takových „tajupných“ slov slyšel od různých „klientů“ nepočítaně. Avšak tato slova ho z nějakého, jemu neznámého důvodu, tížila víc než ostatní. Když přišel domů, tak se je snažil v tichu prázdného bytu, nějak logicky vysvětlit. Chtěl si říci: „vždyť je to celé nesmysl“, odlehčeně se pousmát a těšit se na příchod sestry. Avšak nepovedlo se. Ba možná naopak. Ponuré ticho, tmavý byt, snad právě toto způsobilo, že Robakova slova měl v hlavě dál. Snad pomůže panák. Když vypil šestou skleničku své lahodné a rezavě zlaté whisky, zjistil, že mu to nepomohlo. Slova mu zněla v hlavě dál a dál. A začal se i bát. Jako by ta slova už pro něj nebyla jen slova, jako by ta slova popisovala jeho budoucnost. „To dělá to ticho. To ticho mi tlačí ty slova do hlavy. Proč je tu takové ticho?“ zabrblal si sám pro sebe nahněvaným hlase. Nahnul do sebe ještě dvě sklenky a vydal se ze své hudební sbírky dát něco do přehrávače. Zapnul přehrávač, dal volume do prava, lehl si na gauč a než se stačil pořádně zaposlouchat do dunících bubnů, skvostně kvílících kytar a procítěně řvoucího hlasu zpěváka, tak usnul. Probudil se až za několik hodin. V celém bytě bylo naprosté ticho a úplná tma. Několik vteřin trvalo než si uvědomil kde vlastně je. Bylo mu hrozně. Špatně od žaludku, hlava ho bolela, za krkem ho bolelo, ruku měl přeleženou a navíc tu ležel v naprosté tmě. Neodvážil se udělat větší pohyb. Věděl že by žaludek neudržel a v té tmě by v pokoji udělal velkou paseku. Vedle televize byl digitální budík. Jeho čísla zářila do tmy. Bylo několik minut po třetí. Opatrně se otočil na druhý bok, nějak se uvelebil a pak zase usnul. Ráno mu už bylo, po fizické stránce, celkem dobře. Jenomže ta slova měl v hlavě dál. Sice mu jeho myšlení už tak moc netepaly, ale byla tam porád. Jako by v jeho hlavě už zdomácněla. Jako by se staly součástí jeho života, součástí jeho osudu. Jeho milá v bytě už nebyla. Svoji postel měla rozestlanou, na stole v jídelně stál její hrníček s dopitou kávou. Hned mu přišlo na mysl, že jí s tím včerejškem asi pořádně naštval. Ale že by toto jeho malinké škobrtnutí spustilo lavinu změn, toho by se nenadál. Koupí jí kytku, omluví se jí, obejme jí, dá jí pusu, ona roztaje, pak zajdou na večeři a všechno bude dobré. To má v plánu dnes udělat aby dal všechno do pořádku. Avšak události už jdou jinudy.
Měl v úmyslu cestou do práce koupit pro svoji sestřičku kytku. Bohužel obchod s květinami má právě toto ráno zavřeno. To se snad nikdy nestalo. Stojí bezradně před obchodem. Chvíli přemýšlí o nejbližším květinářství, ale žádné ho nenapadá. Smutně si vzdechne a jde svoji cestou dál. Když konečně dorazí do ordinace, začne se ihned převlékat do bílého pracovního. Sestra si někde právě plní svoje povinnosti a on si během převlékání v hlavě připravuje svoji omluvnou a srdce rvoucí řeč. Má připravený i smutný obličej. Zrovna je převlečený, když se prudce otevřou dveře. Vejde sestra. Chladným pohledem ho přejede. On ji pohledem pokorného psa pohlédne do očí a smutně se na ní usměje. Ale ona pohledem ryche ucukne. Jako by se bála aby mu nepodlehla.
„Chtěl by s vámi mluvit pan Pajes.“ pronesla chladně. Pak se otočila a zase odešla pryč. Pár vteřin zůstal stát. Smutný z prvního neúspěšného pokusu. Hořce se pousmál a šel za Pajesem.
Cestou za ním si rychle oživoval myšlenky na jeho problém. Na důvod proč tu leží. Zaklepal na dveře pokoje číslo patnáct a ihned vešel. Pan Pajes se nadšeně posadil na své posteli.
Doktora napadlo, že pan Pajes je dnes první osoba, která doktora ráda vidí. Obvykle to bývá sestra.
„Prý by jse se mnou chtěl mluvit?“ byla to vlídným hlasem položená formální otázka.
„Ano. To bych chtěl moc rád.“ spokojeně odpovídá Pajes.
Pak mu doktor navrhne že by se mohli přesunouti k němu do ordinace. Pajes nemá námitky.
Za několik minut již doktor sedí ve svém křesle. Proti němu Pajes.
„Tak o čem jste se mnou chtěl mluvit?“
„Já bych Vás chtěl poprosit, jestli bych už nemohl jít domů. Víte, jeden můj kamarád má zítra narozeniny a už před nedávnem mě pozval na oslavu. A já bych tam moc rád šel. Za prvé moc kamarádů, kteří by mě někam zvali nemám a za druhé si myslím, že by mi pobyt mezi lidmi dost prospěl. A nebojte se, s alkoholem budu opatrný“. Pajesův hlas zněl vážně.
Následovalo několik vteřin ticha, avšak dost velká doba aby si doktor Pajese pořádně prohlédl.
Zdál se mu v pohodě. Nic špatného na něm neviděl. A souhlasil i s tím, že by Pajesovi pobyt mezi lidmi určitě neuškodil. A když se zamyslel nad jeho pobytem zde, tak na měm nic znepokojivého taky neviděl. Byl vzorný, tichý a nebyly s ním naprosto žádné problémy. Pajesovi je jasné že ho teď doktor bedlivě zkoumá a proto se snaží chovat co nejlépe. Tak aby prospěl.
Doktor prolamuje ticho: „Můžu mít na vás jednu takovou asi nepříjemnou otázku?“
Pajes se lekne a v zápětí tuší o co půjde. Teď se rozhodne. Na tváři si vykouzlí úsměv.
„Jistě pane doktore, klidně se ptejte“.
Doktor vzápětí vystřelí vlídným hlasem nepříjemnou otázku.
„A co ta vaše poprava? Ještě si myslíte že Vás zase někdo popraví?“
Pajes jen zakroutí hlavou a ironicky se usmívá.
„To se mi jen něco zdálo. Asi se moc koukám na televizi a asi až moc čtu historické romány. Měl bych číst něco modernějšího a né tak dramatického“
Oba dva se tomuto nepovedenému vtipu zasmějí. Doktor se pohodlně opře do křesla a vtip chce ještě o něco vylepšit. S úsměvem na rtech přidává krkavce.
„A žádný krkavec za vámi na návštěvu také nepřiletěl,viďte?“
Najednou Pajese jako když zmrazí. Jeho úsměv ztuhnul a srdce na chíli přestalo bít. Možná to trvalo jen chvilku, možná to doktor jen přehlédl, snad byl Pajes vynikající herec.
„Že by ke mně přiletěl krkavec, zaklepal na okénko a řekl že mi jde navštívit? Né, nikdo takový tu nebyl. A jako dáreček by mi mohl ve svém zobáčku přinést třeba oříšek“.
Oba se zase smějí. Ještě nikdy se doktor ve své ordinaci takto nesmál. Ještě nikdy nebyl doktor takto obehrán. Ještě nikdy takto hlupě nenaletěl. Možná doktor neměl dnes svůj den. Možná chtěl mít Robaka z krku. A nebo to všechno prostě bylo tak nalinkované.
„Tak já si myslím, že můžete jít domů. Pěkně si užijte tu oslavu a mějte se krásně“ pronesl klidným hlasem doktor k Pajesovi. Pak oba vstali a doktor ho vyprovodil ke dveřím.
„Ještě běžte na chvilku do postele. Já pak za vámi pošlu sestru. Ano?“
Pajes přitakává a podává doktorovi ruku.
„Moc Vám děkuji pane doktore. Moc jste mi pomohl“ mluví k doktorovi hlasem, který by měl být za normální situace o hodně veselejší. Pajes odchází s pocitem odsouzence. Jen neví kdy a jak to přijde. Mrzí ho že doktora takto podvedl, avšak své poslední hodiny prostě nechce strávit v posteli.
Vzápětí po Pajesově odchodu z ordinace přijde sestra. Tvář má pro doktora stále bez úsměvu a chladnou. Doktor jí požádá aby „vyprovodila“pana Pajese. Ta mu jen odsekne. Prý to udělá hned a velmi ráda. V tom že to prý udělá velmi ráda určitě byl nějaký dvojsmysl, avšak neměl náladu přemýšlet jaký. V ordinaci je zase naprostý klid. Chvilku sedí mlčky ve svém křesle. Přes okno kouká na krásný slunečný den jenomže jeho nálada je zatažená a deštivá. Pak vytáhne svůj deníček aby do něj vepsal novou poznámku o panu Pajesovi. Otevře ho na stránce Ká, kde má poznámku o jakémsi panu Koubnikovi. Vůbec si nemůže vzpomenout o koho jde. Rychle začne přejíždět řádky aby si oživil paměť. Pomalu si ho začíná vybavovat. „Jo to byl ten pán z té vesnice co měl jen tu starou matku kterou se chystal zabít. Ale pak místo vraždy začal raději pít. Jo a ještě nám chtěl zničit náš pokoj. Naší patnáctku. To by mě zajímalo jak se ten chlapík dnes má. Přál bych mu aby už měl klid. Byl to chudák“. To jsou vzpomínky a myšlenky které doktorovi naskakují v hlavě při čtení těch svých poznámek. Listuje dál. Už se nikde nepozastavuje. Konečně nalistoval Pajese. Ke svým poznámkám o jeho osobě připíše že byl k dnešnímu datu propuštěn. Ještě neopomene na jeho stránce, vpravo dole, udělat hvězdičku. Tak jako jí dělá u všech propuštěných. Připíše k ní i dvě důležitá slova. Hodně štěstí. Odloží tužku a chvíli přemýšlí. Váhá, zda má připsat ke jménu Robak tu událost v parku. Nakonec ji nepřipíše. Pak deníček uklidí zpět do stolu.
Do ordinace vchází sestra, která byla „vyprovodit“pana Pajese zpět do normálního života. Doktor na ní zamířil své oči, ve kterých by, kdyby chtěla, mohla číst jeho omluvu. Mohla by v nich číst i to jak ho to mrzí i to jak jí má rád. Vyčetla by v nich i jeho obavy. Obavy o jejich vztah. Strach z toho že se poslední dobou nějak odcizují. Avšak ona na žádné čtení neměla náladu. A to tak že vůbec. Ani pohledem o něj nezavadila. Sebrala ze stolku nějaké lejstro a začala v něm, jako s obrovským zájmem, něco číst. Přitom ale čekala na jeho slova. Jak asi začne? To jeho včerejší škobrtnutí by za normální situace neznamenalo vůbec nic. Ale pro ní to byla pověstná poslední kapka. Opatrně jí poděkuje za „vyprovodění“pana Robaka.
Odloží to lejstro zpět na stůl. Ona ve stoje kouká na něj. On schoulen v křesle sleduje s obavami její rty. Ví že se teď spustí její několikavětný monolog, ve kterém neuslyší nic příjemného.
„Víš, to co se stalo včera byla pro mě poslední kapka. Já vím, jenom si se trošku opil, ale mě už to všechno nějak nebaví. Určitě také cítíš že ten náš vztah míří do ztracena. Jsem už z tebe unavená. Vidím Tě všude a celý den. Napřed ráno doma, pak celý den v práci a večer zase doma. A to je moc. Promiň. Kdybychom se opravdu milovali tak by nám to určitě nevadilo, ale asi si nejsme souzeni. Nechci a už ani nedokážu být tvá sestra a zároveň milenka. Buď jedno, nebo druhé“.
Její hlas zněl pocelou dobu smutně, zároveň i rozhodně. Dopovídala. Stála před ním a čekala co jí na to odpoví. Odvrátil od ní oči. Zahleděl se ven, na krásný sluneční den. Nebyl vůbec překvapený. Jen smutný. Byl přesvědčen o tom že ona už ví co chce. Oči směřovaly stále ven, jeho hlas k ní.
„Chceš být tedy moje sestra, nebo moje milenka?“
Až po těchto slovech se na ní znova podíval. Jeho otázka jí překvapila. To na ní poznal. Uvědomoval si, že on sám by nevěděl jak odpovědět. Chtěl by aby zůstala to i to. Jeho výběrem byla zatlačená do kouta. Proto mu odpověděla zcela jinak. Tak jak chtěla aby to vše dopadlo.
„Asi by jsme si od sebe měli odpočinou úplně. Už mám podanou žádost o přeložení“. Její milý hlas zasadil poslední ránu jejich bolestí vřískajícímu vztahu. Najednou bylo ticho. Byl konec.
Zůstal na ní překvapeně koukat. Myslel si, že bude alespoň pro první variantu. A to byla chyba. Jeho dnešní už druhá. Úplně ji ztratit hozhodně nechtěl. To tedy ne.
„Počkej, nemohli by jsme si o tom ještě po práci někde promluvit? Přeci to všechno nebudeme řešit teď a tady. V devět ráno v ordinaci...“ jeho hlas se pokoušel být silný a suveréní.
Ona jen mlčky přikývla. Odvrátila od něj svůj smutný pohled a zamířila ke dveřím.
„Tak já pozvu dál pana Jituse. Je objednán na devátou a už na vás netrpělivě čeká“. Špitla a aniž by čekala na jeho odpověď, otevřela dveře. S úsměvem na rtech uvedla pána do ordinace.
No není to tak úplně pán. Je to vlastně ještě kluk. Doktor by mu tipoval tak kolem dvaceti. Kouká na něj a snaží se zapomenout na to co se stalo před několika minutami. Nechce aby ho to rozptilovalo, chce se naprosto ponořit do duše toho kluka. Ale nějak mu to nejde. Před očima má jeho pohublou, snad až vychrtlou postavu. Nemůže si nevšimnout jeho bledé a uhrovaté tváře, ve které jsou zapadlé dvě velké ustrašené modré oči. A jeho do očí bijící plandavé oblečení a nejisté pohyby by mu za normálního průběhu věcí mnohé napověděli, avšak stále se nějak nemůže soustředit. To ho krajně znervoznilo. Jeho první dojem, na který u všech svých pacientů tak hrozně dal, dnes selhal. Vlastně neselhal, vůbec nepřišel. Sestra kluka navede do křesla. On si do něj pomalu a ostýchavě sedá. Přitom bázlivě sleduje doktora. Jako by čekal na jeho svolení že se může posadit. To doktorovi neujde. Pro jeho pobídnutí mu pokyne rukou směřujíc ke křeslu a na tváři si vynutí vlídný úsměv. Možná jen úškleb. Doktor se pohodlně opře ve svém křesle. Oči z kluka nespouští. Kluk sedí v křesle a necítí se vůbec příjemně. Doktor začne mluvit jako první. Jeho hlas zní chladně, ironicky a klukovi na odvaze rozhodně nepřidá.
„Prosím Vás ještě než začnete mluvit...vás trápí nějaká fóbie? Máte sklon k sebevraždě nebo nějakou duševní úchylku? Honí vás nějaké strašidlo? Máte noční můry nebo si myslíte že jste spasitel světa a jdete se mi teď sem přihlásit, to proto abych já jediný o vás věděl? Jste kleptoman nebo honíte malé holčičky po sídlišti? Nebo pro mě máte jen další podivnou historku?“
Kluk jen s otevřenou pusou čučí na doktora. Takový začátek by si ani nevymyslel. Sestru jeho slova taky dostanou. Vytrhnou jí od práce. Se vstekle zatnutými zuby stojí za křeslem a rozlobeným pohledem ho propichuje. Když vidí jejich pohledy, hned si uvědomí jak to přehnal. Svůj dušený vstek nechal promluvit. Vybil si ho na někom kdo za ním přišel pro pomoc, pro trošku porozumění.
Sestra to cítila také tak a tím u ní klesl opět o pár metrů níž. Byla to dnes už jeho třetí chyba.
„Promiňte, já to tak nemyslel. Moc se omlouvám. Neberte to nijak osobně. Víte, mám toho poslední dobou nějak moc. Možná bych měl vyzkoušet i tu druhou stranu“ koktá svoji omluvu otírajíc si kapičky potu z čela. Poté se ve svém křesle usadí soustředěně. Jako někde na jednání.

Kapitola osmá
. Doktorovo nevydařené ráno

Je něco mezi dnem a nocí. Sluníčko je za obzorem ale noc ještě nepřišla. Tento čas netrvá dlouho. Za chvíli přijde noc a vše přikryje černočernou tmou. Krkavec to ví. Ví že mu dnes už moc času nezbývá. Pokud chce Pajese najít ještě dnes, tak si musí pospíšit a k tomu mít ještě i trošku štěstí. Opatrně přistane na parapetu dalšího okna. Plech parapetu je tu zkosený víc než u jiných oken. Hrozně mu to klouže. Drápy se mu smýkají a on musí stále divoce mávat křídly. S takovou komplikací vůbec nepočítal. Během svého zoufalého a divokého pokusu se tu nějak udržet, letmo koukne co je za oknem. Ale tam je tma. Vůbec tam není vidět. Ještě to několikrát zkontroluje, ale pokaždé vidí jen nic. Jen černo. Jen těžký tmavý závěs. U tohoto okna to vzdává. Musí jen doufat, aby Pajes nebyl právě tam. Na druhou stanu je i rád. Tak nevyhovující plochu pro přistání ještě neviděl. Odlétá k vedlejšímu oknu. To je jiné kafe. Parapet je sice také z plechu, avšak oproti minulému je o něco širší a o poznání méně z kopce. Už když přistával tak se koutkem oka mrknul co je za sklem. Zda tam není také ten odporný závěs. Zavěs tam nebyl. Naopak. Světlo z lustru dopadalo až ven. Přímo až na pravou část parapetu. To světlo s přicházející tmou bude víc a víc lákat nejrůznější noční hmyzáky. I noční můry. Jako by nestačily ty, co mají Ti nebožáci za sklem v hlavách. Jejich noční můry však bohužel nezažene většinou ani denní světlo, sluneční paprsky nebo sněhová vánice. Většinou je zaženou jen malinkaté pilulky. Krkavec složí svá černá, lesklá křídla. Musí si trochu oddechnout. Jeho malé srdíčko maká jako malý motůrek. Chvíli stojí absolutně bez pohybu. Jako by čekal až ho doženou jeho síly, které poztrácel při hledání toho správného okna. Něco mu říkalo že ho konečně našel. Možná mu to říkala zase nějaká tajemná síla, možná mu to vycházelo početně. Bylo to před předposlední okno.
Když si lehce odfrkl, tak zase přišel čas na jeho úkol. Udělal několik opatrných kroků do prostředku parapetu a začal velmi zvědavě natahovat svůj zakrslý krček přes rám okna. Světlo z té ostré žárovky ho dost rušilo. Bylo opravdu nepříjemné. Takové malinkaté sluníčko. Ale poslání je poslání. Něco tak malého ho nemůže a nesmí zastavit. Vidí rozlehlý pokoj. Dveře proti oknu. Na levé straně tři postele oddělené nočními stolky. Na pravé straně přesně to samé. Všechny tři postele na levé straně byly dokonale ustlané. Na pravé pravé posteli a na pravé levé posteli, z jeho pohledu, leželi nějací lidi. Prostřední pravá postel byla volná. Ostré chladné světlo, rozlehlý a velmi skromně zařízený pokoj, strojově dokonale ustlané a opuštěné postele, jako zima bílé stěny, studená dlaždicová podlaha, dva nehybně, jako mrtvoly ležící lidé. Havranovi přejel mráz po křídlech, až ho to samotného překvapilo. Mráz rychle odezněl, ale ten pocit z toho pokoje v jeho malinkaté hlavičce zůstal. Prohlížel si ten pokoj a přitom měl pocit, jako by si prohlížel popraviště, nebo celu kde spí odsouzenci, které jejich absolutní trest ani náhodou nemine. Začínalo mu jich být líto.
Pajes je na posteli, která stojí na pravé straně, uprostřed. Leží na zádech. Tenkou nemocniční deku má až po bradu. Je mu příjemně. Vlastně jen tak příjemně, jak může být téměř opuštěnému chlápkovi ležícímu v nevlídném pokoji se spoluležníkem se kterým si nemá co říct a ani nechce. Navíc když přichází noc, tak na žádné řeči není čas. Je doba na přemýtání. Když končí den tak by si každý měl, v mysli, těch uběhnuvších čtyřiadvacet hodin pořádně zhodnotit. A to právě Pajes dělá. Jeho spoluležník dohodnotil. Už spí. V tichém pokoji je slyšet jeho pravidelný mohutný dech. Pajes kouká do stropu. Přemýšlí, nebo spíše jen hodnotí svůj dosavadní život. Mrzí ho, že ho za celou dobu co je v nemocnici vůbec nikdo nenavštívil. Vždy se snažil ke všem chovat pěkně a mile. Nikdy nikoho nepodvedl, nezradil a nikomu neublížil. Ale toho životního štěstíčka by potřeboval o hodně víc. Odhadem asi tak sto padesát tisíc tun. To by mu snad zajistilo tu potřebnou jiskru v oku, která by pak lehce zapálila ten oheň lásky, který všichni lidé potřebují a hledají. Oheň lásky přejde v ohýnek plápolající spokojeně v rodinném krbu. Naše láska k naší spřízněné dušičce a její láska k nám nás pak žene celý život dál. Tak tomu věří i Pajes. Oči mu zaplavují slzy, srdce mu halý žal. Svojí dušičku nenašel a na celém světě už není vůbec nikdo komu by na něm opravdu záleželo. Není nikdo kdo by pro něj opravdu plakal. Je tu jen pár lidí co si říkají kamarádi. Ti by se na jeho počest klidně ožrali ve třetí cenové. Pak by však chtěli aby jim to zaplatil. Začne přemýšlet nad dalším problémem. Tím je důvod, proč právě teď leží v této posteli. Když o tom tak přemýšlí, musí se sám sobě hořce smát. „Tak ty máš takových jiných problémů a ještě k tomu ze sebe děláš blázna? Zamysli se konečně nad sebou a začni se sebou proboha něco dělat. Dokud je ještě čas“ to je myšlenka která mu zůstala v hlavě a kterou nechce opustit. Pajes je od přírody optimista. Kdyby nebyl, tak by už dávno visel někde v lesíčku. A to nejméně deset centimetrů nad zemí. Začíná pomalu usínat. Víčka mu těžknou. Z posledních dnešních sil zvedne hlavu a obrací se na bok. Na levý, to se mu spí nejlépe.
Jeho napůl spící pohled přejíždí místnost. Ostrá, studená žárovka dál nepříjemně září. Když pohledem míjel okno, všiml si ho. Zahlídl malou černou hlavičku a očíčka, která na něj zvědavě zírají. Zůstal jak zmražen. Je na boku, opřen loktem do nadýchaného polštáře a s pusou dokořán civí na okno. Pár vteřin jen šokovaně zírá. Asi jako když si někdo nešťastnou náhodou uřízne třeba, třeba prst. Také na něj pár vteřin šokovaně kouká než se dostaví šok. Najednou si vybaví důvod proč tu vlastně je. „Černý krkavec mi přiletěl zvěstovat můj brzký konec. Tak jako už mnohokrát předtím. Zase mě našel a mně zbývá pár posledních hodin, možná dní.“ Tyto myšlenky mu útočí na jeho mozek. Snad léky co dostal, snad prostředí, snad nezměrná touha po normálním a spokojeném životě, prostě něco mu velí, bránit se. Odolávat této bláznivé, zároveň i ponuré myšlence. Jako nejlepší způsob obrany zvolí útok. Útok na tu bláznivinu co se mu honí hlavou. Útok na ty jeho problémy se samotou. Útok na toho černého ptáka za oknem. Ať zmizí. Pajesova touha po spánku se samozřejmě vytratila. Naopak. Do jeho duše i těla vlétla zlost následovaná chutí k boji. Bojovat s nepřízní života, jakož i s tajemnými silami, které na něj snad někdo posílá. Nahne se k zemi pro pantofli a začne s bojem. Nejprve musí zahnat toho, kdo mu dle jeho, snad napůl bláznivých myšlenek, zvěstuje jeho konec. Zvedne pantofli a mrští jí po krkavci za oknem.
„Á, viděl mě. To jsem rád. Konečně jsem splnil můj úkol v téhle době“ pomyslí si krkavcova černá hlavinka když svými černočernými očky vidí jak Pajes hází svojí pantofel po okně. Krkavci je skvěle. Těší ho splněný úkol a zároveň je i pobaven z toho, jak ho chtěl Pajes zahnat pantoflí. To tu ještě nebylo. Krkavec vzpomene na minulost: „ Zaháněl mě několikrát kameny, střílel po mně šípy, odháněl mně hořící pochodní a samozřejmě po mně i střílel z pušky a jednou i z děla. Ale pantofel…to je fakt unikát. Když jsem mu letěl jeho konec zvěstovat posledně, tak na mě střílel z praku velké matice. Pak ho cestou domů náhodou srazilo nákladní auto plné ožralých ruských vojáků, jedoucích zpět do své domovské kasárny“ .Je mu to opravdu strašně k smíchu, ale smát se neumí. Těší se až to bude povídat na drátech. To bude zase veselo. Na drátech je skoro vždycky veselo, protože co všechno vidí ptáci z nebeské výšky, tak to je opravdu někdy k popukání. Avšak ne vždy. Co bude dělat Pajes dál, tak to ho vůbec nezajímá. Pajesovy dny jsou spočítané. Krkavec se otočí, udělá krok do prázdna a při mávání svými křídly odlétá někam, kde si odpočine. Jemu v dnešní době moc času také nezbývá. Na pokec na drátech se možná už ani nedostane. Odlétá k nedalekému košatému stromu. Je to lípa. A ty má rád.
Když Pajes vidí že ten černý pták odletěl, uklidní se. Začne mu být z jeho reakce jemu samotnému docela trapně. Pohozená pantofel pod oknem je také nemístná. Je to následek té absurdní reakce a zároveň by mohla být i zdrojem nepříjemných otázek. Nejprve sestry, pak snad i doktora. Potichu vstane a dojde pro ní. Když je u okna, koukne ven. Venku je už téměř úplná tma. Nic zajímavého nevidí. Havran je dávno pryč. Jde potichu zpět ke své posteli. Pantofli položí do páru k té druhé. Napadne ho zhasnout to nepříjemné světlo, ale když si uvědomí že by i to mohlo být zdrojem otázek, nechá ho svítit. Vpadne zpět pod deku. Ještě k tomu ho od dlážděné podlahy strašně zebou nohy. Je na boku, deku má přitaženou až k bradě. Oči zavřené. V hlavě jasné rozhodnutí. „Nikomu o tom co se tu dnes stalo neřeknu. Žádného černého ptáka jsem nikdy neviděl. Žádný poslíček mého brzkého konce není a nikdy nebyl. Jestli ano, tak ať se stane co se stát musí. Jestli mám skončit tak né v nemocniční posteli. Musím, chci pryč. Nejsem snad žádný blázen“. Jeho naději přinášející myšlenky ho krásně uspaly. Za chvíli je v pokoji slyšet spokojené chrápání. Pomalu se otevírají dveře. Postava opatrně našlapuje a přechází celý pokoj. Její stín na podlaze je tichý jako ona. Přistoupí k posteli na které leží Pajesův spolupacient. Chvíli na něj zkoumavě hledí. Na její tváři se objeví spokojený úsměv. Ale jen na chvilku. Pak udělá opět několik velmi opatrných kroků a přistoupí k posteli pana Pajese. Ten nerušeně spí. Na tváři té postavy, jejíž stín se tu teď plazí po podlaze pomalu a tiše jako raněný šnek, opět naskakuje spokojený úsměv. Po pár vteřinách zvedá pohled od spícího. Zase tiše a velice, velice opatrně jde zpět ke dveřím. Přitom ještě pohledem kontroluje celou místnost. Otevírá dveře, zhasíná světlo a tím dnešní služba pro sestru končí. Konečně může jít domů. Domů, kde na ní čeká ten, koho vídá stále a porád a ke komu její srdce již tak moc nehoří. Nehoří, už jen plápolá a brzy vyhasne úplně. Ale jak mu to říci? Doufá a čeká až příjde nějaká záminka. Nějaký malinký kamínek, který spustí celou lavinu změn.
Během celého večera i po celou noc doktor myslel na Robakova slova. Chtěl se jich zbavit. Vždyť takových „tajupných“ slov slyšel od různých „klientů“ nepočítaně. Avšak tato slova ho z nějakého, jemu neznámého důvodu, tížila víc než ostatní. Když přišel domů, tak se je snažil v tichu prázdného bytu, nějak logicky vysvětlit. Chtěl si říci: „vždyť je to celé nesmysl“, odlehčeně se pousmát a těšit se na příchod sestry. Avšak nepovedlo se. Ba možná naopak. Ponuré ticho, tmavý byt, snad právě toto způsobilo, že Robakova slova měl v hlavě dál. Snad pomůže panák. Když vypil šestou skleničku své lahodné a rezavě zlaté whisky, zjistil, že mu to nepomohlo. Slova mu zněla v hlavě dál a dál. A začal se i bát. Jako by ta slova už pro něj nebyla jen slova, jako by ta slova popisovala jeho budoucnost. „To dělá to ticho. To ticho mi tlačí ty slova do hlavy. Proč je tu takové ticho?“ zabrblal si sám pro sebe nahněvaným hlase. Nahnul do sebe ještě dvě sklenky a vydal se ze své hudební sbírky dát něco do přehrávače. Zapnul přehrávač, dal volume do prava, lehl si na gauč a než se stačil pořádně zaposlouchat do dunících bubnů, skvostně kvílících kytar a procítěně řvoucího hlasu zpěváka, tak usnul. Probudil se až za několik hodin. V celém bytě bylo naprosté ticho a úplná tma. Několik vteřin trvalo než si uvědomil kde vlastně je. Bylo mu hrozně. Špatně od žaludku, hlava ho bolela, za krkem ho bolelo, ruku měl přeleženou a navíc tu ležel v naprosté tmě. Neodvážil se udělat větší pohyb. Věděl že by žaludek neudržel a v té tmě by v pokoji udělal velkou paseku. Vedle televize byl digitální budík. Jeho čísla zářila do tmy. Bylo několik minut po třetí. Opatrně se otočil na druhý bok, nějak se uvelebil a pak zase usnul. Ráno mu už bylo, po fizické stránce, celkem dobře. Jenomže ta slova měl v hlavě dál. Sice mu jeho myšlení už tak moc netepaly, ale byla tam porád. Jako by v jeho hlavě už zdomácněla. Jako by se staly součástí jeho života, součástí jeho osudu. Jeho milá v bytě už nebyla. Svoji postel měla rozestlanou, na stole v jídelně stál její hrníček s dopitou kávou. Hned mu přišlo na mysl, že jí s tím včerejškem asi pořádně naštval. Ale že by toto jeho malinké škobrtnutí spustilo lavinu změn, toho by se nenadál. Koupí jí kytku, omluví se jí, obejme jí, dá jí pusu, ona roztaje, pak zajdou na večeři a všechno bude dobré. To má v plánu dnes udělat aby dal všechno do pořádku. Avšak události už jdou jinudy.
Měl v úmyslu cestou do práce koupit pro svoji sestřičku kytku. Bohužel obchod s květinami má právě toto ráno zavřeno. To se snad nikdy nestalo. Stojí bezradně před obchodem. Chvíli přemýšlí o nejbližším květinářství, ale žádné ho nenapadá. Smutně si vzdechne a jde svoji cestou dál. Když konečně dorazí do ordinace, začne se ihned převlékat do bílého pracovního. Sestra si někde právě plní svoje povinnosti a on si během převlékání v hlavě připravuje svoji omluvnou a srdce rvoucí řeč. Má připravený i smutný obličej. Zrovna je převlečený, když se prudce otevřou dveře. Vejde sestra. Chladným pohledem ho přejede. On ji pohledem pokorného psa pohlédne do očí a smutně se na ní usměje. Ale ona pohledem ryche ucukne. Jako by se bála aby mu nepodlehla.
„Chtěl by s vámi mluvit pan Pajes.“ pronesla chladně. Pak se otočila a zase odešla pryč. Pár vteřin zůstal stát. Smutný z prvního neúspěšného pokusu. Hořce se pousmál a šel za Pajesem.
Cestou za ním si rychle oživoval myšlenky na jeho problém. Na důvod proč tu leží. Zaklepal na dveře pokoje číslo patnáct a ihned vešel. Pan Pajes se nadšeně posadil na své posteli.
Doktora napadlo, že pan Pajes je dnes první osoba, která doktora ráda vidí. Obvykle to bývá sestra.
„Prý by jse se mnou chtěl mluvit?“ byla to vlídným hlasem položená formální otázka.
„Ano. To bych chtěl moc rád.“ spokojeně odpovídá Pajes.
Pak mu doktor navrhne že by se mohli přesunouti k němu do ordinace. Pajes nemá námitky.
Za několik minut již doktor sedí ve svém křesle. Proti němu Pajes.
„Tak o čem jste se mnou chtěl mluvit?“
„Já bych Vás chtěl poprosit, jestli bych už nemohl jít domů. Víte, jeden můj kamarád má zítra narozeniny a už před nedávnem mě pozval na oslavu. A já bych tam moc rád šel. Za prvé moc kamarádů, kteří by mě někam zvali nemám a za druhé si myslím, že by mi pobyt mezi lidmi dost prospěl. A nebojte se, s alkoholem budu opatrný“. Pajesův hlas zněl vážně.
Následovalo několik vteřin ticha, avšak dost velká doba aby si doktor Pajese pořádně prohlédl.
Zdál se mu v pohodě. Nic špatného na něm neviděl. A souhlasil i s tím, že by Pajesovi pobyt mezi lidmi určitě neuškodil. A když se zamyslel nad jeho pobytem zde, tak na měm nic znepokojivého taky neviděl. Byl vzorný, tichý a nebyly s ním naprosto žádné problémy. Pajesovi je jasné že ho teď doktor bedlivě zkoumá a proto se snaží chovat co nejlépe. Tak aby prospěl.
Doktor prolamuje ticho: „Můžu mít na vás jednu takovou asi nepříjemnou otázku?“
Pajes se lekne a v zápětí tuší o co půjde. Teď se rozhodne. Na tváři si vykouzlí úsměv.
„Jistě pane doktore, klidně se ptejte“.
Doktor vzápětí vystřelí vlídným hlasem nepříjemnou otázku.
„A co ta vaše poprava? Ještě si myslíte že Vás zase někdo popraví?“
Pajes jen zakroutí hlavou a ironicky se usmívá.
„To se mi jen něco zdálo. Asi se moc koukám na televizi a asi až moc čtu historické romány. Měl bych číst něco modernějšího a né tak dramatického“
Oba dva se tomuto nepovedenému vtipu zasmějí. Doktor se pohodlně opře do křesla a vtip chce ještě o něco vylepšit. S úsměvem na rtech přidává krkavce.
„A žádný krkavec za vámi na návštěvu také nepřiletěl,viďte?“
Najednou Pajese jako když zmrazí. Jeho úsměv ztuhnul a srdce na chíli přestalo bít. Možná to trvalo jen chvilku, možná to doktor jen přehlédl, snad byl Pajes vynikající herec.
„Že by ke mně přiletěl krkavec, zaklepal na okénko a řekl že mi jde navštívit? Né, nikdo takový tu nebyl. A jako dáreček by mi mohl ve svém zobáčku přinést třeba oříšek“.
Oba se zase smějí. Ještě nikdy se doktor ve své ordinaci takto nesmál. Ještě nikdy nebyl doktor takto obehrán. Ještě nikdy takto hlupě nenaletěl. Možná doktor neměl dnes svůj den. Možná chtěl mít Robaka z krku. A nebo to všechno prostě bylo tak nalinkované.
„Tak já si myslím, že můžete jít domů. Pěkně si užijte tu oslavu a mějte se krásně“ pronesl klidným hlasem doktor k Pajesovi. Pak oba vstali a doktor ho vyprovodil ke dveřím.
„Ještě běžte na chvilku do postele. Já pak za vámi pošlu sestru. Ano?“
Pajes přitakává a podává doktorovi ruku.
„Moc Vám děkuji pane doktore. Moc jste mi pomohl“ mluví k doktorovi hlasem, který by měl být za normální situace o hodně veselejší. Pajes odchází s pocitem odsouzence. Jen neví kdy a jak to přijde. Mrzí ho že doktora takto podvedl, avšak své poslední hodiny prostě nechce strávit v posteli.
Vzápětí po Pajesově odchodu z ordinace přijde sestra. Tvář má pro doktora stále bez úsměvu a chladnou. Doktor jí požádá aby „vyprovodila“pana Pajese. Ta mu jen odsekne. Prý to udělá hned a velmi ráda. V tom že to prý udělá velmi ráda určitě byl nějaký dvojsmysl, avšak neměl náladu přemýšlet jaký. V ordinaci je zase naprostý klid. Chvilku sedí mlčky ve svém křesle. Přes okno kouká na krásný slunečný den jenomže jeho nálada je zatažená a deštivá. Pak vytáhne svůj deníček aby do něj vepsal novou poznámku o panu Pajesovi. Otevře ho na stránce Ká, kde má poznámku o jakémsi panu Koubnikovi. Vůbec si nemůže vzpomenout o koho jde. Rychle začne přejíždět řádky aby si oživil paměť. Pomalu si ho začíná vybavovat. „Jo to byl ten pán z té vesnice co měl jen tu starou matku kterou se chystal zabít. Ale pak místo vraždy začal raději pít. Jo a ještě nám chtěl zničit náš pokoj. Naší patnáctku. To by mě zajímalo jak se ten chlapík dnes má. Přál bych mu aby už měl klid. Byl to chudák“. To jsou vzpomínky a myšlenky které doktorovi naskakují v hlavě při čtení těch svých poznámek. Listuje dál. Už se nikde nepozastavuje. Konečně nalistoval Pajese. Ke svým poznámkám o jeho osobě připíše že byl k dnešnímu datu propuštěn. Ještě neopomene na jeho stránce, vpravo dole, udělat hvězdičku. Tak jako jí dělá u všech propuštěných. Připíše k ní i dvě důležitá slova. Hodně štěstí. Odloží tužku a chvíli přemýšlí. Váhá, zda má připsat ke jménu Robak tu událost v parku. Nakonec ji nepřipíše. Pak deníček uklidí zpět do stolu.
Do ordinace vchází sestra, která byla „vyprovodit“pana Pajese zpět do normálního života. Doktor na ní zamířil své oči, ve kterých by, kdyby chtěla, mohla číst jeho omluvu. Mohla by v nich číst i to jak ho to mrzí i to jak jí má rád. Vyčetla by v nich i jeho obavy. Obavy o jejich vztah. Strach z toho že se poslední dobou nějak odcizují. Avšak ona na žádné čtení neměla náladu. A to tak že vůbec. Ani pohledem o něj nezavadila. Sebrala ze stolku nějaké lejstro a začala v něm, jako s obrovským zájmem, něco číst. Přitom ale čekala na jeho slova. Jak asi začne? To jeho včerejší škobrtnutí by za normální situace neznamenalo vůbec nic. Ale pro ní to byla pověstná poslední kapka. Opatrně jí poděkuje za „vyprovodění“pana Robaka.
Odloží to lejstro zpět na stůl. Ona ve stoje kouká na něj. On schoulen v křesle sleduje s obavami její rty. Ví že se teď spustí její několikavětný monolog, ve kterém neuslyší nic příjemného.
„Víš, to co se stalo včera byla pro mě poslední kapka. Já vím, jenom si se trošku opil, ale mě už to všechno nějak nebaví. Určitě také cítíš že ten náš vztah míří do ztracena. Jsem už z tebe unavená. Vidím Tě všude a celý den. Napřed ráno doma, pak celý den v práci a večer zase doma. A to je moc. Promiň. Kdybychom se opravdu milovali tak by nám to určitě nevadilo, ale asi si nejsme souzeni. Nechci a už ani nedokážu být tvá sestra a zároveň milenka. Buď jedno, nebo druhé“.
Její hlas zněl pocelou dobu smutně, zároveň i rozhodně. Dopovídala. Stála před ním a čekala co jí na to odpoví. Odvrátil od ní oči. Zahleděl se ven, na krásný sluneční den. Nebyl vůbec překvapený. Jen smutný. Byl přesvědčen o tom že ona už ví co chce. Oči směřovaly stále ven, jeho hlas k ní.
„Chceš být tedy moje sestra, nebo moje milenka?“
Až po těchto slovech se na ní znova podíval. Jeho otázka jí překvapila. To na ní poznal. Uvědomoval si, že on sám by nevěděl jak odpovědět. Chtěl by aby zůstala to i to. Jeho výběrem byla zatlačená do kouta. Proto mu odpověděla zcela jinak. Tak jak chtěla aby to vše dopadlo.
„Asi by jsme si od sebe měli odpočinou úplně. Už mám podanou žádost o přeložení“. Její milý hlas zasadil poslední ránu jejich bolestí vřískajícímu vztahu. Najednou bylo ticho. Byl konec.
Zůstal na ní překvapeně koukat. Myslel si, že bude alespoň pro první variantu. A to byla chyba. Jeho dnešní už druhá. Úplně ji ztratit hozhodně nechtěl. To tedy ne.
„Počkej, nemohli by jsme si o tom ještě po práci někde promluvit? Přeci to všechno nebudeme řešit teď a tady. V devět ráno v ordinaci...“ jeho hlas se pokoušel být silný a suveréní.
Ona jen mlčky přikývla. Odvrátila od něj svůj smutný pohled a zamířila ke dveřím.
„Tak já pozvu dál pana Jituse. Je objednán na devátou a už na vás netrpělivě čeká“. Špitla a aniž by čekala na jeho odpověď, otevřela dveře. S úsměvem na rtech uvedla pána do ordinace.
No není to tak úplně pán. Je to vlastně ještě kluk. Doktor by mu tipoval tak kolem dvaceti. Kouká na něj a snaží se zapomenout na to co se stalo před několika minutami. Nechce aby ho to rozptilovalo, chce se naprosto ponořit do duše toho kluka. Ale nějak mu to nejde. Před očima má jeho pohublou, snad až vychrtlou postavu. Nemůže si nevšimnout jeho bledé a uhrovaté tváře, ve které jsou zapadlé dvě velké ustrašené modré oči. A jeho do očí bijící plandavé oblečení a nejisté pohyby by mu za normálního průběhu věcí mnohé napověděli, avšak stále se nějak nemůže soustředit. To ho krajně znervoznilo. Jeho první dojem, na který u všech svých pacientů tak hrozně dal, dnes selhal. Vlastně neselhal, vůbec nepřišel. Sestra kluka navede do křesla. On si do něj pomalu a ostýchavě sedá. Přitom bázlivě sleduje doktora. Jako by čekal na jeho svolení že se může posadit. To doktorovi neujde. Pro jeho pobídnutí mu pokyne rukou směřujíc ke křeslu a na tváři si vynutí vlídný úsměv. Možná jen úškleb. Doktor se pohodlně opře ve svém křesle. Oči z kluka nespouští. Kluk sedí v křesle a necítí se vůbec příjemně. Doktor začne mluvit jako první. Jeho hlas zní chladně, ironicky a klukovi na odvaze rozhodně nepřidá.
„Prosím Vás ještě než začnete mluvit...vás trápí nějaká fóbie? Máte sklon k sebevraždě nebo nějakou duševní úchylku? Honí vás nějaké strašidlo? Máte noční můry nebo si myslíte že jste spasitel světa a jdete se mi teď sem přihlásit, to proto abych já jediný o vás věděl? Jste kleptoman nebo honíte malé holčičky po sídlišti? Nebo pro mě máte jen další podivnou historku?“
Kluk jen s otevřenou pusou čučí na doktora. Takový začátek by si ani nevymyslel. Sestru jeho slova taky dostanou. Vytrhnou jí od práce. Se vstekle zatnutými zuby stojí za křeslem a rozlobeným pohledem ho propichuje. Když vidí jejich pohledy, hned si uvědomí jak to přehnal. Svůj dušený vstek nechal promluvit. Vybil si ho na někom kdo za ním přišel pro pomoc, pro trošku porozumění.
Sestra to cítila také tak a tím u ní klesl opět o pár metrů níž. Byla to dnes už jeho třetí chyba.
„Promiňte, já to tak nemyslel. Moc se omlouvám. Neberte to nijak osobně. Víte, mám toho poslední dobou nějak moc. Možná bych měl vyzkoušet i tu druhou stranu“ koktá svoji omluvu otírajíc si kapičky potu z čela. Poté se ve svém křesle usadí soustředěně. Jako někde na jednání.

Kapitola osmá
. Doktorovo nevydařené ráno

Je něco mezi dnem a nocí. Sluníčko je za obzorem ale noc ještě nepřišla. Tento čas netrvá dlouho. Za chvíli přijde noc a vše přikryje černočernou tmou. Krkavec to ví. Ví že mu dnes už moc času nezbývá. Pokud chce Pajese najít ještě dnes, tak si musí pospíšit a k tomu mít ještě i trošku štěstí. Opatrně přistane na parapetu dalšího okna. Plech parapetu je tu zkosený víc než u jiných oken. Hrozně mu to klouže. Drápy se mu smýkají a on musí stále divoce mávat křídly. S takovou komplikací vůbec nepočítal. Během svého zoufalého a divokého pokusu se tu nějak udržet, letmo koukne co je za oknem. Ale tam je tma. Vůbec tam není vidět. Ještě to několikrát zkontroluje, ale pokaždé vidí jen nic. Jen černo. Jen těžký tmavý závěs. U tohoto okna to vzdává. Musí jen doufat, aby Pajes nebyl právě tam. Na druhou stanu je i rád. Tak nevyhovující plochu pro přistání ještě neviděl. Odlétá k vedlejšímu oknu. To je jiné kafe. Parapet je sice také z plechu, avšak oproti minulému je o něco širší a o poznání méně z kopce. Už když přistával tak se koutkem oka mrknul co je za sklem. Zda tam není také ten odporný závěs. Zavěs tam nebyl. Naopak. Světlo z lustru dopadalo až ven. Přímo až na pravou část parapetu. To světlo s přicházející tmou bude víc a víc lákat nejrůznější noční hmyzáky. I noční můry. Jako by nestačily ty, co mají Ti nebožáci za sklem v hlavách. Jejich noční můry však bohužel nezažene většinou ani denní světlo, sluneční paprsky nebo sněhová vánice. Většinou je zaženou jen malinkaté pilulky. Krkavec složí svá černá, lesklá křídla. Musí si trochu oddechnout. Jeho malé srdíčko maká jako malý motůrek. Chvíli stojí absolutně bez pohybu. Jako by čekal až ho doženou jeho síly, které poztrácel při hledání toho správného okna. Něco mu říkalo že ho konečně našel. Možná mu to říkala zase nějaká tajemná síla, možná mu to vycházelo početně. Bylo to před předposlední okno.
Když si lehce odfrkl, tak zase přišel čas na jeho úkol. Udělal několik opatrných kroků do prostředku parapetu a začal velmi zvědavě natahovat svůj zakrslý krček přes rám okna. Světlo z té ostré žárovky ho dost rušilo. Bylo opravdu nepříjemné. Takové malinkaté sluníčko. Ale poslání je poslání. Něco tak malého ho nemůže a nesmí zastavit. Vidí rozlehlý pokoj. Dveře proti oknu. Na levé straně tři postele oddělené nočními stolky. Na pravé straně přesně to samé. Všechny tři postele na levé straně byly dokonale ustlané. Na pravé pravé posteli a na pravé levé posteli, z jeho pohledu, leželi nějací lidi. Prostřední pravá postel byla volná. Ostré chladné světlo, rozlehlý a velmi skromně zařízený pokoj, strojově dokonale ustlané a opuštěné postele, jako zima bílé stěny, studená dlaždicová podlaha, dva nehybně, jako mrtvoly ležící lidé. Havranovi přejel mráz po křídlech, až ho to samotného překvapilo. Mráz rychle odezněl, ale ten pocit z toho pokoje v jeho malinkaté hlavičce zůstal. Prohlížel si ten pokoj a přitom měl pocit, jako by si prohlížel popraviště, nebo celu kde spí odsouzenci, které jejich absolutní trest ani náhodou nemine. Začínalo mu jich být líto.
Pajes je na posteli, která stojí na pravé straně, uprostřed. Leží na zádech. Tenkou nemocniční deku má až po bradu. Je mu příjemně. Vlastně jen tak příjemně, jak může být téměř opuštěnému chlápkovi ležícímu v nevlídném pokoji se spoluležníkem se kterým si nemá co říct a ani nechce. Navíc když přichází noc, tak na žádné řeči není čas. Je doba na přemýtání. Když končí den tak by si každý měl, v mysli, těch uběhnuvších čtyřiadvacet hodin pořádně zhodnotit. A to právě Pajes dělá. Jeho spoluležník dohodnotil. Už spí. V tichém pokoji je slyšet jeho pravidelný mohutný dech. Pajes kouká do stropu. Přemýšlí, nebo spíše jen hodnotí svůj dosavadní život. Mrzí ho, že ho za celou dobu co je v nemocnici vůbec nikdo nenavštívil. Vždy se snažil ke všem chovat pěkně a mile. Nikdy nikoho nepodvedl, nezradil a nikomu neublížil. Ale toho životního štěstíčka by potřeboval o hodně víc. Odhadem asi tak sto padesát tisíc tun. To by mu snad zajistilo tu potřebnou jiskru v oku, která by pak lehce zapálila ten oheň lásky, který všichni lidé potřebují a hledají. Oheň lásky přejde v ohýnek plápolající spokojeně v rodinném krbu. Naše láska k naší spřízněné dušičce a její láska k nám nás pak žene celý život dál. Tak tomu věří i Pajes. Oči mu zaplavují slzy, srdce mu halý žal. Svojí dušičku nenašel a na celém světě už není vůbec nikdo komu by na něm opravdu záleželo. Není nikdo kdo by pro něj opravdu plakal. Je tu jen pár lidí co si říkají kamarádi. Ti by se na jeho počest klidně ožrali ve třetí cenové. Pak by však chtěli aby jim to zaplatil. Začne přemýšlet nad dalším problémem. Tím je důvod, proč právě teď leží v této posteli. Když o tom tak přemýšlí, musí se sám sobě hořce smát. „Tak ty máš takových jiných problémů a ještě k tomu ze sebe děláš blázna? Zamysli se konečně nad sebou a začni se sebou proboha něco dělat. Dokud je ještě čas“ to je myšlenka která mu zůstala v hlavě a kterou nechce opustit. Pajes je od přírody optimista. Kdyby nebyl, tak by už dávno visel někde v lesíčku. A to nejméně deset centimetrů nad zemí. Začíná pomalu usínat. Víčka mu těžknou. Z posledních dnešních sil zvedne hlavu a obrací se na bok. Na levý, to se mu spí nejlépe.
Jeho napůl spící pohled přejíždí místnost. Ostrá, studená žárovka dál nepříjemně září. Když pohledem míjel okno, všiml si ho. Zahlídl malou černou hlavičku a očíčka, která na něj zvědavě zírají. Zůstal jak zmražen. Je na boku, opřen loktem do nadýchaného polštáře a s pusou dokořán civí na okno. Pár vteřin jen šokovaně zírá. Asi jako když si někdo nešťastnou náhodou uřízne třeba, třeba prst. Také na něj pár vteřin šokovaně kouká než se dostaví šok. Najednou si vybaví důvod proč tu vlastně je. „Černý krkavec mi přiletěl zvěstovat můj brzký konec. Tak jako už mnohokrát předtím. Zase mě našel a mně zbývá pár posledních hodin, možná dní.“ Tyto myšlenky mu útočí na jeho mozek. Snad léky co dostal, snad prostředí, snad nezměrná touha po normálním a spokojeném životě, prostě něco mu velí, bránit se. Odolávat této bláznivé, zároveň i ponuré myšlence. Jako nejlepší způsob obrany zvolí útok. Útok na tu bláznivinu co se mu honí hlavou. Útok na ty jeho problémy se samotou. Útok na toho černého ptáka za oknem. Ať zmizí. Pajesova touha po spánku se samozřejmě vytratila. Naopak. Do jeho duše i těla vlétla zlost následovaná chutí k boji. Bojovat s nepřízní života, jakož i s tajemnými silami, které na něj snad někdo posílá. Nahne se k zemi pro pantofli a začne s bojem. Nejprve musí zahnat toho, kdo mu dle jeho, snad napůl bláznivých myšlenek, zvěstuje jeho konec. Zvedne pantofli a mrští jí po krkavci za oknem.
„Á, viděl mě. To jsem rád. Konečně jsem splnil můj úkol v téhle době“ pomyslí si krkavcova černá hlavinka když svými černočernými očky vidí jak Pajes hází svojí pantofel po okně. Krkavci je skvěle. Těší ho splněný úkol a zároveň je i pobaven z toho, jak ho chtěl Pajes zahnat pantoflí. To tu ještě nebylo. Krkavec vzpomene na minulost: „ Zaháněl mě několikrát kameny, střílel po mně šípy, odháněl mně hořící pochodní a samozřejmě po mně i střílel z pušky a jednou i z děla. Ale pantofel…to je fakt unikát. Když jsem mu letěl jeho konec zvěstovat posledně, tak na mě střílel z praku velké matice. Pak ho cestou domů náhodou srazilo nákladní auto plné ožralých ruských vojáků, jedoucích zpět do své domovské kasárny“ .Je mu to opravdu strašně k smíchu, ale smát se neumí. Těší se až to bude povídat na drátech. To bude zase veselo. Na drátech je skoro vždycky veselo, protože co všechno vidí ptáci z nebeské výšky, tak to je opravdu někdy k popukání. Avšak ne vždy. Co bude dělat Pajes dál, tak to ho vůbec nezajímá. Pajesovy dny jsou spočítané. Krkavec se otočí, udělá krok do prázdna a při mávání svými křídly odlétá někam, kde si odpočine. Jemu v dnešní době moc času také nezbývá. Na pokec na drátech se možná už ani nedostane. Odlétá k nedalekému košatému stromu. Je to lípa. A ty má rád.
Když Pajes vidí že ten černý pták odletěl, uklidní se. Začne mu být z jeho reakce jemu samotnému docela trapně. Pohozená pantofel pod oknem je také nemístná. Je to následek té absurdní reakce a zároveň by mohla být i zdrojem nepříjemných otázek. Nejprve sestry, pak snad i doktora. Potichu vstane a dojde pro ní. Když je u okna, koukne ven. Venku je už téměř úplná tma. Nic zajímavého nevidí. Havran je dávno pryč. Jde potichu zpět ke své posteli. Pantofli položí do páru k té druhé. Napadne ho zhasnout to nepříjemné světlo, ale když si uvědomí že by i to mohlo být zdrojem otázek, nechá ho svítit. Vpadne zpět pod deku. Ještě k tomu ho od dlážděné podlahy strašně zebou nohy. Je na boku, deku má přitaženou až k bradě. Oči zavřené. V hlavě jasné rozhodnutí. „Nikomu o tom co se tu dnes stalo neřeknu. Žádného černého ptáka jsem nikdy neviděl. Žádný poslíček mého brzkého konce není a nikdy nebyl. Jestli ano, tak ať se stane co se stát musí. Jestli mám skončit tak né v nemocniční posteli. Musím, chci pryč. Nejsem snad žádný blázen“. Jeho naději přinášející myšlenky ho krásně uspaly. Za chvíli je v pokoji slyšet spokojené chrápání. Pomalu se otevírají dveře. Postava opatrně našlapuje a přechází celý pokoj. Její stín na podlaze je tichý jako ona. Přistoupí k posteli na které leží Pajesův spolupacient. Chvíli na něj zkoumavě hledí. Na její tváři se objeví spokojený úsměv. Ale jen na chvilku. Pak udělá opět několik velmi opatrných kroků a přistoupí k posteli pana Pajese. Ten nerušeně spí. Na tváři té postavy, jejíž stín se tu teď plazí po podlaze pomalu a tiše jako raněný šnek, opět naskakuje spokojený úsměv. Po pár vteřinách zvedá pohled od spícího. Zase tiše a velice, velice opatrně jde zpět ke dveřím. Přitom ještě pohledem kontroluje celou místnost. Otevírá dveře, zhasíná světlo a tím dnešní služba pro sestru končí. Konečně může jít domů. Domů, kde na ní čeká ten, koho vídá stále a porád a ke komu její srdce již tak moc nehoří. Nehoří, už jen plápolá a brzy vyhasne úplně. Ale jak mu to říci? Doufá a čeká až příjde nějaká záminka. Nějaký malinký kamínek, který spustí celou lavinu změn.
Během celého večera i po celou noc doktor myslel na Robakova slova. Chtěl se jich zbavit. Vždyť takových „tajupných“ slov slyšel od různých „klientů“ nepočítaně. Avšak tato slova ho z nějakého, jemu neznámého důvodu, tížila víc než ostatní. Když přišel domů, tak se je snažil v tichu prázdného bytu, nějak logicky vysvětlit. Chtěl si říci: „vždyť je to celé nesmysl“, odlehčeně se pousmát a těšit se na příchod sestry. Avšak nepovedlo se. Ba možná naopak. Ponuré ticho, tmavý byt, snad právě toto způsobilo, že Robakova slova měl v hlavě dál. Snad pomůže panák. Když vypil šestou skleničku své lahodné a rezavě zlaté whisky, zjistil, že mu to nepomohlo. Slova mu zněla v hlavě dál a dál. A začal se i bát. Jako by ta slova už pro něj nebyla jen slova, jako by ta slova popisovala jeho budoucnost. „To dělá to ticho. To ticho mi tlačí ty slova do hlavy. Proč je tu takové ticho?“ zabrblal si sám pro sebe nahněvaným hlase. Nahnul do sebe ještě dvě sklenky a vydal se ze své hudební sbírky dát něco do přehrávače. Zapnul přehrávač, dal volume do prava, lehl si na gauč a než se stačil pořádně zaposlouchat do dunících bubnů, skvostně kvílících kytar a procítěně řvoucího hlasu zpěváka, tak usnul. Probudil se až za několik hodin. V celém bytě bylo naprosté ticho a úplná tma. Několik vteřin trvalo než si uvědomil kde vlastně je. Bylo mu hrozně. Špatně od žaludku, hlava ho bolela, za krkem ho bolelo, ruku měl přeleženou a navíc tu ležel v naprosté tmě. Neodvážil se udělat větší pohyb. Věděl že by žaludek neudržel a v té tmě by v pokoji udělal velkou paseku. Vedle televize byl digitální budík. Jeho čísla zářila do tmy. Bylo několik minut po třetí. Opatrně se otočil na druhý bok, nějak se uvelebil a pak zase usnul. Ráno mu už bylo, po fizické stránce, celkem dobře. Jenomže ta slova měl v hlavě dál. Sice mu jeho myšlení už tak moc netepaly, ale byla tam porád. Jako by v jeho hlavě už zdomácněla. Jako by se staly součástí jeho života, součástí jeho osudu. Jeho milá v bytě už nebyla. Svoji postel měla rozestlanou, na stole v jídelně stál její hrníček s dopitou kávou. Hned mu přišlo na mysl, že jí s tím včerejškem asi pořádně naštval. Ale že by toto jeho malinké škobrtnutí spustilo lavinu změn, toho by se nenadál. Koupí jí kytku, omluví se jí, obejme jí, dá jí pusu, ona roztaje, pak zajdou na večeři a všechno bude dobré. To má v plánu dnes udělat aby dal všechno do pořádku. Avšak události už jdou jinudy.
Měl v úmyslu cestou do práce koupit pro svoji sestřičku kytku. Bohužel obchod s květinami má právě toto ráno zavřeno. To se snad nikdy nestalo. Stojí bezradně před obchodem. Chvíli přemýšlí o nejbližším květinářství, ale žádné ho nenapadá. Smutně si vzdechne a jde svoji cestou dál. Když konečně dorazí do ordinace, začne se ihned převlékat do bílého pracovního. Sestra si někde právě plní svoje povinnosti a on si během převlékání v hlavě připravuje svoji omluvnou a srdce rvoucí řeč. Má připravený i smutný obličej. Zrovna je převlečený, když se prudce otevřou dveře. Vejde sestra. Chladným pohledem ho přejede. On ji pohledem pokorného psa pohlédne do očí a smutně se na ní usměje. Ale ona pohledem ryche ucukne. Jako by se bála aby mu nepodlehla.
„Chtěl by s vámi mluvit pan Pajes.“ pronesla chladně. Pak se otočila a zase odešla pryč. Pár vteřin zůstal stát. Smutný z prvního neúspěšného pokusu. Hořce se pousmál a šel za Pajesem.
Cestou za ním si rychle oživoval myšlenky na jeho problém. Na důvod proč tu leží. Zaklepal na dveře pokoje číslo patnáct a ihned vešel. Pan Pajes se nadšeně posadil na své posteli.
Doktora napadlo, že pan Pajes je dnes první osoba, která doktora ráda vidí. Obvykle to bývá sestra.
„Prý by jse se mnou chtěl mluvit?“ byla to vlídným hlasem položená formální otázka.
„Ano. To bych chtěl moc rád.“ spokojeně odpovídá Pajes.
Pak mu doktor navrhne že by se mohli přesunouti k němu do ordinace. Pajes nemá námitky.
Za několik minut již doktor sedí ve svém křesle. Proti němu Pajes.
„Tak o čem jste se mnou chtěl mluvit?“
„Já bych Vás chtěl poprosit, jestli bych už nemohl jít domů. Víte, jeden můj kamarád má zítra narozeniny a už před nedávnem mě pozval na oslavu. A já bych tam moc rád šel. Za prvé moc kamarádů, kteří by mě někam zvali nemám a za druhé si myslím, že by mi pobyt mezi lidmi dost prospěl. A nebojte se, s alkoholem budu opatrný“. Pajesův hlas zněl vážně.
Následovalo několik vteřin ticha, avšak dost velká doba aby si doktor Pajese pořádně prohlédl.
Zdál se mu v pohodě. Nic špatného na něm neviděl. A souhlasil i s tím, že by Pajesovi pobyt mezi lidmi určitě neuškodil. A když se zamyslel nad jeho pobytem zde, tak na měm nic znepokojivého taky neviděl. Byl vzorný, tichý a nebyly s ním naprosto žádné problémy. Pajesovi je jasné že ho teď doktor bedlivě zkoumá a proto se snaží chovat co nejlépe. Tak aby prospěl.
Doktor prolamuje ticho: „Můžu mít na vás jednu takovou asi nepříjemnou otázku?“
Pajes se lekne a v zápětí tuší o co půjde. Teď se rozhodne. Na tváři si vykouzlí úsměv.
„Jistě pane doktore, klidně se ptejte“.
Doktor vzápětí vystřelí vlídným hlasem nepříjemnou otázku.
„A co ta vaše poprava? Ještě si myslíte že Vás zase někdo popraví?“
Pajes jen zakroutí hlavou a ironicky se usmívá.
„To se mi jen něco zdálo. Asi se moc koukám na televizi a asi až moc čtu historické romány. Měl bych číst něco modernějšího a né tak dramatického“
Oba dva se tomuto nepovedenému vtipu zasmějí. Doktor se pohodlně opře do křesla a vtip chce ještě o něco vylepšit. S úsměvem na rtech přidává krkavce.
„A žádný krkavec za vámi na návštěvu také nepřiletěl,viďte?“
Najednou Pajese jako když zmrazí. Jeho úsměv ztuhnul a srdce na chíli přestalo bít. Možná to trvalo jen chvilku, možná to doktor jen přehlédl, snad byl Pajes vynikající herec.
„Že by ke mně přiletěl krkavec, zaklepal na okénko a řekl že mi jde navštívit? Né, nikdo takový tu nebyl. A jako dáreček by mi mohl ve svém zobáčku přinést třeba oříšek“.
Oba se zase smějí. Ještě nikdy se doktor ve své ordinaci takto nesmál. Ještě nikdy nebyl doktor takto obehrán. Ještě nikdy takto hlupě nenaletěl. Možná doktor neměl dnes svůj den. Možná chtěl mít Robaka z krku. A nebo to všechno prostě bylo tak nalinkované.
„Tak já si myslím, že můžete jít domů. Pěkně si užijte tu oslavu a mějte se krásně“ pronesl klidným hlasem doktor k Pajesovi. Pak oba vstali a doktor ho vyprovodil ke dveřím.
„Ještě běžte na chvilku do postele. Já pak za vámi pošlu sestru. Ano?“
Pajes přitakává a podává doktorovi ruku.
„Moc Vám děkuji pane doktore. Moc jste mi pomohl“ mluví k doktorovi hlasem, který by měl být za normální situace o hodně veselejší. Pajes odchází s pocitem odsouzence. Jen neví kdy a jak to přijde. Mrzí ho že doktora takto podvedl, avšak své poslední hodiny prostě nechce strávit v posteli.
Vzápětí po Pajesově odchodu z ordinace přijde sestra. Tvář má pro doktora stále bez úsměvu a chladnou. Doktor jí požádá aby „vyprovodila“pana Pajese. Ta mu jen odsekne. Prý to udělá hned a velmi ráda. V tom že to prý udělá velmi ráda určitě byl nějaký dvojsmysl, avšak neměl náladu přemýšlet jaký. V ordinaci je zase naprostý klid. Chvilku sedí mlčky ve svém křesle. Přes okno kouká na krásný slunečný den jenomže jeho nálada je zatažená a deštivá. Pak vytáhne svůj deníček aby do něj vepsal novou poznámku o panu Pajesovi. Otevře ho na stránce Ká, kde má poznámku o jakémsi panu Koubnikovi. Vůbec si nemůže vzpomenout o koho jde. Rychle začne přejíždět řádky aby si oživil paměť. Pomalu si ho začíná vybavovat. „Jo to byl ten pán z té vesnice co měl jen tu starou matku kterou se chystal zabít. Ale pak místo vraždy začal raději pít. Jo a ještě nám chtěl zničit náš pokoj. Naší patnáctku. To by mě zajímalo jak se ten chlapík dnes má. Přál bych mu aby už měl klid. Byl to chudák“. To jsou vzpomínky a myšlenky které doktorovi naskakují v hlavě při čtení těch svých poznámek. Listuje dál. Už se nikde nepozastavuje. Konečně nalistoval Pajese. Ke svým poznámkám o jeho osobě připíše že byl k dnešnímu datu propuštěn. Ještě neopomene na jeho stránce, vpravo dole, udělat hvězdičku. Tak jako jí dělá u všech propuštěných. Připíše k ní i dvě důležitá slova. Hodně štěstí. Odloží tužku a chvíli přemýšlí. Váhá, zda má připsat ke jménu Robak tu událost v parku. Nakonec ji nepřipíše. Pak deníček uklidí zpět do stolu.
Do ordinace vchází sestra, která byla „vyprovodit“pana Pajese zpět do normálního života. Doktor na ní zamířil své oči, ve kterých by, kdyby chtěla, mohla číst jeho omluvu. Mohla by v nich číst i to jak ho to mrzí i to jak jí má rád. Vyčetla by v nich i jeho obavy. Obavy o jejich vztah. Strach z toho že se poslední dobou nějak odcizují. Avšak ona na žádné čtení neměla náladu. A to tak že vůbec. Ani pohledem o něj nezavadila. Sebrala ze stolku nějaké lejstro a začala v něm, jako s obrovským zájmem, něco číst. Přitom ale čekala na jeho slova. Jak asi začne? To jeho včerejší škobrtnutí by za normální situace neznamenalo vůbec nic. Ale pro ní to byla pověstná poslední kapka. Opatrně jí poděkuje za „vyprovodění“pana Robaka.
Odloží to lejstro zpět na stůl. Ona ve stoje kouká na něj. On schoulen v křesle sleduje s obavami její rty. Ví že se teď spustí její několikavětný monolog, ve kterém neuslyší nic příjemného.
„Víš, to co se stalo včera byla pro mě poslední kapka. Já vím, jenom si se trošku opil, ale mě už to všechno nějak nebaví. Určitě také cítíš že ten náš vztah míří do ztracena. Jsem už z tebe unavená. Vidím Tě všude a celý den. Napřed ráno doma, pak celý den v práci a večer zase doma. A to je moc. Promiň. Kdybychom se opravdu milovali tak by nám to určitě nevadilo, ale asi si nejsme souzeni. Nechci a už ani nedokážu být tvá sestra a zároveň milenka. Buď jedno, nebo druhé“.
Její hlas zněl pocelou dobu smutně, zároveň i rozhodně. Dopovídala. Stála před ním a čekala co jí na to odpoví. Odvrátil od ní oči. Zahleděl se ven, na krásný sluneční den. Nebyl vůbec překvapený. Jen smutný. Byl přesvědčen o tom že ona už ví co chce. Oči směřovaly stále ven, jeho hlas k ní.
„Chceš být tedy moje sestra, nebo moje milenka?“
Až po těchto slovech se na ní znova podíval. Jeho otázka jí překvapila. To na ní poznal. Uvědomoval si, že on sám by nevěděl jak odpovědět. Chtěl by aby zůstala to i to. Jeho výběrem byla zatlačená do kouta. Proto mu odpověděla zcela jinak. Tak jak chtěla aby to vše dopadlo.
„Asi by jsme si od sebe měli odpočinou úplně. Už mám podanou žádost o přeložení“. Její milý hlas zasadil poslední ránu jejich bolestí vřískajícímu vztahu. Najednou bylo ticho. Byl konec.
Zůstal na ní překvapeně koukat. Myslel si, že bude alespoň pro první variantu. A to byla chyba. Jeho dnešní už druhá. Úplně ji ztratit hozhodně nechtěl. To tedy ne.
„Počkej, nemohli by jsme si o tom ještě po práci někde promluvit? Přeci to všechno nebudeme řešit teď a tady. V devět ráno v ordinaci...“ jeho hlas se pokoušel být silný a suveréní.
Ona jen mlčky přikývla. Odvrátila od něj svůj smutný pohled a zamířila ke dveřím.
„Tak já pozvu dál pana Jituse. Je objednán na devátou a už na vás netrpělivě čeká“. Špitla a aniž by čekala na jeho odpověď, otevřela dveře. S úsměvem na rtech uvedla pána do ordinace.
No není to tak úplně pán. Je to vlastně ještě kluk. Doktor by mu tipoval tak kolem dvaceti. Kouká na něj a snaží se zapomenout na to co se stalo před několika minutami. Nechce aby ho to rozptilovalo, chce se naprosto ponořit do duše toho kluka. Ale nějak mu to nejde. Před očima má jeho pohublou, snad až vychrtlou postavu. Nemůže si nevšimnout jeho bledé a uhrovaté tváře, ve které jsou zapadlé dvě velké ustrašené modré oči. A jeho do očí bijící plandavé oblečení a nejisté pohyby by mu za normálního průběhu věcí mnohé napověděli, avšak stále se nějak nemůže soustředit. To ho krajně znervoznilo. Jeho první dojem, na který u všech svých pacientů tak hrozně dal, dnes selhal. Vlastně neselhal, vůbec nepřišel. Sestra kluka navede do křesla. On si do něj pomalu a ostýchavě sedá. Přitom bázlivě sleduje doktora. Jako by čekal na jeho svolení že se může posadit. To doktorovi neujde. Pro jeho pobídnutí mu pokyne rukou směřujíc ke křeslu a na tváři si vynutí vlídný úsměv. Možná jen úškleb. Doktor se pohodlně opře ve svém křesle. Oči z kluka nespouští. Kluk sedí v křesle a necítí se vůbec příjemně. Doktor začne mluvit jako první. Jeho hlas zní chladně, ironicky a klukovi na odvaze rozhodně nepřidá.
„Prosím Vás ještě než začnete mluvit...vás trápí nějaká fóbie? Máte sklon k sebevraždě nebo nějakou duševní úchylku? Honí vás nějaké strašidlo? Máte noční můry nebo si myslíte že jste spasitel světa a jdete se mi teď sem přihlásit, to proto abych já jediný o vás věděl? Jste kleptoman nebo honíte malé holčičky po sídlišti? Nebo pro mě máte jen další podivnou historku?“
Kluk jen s otevřenou pusou čučí na doktora. Takový začátek by si ani nevymyslel. Sestru jeho slova taky dostanou. Vytrhnou jí od práce. Se vstekle zatnutými zuby stojí za křeslem a rozlobeným pohledem ho propichuje. Když vidí jejich pohledy, hned si uvědomí jak to přehnal. Svůj dušený vstek nechal promluvit. Vybil si ho na někom kdo za ním přišel pro pomoc, pro trošku porozumění.
Sestra to cítila také tak a tím u ní klesl opět o pár metrů níž. Byla to dnes už jeho třetí chyba.
„Promiňte, já to tak nemyslel. Moc se omlouvám. Neberte to nijak osobně. Víte, mám toho poslední dobou nějak moc. Možná bych měl vyzkoušet i tu druhou stranu“ koktá svoji omluvu otírajíc si kapičky potu z čela. Poté se ve svém křesle usadí soustředěně. Jako někde na jednání.

Kapitola osmá
. Doktorovo nevydařené ráno

Je něco mezi dnem a nocí. Sluníčko je za obzorem ale noc ještě nepřišla. Tento čas netrvá dlouho. Za chvíli přijde noc a vše přikryje černočernou tmou. Krkavec to ví. Ví že mu dnes už moc času nezbývá. Pokud chce Pajese najít ještě dnes, tak si musí pospíšit a k tomu mít ještě i trošku štěstí. Opatrně přistane na parapetu dalšího okna. Plech parapetu je tu zkosený víc než u jiných oken. Hrozně mu to klouže. Drápy se mu smýkají a on musí stále divoce mávat křídly. S takovou komplikací vůbec nepočítal. Během svého zoufalého a divokého pokusu se tu nějak udržet, letmo koukne co je za oknem. Ale tam je tma. Vůbec tam není vidět. Ještě to několikrát zkontroluje, ale pokaždé vidí jen nic. Jen černo. Jen těžký tmavý závěs. U tohoto okna to vzdává. Musí jen doufat, aby Pajes nebyl právě tam. Na druhou stanu je i rád. Tak nevyhovující plochu pro přistání ještě neviděl. Odlétá k vedlejšímu oknu. To je jiné kafe. Parapet je sice také z plechu, avšak oproti minulému je o něco širší a o poznání méně z kopce. Už když přistával tak se koutkem oka mrknul co je za sklem. Zda tam není také ten odporný závěs. Zavěs tam nebyl. Naopak. Světlo z lustru dopadalo až ven. Přímo až na pravou část parapetu. To světlo s přicházející tmou bude víc a víc lákat nejrůznější noční hmyzáky. I noční můry. Jako by nestačily ty, co mají Ti nebožáci za sklem v hlavách. Jejich noční můry však bohužel nezažene většinou ani denní světlo, sluneční paprsky nebo sněhová vánice. Většinou je zaženou jen malinkaté pilulky. Krkavec složí svá černá, lesklá křídla. Musí si trochu oddechnout. Jeho malé srdíčko maká jako malý motůrek. Chvíli stojí absolutně bez pohybu. Jako by čekal až ho doženou jeho síly, které poztrácel při hledání toho správného okna. Něco mu říkalo že ho konečně našel. Možná mu to říkala zase nějaká tajemná síla, možná mu to vycházelo početně. Bylo to před předposlední okno.
Když si lehce odfrkl, tak zase přišel čas na jeho úkol. Udělal několik opatrných kroků do prostředku parapetu a začal velmi zvědavě natahovat svůj zakrslý krček přes rám okna. Světlo z té ostré žárovky ho dost rušilo. Bylo opravdu nepříjemné. Takové malinkaté sluníčko. Ale poslání je poslání. Něco tak malého ho nemůže a nesmí zastavit. Vidí rozlehlý pokoj. Dveře proti oknu. Na levé straně tři postele oddělené nočními stolky. Na pravé straně přesně to samé. Všechny tři postele na levé straně byly dokonale ustlané. Na pravé pravé posteli a na pravé levé posteli, z jeho pohledu, leželi nějací lidi. Prostřední pravá postel byla volná. Ostré chladné světlo, rozlehlý a velmi skromně zařízený pokoj, strojově dokonale ustlané a opuštěné postele, jako zima bílé stěny, studená dlaždicová podlaha, dva nehybně, jako mrtvoly ležící lidé. Havranovi přejel mráz po křídlech, až ho to samotného překvapilo. Mráz rychle odezněl, ale ten pocit z toho pokoje v jeho malinkaté hlavičce zůstal. Prohlížel si ten pokoj a přitom měl pocit, jako by si prohlížel popraviště, nebo celu kde spí odsouzenci, které jejich absolutní trest ani náhodou nemine. Začínalo mu jich být líto.
Pajes je na posteli, která stojí na pravé straně, uprostřed. Leží na zádech. Tenkou nemocniční deku má až po bradu. Je mu příjemně. Vlastně jen tak příjemně, jak může být téměř opuštěnému chlápkovi ležícímu v nevlídném pokoji se spoluležníkem se kterým si nemá co říct a ani nechce. Navíc když přichází noc, tak na žádné řeči není čas. Je doba na přemýtání. Když končí den tak by si každý měl, v mysli, těch uběhnuvších čtyřiadvacet hodin pořádně zhodnotit. A to právě Pajes dělá. Jeho spoluležník dohodnotil. Už spí. V tichém pokoji je slyšet jeho pravidelný mohutný dech. Pajes kouká do stropu. Přemýšlí, nebo spíše jen hodnotí svůj dosavadní život. Mrzí ho, že ho za celou dobu co je v nemocnici vůbec nikdo nenavštívil. Vždy se snažil ke všem chovat pěkně a mile. Nikdy nikoho nepodvedl, nezradil a nikomu neublížil. Ale toho životního štěstíčka by potřeboval o hodně víc. Odhadem asi tak sto padesát tisíc tun. To by mu snad zajistilo tu potřebnou jiskru v oku, která by pak lehce zapálila ten oheň lásky, který všichni lidé potřebují a hledají. Oheň lásky přejde v ohýnek plápolající spokojeně v rodinném krbu. Naše láska k naší spřízněné dušičce a její láska k nám nás pak žene celý život dál. Tak tomu věří i Pajes. Oči mu zaplavují slzy, srdce mu halý žal. Svojí dušičku nenašel a na celém světě už není vůbec nikdo komu by na něm opravdu záleželo. Není nikdo kdo by pro něj opravdu plakal. Je tu jen pár lidí co si říkají kamarádi. Ti by se na jeho počest klidně ožrali ve třetí cenové. Pak by však chtěli aby jim to zaplatil. Začne přemýšlet nad dalším problémem. Tím je důvod, proč právě teď leží v této posteli. Když o tom tak přemýšlí, musí se sám sobě hořce smát. „Tak ty máš takových jiných problémů a ještě k tomu ze sebe děláš blázna? Zamysli se konečně nad sebou a začni se sebou proboha něco dělat. Dokud je ještě čas“ to je myšlenka která mu zůstala v hlavě a kterou nechce opustit. Pajes je od přírody optimista. Kdyby nebyl, tak by už dávno visel někde v lesíčku. A to nejméně deset centimetrů nad zemí. Začíná pomalu usínat. Víčka mu těžknou. Z posledních dnešních sil zvedne hlavu a obrací se na bok. Na levý, to se mu spí nejlépe.
Jeho napůl spící pohled přejíždí místnost. Ostrá, studená žárovka dál nepříjemně září. Když pohledem míjel okno, všiml si ho. Zahlídl malou černou hlavičku a očíčka, která na něj zvědavě zírají. Zůstal jak zmražen. Je na boku, opřen loktem do nadýchaného polštáře a s pusou dokořán civí na okno. Pár vteřin jen šokovaně zírá. Asi jako když si někdo nešťastnou náhodou uřízne třeba, třeba prst. Také na něj pár vteřin šokovaně kouká než se dostaví šok. Najednou si vybaví důvod proč tu vlastně je. „Černý krkavec mi přiletěl zvěstovat můj brzký konec. Tak jako už mnohokrát předtím. Zase mě našel a mně zbývá pár posledních hodin, možná dní.“ Tyto myšlenky mu útočí na jeho mozek. Snad léky co dostal, snad prostředí, snad nezměrná touha po normálním a spokojeném životě, prostě něco mu velí, bránit se. Odolávat této bláznivé, zároveň i ponuré myšlence. Jako nejlepší způsob obrany zvolí útok. Útok na tu bláznivinu co se mu honí hlavou. Útok na ty jeho problémy se samotou. Útok na toho černého ptáka za oknem. Ať zmizí. Pajesova touha po spánku se samozřejmě vytratila. Naopak. Do jeho duše i těla vlétla zlost následovaná chutí k boji. Bojovat s nepřízní života, jakož i s tajemnými silami, které na něj snad někdo posílá. Nahne se k zemi pro pantofli a začne s bojem. Nejprve musí zahnat toho, kdo mu dle jeho, snad napůl bláznivých myšlenek, zvěstuje jeho konec. Zvedne pantofli a mrští jí po krkavci za oknem.
„Á, viděl mě. To jsem rád. Konečně jsem splnil můj úkol v téhle době“ pomyslí si krkavcova černá hlavinka když svými černočernými očky vidí jak Pajes hází svojí pantofel po okně. Krkavci je skvěle. Těší ho splněný úkol a zároveň je i pobaven z toho, jak ho chtěl Pajes zahnat pantoflí. To tu ještě nebylo. Krkavec vzpomene na minulost: „ Zaháněl mě několikrát kameny, střílel po mně šípy, odháněl mně hořící pochodní a samozřejmě po mně i střílel z pušky a jednou i z děla. Ale pantofel…to je fakt unikát. Když jsem mu letěl jeho konec zvěstovat posledně, tak na mě střílel z praku velké matice. Pak ho cestou domů náhodou srazilo nákladní auto plné ožralých ruských vojáků, jedoucích zpět do své domovské kasárny“ .Je mu to opravdu strašně k smíchu, ale smát se neumí. Těší se až to bude povídat na drátech. To bude zase veselo. Na drátech je skoro vždycky veselo, protože co všechno vidí ptáci z nebeské výšky, tak to je opravdu někdy k popukání. Avšak ne vždy. Co bude dělat Pajes dál, tak to ho vůbec nezajímá. Pajesovy dny jsou spočítané. Krkavec se otočí, udělá krok do prázdna a při mávání svými křídly odlétá někam, kde si odpočine. Jemu v dnešní době moc času také nezbývá. Na pokec na drátech se možná už ani nedostane. Odlétá k nedalekému košatému stromu. Je to lípa. A ty má rád.
Když Pajes vidí že ten černý pták odletěl, uklidní se. Začne mu být z jeho reakce jemu samotnému docela trapně. Pohozená pantofel pod oknem je také nemístná. Je to následek té absurdní reakce a zároveň by mohla být i zdrojem nepříjemných otázek. Nejprve sestry, pak snad i doktora. Potichu vstane a dojde pro ní. Když je u okna, koukne ven. Venku je už téměř úplná tma. Nic zajímavého nevidí. Havran je dávno pryč. Jde potichu zpět ke své posteli. Pantofli položí do páru k té druhé. Napadne ho zhasnout to nepříjemné světlo, ale když si uvědomí že by i to mohlo být zdrojem otázek, nechá ho svítit. Vpadne zpět pod deku. Ještě k tomu ho od dlážděné podlahy strašně zebou nohy. Je na boku, deku má přitaženou až k bradě. Oči zavřené. V hlavě jasné rozhodnutí. „Nikomu o tom co se tu dnes stalo neřeknu. Žádného černého ptáka jsem nikdy neviděl. Žádný poslíček mého brzkého konce není a nikdy nebyl. Jestli ano, tak ať se stane co se stát musí. Jestli mám skončit tak né v nemocniční posteli. Musím, chci pryč. Nejsem snad žádný blázen“. Jeho naději přinášející myšlenky ho krásně uspaly. Za chvíli je v pokoji slyšet spokojené chrápání. Pomalu se otevírají dveře. Postava opatrně našlapuje a přechází celý pokoj. Její stín na podlaze je tichý jako ona. Přistoupí k posteli na které leží Pajesův spolupacient. Chvíli na něj zkoumavě hledí. Na její tváři se objeví spokojený úsměv. Ale jen na chvilku. Pak udělá opět několik velmi opatrných kroků a přistoupí k posteli pana Pajese. Ten nerušeně spí. Na tváři té postavy, jejíž stín se tu teď plazí po podlaze pomalu a tiše jako raněný šnek, opět naskakuje spokojený úsměv. Po pár vteřinách zvedá pohled od spícího. Zase tiše a velice, velice opatrně jde zpět ke dveřím. Přitom ještě pohledem kontroluje celou místnost. Otevírá dveře, zhasíná světlo a tím dnešní služba pro sestru končí. Konečně může jít domů. Domů, kde na ní čeká ten, koho vídá stále a porád a ke komu její srdce již tak moc nehoří. Nehoří, už jen plápolá a brzy vyhasne úplně. Ale jak mu to říci? Doufá a čeká až příjde nějaká záminka. Nějaký malinký kamínek, který spustí celou lavinu změn.
Během celého večera i po celou noc doktor myslel na Robakova slova. Chtěl se jich zbavit. Vždyť takových „tajupných“ slov slyšel od různých „klientů“ nepočítaně. Avšak tato slova ho z nějakého, jemu neznámého důvodu, tížila víc než ostatní. Když přišel domů, tak se je snažil v tichu prázdného bytu, nějak logicky vysvětlit. Chtěl si říci: „vždyť je to celé nesmysl“, odlehčeně se pousmát a těšit se na příchod sestry. Avšak nepovedlo se. Ba možná naopak. Ponuré ticho, tmavý byt, snad právě toto způsobilo, že Robakova slova měl v hlavě dál. Snad pomůže panák. Když vypil šestou skleničku své lahodné a rezavě zlaté whisky, zjistil, že mu to nepomohlo. Slova mu zněla v hlavě dál a dál. A začal se i bát. Jako by ta slova už pro něj nebyla jen slova, jako by ta slova popisovala jeho budoucnost. „To dělá to ticho. To ticho mi tlačí ty slova do hlavy. Proč je tu takové ticho?“ zabrblal si sám pro sebe nahněvaným hlase. Nahnul do sebe ještě dvě sklenky a vydal se ze své hudební sbírky dát něco do přehrávače. Zapnul přehrávač, dal volume do prava, lehl si na gauč a než se stačil pořádně zaposlouchat do dunících bubnů, skvostně kvílících kytar a procítěně řvoucího hlasu zpěváka, tak usnul. Probudil se až za několik hodin. V celém bytě bylo naprosté ticho a úplná tma. Několik vteřin trvalo než si uvědomil kde vlastně je. Bylo mu hrozně. Špatně od žaludku, hlava ho bolela, za krkem ho bolelo, ruku měl přeleženou a navíc tu ležel v naprosté tmě. Neodvážil se udělat větší pohyb. Věděl že by žaludek neudržel a v té tmě by v pokoji udělal velkou paseku. Vedle televize byl digitální budík. Jeho čísla zářila do tmy. Bylo několik minut po třetí. Opatrně se otočil na druhý bok, nějak se uvelebil a pak zase usnul. Ráno mu už bylo, po fizické stránce, celkem dobře. Jenomže ta slova měl v hlavě dál. Sice mu jeho myšlení už tak moc netepaly, ale byla tam porád. Jako by v jeho hlavě už zdomácněla. Jako by se staly součástí jeho života, součástí jeho osudu. Jeho milá v bytě už nebyla. Svoji postel měla rozestlanou, na stole v jídelně stál její hrníček s dopitou kávou. Hned mu přišlo na mysl, že jí s tím včerejškem asi pořádně naštval. Ale že by toto jeho malinké škobrtnutí spustilo lavinu změn, toho by se nenadál. Koupí jí kytku, omluví se jí, obejme jí, dá jí pusu, ona roztaje, pak zajdou na večeři a všechno bude dobré. To má v plánu dnes udělat aby dal všechno do pořádku. Avšak události už jdou jinudy.
Měl v úmyslu cestou do práce koupit pro svoji sestřičku kytku. Bohužel obchod s květinami má právě toto ráno zavřeno. To se snad nikdy nestalo. Stojí bezradně před obchodem. Chvíli přemýšlí o nejbližším květinářství, ale žádné ho nenapadá. Smutně si vzdechne a jde svoji cestou dál. Když konečně dorazí do ordinace, začne se ihned převlékat do bílého pracovního. Sestra si někde právě plní svoje povinnosti a on si během převlékání v hlavě připravuje svoji omluvnou a srdce rvoucí řeč. Má připravený i smutný obličej. Zrovna je převlečený, když se prudce otevřou dveře. Vejde sestra. Chladným pohledem ho přejede. On ji pohledem pokorného psa pohlédne do očí a smutně se na ní usměje. Ale ona pohledem ryche ucukne. Jako by se bála aby mu nepodlehla.
„Chtěl by s vámi mluvit pan Pajes.“ pronesla chladně. Pak se otočila a zase odešla pryč. Pár vteřin zůstal stát. Smutný z prvního neúspěšného pokusu. Hořce se pousmál a šel za Pajesem.
Cestou za ním si rychle oživoval myšlenky na jeho problém. Na důvod proč tu leží. Zaklepal na dveře pokoje číslo patnáct a ihned vešel. Pan Pajes se nadšeně posadil na své posteli.
Doktora napadlo, že pan Pajes je dnes první osoba, která doktora ráda vidí. Obvykle to bývá sestra.
„Prý by jse se mnou chtěl mluvit?“ byla to vlídným hlasem položená formální otázka.
„Ano. To bych chtěl moc rád.“ spokojeně odpovídá Pajes.
Pak mu doktor navrhne že by se mohli přesunouti k němu do ordinace. Pajes nemá námitky.
Za několik minut již doktor sedí ve svém křesle. Proti němu Pajes.
„Tak o čem jste se mnou chtěl mluvit?“
„Já bych Vás chtěl poprosit, jestli bych už nemohl jít domů. Víte, jeden můj kamarád má zítra narozeniny a už před nedávnem mě pozval na oslavu. A já bych tam moc rád šel. Za prvé moc kamarádů, kteří by mě někam zvali nemám a za druhé si myslím, že by mi pobyt mezi lidmi dost prospěl. A nebojte se, s alkoholem budu opatrný“. Pajesův hlas zněl vážně.
Následovalo několik vteřin ticha, avšak dost velká doba aby si doktor Pajese pořádně prohlédl.
Zdál se mu v pohodě. Nic špatného na něm neviděl. A souhlasil i s tím, že by Pajesovi pobyt mezi lidmi určitě neuškodil. A když se zamyslel nad jeho pobytem zde, tak na měm nic znepokojivého taky neviděl. Byl vzorný, tichý a nebyly s ním naprosto žádné problémy. Pajesovi je jasné že ho teď doktor bedlivě zkoumá a proto se snaží chovat co nejlépe. Tak aby prospěl.
Doktor prolamuje ticho: „Můžu mít na vás jednu takovou asi nepříjemnou otázku?“
Pajes se lekne a v zápětí tuší o co půjde. Teď se rozhodne. Na tváři si vykouzlí úsměv.
„Jistě pane doktore, klidně se ptejte“.
Doktor vzápětí vystřelí vlídným hlasem nepříjemnou otázku.
„A co ta vaše poprava? Ještě si myslíte že Vás zase někdo popraví?“
Pajes jen zakroutí hlavou a ironicky se usmívá.
„To se mi jen něco zdálo. Asi se moc koukám na televizi a asi až moc čtu historické romány. Měl bych číst něco modernějšího a né tak dramatického“
Oba dva se tomuto nepovedenému vtipu zasmějí. Doktor se pohodlně opře do křesla a vtip chce ještě o něco vylepšit. S úsměvem na rtech přidává krkavce.
„A žádný krkavec za vámi na návštěvu také nepřiletěl,viďte?“
Najednou Pajese jako když zmrazí. Jeho úsměv ztuhnul a srdce na chíli přestalo bít. Možná to trvalo jen chvilku, možná to doktor jen přehlédl, snad byl Pajes vynikající herec.
„Že by ke mně přiletěl krkavec, zaklepal na okénko a řekl že mi jde navštívit? Né, nikdo takový tu nebyl. A jako dáreček by mi mohl ve svém zobáčku přinést třeba oříšek“.
Oba se zase smějí. Ještě nikdy se doktor ve své ordinaci takto nesmál. Ještě nikdy nebyl doktor takto obehrán. Ještě nikdy takto hlupě nenaletěl. Možná doktor neměl dnes svůj den. Možná chtěl mít Robaka z krku. A nebo to všechno prostě bylo tak nalinkované.
„Tak já si myslím, že můžete jít domů. Pěkně si užijte tu oslavu a mějte se krásně“ pronesl klidným hlasem doktor k Pajesovi. Pak oba vstali a doktor ho vyprovodil ke dveřím.
„Ještě běžte na chvilku do postele. Já pak za vámi pošlu sestru. Ano?“
Pajes přitakává a podává doktorovi ruku.
„Moc Vám děkuji pane doktore. Moc jste mi pomohl“ mluví k doktorovi hlasem, který by měl být za normální situace o hodně veselejší. Pajes odchází s pocitem odsouzence. Jen neví kdy a jak to přijde. Mrzí ho že doktora takto podvedl, avšak své poslední hodiny prostě nechce strávit v posteli.
Vzápětí po Pajesově odchodu z ordinace přijde sestra. Tvář má pro doktora stále bez úsměvu a chladnou. Doktor jí požádá aby „vyprovodila“pana Pajese. Ta mu jen odsekne. Prý to udělá hned a velmi ráda. V tom že to prý udělá velmi ráda určitě byl nějaký dvojsmysl, avšak neměl náladu přemýšlet jaký. V ordinaci je zase naprostý klid. Chvilku sedí mlčky ve svém křesle. Přes okno kouká na krásný slunečný den jenomže jeho nálada je zatažená a deštivá. Pak vytáhne svůj deníček aby do něj vepsal novou poznámku o panu Pajesovi. Otevře ho na stránce Ká, kde má poznámku o jakémsi panu Koubnikovi. Vůbec si nemůže vzpomenout o koho jde. Rychle začne přejíždět řádky aby si oživil paměť. Pomalu si ho začíná vybavovat. „Jo to byl ten pán z té vesnice co měl jen tu starou matku kterou se chystal zabít. Ale pak místo vraždy začal raději pít. Jo a ještě nám chtěl zničit náš pokoj. Naší patnáctku. To by mě zajímalo jak se ten chlapík dnes má. Přál bych mu aby už měl klid. Byl to chudák“. To jsou vzpomínky a myšlenky které doktorovi naskakují v hlavě při čtení těch svých poznámek. Listuje dál. Už se nikde nepozastavuje. Konečně nalistoval Pajese. Ke svým poznámkám o jeho osobě připíše že byl k dnešnímu datu propuštěn. Ještě neopomene na jeho stránce, vpravo dole, udělat hvězdičku. Tak jako jí dělá u všech propuštěných. Připíše k ní i dvě důležitá slova. Hodně štěstí. Odloží tužku a chvíli přemýšlí. Váhá, zda má připsat ke jménu Robak tu událost v parku. Nakonec ji nepřipíše. Pak deníček uklidí zpět do stolu.
Do ordinace vchází sestra, která byla „vyprovodit“pana Pajese zpět do normálního života. Doktor na ní zamířil své oči, ve kterých by, kdyby chtěla, mohla číst jeho omluvu. Mohla by v nich číst i to jak ho to mrzí i to jak jí má rád. Vyčetla by v nich i jeho obavy. Obavy o jejich vztah. Strach z toho že se poslední dobou nějak odcizují. Avšak ona na žádné čtení neměla náladu. A to tak že vůbec. Ani pohledem o něj nezavadila. Sebrala ze stolku nějaké lejstro a začala v něm, jako s obrovským zájmem, něco číst. Přitom ale čekala na jeho slova. Jak asi začne? To jeho včerejší škobrtnutí by za normální situace neznamenalo vůbec nic. Ale pro ní to byla pověstná poslední kapka. Opatrně jí poděkuje za „vyprovodění“pana Robaka.
Odloží to lejstro zpět na stůl. Ona ve stoje kouká na něj. On schoulen v křesle sleduje s obavami její rty. Ví že se teď spustí její několikavětný monolog, ve kterém neuslyší nic příjemného.
„Víš, to co se stalo včera byla pro mě poslední kapka. Já vím, jenom si se trošku opil, ale mě už to všechno nějak nebaví. Určitě také cítíš že ten náš vztah míří do ztracena. Jsem už z tebe unavená. Vidím Tě všude a celý den. Napřed ráno doma, pak celý den v práci a večer zase doma. A to je moc. Promiň. Kdybychom se opravdu milovali tak by nám to určitě nevadilo, ale asi si nejsme souzeni. Nechci a už ani nedokážu být tvá sestra a zároveň milenka. Buď jedno, nebo druhé“.
Její hlas zněl pocelou dobu smutně, zároveň i rozhodně. Dopovídala. Stála před ním a čekala co jí na to odpoví. Odvrátil od ní oči. Zahleděl se ven, na krásný sluneční den. Nebyl vůbec překvapený. Jen smutný. Byl přesvědčen o tom že ona už ví co chce. Oči směřovaly stále ven, jeho hlas k ní.
„Chceš být tedy moje sestra, nebo moje milenka?“
Až po těchto slovech se na ní znova podíval. Jeho otázka jí překvapila. To na ní poznal. Uvědomoval si, že on sám by nevěděl jak odpovědět. Chtěl by aby zůstala to i to. Jeho výběrem byla zatlačená do kouta. Proto mu odpověděla zcela jinak. Tak jak chtěla aby to vše dopadlo.
„Asi by jsme si od sebe měli odpočinou úplně. Už mám podanou žádost o přeložení“. Její milý hlas zasadil poslední ránu jejich bolestí vřískajícímu vztahu. Najednou bylo ticho. Byl konec.
Zůstal na ní překvapeně koukat. Myslel si, že bude alespoň pro první variantu. A to byla chyba. Jeho dnešní už druhá. Úplně ji ztratit hozhodně nechtěl. To tedy ne.
„Počkej, nemohli by jsme si o tom ještě po práci někde promluvit? Přeci to všechno nebudeme řešit teď a tady. V devět ráno v ordinaci...“ jeho hlas se pokoušel být silný a suveréní.
Ona jen mlčky přikývla. Odvrátila od něj svůj smutný pohled a zamířila ke dveřím.
„Tak já pozvu dál pana Jituse. Je objednán na devátou a už na vás netrpělivě čeká“. Špitla a aniž by čekala na jeho odpověď, otevřela dveře. S úsměvem na rtech uvedla pána do ordinace.
No není to tak úplně pán. Je to vlastně ještě kluk. Doktor by mu tipoval tak kolem dvaceti. Kouká na něj a snaží se zapomenout na to co se stalo před několika minutami. Nechce aby ho to rozptilovalo, chce se naprosto ponořit do duše toho kluka. Ale nějak mu to nejde. Před očima má jeho pohublou, snad až vychrtlou postavu. Nemůže si nevšimnout jeho bledé a uhrovaté tváře, ve které jsou zapadlé dvě velké ustrašené modré oči. A jeho do očí bijící plandavé oblečení a nejisté pohyby by mu za normálního průběhu věcí mnohé napověděli, avšak stále se nějak nemůže soustředit. To ho krajně znervoznilo. Jeho první dojem, na který u všech svých pacientů tak hrozně dal, dnes selhal. Vlastně neselhal, vůbec nepřišel. Sestra kluka navede do křesla. On si do něj pomalu a ostýchavě sedá. Přitom bázlivě sleduje doktora. Jako by čekal na jeho svolení že se může posadit. To doktorovi neujde. Pro jeho pobídnutí mu pokyne rukou směřujíc ke křeslu a na tváři si vynutí vlídný úsměv. Možná jen úškleb. Doktor se pohodlně opře ve svém křesle. Oči z kluka nespouští. Kluk sedí v křesle a necítí se vůbec příjemně. Doktor začne mluvit jako první. Jeho hlas zní chladně, ironicky a klukovi na odvaze rozhodně nepřidá.
„Prosím Vás ještě než začnete mluvit...vás trápí nějaká fóbie? Máte sklon k sebevraždě nebo nějakou duševní úchylku? Honí vás nějaké strašidlo? Máte noční můry nebo si myslíte že jste spasitel světa a jdete se mi teď sem přihlásit, to proto abych já jediný o vás věděl? Jste kleptoman nebo honíte malé holčičky po sídlišti? Nebo pro mě máte jen další podivnou historku?“
Kluk jen s otevřenou pusou čučí na doktora. Takový začátek by si ani nevymyslel. Sestru jeho slova taky dostanou. Vytrhnou jí od práce. Se vstekle zatnutými zuby stojí za křeslem a rozlobeným pohledem ho propichuje. Když vidí jejich pohledy, hned si uvědomí jak to přehnal. Svůj dušený vstek nechal promluvit. Vybil si ho na někom kdo za ním přišel pro pomoc, pro trošku porozumění.
Sestra to cítila také tak a tím u ní klesl opět o pár metrů níž. Byla to dnes už jeho třetí chyba.
„Promiňte, já to tak nemyslel. Moc se omlouvám. Neberte to nijak osobně. Víte, mám toho poslední dobou nějak moc. Možná bych měl vyzkoušet i tu druhou stranu“ koktá svoji omluvu otírajíc si kapičky potu z čela. Poté se ve svém křesle usadí soustředěně. Jako někde na jednání.