Taková je realita

Anotace: Nevím jestli je to povídka ani co to je.... Tohle je realita. Psala jsem bláboly o smrti.... až teď vím jak to bolí ty co tu zůstanou

Od doby kdy jsem začala chápat, že kdo umře už se nikdy nevrátí, jsem se bála chvíle kdy někoho ztratím.
Nebylo to jako ve filmu. Nehrála hudba, nebylo to tiché loučení. Tvář mi nezbledla, ruka neupustila telefon.
Byl to večer po krásném slunečném dni plném sněhových vloček. Seděli jsme na gauči a malá už byla v postýlce. Na displeji mobilu se objevilo číslo a melodie hrála jako vždy veselou písničku. Zvedla jsem to a řekla „Rýdlová prosím.“
„To je Zuzka?“ V tu chvíli jsem asi tušila co bude a přiškrceným hlasem jsem asi odpověděla protože po chvilce ticha hlas mluvil znovu.
„Jituška…“
To už jsem dýchala jako bych měla na hrudi těžký kámen a žluč se mi drala do krku.
„Jituška umřela….“ Možná ještě něco říkal ten smutný hlas v telefonu ale přes moje zoufalé „Ne!“ nebylo nic slyšet. Telefon letěl na podlahu vztekle jsem se válela po zemi a jako malé dítě kopala kolem sebe a pořád řvala cosi o tom, že tohle není fér.
Tak takové to je. Nebyla to bolest ale vztek co mě zcela ovládnul. Nehrála smutná hudba a netoužila jsem jako hrdinky ve filmu aby mě někdo objal. Chtěla jsem něco rozbít, někoho praštit pomstít se tomu kdo za to mohl.


Dlouho jsem to považovala za špatný vtip. Možná to byla obrana před šílenstvím ze ztráty. Nenáviděla jsem všechny o kterých vím, že neupřímně truchlili. Nenáviděla jsem sebe za každý úsměv, který mi na tváři vykouzlila moje dcera. Chtěla jsem odpověď na to proč? Proč ona? Proč teď? V den kdy měla přijít z nemocnice a všichni jsme se měli radovat z nadcházejících Vánoc, jsme snášeli bílé květy k rakvi. Proč o tom píšu?
Je moc krásné a smutné dívat se jak lidi v televizi pláčou když se rakev spouští do hrobu tichý zvuk klavíru doprovází tuhle scénu a prostřihy z filmu s hlavním hrdinou jakoby běží v myslích přítomných.
Je to jinak! Stojíte tam a nenávidíte všechny co za to můžou. Podlamují se Vám kolena žaludek máte jako v křeči. Naposled se podíváte a rakev zajede za těžké dveře a je konec naposled jsme se sešly všechny. Naposled… Odcházíte s vědomím, že kus vás odešel a nikdy se nevrátí. Vzal si to nejlepší z Vás a to nejlepší ze sebe Vám tu nechal. Spolu s tím bohužel zanechal spoustu bolesti… Vzpomínám a usmívám se. Uvědomím si realitu a do očí se derou slzy…… Nikdy nikdo nebude pro mě znamenat to co ty. Já měla jít první za hodně, hodně dlouho a tys tam měla stát. Byla jsi silnější než já. Byla jsi nejstatečnější člověk co znám. To tys měla říct počkej tam na mě. Tak to říkám já….. Počkej tam na mě prosím…. Miluju tě…..