pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...9

Anotace: povídky

Kapitola devátá

Voják a mladý Jitus

Kluk začíná mluvit. Doktor je rád že ho tím svým výpadem nijak moc nevyplašil a se zájmem čeká na jeho slova. Jeho myšlenky na svět mimo tuto místnost jsou pryč. Sestra si spokojeně dělá svoji práci. Vše vypadá jak by vypadat mělo. Bohužel ne vždy je všechno tak jak vypadá, nebo jak to nedokonalé lidské oko vidí a hlava se srdcem cítí.
„ Domů chodím přes náměstí. Tam jak je ten pomník vojáků z první světové války. Na něm stojí voják. Je schrbený, smutně kouká k zemi a někam se velmi sklesle šourá. V jedné ruce drží přilbu a ve druhé ruce má pušku. Tu za sebou táhne a vypadá, že už dál nemůže. Asi brzy padne únavou k zemi. A kdo ví jestli se ještě někdy zvedne.“ Jitus dokončil smutně větu. Chvilku mlčí. Pak trochu ožije a optá se doktora jestli ví jaký památník má na mysli. Doktor souhlasně pokyne hlavou.
„A všiml jste si pane doktore kolik je na něm jmen?“ Kluk nedá doktorovi vůbec čas cokoliv odpovědět. Nadšeným hlasem s náznakem pokory si odpoví sám. „Padesát osm. Padesát osm jmen padlých vojáků jen na tomto pomníku. A víte kolik pomníků je v celém našem městě?“
Doktora jeho otázka samozřejmě překvapí. To opravdu neví. Jen tak trochu tuší. Typuje že by jich mohlo být asi tak pět. Kluk na něj chvilku kouká. Potom zakroutí hlavou.
„Ne ne. Je jich sedm. Na tomto je tedy padesát osm jmen. Na druhém je třicet dva jmen, na třetím šedesát jedna, na čtvrtém dvacet devět, na pátém čtyřicet šest, na šestém osmnáct no a na sedmém dvacet tři. Takže celkem dohromady dvěstě šedesát sedm jmen. Tolik padlých jen v našem městě. Když přijedete do každého města, i do té nejmenší vesničky, tak všude uvidíte další památníky, nová a nová jména. I v té nejmenší vesničce, kde nemají žádný obchod, hospodu ani pořádný kostel, tak i tam najdete na návsi stát pomníček s alespoň pěti jmény. Je mi líto jak se na tyto padlé strašně zapomíná. Na některých pomnících jsou i malé, keramické podobenky. Někdy je tam i místo kde ten voják padl. Nebo kde ho viděli naposledy“. Mladík utichne. Smutně hledí k zemi.
Doktor vidí jak je mu to líto. Opravdu líto. Ten kluk to nehraje! Po chvíli Jitus pokračuje dál.
„Když vím jaké se za první války děly hrůzy, snad ještě větší než za druhé, když si pak na pomníčku přečtu že onen voják nebyl nikdy nalezen a z černobílé fotky se přitom na mě smutně usmívá kluk, který by teď třeba mohl být mým prapradědou, tak mě z toho přejede mráz po zádech. Je mi jich líto, strašně líto. Proč se na ně vůbec nemyslí? Proč? Protože bojovali za císaře pána?“. Jeho hlas ke konci razantněl, však s posledním slovem bezradně padl. Doktor měl za to, že mu kluk nevědomky právě odhalil svůj problém. To byla jeho další, již čtvrtá chyba. Jal se ho řešit.
„Nebudem si tykat?“
Kluk překvapeně pozdvihl hlavu. Takovou nabídku nečekal. Souhlasně přikývl. Doktor byl rád. Však slzy v klukových očích ho zarazily. Takového mladého vlastence tu ještě neměl.
Doktor si v hlavě velice rychle připravil svoji další taktiku. O hodně rychleji ji mohl vzít, zmuchlat a celou zahodit, když kluk v křesle začal zase povídat.
„No a když minu ten pomník, tak pokračuji dál. Projdu několik ulic ve kterých stojí staré domy. Takové ty předprvorepublikové, co když do nich vejdete, tak se pak před vámi rozevře široký dvůr a kolem dokola samé pavlače. Potom ještě projdu dvě ulice no a jsem doma“.
Kluk zmlkne. V hlavě si několik minut rovná co bude povídat. Doktor sedí v křesle. Je jako divák který čeká v kině než se zhasne sál a začne běžet jeho oblíbený film. Gong, film začíná.
„Jsou to už skoro dva týdny, dnes je to třináct dní, co jsem měl takový sen. Jdu po ulici. Okolo samé vysoké činžáky. Ulice jsou smáčenné po přešlém dešti. Vzduch je nádherně svěží. A ikdyž je podvečer, tak sluneční paprsky ještě začínají pobíhat mezi baráky. Nebe je zase modré. Jen tu a tam jsou ještě na něm zbytky po tom ošklivém mraku. Takové hnusné, rozmazané šmouhy. Byl jsem před deštěm skrytý v nějakém průjezdu. Když ten prch přešel, tak jsem na ulici vylezl jako první. Byl jsem na té široké a dlouhé ulici úplně sám. Jako by snad byla půlnoc. Ale nebyla. Mohlo být něco kolem osmnácté. Lehkým krokem směřuji k cíly mé cesty. K cíly, kde mám za úkol předat obálku a tak podat zpávu. Tu nejsmutnější. Těm, kteří celou dobu doufají, že takovou zprávu nikdy nedostanou. Ale oni jí dostanou. Právě odemně. Z mých rukou. A za pár minut. Ten úkol mi dal ten nademnou. Ten, kdo sleduje moje počínání. Ten, kdo řídí směr a rychlost mých vojenských kroků. Ten, kdo dělá mojí budoucnost. Můj štábní velitel. Tento úkol jdu vykonat již po několikáté. Začínám být na něj specialista. Počítám s každou reakcí. Šok, žal a smutek mají nespočet podob. A já jsem připraven na všechny. Tedy alespoň doufám. V tuto chvilku jim zbývá ještě tak čtvrt hodiny nadějí a doufání v dobrý konec všeho co se právě teď odehrává. Je mi jich líto. Je mi líto i jejich nadějí. Chudák jejich syn, bratr, otec, nebo kdo to vůbec byl. Na tom nezáleží. Záleží na tom, že pravděpodobně už nikdy neuvidí toho, koho milovali, kdo jim byl oporou a na koho tak dlouho čekali. A kdyby ho náhodou viděli, tak by to pro ně bylo něco strašně strašného, tak nepopsatelně hrozného, že na to raději dál ani nechci myslet. Doufám pro jejich dobro, že ho nikdy neuvidí. Bude jim muset stačit za pár let někam položit smuteční kytici. Pravděpodobně to bude velký pomník s jeho jménem. A s jeho jménem na něm bude ještě mnoho dalších. Že by mohli položit kytku přímo na jeho hrob, tak o tom pochybuji. Patrně skončí ve společném. Tedy pokud nešlápl přímo na minu, nebo nedostal přímý zásah z děla. V takovém případě by mohli pochovat leda tak ohořelé cáry jeho průkazu. Najednou mi přejede strašný mráz po zádech. Až se zastavím. Zahazuji své chmurné myšlenky a zaměřuji své pohledy na čísla baráků. Díky těm smutným myšlenkám mi cesta vesele uběhla. To je ironie. Inu jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Jsem u toho baráku. Stojím čelem ke dveřím. Ještě si upravím svoji uniformu. Upravím si opasek a pro jistotu ještě zkontroluji, zda mám opravdu zajištěnou pistoli. Nerad bych aby došlo k nějaké nehodě. Zhluboka si oddechnu a beru za kliku. Vstupuji do potemnělého vchodu vysokého činžáku. Pomalu stoupám po schodišti, které jen chabě osvětluje světlo z venu, prodírající se sem přes špinavá skla nevelkých oken. Napadne mě, přoč ty okna někdo neumyje, avšak zápětí si to sám zdůvodním. Je válka a lidé mají jiné starosti. To šero však ve mně vzbudí námitku. Není ta válka jen zámika pro to aby ti lidé ty okna tady nemuseli umývat? Jo jo, v mojí hlavě to žije. Nejrůznější myšlenky v ní mají pré a jeden rozum to všechno nemůže stihnout. Jsem na mezipatře. Zbývá mi ještě několik schodů do toho správného patra, k těm správným dveřím. Chvilku stojím na místě. Vydýchávám se. Odtud, i přes to šero, vidím už ty dveře. Můj první pohled na dveře způsobyl, že moje srdce se rozkmitalo na velké obrátky a cítil jsem jak tlak krve nafukuje moje žíly, žilky a tepny. U dveří někdo stál. V tu chvíli jsem ani sám nevěděl proč jsem se vůbec tak moc lekl. Nepřátelský voják s granátem v ruce a nabitou puškou to určitě nebude. Na strašidla nevěřím. Tak nic horšího to být nemůže. Po prvním delším, zkoumavém pohledu, mě to připadlo na nějakého vojáka. Na nějakého, našeho, vojáka. Uklidnil jsem se a začalo mě zajímat co tu chce. Dech byl taky už normální. S tragickou zprávou v ruce v obálce s kulatým kazítkem a černým pruhem pomalu stoupám po zbývajících schodech. Opatrně. Pomalu. Abych se snad ještě znova nezadýchal.
Vyšlápnu poslední schod. Ten voják o mně do té doby asi vůbec nevěděl. Až zvuk okované podrážky dopadající na černobílé, kamenné dlaždice zvedl vojákovu pozornost. Odvrátil svůj pohled od dveří. Pohlédl na mě. Já kouknul na něj. Že by to byl můj nějaký známý, to jsem vůbec nepředpokládal. Vlastně mě to ani nenapadlo. A to bylo dobře, neb jsem se ušetřil zklamání. Naše pohledy se střetly. Toho chlapíka jsem nikdy neviděl. Od pohledu jsem mu tipoval tak padesát. I přesto mi byl hned sympatický a najednou jsem věděl že tu žádné problémy nebudou. Naše oči byly ve stejné výšce. Měl je hnědé, hluboké a byla z nich cítit taková , taková zvláštní dobrosrdečnost. Obrovský klid. Podivná touha po něčem nedosažitelném ale i velký chlad. Ten jako by do jeho očí přicházel přímo z jeho duše, z jeho srdce. Můj pohled ucukl. Vlasy měl tmavé, pečlivě učesané na pěšinku. Pod nosem malý knírek a na bradě malou bradku. Pak mě hned začaly zajímat jeho výložky. To abych se náhodou nedopustil prohřešku vůdči vojenskému řádu. Tím by mohlo být nepozdravení nadřízenné šarže tou menší. On však vůbec žádné výložky neměl. Neměl ani žádnou zbraň. I opasek mu scházel. I já, taková malá myška, jsem měl na každém rameni jednu pecku. Tím moje sebevědomí maličko stouplo. Zároveň mi to všechno začínalo připadat nějaké divné. Napadlo mě jestli náhodou nedezertoval. Né že by jsem se chtěl na něj díky mé pecce nějak vytahovat, ani jsem nechtěl aby pozdravil on mě, ale věděl jsem že se s ním mohu bavit úplně normálně. Tak jsme tam chvíli stáli proti sobě, vzájemně se prohlížejíc. Pak už mi přišlo že to stačí. Nebudem se tu přeci obdivně prohlížet jako dva co si vzájemně padli do oka. „Zdravím vás, copak tu děláte?“. Prolomil jsem tu hráz mlčení, kterou naplňovala podivná sympatie. On však neřekl ani slovo. Jen na mě stále koukal. „Ty jdeš také za nima?“. Na to mi také nic neřekl. Jen pokývl hlavou a do jeho tváře padl smutek. „Tak zazvoň“ řekl jsem. On jen zakroutil hlavou. Poodstoupil dál, pokynul rukou na zvonek a vlídně se na mě zase usmál. Přistoupil jsem tedy ke zvonku. Ještě než jsem zazvonil tak jsem se podíval znova na toho spoluvojáka. Vlastně spíš asi dezertéra. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a natažená ruka ke zvonku mi povolila. Ten chlapík stál ode mne zase o něco dál. Spokojeně na mě hleděl a v ústech měl dlouhou fajfku. Byla bílá, malovaná se zavěšenou bambulí. Klidně z ní bafal. Moje překvapení přešel zase beze slova a jen mě pokynutím ruky vyzval abych už konečně zazvonil. Jako by tatínek přikazoval synovi co má udělat. Beze slova, jako ten nejposlušnější synek, jsem ho poslechl. Stojím s upřeným pohledem přímo proti dveřím. Vteřiny zbývající k otevření dveří mi rozbuší srdce.
V hlavě mám připraveno co budu říkat. Jsou to staré, dobré, otřepané fráze, kterými však přináším všem jen žal, bolest a utrpení. Komu tyto fráze řeknu, ten má život zkažený. Ale už jsem si zvykl.
Tvářím se smutně, až dojemně. Chci totiž aby ten kdo otevře okamžitě tušil co se děje a jakou zprávu jim přináším. Když uvidí smutného vojáka beze zbraně, který v ruce svírá obálku s černým pruhem, musí dotyčnému přejet mráz po zádech a musí začít plakat sám od sebe. Aniž bych já musel cokoliv říkat. Tím je tento úkol pro mě o hodně lehčí, proto to můžu ještě dělat. Jinak bych se z toho asi brzy zbláznil. Pak by možná zase jiný voják dostal úkol, aby donesl obálku s černým pruhem matce mojí.. A to bych nerad. Za necelé dva roky jsem roznesl už zhruba sedm stovek obálek. Vlastně ani nevím jestli jsem ještě voják, nebo jen pošťák v zelené uniformě. Prostě mě někdo navlékl do zeleného a poručil roznášet. Už ani nevím kdo. Ale teď nad tím nebudu přemýšlet. Po mém prvním zazvonění se vůbec nic nestalo. Nikdo neotevřel. S nádechem bezradnosti kouknu na toho chlapíka vedle. Ten mě dál beze slova pozoruje. Popotahuje ze své fajfky. Vypadá spokojeně. Gestem ruky mě pobídne abych zazvonil ještě jednou. Bez váhání to udělám.
Pár vteřin poté je za dveřmi slyšet slabé zarachtání. Hned mě napadlo že to byl řetízek na dveřích. Někdo ho už vytahuje. Pak ten někdo otáčí klíčem v zámku. Dveře se pomalu otvírají. Za nima je někdo opatrný. Škvírou mezi dveřmi na mě zvědavě kouká staré oko. Kdybych byl nějaký gauner tak kopnu do dveří a je po opatrnosti. Řetízek se přeci ze dveří vyndavá až potom! Dveře mi otevřela stará paní. O hlavu menší než já. Dlouhé šedivé vlasy stažené do culíku. Její obličej i přes její stáří vyzařoval jakousi příjemnou energii. I ona, stejně jako ten chlapík vedle, mi byla na první pohled sympatická. O to víc mě najednou začal bolet důvod mé návštevy. Dnes jsem smutek vůbec hrát nemusel. Na sobě měla šaty s malinkými modrými kostičkami. Kolem pasu měla upnutou zástěru. Jak otevřela dveře naplno, okamžitě se kolem ní na chodbu prohnala nádherná nasládlá vůně s příchutí vanilky. To bude určitě bábovka, nebo buchty. Možná i koláče. Teď je ta dobrota určitě na stole. Právě pocukrovaná a čeká až příjdou Ti, pro které je stvořena. Je stvořena pro ty, které má tato paní ráda, za které se modlí a přeje jim všechno nejlepší. Bohužel jedno její srdce již dotlouklo. Bylo provrtáno kulkou, roztrháno šrapnelem, otráveno plynem, nebo se stalo něco jiného. Něco co ho prostě jen zastavilo. Něco, co mu sebralo všechnu sílu aby tlouklo ještě dál“.
Najednou bylochvíli ticho. Doktor zpozorněl. Sledoval kluka. Byl zvědavý co bude dál. Kluk zadumaně hledí před sebe. Nevypadá moc smutně. Spíš se zdá, že si v hlavě zase srovnává co bude povídat dál. Třeba si chce na tom svém povídání dát záležet. Možná chce ten svůj příběh podat doktorovi jako nějaká kniha, jenž byla napsaná spisovatelem velmi valného nadání.
„Takže mi tedy otevřela nějaká stará paní. Její pohled mě přejel od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě. Začala se na mě hned usmívat. Ten úsměv byl srdečný a strašně vřelý. Hned jsem si vybavil mojí babičku. Ta se na mě také tak zubila. Však úsměv této paní nepatřil mě. To jak se na mě okamžitě začala usmívat, na mě, na naprosto cizího člověka, tak to mi přišlo hned nějaké nezdravé. Její první slova mi to jen potvrdila. S neutuchajícím úsměvem na rtech mě oslovila. Řekla mi: „Frantíku, no konečně jsi se nám vrátil. Pojď rychle ke stolu, zrovna jsem dopekla buchty.“ Ta paní si svůj život žila již někde úplně jinde. Bylo mi jí líto ještě o něco víc. Hořce, nebo soucitně jsem se pousmál a řekl jí že nejsem František. Zůstala na mě nechápavě civět. Oči jí zvážněly, však na rtech úsměv zůstával. „Ale ty přeci musíš být František, kdo jiný by jsi byl?“ zeptala se mi s takovým divným, snad pobaveným, tónem. Zakroutil jsem hlavou a snažil se tvářit co nejsmutněji. Pak jsem jí řekl že mám pro ni velmi, velmi smutnou zprávu. Ukázal jsem jí tu obálku. Ale potom se stala věc, která by se v normálním životě určitě nestala. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec nevím jméno toho padlého. Ani věk. Paní si tu obálku pomalu převzala. Opatrně ji držela v ruce, jako by šlo o něco stašně křehkého a beze slova na ni zírala. Patrně i ona pochopila co ten černý proužek znamená. Ruce se jí trochu třásly. Stál jsem od ní opodál a byl připraven na jakoukoliv reakci. Jak ji tak sleduji co bude dělat, tak si v hlavě připravuji nějakou úhybnou odpověď. To kdyby se náhodou optala na to, kdo že z jejích nejbližších už nikdy nepřijde domů. Stojí dál mezi dveřmi. Hlavu má sklopenou k obálce, nic neříká. Připadlo mi že se jí bojí rozbalit. Jejím rozbalením přijde o jednoho ze svých nejbližších. Obálku obrátila a opatrně, jako nejcenější klenot, jí strčila do kapsy na zástěře. To mě samozřejmě překvapilo.
„Řekněte mi to prosím Vás vy. Já moc špatně vidím. Kdo?“ promluvila ke mně hlasem plným smutku a z očí jí tekly pramínky slz. Krk se mi sevřel. Přišlo to co jsem nechtěl.
Vykoktal jsem ze sebe jen to, že to nevím. Bylo mi hrozně. Trapnota bylo jen slabé slovo.
Naštěstí díky praxi jsem ze sebe pčeci jen něco vykoktal.
„Ale paní to já přeci nemohu vědět. Já jsem jen doručovatel“. Paní chápavě kývla hlavou. Vyndala obálku z kapsy a podala mi jí. Pak mě poprosila abych to tedy otevřel a přečetl já. Ochotně jsem souhlasil. Alespoň nějak jí mohu pomoci. K dnešnímu dni už budu číst asi padesátou obálku. Obřadně začnu s rozbalováním obálky. Jedním okem sleduji paní. Najednou se paní obrátí a odchází do útrob bytu. Přestanu s rozbalováním. Sleduji další dění. V bytě se nic neděje. Otočím hlavu a juknu na vojáka. Ten dál stojí opodál se spokojeným výrazem, bafajíc s chutí ze své dlouhé bílé fajfky. Spokojeně na mě mrkne. Ale to se už paní vrací. Začnu dál rozbalovat. Paní v ruce drží dvě černobílé fotografie. Jak jsem daleko s rozbalováním úplně přeskočí.
„Tak to je František“ ukáže mi první fotku. Koukám na ní a jak se to sluší, uznale pokyvuji hlavou. Na černobílé fotografii vidím stojícího mladíka opřeného o židli. Na ní sedí žena. Poznávám v ní tu paní. Ten kluk, nebo mladík, nebo jak mu říci, má pečlivě ulízané vlasy na pěšinku. Bodavý, upřený pohled a holou tvář. V druhé ruce drží klobouk. Najednou slyším že mi paní něco říká. V jejím hlase je cítit trochu studu a pocitu trapnosti. „Promiňte mi to jak jsem si Vás spletla s Františkem. Já byla asi nějaká rozespalá, či co“. Odtrhnu pohled od fotky. Usměju se na ní a řeknu jí že se nic nestalo. Spokojeně přikývne a hned mi ukáže druhou fotku. „To je můj manžel“. V jejím hlase nějak cítím že ho má porád moc a moc ráda. Na fotce sedí plnoštíhlý pán. Je to fofografie z nějakého ateliéru. Stejně jako předchozí. Okolo nic není. Pán je v obleku, spokojeně se usmívá a v ruce drží dlouhou, bílou fajfku s třásněmi na konci. Hned v něm poznávám toho vojáka vedle mně. Vjede do mně jaké si natšení. Jako bych té paní přinášel velmi dobrou zprávu. Její muž tu stojí vedle mně. Vrací se domu, je živ a zdráv. Během několika vteřin je mé nadšení pryč. Odnesla ho ta obálka kterou jsem já přinesl a teď jí tady držím v ruce. Pakliže se jí muž vrací, tak v obálce musí být jméno František. V jeden den, v jednu hodinu, v jednu minutu se dozví že se jí vrací manžel a zároveň uslyší i o skonu svého jediného syna. Raději na to dál nemyslím. Pokračuji v rozbalování. Paní mi nedočkavě hleděla na ruce. Na jejího manžela stojícího opodál, vedle mně, jsem úplně zapoměl. Nechci to dál protahovat. Vyndavám list papíru z obálky. Očima přejíždím řádky plné omšelých a srdcervoucích frází. Konečně jsem došel k tomu jménu.
Hlasitě, však co možná s největší účastí, řeknu to jméno. Byl to Rudolf. Paní pomalu odložila někam za dveře fotku s mladíkem a na srdce si přitiskla tu fotku s jejím manželem. Samozřejmě se jí chtělo plakat, však svůj pláč zatím potlačila. Alespoň pro tuto chvíli. Dokud se za mnou nezaklapnou dveře. Poděkovala a chystala se zavírat dveře. Svůj pláč již patrně dál udržet nemohla. „Počkejte prosím Vás. Nezavírejte ještě! Váš manžel nezemřel! Je tu se mnou!“.
Jak jsem to na ní vybaf, tak se trochu až lekla. Očima plných slz na mě překvapeně pohlédla.
Ukázal jsem prstem na tu fotku s tím starším pánem, kterou měla dál přitisklou jednou rukou na srdci. Na tvář se mi dral úsměv. Byl jsem hrozně rád že jí můžu říci tak dobrou zprávu.
„Váš pan manžel nezemřel. Je tu! Stojí tady vedle mne!“
Bylo mi, jako bych jí oznamoval hlavní výhru ve sportce. To překvapení, ten údiv a radost, která s každou sekundou stoupala, tak to si budu pamatovat snad na věky.
Poodstoupil jsem od dveří a ukázal rukou do prava. Paní vyběhla ze dveří a koukla tím směrem.
Tam však bylo prázdno. Nikdo tam nestál. Nikdo si tam vesele z fajfky nebafal.
Bylo tam jen prázdno, šero, chlad, holá zeď a černobílé dlaždice.
Čelist mi spadla málem až na hruď. Oči byly vykuleny jak pinpongové míčky. Po čele mi začaly stékat chladné, vysokohorské bystřiny a mozeček vůbec nevěděl co má dělat.
Jen jsem něco za koktal a udělal jsem několik kroků do těch míst. Tam ale opravdu nikdo nebyl. Koukal jsem různě kolem sebe, koukal po schodišti na horu i dolu, však po vojákovi nebyla ani stopa. Dokonce nebylo cítit ani žádný kouř z fajfky. Vůbec nic. Než jsem se vzpamatoval, tak dveře byly zavřené. Připadal jsem si hrozně. Byl jsem vykolejen z vojákova zmizení, ale víc mě mrzelo, že si ta paní o mně teď myslela, že jsem si z ní dělal srandu. Odpornou, krutou, nechutnou. Tím mohla být její bolest a žal ještě větší. Bylo mi hrozně. Na dveře zaklepat a omluvit se, tak na to jsem odvahu nenašel. Rychle jsem seběhl ze schodiště a byl hrozně rád, když mi ostré sluneční paprsky zase bodaly do tváře. Mhouřil jsem oči a rychlým krokem odcházím od toho baráku. Chci mít všechno co nejrychleji za sebou. Rychle na to zapomenout.“
Aniž by klesl hlasem, přerušil své povídání. Byla to jako nečekaná tečka, náhlá přestávka.
Doktor, jak to má ve zvyku, mu zase nechal pár minut čas. Přitom si čmáral něco na papír a dělal jako by nic. Však jedním okem ho stále pozoroval. Co nejnenápadněji. Chtěl se vyhnout tomu, aby si ten kluk začal myslet, že ho doktor pozoruje jako nějakého chromého, pokusného králíka. I to by se mohlo stát. „Jeho“ lidé jsou nevyspitatelní a sebemenší důvod může mít zdrcující následky. Jako projíždějící auto na malého, lezoucího šnečka po silnici. Kluk seděl v křesle. Neopíral se. Seděl rovně. Ruce měl položeny na opěradlech. Ukazováčkem a prostředníkem pravé i levé ruky si bubnoval jakýsi rytmus. Nevěděl kam s pohledem. Nakonec se zadíval skrz okno ven. Někam do daleka. Doktor, aniž by k němu zdvihl pohled se ho opatrně zeptal zda li to je všechno.
Tato otázka kluka z jeho napůl zasněného a dalekého pohledu neurvale vytrhne.Doktor uhodil hřebíček na hlavičku. To hned poznal. To víte, léta praxe jsou léta praxe. Odložil tužku. Ruce položil na stůl a s pohledem na kluka čekal co bude dál. Copak mu asi ještě poví?
„No, ona tu je ještě jedna věc“ špitne nesměle mladík koukaje smutným a trochu i stydlivým pohledem do chápavých doktorových očích. Doktor z nich cítil klukovu důvěru. A to byl rád.
„Tak copak se ještě děje?“
Na doktorovo vlídné pobídnutí mladík začne ještě povídat dál. Venku svítí slunce, vane slabý vítr.
„Víte, tento sen se mi zdál jen jednou. Když jsem vyšel z toho baráku a slunce mi zasvítilo do očí, tak v tu chvíli mě probudilo sluníčko, které mi svítilo do pokoje přes poodhrnutý závěs. Celý den jsem na ten sen musel myslet. Porád mi zůstaval v hlavě a nechtěl pryč. Celý den pak proběhl klidně a bez problémů. Byl to tedy naprosto normální den, kterých je do roka tak nejméně třista padesát. Avšak jen do té doby než jsem se vydal jít z práce domu. Domu z práce jdu cestou, kterou chodím už léta. Právě kolem toho vojenského pomníku. Asi jsem měl jít ten den jinudy. Ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Ten můj sen v hlavě během dne přehlušily nejrůznější jiné události a problémy. Jenomže když bylo po práci a po pracovních problémech, tak se vrátil a s plnou silou. Pomalu jsem se šoural k domovu. V hlavě se mi točila ta stará paní v kostkovaný zástěře, starý činžák, můj pohled na obálku s černým pruhem, ten voják s fajfkou a i to tmavé zákoutí které pak po něm zůstalo. Bylo mi jich zase líto. Nechtěl jsem si z toho dělat nějakou velkou depresi a tak jsem si říkal, že to byl jen pouhý sen. Jenomže z druhé strany mi cosi tlačilo k myšlence opačné. Ano, byl to jen sen, však podle pravdy. Něco takového, kdy někdo z rodiny padl se samozřejmě stávalo. Někdy padl syn, někdy otec, někdy otec i syn, někdy s nimi i strýc, bratranci, no prostě všichni. Na druhou stranu jsem si pokoušel namlouvat, že třeba někdy nepadl nikdo, ale tomu jsem sám nevěřil. Ani jsem to pořádně nepostřehl a došel jsem k tomu pomníku. A to bylo jako bych spatřil nějakou modlu, nebo něco takového. Chvíli na něj koukám z chodníku přes silnici. V té chvíli jsem měl v hlavě už jen můj sen a první válku. Nejvíc mě na něm přitahovala malinká, zlatou barvou malovaná, písmenka jmen těch co se už živý domů nikdy nevrátili. Pohled od nich neodtrhnu a přecházím silnici. Začnu číst ta jména. První byl František Brunďábek. Najednou se mi v hlavě vybaví obraz vojáka. Běží spolu s ostatními po nějakém poli. Temné nebe. Dokola to bouchá a duní. Kolem nich problýskávají vybuchující granáty a rozlétávající se šrapnely kosí jeho spoluvojáky jako kosa suchou trávu. On ale běží dál. Několikrát i vystřelí. Najednou se mu však hlava prudce zakloní a temenem hlavy prolítne žhavá kulka. Udělá mu ještě díru v přilbě a letí kamsi do daleka. Jeho tělo se předkloní, udělá ještě ze setrvačnosti několi kroků a dopadá do klubka smotaného ostnatého drátu. Zůstává na něm viset jako nějaký vrabčák co se právě chytil do sítě.
Přejdu k dalšímu jménu. To bylo myslím, Josef Bydlík. Najednou mám v hlavě vojáka jiného. Stojí v zákopu a s puškou v ruce čeká spolu s ostatními útok nepřítele. Stmívá se. Je však ještě docela dobře vidět. Nebe je zatažené a prší. V zákopu bahno a špinavé louže. Zákop i řada napjatě čekajících vojáku se táhne až do nekonečna. Najednou je slyšet jak někdo volá „Plyn! Plyn! Nasaďte si rychle masky!“. V zákopu propukne panika a mírný vítr k nim žene oblak mlhy. Zahazují pušky a každý se sápe po své plynové masce schované ve svém vaku. Nervozitou a strachem se jim klepou ruce. Je slyšet první křečovitý kašel s hlsitým nářkem. Kolem něj začínají v křečích padat k zemi první vojáci. Jako mouchy postříkané byolitem. On měl masku nasazenou mezi prvními. Chvíli se zdá že v ní už klidně dýchá. Najednou mírně zakašle. Pak znova. Zase a zase. Klepoucí se rukou si chytne krk a druhou dá na hrudník. Masku má stále na obličeji. Kašel přešel do obrovských až nechutných křečích. Klesl na kolena. Rukama si křečovitě svírá krk a hrudník. Jeho tělo se kroutí a přes masku je slyšet smrtelné chroptění. Pak se svalí na bok. Jeho tělo se v blátivém dně zákopu svijí jak dešťovka. Po krátké chvíli je klid a konec.
Když si přečtu druhé jméno, už si ho nepamatuju, tak vidím jak nějaká skupinka lidí má mezi sebou vojáka. Je to na dvoře nějakého rozbořeného statku. Obytné stavení je vypáleno a zbyl z něho jen komín. Stodola je také vypálená, ale zbyly z ní obvodové zdi a vrata. Ti lidé jsou v civilních hadrech, na hlavách čepice a beranice s rudými hvězdami. Kolem toho vojáka vytvořili kruh. Voják má kolem krku smičku a civil za ním ho drží za konec toho lana. V té formaci přijdou až ke vratům. Rusky na něj začnou něco řvát. Pak se na něj všichni vrhnou a začnou ho mlátit. Brání se. Dlouho a statečně. Ta skupinka hajzlů s ním má víc a víc problémy. To víte, on zkušený a statečný voják, oni, jen chudí, negramotní bolševíci. K zemi padá první bolševík. Po chvilce i druhý. Tu od někud vyběhne nějaký chlápek. Taky civil s rudou hvězdou na čepici. V ruce má pušku. Za běhu jí natahuje. Přiběhne k nim a bezeslova střelí toho vojáka do hrudi. Rána ho odhodí na vrata. Sesune se po nich k zemi. Na vratech je krvavá šmouha. Bolševíci vstávají ze země. Lízají si rány a tváří se vítězně. Voják je opřen o vrata. Chroptí a je celý od krve. Bohužel od své. Postaví se zase kolem něj. Sledují jak skonává. Pak tomu s puškou něco řeknou. On udělá několik kroků vzad. Oni také poodstoupí. Bolševík s puškou natáhne, zamíří a střelí. Vojákovi cukne hlava a z ní ze zadu na vrata stříkne krvavý koktejl. Jako když praskne melou. Bolševíci uznale poklepou střelce po rameni. Pak mrtvého společně okradou a jeho nahé tělo hodí do popela vypálené stodoly“.
Kluk těžce polkne a oči mu zalévají slzy. Doktor na něj mlčky hledí. Takové povídání nečekal. Po stole, směrem ke klukovi, přistrčí sklenici vody. Kluk jen zakroutí hlavou.
„A kolik se vám jich takto vybavilo?“ optal se tiše doktor.
„Pak ještě jeden. Ale to bylo jiné, to už takové nebylo. To už bylo spíš jen takové mrazení v zádech. Ani nevím jak, ale najdenou jsem se od těch jmen nějak odtrhnul. Obrátil jsem se od pomníku a svižným krokem jdu pryč. Bylo mi jinak než předtím. O hodně lépe. Cítil jsem se svěží a voják z hlavy najednou zmizel. Jako by snad zůstal u toho pomníku. Zašel jsem do přilehlé ulice. Bylo mi lépe a lépe. Dá se říci že až skvěle. Vůbec nevím proč, ale začal jsem mít skvělou náladu. Těšil jsem se domu, na své nejblžší, na večeři. Vesele si vykračuji po liduprázdné ulici. Zahnu za roh a jsem v další ulici. Ta, oproti té minulé, je ponurejší. Díky svému natočení a vysokým domům se do ní sluníčko vůbec nedostává. Je v ní šero. Napůl odumřelé stromy, z nedostatku světla, stojící po obouch stranách silnice zakrývají svými spadlými listy rozlezlé kostky starého chodníku. Ty listy tu nikdo neuklízí. Snad jen vítr a čas. Neb čas uklidí a zahojí téměř všechno. Když jsem vešel do té ulice, moje skvělá nálada trochu povadla. Kdo by se radoval když je v takovém ponurém místě. Jdu pomalu. Sleduji zubožený chodník. Semtam i pohlédnu na ty staré činžáky kolem. Jejich zdi jsou staré, oprýskané a špinavé. Pod tím vším ještě problýskává jejich dávný lesk. Kromě jejich samotného architektonického řešení tu jsou ještě nejrůznější štukové okrasy, malby nebo fresky, na dveřích a oknech jsou nádherné vyřezávané obrázky a ornamenty. To všechno však teď pokrývá jen prach a nechutná špína města. Okna jsou špinavá a za nimi visí odporné šedivé cáry hadrů, co bývaly kdysi krásnými, bělostnými záclonami. Právě když vidím ty špinavá okna ,tak si pomyslím „copak v těch oknech nikdo nebydlí? A jestli ano, tak co je to za lidi že si klidně žijí v takové špíně. Doufám že to nejsou nijací...raději ani nedomyslím. Pokouší se o mě strach. Ale strach normální, žádný nadpřirozený. Je to strach z přepadení nebo i ze zmlácení. Zrychlím. Po chvíli konečně zatáčím do jiné ulice. Hned jí přejedu pohledem. Ta je lepší než minulá. Kolem jsou sice také staré činžáky, však opravené a čisté. Chodník čerstvě poasfaltovaný. Stomy tu o sluníčko určitě nouzi nemají, neb jejich koruny jsou košaté a sytě zelené. Mírný vánek, který zrovna zavál proti mně, přehrál mi pod nosem nádherný koncert vůně lipových květů. Pokračuji volným krokem. Rozhlížím se různě kolem sebe. Líbí se mi opravené fasády, krásná štuková výzdoba, vyřezávané obrázky a ornamenty na dveřích i rámech oken jakož i bělavě zářící záclony za křišťálově čistými skly. Z mého lirického rozplývání mě vytrhne postava, stojící na mé straně chodníku, asi uprostřed ulice. Pokračuji v lehké chůzi. Stále koukám na ty baráky kolem, však ten člověk předemnou mě zajímá víc a víc. Nevím jak jsem byl od něj jěště daleko, když jsem rozeznal, že má na sobě zelenou, vojenskou uniform. Stál čelem ke dveřím. Ani se nehnul. Dostalo mě , když jsem se všiml, že od kolen dolu nic nemá. Tak si tam tak levitoval a nedal se nikým a ničím vyrušovat. Ten pohled na něj mě totálně přimrazil. Do hlavy se mi okamžitě vrátil ten můj sen. Pane doktore, viděl jste někdy ducha?“. Klukův obličej má nevěřícný výraz.
Doktor se zdá být z jeho otázky překvapen. Jen mlčky nesouhlasně zakroutí hlavou.
Kluk sáhne po sklenici vody, kterou mu doktor před chvílí připostrčil a na ex jí celou vypije. Když dopil, vrátil jí na stůl, poděkoval a s klidným hlasem pokračuje dál.
„Někoho by napadlo že začnu utíkat pryč, nebo že minimálně přejdu na druhý chodník. Ale mě nic takového ani nenapadlo. Naopak. Něco mě to k němu táhlo. Možná zase nějaká záhadná síla, síla ze všech záhadných sil ta nejzáhadněší. Možná mě k němu táhla nějaká nadpřiozená síla o níž nemáme ani potuchy a naše hlavička by se jí bála pochopit. Ale já si myslím, že to byla jen moje zvědavost. Opatrně jdu k němu. Jsem od něj tak pět metrů. Zvědavost se vytrácí a překrývá jí...já nevím, něco nepopsatelného. Poznávám v něm toho vojáka z mého snu. Stojí dál nehnutě před těmi dveřmi. Má strašně bledý obličej, hrozně smutný výraz a ani nemrkne. Zírám na něj. Srdce mi začalo zběsile tlouci a je až někde v krku. Udělám k němu pár kroků. Nevím kam s očima dřív. Uniforma, jeho tvář, dveře. Stojím od něj asi metr. Levou ruku má v kapse. Pravou volně podél těla. Stále nehnul ani brvou, ani nemrkl. Jen smutně zírá na řadu zvonků vedle dveří. Zvonky, já a on, tvoříme malý trojuhelník. Z jeho pravé kapsi vykukuje fajfka. Je to opravdu on! Tak tam tak stojíme několik minut. Srdce se mi uklidňuje a vrací se na své místo. Pomalu začne zvedat pravou ruku. Natáhne ji před sebe. Nataženým prstem ukazuje na jeden z řady zvonků. Odvrátím pohled od něj. Koukám na ten zvonek. Chci přečíst jméno na zvonku. Je však dost zašlé. Neluštím ho. Kouknu zase na vojáka. A to přímo do jeho hlubokýh, černých, mrazivých očích. Celým mým tělem projel strašlivý závan mrazu, nebo i smrti. Jeho oči nebyly lidské. Byly to „žraločí“ oči. Celé černé. Chlad z nich čišel jak z otevřeného mrazáku. Jako by na mě přes ně zavál vánek z jiného světa. Ze světa hlubokého ticha a nekonečné samoty. Ze světa ve kterém už nikdo nikam nepospíchá, neb všichni již k cíly své cesty dorazili. Najednou toho bylo na mě moc. Asi jsem té „bláznivé“ situaci nechtěl uvěřit. Ale spíš jsem dostal jen obyčejný strach. Vyškubl jsem se tomu mrazivému pohledu a tichou ulicí utíkal svým nejrychlejším během pryč“.
Kluk si několikrát vydechne. Doktor nic neříká. Jen na něj kouká.
„Tak jsem z toho místa tedy srabácky utekl. Ale tomu co jsem viděl, tak tomu jsem utéct nemohl a taky neutekl. Zbytek dne sice proběhl naprosto v klidu a v pohodě, však mé myšlenky zůstavaly stále u toho vojáka. S přicházejícím večerem, přicházel i můj strach. Začal jsem se bát toho, co se mi dnes bude zdát. Bude se mi zdát o vojákovi? Byla půlnoc. Všichni kolem mně už spali. Jen já jsem to oddaloval dál a dál. Seděl jsem u televize a přepínal programi. Naštěstí jsem vždycky někde něco našel co mě na několik minut zaujmolo. Pak jsem to zase přepnul dál. Byla jedna ráno. Zívám, oči se mi klíží. Zvedám se z křesla a usedám raději na židli. Sedím před televizí na nepohodlné židli a stále dokola přepínám. Je několik minut po druhé. Na oči už téměř nevidím. Sedím na židli v pozici trestance po brutálním výslechu. Hlava mi padá do klína. Několikrát jsem už málem z té židle spadl. Televizi už nepřepínám. Ovladač je na zemi a zvednout ho, tak to mě ani nenapadne. Dá se říci že už spím. Akorát přitom sedím na židli. Měním polohu. Pohodlně se opřu. Ruce spouštím k zemi a nohy natahuji před sebe. Hlava mi padá ke hrudníku a víčka se mi zavírají jako mrkací panence. Tak jsem vydržel spát do pěti. To jsem z té židle vstal, udělal několik těžkopádních pohybů a po nich dopadl po zádech na vedlejší gauč. Tam jsem zůstal až do doby, kdy jsem musel vstávat do práce. Když jsem pak musel vstávat, tak mi bylo strašně. Celý rozlámaný a vyspalý jen sotva napůl. Říkal jsem si, že bych raději prožil noční můru, než takto strávit noc. Naštěstí, ten den mě v práci nic moc náročného nečekalo a několik pořádných kafíček mi také prospělo. Takže kolem poledne jsem se cítil celkem fajn. Až na jednu myšlenku. Pořád mi v hlavě strašil ten voják. Ukrýval se za normálními, běžnými, denními myšlenkami, ale byl tam. Když jsem v práci skončil a síla myšlenky všedního dne povadla, tak se z plných sil ozval zase voják. Mohl jsem svůj odchod z práce oddalovat. Mohl jsem jít z nějakým kolegou na pivo. Mohl jsem jít jinudy. Avšak něco mě táhlo jít opět tou samou ulicí. A to co nejdříve. Asi mě tam táhla jen a pouze moje zvědavost. Nevím. A tak jsem tedy vyrazil k domovu tou samou cestou. U pomníku jsem se ani nezastavil. Ulici s polomrtvými stromy, špinavými baráky a špatným chodníkem jsem prošel bez zaváhání. Má zvědavost stoupala. Strach jsem necítil. Připadal jsem si statečně a neohroženě. Až do chvíle než jsem přišel na roh oné ulice. Kouknu do ní. A byl tam. Stál zase na tom samém místě. Otočen čelem k baráku. Chvíli na něj zkoprněle koukám. Zvědavost s odhodláním a neohrožeností byly rázem pryč. V plné parádě se dostavil strach se zbabělostí. Kolena se mi rozklepala, po čele mi stékal chladivý pot a po zádech mi běhal mráz. Když ten voják ke mně otočil hlavu, tak jsem to už nevydržel, vzal jsem nohy na ramena a zastavil jsem se až u dveří našeho bytu. Když jsem po chvíli, asi po hodině, trochu pookřál, tak se dostavil pocit, který jsem vlastně ani nečekal. Byl to pocit smíchaný ze zlosti, víčitek i zvědavosti. Měl jsem vstek že jsem tak srabácky utekl, že jsem se zachoval jako posera. Víčitky jsem začínal mít z toho, že jsem v tom toho vojáka nechal. Tušil jsem že chce moji pomoc. A zvědavost? Ta byla v tom, co se to vůbec děje, kdo nebo co za tím vězí a hlavně jak to překonat. To vše mi v havě vrtalo celý zbytek dne. Jinak se ten den už nic nestalo. Kolem desáté jsem šel v klidu spát. Dnes mi bylo úplně jedno zda budu mít nějaký divoký sen, či ne. Byl jsem smířený s tím že ano. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v něm přišel ten voják a za to jak jsem se dnes zachoval by mě pořádně zfackoval, nebo by mně to celou noc vyčítal. To bych si zasloužil. Zavřel jsem oči a v mžiku usnul. Celou noc jsem prospal naprosto v klidu. Celou noc jsem spal jako zabitý.Další den se odvyjel naprosto normálně. I dnes půjdu jinou cestou do práce a z práce. I dnes si koupím v malém pekařství velké housky k snídani a ve vedlejší trafice čerstvé noviny. V práci šlo všechno hladce. Jak se však blížil konec práce, tak jsem začal být víc a víc nervoznější a v hlavě jsem začínal mít jen toho vojáka. To bylo asi půlhodinku před koncem. Z práce jdu svižným krokem známou cestou. Aniž bych zavadil pohledem, projdu kolem památníku. Ponurou ulici ani nevnímám. Ze zadu mě tlačila zvědavost spolu s odhodláním, tam mě táhlo něco podivného. Nevím co to bylo. Snad síla pocházející z toho vojáka. Nebo nějaká jiná síla. Nevím. Stojím na rohu ulice. Voják stojí přesně tam a přesně tak, jak jsem čekal. Udělám k němu několik rázných kroků. Z poza rohu, na protějším konci ulice, vyjde nějaká postava. Zůstanu stát. Bez hnutí koukám na tu osobu. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že tato osoba do tohoto příběhu vůbec nepatří. „Kdo to sakra zase je?“ pomyslil jsem si a dál čekal na místě. „Že by zase nějaký duch? Nebo nějaké jiné strašidlo? Možná to bude čert, který mě bude přemlouvat, ať už po dobrém, nebo po zlém, abych toho vojáka přenechal jemu a peklu“ vůbec jsem nevěděl.
Postava se blížila velmi rychlou chůzí k vojákovi. Ten však stojí dál naprosto nehnutě a zdá se že až nerušeně. Jako by pro něj ta postavička ani neexistovala. Postava se vybarvuje. Je to nějaký vysoký chlapík v tmavém obleku. Na hlavě, skloněné k zemi, má až do čela naražený klobouk. Pod paždím si nese nějakou aktovku. Připadá mi jako nějaký úředník, který se zdržel ve své kanceláři a teď velmi chvátá na poslední vlak domu. Už je téměř u vojáka. Jde přímo na něj. Zpozorním ještě víc. Zdá se že se srazí. Voják ho stále vůbec nevnímá. Chlapík v černém obleku vstoupil do zeleného vojáka. Bylo to něco tak neuvěřitelného...Ačkoli jím musel projít tak za zlomek vteřiny, mě se to zdálo strašně dlouhé. Barvy se do sebe zamíchaly. Černá se zelenou vytvořily šedivý záblesk a vánek mi foukl do mé udivené tváře. Chlapík udělal dva kroky a zůstal stát. Zvedl hlavu, sundal klobouk a začal koukak kolem sebe. On teď na zlomeček času prožil také něco zvláštního. Něco, po čem teď kouká že by to mohlo být. Však on nikoho nevidí. Voják stojí za ním nerušeně dál. Chlapík dál asi nemá čas. Jen nechápavě zakroutí hlavou, nasadí si klobouk, svůj pohled zase zapíchne do dlažby a velmi svižným krokem zase vyrazí dál. Mě mine také bez povšimnutí. Zahne za roh a už o něm nikdy a nikde neuslyším. Patrně. To co jsem právě viděl mě samozřejmě ohromilo, však nepřekvapilo. Byl jsem již asi v takové, jak to říci, v takovém nastavení, kdy mě už nepřekvapí vůbec nic. Vyrazil jsem klidnou chůzí k vojákovi. Bylo to hrozně zvláštní. Vůbec jsem nevěděl co po mně bude doopravdy chtít. Neměl jsem žádný plán. Jen jsem cítil, jako by to všechno ovládal někdo jiný. Asi on. Jeho vůle mě táhla k němu, jeho vůle mi říkala co mám dělat. Stojím u něj. Odvrátí pohled od zvonků a koukne na mě. Na jeho smutné tváři a v jeho očích zahlédnu na moment slabý úsměv. Lehce pokyne hlavou. Beru to jako pozdav. Mlčky mu pozdrav vracím. Potom se jeho pohled opět vrátí na zvonky. K jednomu z nich natáhne prst. Kouknu jaké je na něm napsáno jméno. Ta jmenovka tam už musí být dlouho. Je špinavá a celá vybledlá. Ačkoliv mám zrak jako padesát ostřížů dohromady, dá mi hodně práce ty písmenka přelouskat. To jméno je psané takovým starým, okrasným písmem. Myslím že tam je napsáno Puringovi, nebo Buringovi. První písmeno je psané zvlášť okrasně a ještě k tomu je nejvíce rozpité. Zničeho nic se za mojí študující hlavou, pod kterou dále zůstává vojákova natažená ruka, ozvalo „Puringovi“. Ten hlas zněl tiše a ostře. To mě napověděl on. Poodstoupil jsem dál a čekal zda ještě něco řekne. Chviličku jsme na sebe mlčky koukali. Já na něj nechápavě, jako když nadloubeš volovi. On na mě smutně. A on řekl.
„Prosím, pusť mě domů. Slíbil jsem že se vrátím“. I tyto dvě věty byly pronesené tichým, ostrým hlasem. Jeho ústa však zůstavala nehybná. Potom zase odvrátil pohled pryč. Chci mu pomoci, ale jak se dostat do baráku? Zazvonil bych, ale co bych říkal? Že jsem potkal ducha vojáka který mě prosí abych ho pustil domu, a tak vás tedy prosím, otevřte mi dveře. Nebo si mám vymyslet že něco prodávám? Nebo nějakou jinou historku? Žádná nápověda tohoto druhu nepřichází. Ale přišla asi jiná. Pořádně se podívám na dveře. Jsou to takové klasické vchodové dveře, které má snad každý činžák. Dvoukřídlé, na každém křídle s malým okýnkem, dřevěné. Navíc tyhle vypadají dosti schátrale. Chytnu za kliku. Zkouším zda nejsou náhodou odemčené. Nebyly, ale jejich zámek už toho musí opravdu hodně, hodně pamatovat. Myslím, že kdybych za ně vzal pořádně, tak bych je otevřel. Kouknu co na to voják. Ten stojí na svém místě dál. Ruku má připaženou. Sleduje moje počínání. Naše pohledy se střetnou. Přikývne mi. Zase vezmu za kliku. Pořádně na ní zatlačím a ještě se o ty dveře celý opřu. Opravdu povolily. Přidržím tu kliku a pomalu je otvírám. Oči mám nastažené. Bojím se aby na mě z toho šera vchodu někdo nevyběhl. Třeba rozzuřený starý domovník, který nemá rád vetřelce z ulice. Naštěstí tu nikdo takový není. Rychle zapluju dovnitř. Pomalu, s nějvětší opatrností za sebou zavírám. Najednou si vzpomenu na toho vojáka. Já na něj zapoměl. „Vždyť on zůstal venku“ pomyslím si, chystaje se pro něj vrátit. Už tisknu kliku, když tu se ho všimnu. Je tady. Stojí kousek odemne. Povolím kliku. Obrátím se a prohlížím si to tu. Je to normální činžákový vchod. Za vstupními dveři malá plocha. Na jedné straně kaslíky. Na protější stará nástěnka. Proti mně potemělé schodiště. Je tu velké šero a ještě k tomu na mě dýchne podivný chlad starého, cihlového domu. Když spatřím že podlaha je vyskládána bílými a černými dlaždicemi, jako šachovnice, jen těžce polknu. Přesně taková podlaha byla i v tom snu, víte?!“
Kluk pohlédne na doktora. Možná ptoto aby se ujistil, zda mu doktor naslouchá. Doktor sedí pohodlně v křesle, pěkně opřen o vysoké opěradlo, však na jeho otázku reaguje okamžitě. Několikrát přikývne. Chystá se ještě na něco optat. Ale to už kluk, potěšen doktorovým opravdovým nasloucháním, pokračuje dál. Doktor polkne svá slova a poslouchá dál.
„Ale ani tehdy mě ani na zlomek sekundy vůbec nenapadlo to vzdát. Utéct odtud jako malý, ošlivý, vyděšený ratlík, který je pak svým strachem každému pro smích. Možná že mi zase něco, nebo někdo, dodával velký příděl odvahy. Musel mi jí házet tedy pěkně velkou lopatou. Naivně zkouším zda špinavý vypínač na ponuré a zašlé zdi, funguje. „Překvapivě“ nefungoval. Najednou tu stojím zase sám. Voják zmizel. Byl jsem si jist že šel napřed. A tak začnu pomalu stoupat po schodech. Oprýskané, špinavé zdi. Od nespočtu bot ohlazené staré schody. Mohutné, kované zábradlí s nějakými ornamenty. Chladný vzduch s nádechem staroby, vlhosti a plísní. Všudypřítomné šero, jehož celistvost narušuje jen světlo pronikající sem z venku přes malá a špinavá okna na každém mezipatře. Můj sen se stal zkutečností. Šourám se schod po schodu výš a výš. Srdce mi byje o trochu rychleji. Za krk mi sedl malý strach. Moje oči bystře sledují vše, co jim všudypřítomné šero prozradí. Moc toho není. Stále něco nedovoluje aby můj strach vyrost. Stále mě cosi tlačí vpřed. Z šera ještě vychází malované obrázky visící po zdech. Jsou na nich krajiny, květiny a různá zátiší. U žádného z nich se vůbec nezastavím. Přijdu do druhého mezipatra. Napadne mě kouknou přes okno ven. Však sklo je opravdu špinavé, strašně. Chystám se vyjít další sérii schodů. Juknu co mě po ní čeká. Zda mě druhé patro nebude chtít něčím překvapit. A ono chtělo, ale nepřekvapilo, jak jsem říkal: myslel jsem si že šel napřed. U dveří, čelem k nim, stál ten voják. Ruku nataženou a prstem zase ukazoval na zvonek. Stojím si tak s nohou nakročenou na první schod a najednou se mi na tváře, jakož i na mysl, začal drát smích. Ale vůbec nevím proč. Mně osobně tu k smíchu tedy vůbec nic nebylo. Bojovat se svým smíchem a snažit se ho v sobě zadržet je tedy strašně těžké. Však zase mi něco pomohlo. A když se na mě ještě k tomu ten voják zase podíval, tak byl veškerý úsměv pryč. V jeho očích se, i na tu dálku která nás od sebe dělila, dalo číst jako v knize. Byl v ní napsán smutný příběh. O vojákovi, který dal slib že se vrátí domů za každou cenu. Bohužel přitom slibu asi zapoměl, nebo s ní ani nepočítal, snad jí i dokonce podceňoval, na jednu překážku. Byla to překážka která nezpočtu vojákům cestu domů zavřela na vždy. Překážka neodstranitelná, překážka definitivní, chladná, krutá a bolestivá. To že tu teď stojí v podobě mlžného oparu byl snad jeho trest. Trest, který mu dal ten, kdo mu tu překážku do cesty postavil. V jeho očích byl i konec toho příběhu. Až překročí práh dveří svého domova, tak vše skončí i pro něj. Vystoupím těch pár schodů. Jeho pohled patří jen a jen mně. Jako by sledoval svojí výhru. Jak vy by jste sledoval jak vám pokladní vyplácí sto milionů jenž jste vyhrál v lotérii. A tak stejně jako ve snu stojím zase před dveřmi. Sen je zkutečnost, zkutečnost sen.
Překvapuje mě že jsem byl úplně klidný. Ani jsem vůbec nepřemýšlel nad tím co budu říkat až mi někdo otevře. Na dveřích byla zašlá jmenovka. Dveře špinavé a různě oprýskané a poškrábané.
Juknu na vojáka. Ten mi jen přikývl a na jeho rtech, jakož i na jeho celé tváři, jsem mohl poprvně vidět jeho radost. Pousmál jsem se na něj také. Měl jsem radost z toho jak jsem mu pomohl. Bylo to pro mě jako by jsme došli na konec dlouhé, předlouhé cesty. Na jejím konci je jeho vyplněný slib a jeho znovusetkání s jeho nejblžšími kteří tu na něj stále čekají. Byl to nádherný pocit.
Zmáčknu zvonek. Ozvalo se hlasité a ostré zadrnčení. Až jsem se málem lekl. Pak byl několik vteřin naprostý klid. Jen odněkud přilétla nějaká muška a začala mi létat kolem hlavy. Už jsem se po ní chtěl ohnat, když přelétla k vojákovi. Jeho úsměv byl ještě větší a z očí mu dokonce začaly kapat slzy. Zdvihl ruku, natáhl dlaň. Muška mu na ní ihned dosedla. Koukal na ní. Smál se a plakal. Však naprosto potichu. Jako když vypnete zvuk. A to tak že úplně.
„Co jé? Kdo jé?“ ozval se přes dveře ženský hlas. Byl uječený, mladý a ne moc sympatický. Než jsem se vzpamatoval a než jsem stačil cokoliv říci, byl tu zase.
„No co jé? Co mi chcete? Kdo je tam?“.
Najednou jsem se toho hlasu bál. Bezradně kouknu na vojáka. Ten má dál ruku s nataženou dlaní a usmívá se na mušku. Asi nějak vycítil můj pohled. Kouknul na mě a přitom druhou rukou pokynul směrem ke dveřím. Jako by mě uváděl dál. Do ticha bylo slyšet jak osoba za dveřmi vyndavá bezpečnostní řetízek. Prudce se otevřou dveře. Nevím na co koukat dřív. Jak se otevřely dveře tak do nich voják bezeslova vplul. Ještě jsem si všiml jak mi poslal svůj poslední pohled. Tím mě asi děkoval. Ve dveřích stála vstekle rozkročená nějaká ženská. Ještě jsem čučel jak kolem ní voják nepozorovaně prolul ale to už mně z civění vytrhla její slova.
„Co jé? Cosi přejete?“ potom co mě uviděla tak trochu obrátila. Její hlas už tak vstekle nezněl.
Oba dva jsme na sebe nevěřícně koukali. Vypadala jak feťačka která se právě probudila. Na sobě špinavé červené přiléhavé kahoty a ošumtělý, vytahaný, modrý svetr. Své krátké blonďaté vlasy rozcuchané. V obličeji bledá a v očích pocit otupělosti. Její tvář byla krásná, však přesto přes všechno už nikdy nebude mít šanci vyniknout.
„Sory, já myslela že ste nikdo jinej? Co jé? Co tu chceš?“
Ale já ze sebe nedostal ani větu v kuse. Stál jsem tam a nesmyslně koktal. Ještě jednou si mě změřila pohledem. Pak se nelibě zatvářila a v její tváři bylo cítit něco jako největší pohrdání.
„Hmmm. Víš co? Radši vypadni. A pěkně rychle.“
Na další moje slova už nečekala. Bouchla dveřmi až to po celém tichém schodišti jen zadunělo.
Najednou jsem si připadal, že veškerá dodávaná odvaha je pryč. Přepadl mě strach, úzkost i odpor k tomuto špinavému a zatuchlému baráku. Chtěl jsem být co nejdříve pryč. Utekl jsem od tamtud a bylo po všem. Venku bylo krásně a všechny dny potom byly klidné a bez starostí“.
Kluk si rukou promnul oblyčej. Vstal, protáhl si záda a chystal se k odchodu. Sestra s doktorem na něj překvapeně koukají. Když spatří jak na něj koukají, zarazí se.
„Děje se něco?“
„Já bych měl na vás ještě několik otázek. Sedněte si ještě na chvíli. Prosím“
Doktor zůstává ve svém křesle sedět dál. Kluk trochu znejistí.
„Né díky, já už musím jít“.
„Vy si o tom nechcete popovídat?“. Doktor nevěří tomu co slyší.
Kluk udělá pár kroků k doktorovému stolu. Chvíli váhá ale na konec si nesedne. Na jeho otázku jen zakroutí hlavou. Přitom se tváří sebejistě a z doktorového přístupu, kulantně řečeno překvapeně. Překvapují se vzájemě. Doktor začíná z jiné strany. Pokouší se ho nějak „zdržet“. Chce aby si sedl.
„Vyprávěl jsi to moc hezky.“
Na klukově tváři je vidět malý stydlivý úsměv a přes rty přecedí „díky“.
„Tak trochu jsem si to připravoval. Nechtěl jsem přijít k vám a začít vám tu povídat něco páté přes deváté. Ještě by jste si o mě myslel že jsem magor co ani neumí skládat věty. A ještě k tomu toho mám plnou hlavu a to se povídá pěkně vždycky“.
„A proč jsi sem vlastně přišel? Chtěl jsi mi jen povědět tvojí historku?
Doktorův vlídný hlas je rázem pryč. Dvě poslední otázky kluka i sestru zarazily.
„Tak sedneš si nebo ne?“
Kluk začne koktat. Sednout si nechce už vůbec. Je vylekaný. Sestra vstekle kouká na doktora.
Doktor zvyšuje hlas a tváří se nepříjemně: „Takže si nesedneš?“
Kluk jen zakroutí hlavou.
„Tak čau a až sem půjdeš příště tak si rozmysli jestli chceš pomoc nebo né. Jasný?“
Kluk jen udiveně kývne a za pár vteřin už za ním sestra zavírá dveře.
Tím u ní doktor definitivně prohrál.
Kapitola devátá

Voják a mladý Jitus

Kluk začíná mluvit. Doktor je rád že ho tím svým výpadem nijak moc nevyplašil a se zájmem čeká na jeho slova. Jeho myšlenky na svět mimo tuto místnost jsou pryč. Sestra si spokojeně dělá svoji práci. Vše vypadá jak by vypadat mělo. Bohužel ne vždy je všechno tak jak vypadá, nebo jak to nedokonalé lidské oko vidí a hlava se srdcem cítí.
„ Domů chodím přes náměstí. Tam jak je ten pomník vojáků z první světové války. Na něm stojí voják. Je schrbený, smutně kouká k zemi a někam se velmi sklesle šourá. V jedné ruce drží přilbu a ve druhé ruce má pušku. Tu za sebou táhne a vypadá, že už dál nemůže. Asi brzy padne únavou k zemi. A kdo ví jestli se ještě někdy zvedne.“ Jitus dokončil smutně větu. Chvilku mlčí. Pak trochu ožije a optá se doktora jestli ví jaký památník má na mysli. Doktor souhlasně pokyne hlavou.
„A všiml jste si pane doktore kolik je na něm jmen?“ Kluk nedá doktorovi vůbec čas cokoliv odpovědět. Nadšeným hlasem s náznakem pokory si odpoví sám. „Padesát osm. Padesát osm jmen padlých vojáků jen na tomto pomníku. A víte kolik pomníků je v celém našem městě?“
Doktora jeho otázka samozřejmě překvapí. To opravdu neví. Jen tak trochu tuší. Typuje že by jich mohlo být asi tak pět. Kluk na něj chvilku kouká. Potom zakroutí hlavou.
„Ne ne. Je jich sedm. Na tomto je tedy padesát osm jmen. Na druhém je třicet dva jmen, na třetím šedesát jedna, na čtvrtém dvacet devět, na pátém čtyřicet šest, na šestém osmnáct no a na sedmém dvacet tři. Takže celkem dohromady dvěstě šedesát sedm jmen. Tolik padlých jen v našem městě. Když přijedete do každého města, i do té nejmenší vesničky, tak všude uvidíte další památníky, nová a nová jména. I v té nejmenší vesničce, kde nemají žádný obchod, hospodu ani pořádný kostel, tak i tam najdete na návsi stát pomníček s alespoň pěti jmény. Je mi líto jak se na tyto padlé strašně zapomíná. Na některých pomnících jsou i malé, keramické podobenky. Někdy je tam i místo kde ten voják padl. Nebo kde ho viděli naposledy“. Mladík utichne. Smutně hledí k zemi.
Doktor vidí jak je mu to líto. Opravdu líto. Ten kluk to nehraje! Po chvíli Jitus pokračuje dál.
„Když vím jaké se za první války děly hrůzy, snad ještě větší než za druhé, když si pak na pomníčku přečtu že onen voják nebyl nikdy nalezen a z černobílé fotky se přitom na mě smutně usmívá kluk, který by teď třeba mohl být mým prapradědou, tak mě z toho přejede mráz po zádech. Je mi jich líto, strašně líto. Proč se na ně vůbec nemyslí? Proč? Protože bojovali za císaře pána?“. Jeho hlas ke konci razantněl, však s posledním slovem bezradně padl. Doktor měl za to, že mu kluk nevědomky právě odhalil svůj problém. To byla jeho další, již čtvrtá chyba. Jal se ho řešit.
„Nebudem si tykat?“
Kluk překvapeně pozdvihl hlavu. Takovou nabídku nečekal. Souhlasně přikývl. Doktor byl rád. Však slzy v klukových očích ho zarazily. Takového mladého vlastence tu ještě neměl.
Doktor si v hlavě velice rychle připravil svoji další taktiku. O hodně rychleji ji mohl vzít, zmuchlat a celou zahodit, když kluk v křesle začal zase povídat.
„No a když minu ten pomník, tak pokračuji dál. Projdu několik ulic ve kterých stojí staré domy. Takové ty předprvorepublikové, co když do nich vejdete, tak se pak před vámi rozevře široký dvůr a kolem dokola samé pavlače. Potom ještě projdu dvě ulice no a jsem doma“.
Kluk zmlkne. V hlavě si několik minut rovná co bude povídat. Doktor sedí v křesle. Je jako divák který čeká v kině než se zhasne sál a začne běžet jeho oblíbený film. Gong, film začíná.
„Jsou to už skoro dva týdny, dnes je to třináct dní, co jsem měl takový sen. Jdu po ulici. Okolo samé vysoké činžáky. Ulice jsou smáčenné po přešlém dešti. Vzduch je nádherně svěží. A ikdyž je podvečer, tak sluneční paprsky ještě začínají pobíhat mezi baráky. Nebe je zase modré. Jen tu a tam jsou ještě na něm zbytky po tom ošklivém mraku. Takové hnusné, rozmazané šmouhy. Byl jsem před deštěm skrytý v nějakém průjezdu. Když ten prch přešel, tak jsem na ulici vylezl jako první. Byl jsem na té široké a dlouhé ulici úplně sám. Jako by snad byla půlnoc. Ale nebyla. Mohlo být něco kolem osmnácté. Lehkým krokem směřuji k cíly mé cesty. K cíly, kde mám za úkol předat obálku a tak podat zpávu. Tu nejsmutnější. Těm, kteří celou dobu doufají, že takovou zprávu nikdy nedostanou. Ale oni jí dostanou. Právě odemně. Z mých rukou. A za pár minut. Ten úkol mi dal ten nademnou. Ten, kdo sleduje moje počínání. Ten, kdo řídí směr a rychlost mých vojenských kroků. Ten, kdo dělá mojí budoucnost. Můj štábní velitel. Tento úkol jdu vykonat již po několikáté. Začínám být na něj specialista. Počítám s každou reakcí. Šok, žal a smutek mají nespočet podob. A já jsem připraven na všechny. Tedy alespoň doufám. V tuto chvilku jim zbývá ještě tak čtvrt hodiny nadějí a doufání v dobrý konec všeho co se právě teď odehrává. Je mi jich líto. Je mi líto i jejich nadějí. Chudák jejich syn, bratr, otec, nebo kdo to vůbec byl. Na tom nezáleží. Záleží na tom, že pravděpodobně už nikdy neuvidí toho, koho milovali, kdo jim byl oporou a na koho tak dlouho čekali. A kdyby ho náhodou viděli, tak by to pro ně bylo něco strašně strašného, tak nepopsatelně hrozného, že na to raději dál ani nechci myslet. Doufám pro jejich dobro, že ho nikdy neuvidí. Bude jim muset stačit za pár let někam položit smuteční kytici. Pravděpodobně to bude velký pomník s jeho jménem. A s jeho jménem na něm bude ještě mnoho dalších. Že by mohli položit kytku přímo na jeho hrob, tak o tom pochybuji. Patrně skončí ve společném. Tedy pokud nešlápl přímo na minu, nebo nedostal přímý zásah z děla. V takovém případě by mohli pochovat leda tak ohořelé cáry jeho průkazu. Najednou mi přejede strašný mráz po zádech. Až se zastavím. Zahazuji své chmurné myšlenky a zaměřuji své pohledy na čísla baráků. Díky těm smutným myšlenkám mi cesta vesele uběhla. To je ironie. Inu jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Jsem u toho baráku. Stojím čelem ke dveřím. Ještě si upravím svoji uniformu. Upravím si opasek a pro jistotu ještě zkontroluji, zda mám opravdu zajištěnou pistoli. Nerad bych aby došlo k nějaké nehodě. Zhluboka si oddechnu a beru za kliku. Vstupuji do potemnělého vchodu vysokého činžáku. Pomalu stoupám po schodišti, které jen chabě osvětluje světlo z venu, prodírající se sem přes špinavá skla nevelkých oken. Napadne mě, přoč ty okna někdo neumyje, avšak zápětí si to sám zdůvodním. Je válka a lidé mají jiné starosti. To šero však ve mně vzbudí námitku. Není ta válka jen zámika pro to aby ti lidé ty okna tady nemuseli umývat? Jo jo, v mojí hlavě to žije. Nejrůznější myšlenky v ní mají pré a jeden rozum to všechno nemůže stihnout. Jsem na mezipatře. Zbývá mi ještě několik schodů do toho správného patra, k těm správným dveřím. Chvilku stojím na místě. Vydýchávám se. Odtud, i přes to šero, vidím už ty dveře. Můj první pohled na dveře způsobyl, že moje srdce se rozkmitalo na velké obrátky a cítil jsem jak tlak krve nafukuje moje žíly, žilky a tepny. U dveří někdo stál. V tu chvíli jsem ani sám nevěděl proč jsem se vůbec tak moc lekl. Nepřátelský voják s granátem v ruce a nabitou puškou to určitě nebude. Na strašidla nevěřím. Tak nic horšího to být nemůže. Po prvním delším, zkoumavém pohledu, mě to připadlo na nějakého vojáka. Na nějakého, našeho, vojáka. Uklidnil jsem se a začalo mě zajímat co tu chce. Dech byl taky už normální. S tragickou zprávou v ruce v obálce s kulatým kazítkem a černým pruhem pomalu stoupám po zbývajících schodech. Opatrně. Pomalu. Abych se snad ještě znova nezadýchal.
Vyšlápnu poslední schod. Ten voják o mně do té doby asi vůbec nevěděl. Až zvuk okované podrážky dopadající na černobílé, kamenné dlaždice zvedl vojákovu pozornost. Odvrátil svůj pohled od dveří. Pohlédl na mě. Já kouknul na něj. Že by to byl můj nějaký známý, to jsem vůbec nepředpokládal. Vlastně mě to ani nenapadlo. A to bylo dobře, neb jsem se ušetřil zklamání. Naše pohledy se střetly. Toho chlapíka jsem nikdy neviděl. Od pohledu jsem mu tipoval tak padesát. I přesto mi byl hned sympatický a najednou jsem věděl že tu žádné problémy nebudou. Naše oči byly ve stejné výšce. Měl je hnědé, hluboké a byla z nich cítit taková , taková zvláštní dobrosrdečnost. Obrovský klid. Podivná touha po něčem nedosažitelném ale i velký chlad. Ten jako by do jeho očí přicházel přímo z jeho duše, z jeho srdce. Můj pohled ucukl. Vlasy měl tmavé, pečlivě učesané na pěšinku. Pod nosem malý knírek a na bradě malou bradku. Pak mě hned začaly zajímat jeho výložky. To abych se náhodou nedopustil prohřešku vůdči vojenskému řádu. Tím by mohlo být nepozdravení nadřízenné šarže tou menší. On však vůbec žádné výložky neměl. Neměl ani žádnou zbraň. I opasek mu scházel. I já, taková malá myška, jsem měl na každém rameni jednu pecku. Tím moje sebevědomí maličko stouplo. Zároveň mi to všechno začínalo připadat nějaké divné. Napadlo mě jestli náhodou nedezertoval. Né že by jsem se chtěl na něj díky mé pecce nějak vytahovat, ani jsem nechtěl aby pozdravil on mě, ale věděl jsem že se s ním mohu bavit úplně normálně. Tak jsme tam chvíli stáli proti sobě, vzájemně se prohlížejíc. Pak už mi přišlo že to stačí. Nebudem se tu přeci obdivně prohlížet jako dva co si vzájemně padli do oka. „Zdravím vás, copak tu děláte?“. Prolomil jsem tu hráz mlčení, kterou naplňovala podivná sympatie. On však neřekl ani slovo. Jen na mě stále koukal. „Ty jdeš také za nima?“. Na to mi také nic neřekl. Jen pokývl hlavou a do jeho tváře padl smutek. „Tak zazvoň“ řekl jsem. On jen zakroutil hlavou. Poodstoupil dál, pokynul rukou na zvonek a vlídně se na mě zase usmál. Přistoupil jsem tedy ke zvonku. Ještě než jsem zazvonil tak jsem se podíval znova na toho spoluvojáka. Vlastně spíš asi dezertéra. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a natažená ruka ke zvonku mi povolila. Ten chlapík stál ode mne zase o něco dál. Spokojeně na mě hleděl a v ústech měl dlouhou fajfku. Byla bílá, malovaná se zavěšenou bambulí. Klidně z ní bafal. Moje překvapení přešel zase beze slova a jen mě pokynutím ruky vyzval abych už konečně zazvonil. Jako by tatínek přikazoval synovi co má udělat. Beze slova, jako ten nejposlušnější synek, jsem ho poslechl. Stojím s upřeným pohledem přímo proti dveřím. Vteřiny zbývající k otevření dveří mi rozbuší srdce.
V hlavě mám připraveno co budu říkat. Jsou to staré, dobré, otřepané fráze, kterými však přináším všem jen žal, bolest a utrpení. Komu tyto fráze řeknu, ten má život zkažený. Ale už jsem si zvykl.
Tvářím se smutně, až dojemně. Chci totiž aby ten kdo otevře okamžitě tušil co se děje a jakou zprávu jim přináším. Když uvidí smutného vojáka beze zbraně, který v ruce svírá obálku s černým pruhem, musí dotyčnému přejet mráz po zádech a musí začít plakat sám od sebe. Aniž bych já musel cokoliv říkat. Tím je tento úkol pro mě o hodně lehčí, proto to můžu ještě dělat. Jinak bych se z toho asi brzy zbláznil. Pak by možná zase jiný voják dostal úkol, aby donesl obálku s černým pruhem matce mojí.. A to bych nerad. Za necelé dva roky jsem roznesl už zhruba sedm stovek obálek. Vlastně ani nevím jestli jsem ještě voják, nebo jen pošťák v zelené uniformě. Prostě mě někdo navlékl do zeleného a poručil roznášet. Už ani nevím kdo. Ale teď nad tím nebudu přemýšlet. Po mém prvním zazvonění se vůbec nic nestalo. Nikdo neotevřel. S nádechem bezradnosti kouknu na toho chlapíka vedle. Ten mě dál beze slova pozoruje. Popotahuje ze své fajfky. Vypadá spokojeně. Gestem ruky mě pobídne abych zazvonil ještě jednou. Bez váhání to udělám.
Pár vteřin poté je za dveřmi slyšet slabé zarachtání. Hned mě napadlo že to byl řetízek na dveřích. Někdo ho už vytahuje. Pak ten někdo otáčí klíčem v zámku. Dveře se pomalu otvírají. Za nima je někdo opatrný. Škvírou mezi dveřmi na mě zvědavě kouká staré oko. Kdybych byl nějaký gauner tak kopnu do dveří a je po opatrnosti. Řetízek se přeci ze dveří vyndavá až potom! Dveře mi otevřela stará paní. O hlavu menší než já. Dlouhé šedivé vlasy stažené do culíku. Její obličej i přes její stáří vyzařoval jakousi příjemnou energii. I ona, stejně jako ten chlapík vedle, mi byla na první pohled sympatická. O to víc mě najednou začal bolet důvod mé návštevy. Dnes jsem smutek vůbec hrát nemusel. Na sobě měla šaty s malinkými modrými kostičkami. Kolem pasu měla upnutou zástěru. Jak otevřela dveře naplno, okamžitě se kolem ní na chodbu prohnala nádherná nasládlá vůně s příchutí vanilky. To bude určitě bábovka, nebo buchty. Možná i koláče. Teď je ta dobrota určitě na stole. Právě pocukrovaná a čeká až příjdou Ti, pro které je stvořena. Je stvořena pro ty, které má tato paní ráda, za které se modlí a přeje jim všechno nejlepší. Bohužel jedno její srdce již dotlouklo. Bylo provrtáno kulkou, roztrháno šrapnelem, otráveno plynem, nebo se stalo něco jiného. Něco co ho prostě jen zastavilo. Něco, co mu sebralo všechnu sílu aby tlouklo ještě dál“.
Najednou bylochvíli ticho. Doktor zpozorněl. Sledoval kluka. Byl zvědavý co bude dál. Kluk zadumaně hledí před sebe. Nevypadá moc smutně. Spíš se zdá, že si v hlavě zase srovnává co bude povídat dál. Třeba si chce na tom svém povídání dát záležet. Možná chce ten svůj příběh podat doktorovi jako nějaká kniha, jenž byla napsaná spisovatelem velmi valného nadání.
„Takže mi tedy otevřela nějaká stará paní. Její pohled mě přejel od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě. Začala se na mě hned usmívat. Ten úsměv byl srdečný a strašně vřelý. Hned jsem si vybavil mojí babičku. Ta se na mě také tak zubila. Však úsměv této paní nepatřil mě. To jak se na mě okamžitě začala usmívat, na mě, na naprosto cizího člověka, tak to mi přišlo hned nějaké nezdravé. Její první slova mi to jen potvrdila. S neutuchajícím úsměvem na rtech mě oslovila. Řekla mi: „Frantíku, no konečně jsi se nám vrátil. Pojď rychle ke stolu, zrovna jsem dopekla buchty.“ Ta paní si svůj život žila již někde úplně jinde. Bylo mi jí líto ještě o něco víc. Hořce, nebo soucitně jsem se pousmál a řekl jí že nejsem František. Zůstala na mě nechápavě civět. Oči jí zvážněly, však na rtech úsměv zůstával. „Ale ty přeci musíš být František, kdo jiný by jsi byl?“ zeptala se mi s takovým divným, snad pobaveným, tónem. Zakroutil jsem hlavou a snažil se tvářit co nejsmutněji. Pak jsem jí řekl že mám pro ni velmi, velmi smutnou zprávu. Ukázal jsem jí tu obálku. Ale potom se stala věc, která by se v normálním životě určitě nestala. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec nevím jméno toho padlého. Ani věk. Paní si tu obálku pomalu převzala. Opatrně ji držela v ruce, jako by šlo o něco stašně křehkého a beze slova na ni zírala. Patrně i ona pochopila co ten černý proužek znamená. Ruce se jí trochu třásly. Stál jsem od ní opodál a byl připraven na jakoukoliv reakci. Jak ji tak sleduji co bude dělat, tak si v hlavě připravuji nějakou úhybnou odpověď. To kdyby se náhodou optala na to, kdo že z jejích nejbližších už nikdy nepřijde domů. Stojí dál mezi dveřmi. Hlavu má sklopenou k obálce, nic neříká. Připadlo mi že se jí bojí rozbalit. Jejím rozbalením přijde o jednoho ze svých nejbližších. Obálku obrátila a opatrně, jako nejcenější klenot, jí strčila do kapsy na zástěře. To mě samozřejmě překvapilo.
„Řekněte mi to prosím Vás vy. Já moc špatně vidím. Kdo?“ promluvila ke mně hlasem plným smutku a z očí jí tekly pramínky slz. Krk se mi sevřel. Přišlo to co jsem nechtěl.
Vykoktal jsem ze sebe jen to, že to nevím. Bylo mi hrozně. Trapnota bylo jen slabé slovo.
Naštěstí díky praxi jsem ze sebe pčeci jen něco vykoktal.
„Ale paní to já přeci nemohu vědět. Já jsem jen doručovatel“. Paní chápavě kývla hlavou. Vyndala obálku z kapsy a podala mi jí. Pak mě poprosila abych to tedy otevřel a přečetl já. Ochotně jsem souhlasil. Alespoň nějak jí mohu pomoci. K dnešnímu dni už budu číst asi padesátou obálku. Obřadně začnu s rozbalováním obálky. Jedním okem sleduji paní. Najednou se paní obrátí a odchází do útrob bytu. Přestanu s rozbalováním. Sleduji další dění. V bytě se nic neděje. Otočím hlavu a juknu na vojáka. Ten dál stojí opodál se spokojeným výrazem, bafajíc s chutí ze své dlouhé bílé fajfky. Spokojeně na mě mrkne. Ale to se už paní vrací. Začnu dál rozbalovat. Paní v ruce drží dvě černobílé fotografie. Jak jsem daleko s rozbalováním úplně přeskočí.
„Tak to je František“ ukáže mi první fotku. Koukám na ní a jak se to sluší, uznale pokyvuji hlavou. Na černobílé fotografii vidím stojícího mladíka opřeného o židli. Na ní sedí žena. Poznávám v ní tu paní. Ten kluk, nebo mladík, nebo jak mu říci, má pečlivě ulízané vlasy na pěšinku. Bodavý, upřený pohled a holou tvář. V druhé ruce drží klobouk. Najednou slyším že mi paní něco říká. V jejím hlase je cítit trochu studu a pocitu trapnosti. „Promiňte mi to jak jsem si Vás spletla s Františkem. Já byla asi nějaká rozespalá, či co“. Odtrhnu pohled od fotky. Usměju se na ní a řeknu jí že se nic nestalo. Spokojeně přikývne a hned mi ukáže druhou fotku. „To je můj manžel“. V jejím hlase nějak cítím že ho má porád moc a moc ráda. Na fotce sedí plnoštíhlý pán. Je to fofografie z nějakého ateliéru. Stejně jako předchozí. Okolo nic není. Pán je v obleku, spokojeně se usmívá a v ruce drží dlouhou, bílou fajfku s třásněmi na konci. Hned v něm poznávám toho vojáka vedle mně. Vjede do mně jaké si natšení. Jako bych té paní přinášel velmi dobrou zprávu. Její muž tu stojí vedle mně. Vrací se domu, je živ a zdráv. Během několika vteřin je mé nadšení pryč. Odnesla ho ta obálka kterou jsem já přinesl a teď jí tady držím v ruce. Pakliže se jí muž vrací, tak v obálce musí být jméno František. V jeden den, v jednu hodinu, v jednu minutu se dozví že se jí vrací manžel a zároveň uslyší i o skonu svého jediného syna. Raději na to dál nemyslím. Pokračuji v rozbalování. Paní mi nedočkavě hleděla na ruce. Na jejího manžela stojícího opodál, vedle mně, jsem úplně zapoměl. Nechci to dál protahovat. Vyndavám list papíru z obálky. Očima přejíždím řádky plné omšelých a srdcervoucích frází. Konečně jsem došel k tomu jménu.
Hlasitě, však co možná s největší účastí, řeknu to jméno. Byl to Rudolf. Paní pomalu odložila někam za dveře fotku s mladíkem a na srdce si přitiskla tu fotku s jejím manželem. Samozřejmě se jí chtělo plakat, však svůj pláč zatím potlačila. Alespoň pro tuto chvíli. Dokud se za mnou nezaklapnou dveře. Poděkovala a chystala se zavírat dveře. Svůj pláč již patrně dál udržet nemohla. „Počkejte prosím Vás. Nezavírejte ještě! Váš manžel nezemřel! Je tu se mnou!“.
Jak jsem to na ní vybaf, tak se trochu až lekla. Očima plných slz na mě překvapeně pohlédla.
Ukázal jsem prstem na tu fotku s tím starším pánem, kterou měla dál přitisklou jednou rukou na srdci. Na tvář se mi dral úsměv. Byl jsem hrozně rád že jí můžu říci tak dobrou zprávu.
„Váš pan manžel nezemřel. Je tu! Stojí tady vedle mne!“
Bylo mi, jako bych jí oznamoval hlavní výhru ve sportce. To překvapení, ten údiv a radost, která s každou sekundou stoupala, tak to si budu pamatovat snad na věky.
Poodstoupil jsem od dveří a ukázal rukou do prava. Paní vyběhla ze dveří a koukla tím směrem.
Tam však bylo prázdno. Nikdo tam nestál. Nikdo si tam vesele z fajfky nebafal.
Bylo tam jen prázdno, šero, chlad, holá zeď a černobílé dlaždice.
Čelist mi spadla málem až na hruď. Oči byly vykuleny jak pinpongové míčky. Po čele mi začaly stékat chladné, vysokohorské bystřiny a mozeček vůbec nevěděl co má dělat.
Jen jsem něco za koktal a udělal jsem několik kroků do těch míst. Tam ale opravdu nikdo nebyl. Koukal jsem různě kolem sebe, koukal po schodišti na horu i dolu, však po vojákovi nebyla ani stopa. Dokonce nebylo cítit ani žádný kouř z fajfky. Vůbec nic. Než jsem se vzpamatoval, tak dveře byly zavřené. Připadal jsem si hrozně. Byl jsem vykolejen z vojákova zmizení, ale víc mě mrzelo, že si ta paní o mně teď myslela, že jsem si z ní dělal srandu. Odpornou, krutou, nechutnou. Tím mohla být její bolest a žal ještě větší. Bylo mi hrozně. Na dveře zaklepat a omluvit se, tak na to jsem odvahu nenašel. Rychle jsem seběhl ze schodiště a byl hrozně rád, když mi ostré sluneční paprsky zase bodaly do tváře. Mhouřil jsem oči a rychlým krokem odcházím od toho baráku. Chci mít všechno co nejrychleji za sebou. Rychle na to zapomenout.“
Aniž by klesl hlasem, přerušil své povídání. Byla to jako nečekaná tečka, náhlá přestávka.
Doktor, jak to má ve zvyku, mu zase nechal pár minut čas. Přitom si čmáral něco na papír a dělal jako by nic. Však jedním okem ho stále pozoroval. Co nejnenápadněji. Chtěl se vyhnout tomu, aby si ten kluk začal myslet, že ho doktor pozoruje jako nějakého chromého, pokusného králíka. I to by se mohlo stát. „Jeho“ lidé jsou nevyspitatelní a sebemenší důvod může mít zdrcující následky. Jako projíždějící auto na malého, lezoucího šnečka po silnici. Kluk seděl v křesle. Neopíral se. Seděl rovně. Ruce měl položeny na opěradlech. Ukazováčkem a prostředníkem pravé i levé ruky si bubnoval jakýsi rytmus. Nevěděl kam s pohledem. Nakonec se zadíval skrz okno ven. Někam do daleka. Doktor, aniž by k němu zdvihl pohled se ho opatrně zeptal zda li to je všechno.
Tato otázka kluka z jeho napůl zasněného a dalekého pohledu neurvale vytrhne.Doktor uhodil hřebíček na hlavičku. To hned poznal. To víte, léta praxe jsou léta praxe. Odložil tužku. Ruce položil na stůl a s pohledem na kluka čekal co bude dál. Copak mu asi ještě poví?
„No, ona tu je ještě jedna věc“ špitne nesměle mladík koukaje smutným a trochu i stydlivým pohledem do chápavých doktorových očích. Doktor z nich cítil klukovu důvěru. A to byl rád.
„Tak copak se ještě děje?“
Na doktorovo vlídné pobídnutí mladík začne ještě povídat dál. Venku svítí slunce, vane slabý vítr.
„Víte, tento sen se mi zdál jen jednou. Když jsem vyšel z toho baráku a slunce mi zasvítilo do očí, tak v tu chvíli mě probudilo sluníčko, které mi svítilo do pokoje přes poodhrnutý závěs. Celý den jsem na ten sen musel myslet. Porád mi zůstaval v hlavě a nechtěl pryč. Celý den pak proběhl klidně a bez problémů. Byl to tedy naprosto normální den, kterých je do roka tak nejméně třista padesát. Avšak jen do té doby než jsem se vydal jít z práce domu. Domu z práce jdu cestou, kterou chodím už léta. Právě kolem toho vojenského pomníku. Asi jsem měl jít ten den jinudy. Ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Ten můj sen v hlavě během dne přehlušily nejrůznější jiné události a problémy. Jenomže když bylo po práci a po pracovních problémech, tak se vrátil a s plnou silou. Pomalu jsem se šoural k domovu. V hlavě se mi točila ta stará paní v kostkovaný zástěře, starý činžák, můj pohled na obálku s černým pruhem, ten voják s fajfkou a i to tmavé zákoutí které pak po něm zůstalo. Bylo mi jich zase líto. Nechtěl jsem si z toho dělat nějakou velkou depresi a tak jsem si říkal, že to byl jen pouhý sen. Jenomže z druhé strany mi cosi tlačilo k myšlence opačné. Ano, byl to jen sen, však podle pravdy. Něco takového, kdy někdo z rodiny padl se samozřejmě stávalo. Někdy padl syn, někdy otec, někdy otec i syn, někdy s nimi i strýc, bratranci, no prostě všichni. Na druhou stranu jsem si pokoušel namlouvat, že třeba někdy nepadl nikdo, ale tomu jsem sám nevěřil. Ani jsem to pořádně nepostřehl a došel jsem k tomu pomníku. A to bylo jako bych spatřil nějakou modlu, nebo něco takového. Chvíli na něj koukám z chodníku přes silnici. V té chvíli jsem měl v hlavě už jen můj sen a první válku. Nejvíc mě na něm přitahovala malinká, zlatou barvou malovaná, písmenka jmen těch co se už živý domů nikdy nevrátili. Pohled od nich neodtrhnu a přecházím silnici. Začnu číst ta jména. První byl František Brunďábek. Najednou se mi v hlavě vybaví obraz vojáka. Běží spolu s ostatními po nějakém poli. Temné nebe. Dokola to bouchá a duní. Kolem nich problýskávají vybuchující granáty a rozlétávající se šrapnely kosí jeho spoluvojáky jako kosa suchou trávu. On ale běží dál. Několikrát i vystřelí. Najednou se mu však hlava prudce zakloní a temenem hlavy prolítne žhavá kulka. Udělá mu ještě díru v přilbě a letí kamsi do daleka. Jeho tělo se předkloní, udělá ještě ze setrvačnosti několi kroků a dopadá do klubka smotaného ostnatého drátu. Zůstává na něm viset jako nějaký vrabčák co se právě chytil do sítě.
Přejdu k dalšímu jménu. To bylo myslím, Josef Bydlík. Najednou mám v hlavě vojáka jiného. Stojí v zákopu a s puškou v ruce čeká spolu s ostatními útok nepřítele. Stmívá se. Je však ještě docela dobře vidět. Nebe je zatažené a prší. V zákopu bahno a špinavé louže. Zákop i řada napjatě čekajících vojáku se táhne až do nekonečna. Najednou je slyšet jak někdo volá „Plyn! Plyn! Nasaďte si rychle masky!“. V zákopu propukne panika a mírný vítr k nim žene oblak mlhy. Zahazují pušky a každý se sápe po své plynové masce schované ve svém vaku. Nervozitou a strachem se jim klepou ruce. Je slyšet první křečovitý kašel s hlsitým nářkem. Kolem něj začínají v křečích padat k zemi první vojáci. Jako mouchy postříkané byolitem. On měl masku nasazenou mezi prvními. Chvíli se zdá že v ní už klidně dýchá. Najednou mírně zakašle. Pak znova. Zase a zase. Klepoucí se rukou si chytne krk a druhou dá na hrudník. Masku má stále na obličeji. Kašel přešel do obrovských až nechutných křečích. Klesl na kolena. Rukama si křečovitě svírá krk a hrudník. Jeho tělo se kroutí a přes masku je slyšet smrtelné chroptění. Pak se svalí na bok. Jeho tělo se v blátivém dně zákopu svijí jak dešťovka. Po krátké chvíli je klid a konec.
Když si přečtu druhé jméno, už si ho nepamatuju, tak vidím jak nějaká skupinka lidí má mezi sebou vojáka. Je to na dvoře nějakého rozbořeného statku. Obytné stavení je vypáleno a zbyl z něho jen komín. Stodola je také vypálená, ale zbyly z ní obvodové zdi a vrata. Ti lidé jsou v civilních hadrech, na hlavách čepice a beranice s rudými hvězdami. Kolem toho vojáka vytvořili kruh. Voják má kolem krku smičku a civil za ním ho drží za konec toho lana. V té formaci přijdou až ke vratům. Rusky na něj začnou něco řvát. Pak se na něj všichni vrhnou a začnou ho mlátit. Brání se. Dlouho a statečně. Ta skupinka hajzlů s ním má víc a víc problémy. To víte, on zkušený a statečný voják, oni, jen chudí, negramotní bolševíci. K zemi padá první bolševík. Po chvilce i druhý. Tu od někud vyběhne nějaký chlápek. Taky civil s rudou hvězdou na čepici. V ruce má pušku. Za běhu jí natahuje. Přiběhne k nim a bezeslova střelí toho vojáka do hrudi. Rána ho odhodí na vrata. Sesune se po nich k zemi. Na vratech je krvavá šmouha. Bolševíci vstávají ze země. Lízají si rány a tváří se vítězně. Voják je opřen o vrata. Chroptí a je celý od krve. Bohužel od své. Postaví se zase kolem něj. Sledují jak skonává. Pak tomu s puškou něco řeknou. On udělá několik kroků vzad. Oni také poodstoupí. Bolševík s puškou natáhne, zamíří a střelí. Vojákovi cukne hlava a z ní ze zadu na vrata stříkne krvavý koktejl. Jako když praskne melou. Bolševíci uznale poklepou střelce po rameni. Pak mrtvého společně okradou a jeho nahé tělo hodí do popela vypálené stodoly“.
Kluk těžce polkne a oči mu zalévají slzy. Doktor na něj mlčky hledí. Takové povídání nečekal. Po stole, směrem ke klukovi, přistrčí sklenici vody. Kluk jen zakroutí hlavou.
„A kolik se vám jich takto vybavilo?“ optal se tiše doktor.
„Pak ještě jeden. Ale to bylo jiné, to už takové nebylo. To už bylo spíš jen takové mrazení v zádech. Ani nevím jak, ale najdenou jsem se od těch jmen nějak odtrhnul. Obrátil jsem se od pomníku a svižným krokem jdu pryč. Bylo mi jinak než předtím. O hodně lépe. Cítil jsem se svěží a voják z hlavy najednou zmizel. Jako by snad zůstal u toho pomníku. Zašel jsem do přilehlé ulice. Bylo mi lépe a lépe. Dá se říci že až skvěle. Vůbec nevím proč, ale začal jsem mít skvělou náladu. Těšil jsem se domu, na své nejblžší, na večeři. Vesele si vykračuji po liduprázdné ulici. Zahnu za roh a jsem v další ulici. Ta, oproti té minulé, je ponurejší. Díky svému natočení a vysokým domům se do ní sluníčko vůbec nedostává. Je v ní šero. Napůl odumřelé stromy, z nedostatku světla, stojící po obouch stranách silnice zakrývají svými spadlými listy rozlezlé kostky starého chodníku. Ty listy tu nikdo neuklízí. Snad jen vítr a čas. Neb čas uklidí a zahojí téměř všechno. Když jsem vešel do té ulice, moje skvělá nálada trochu povadla. Kdo by se radoval když je v takovém ponurém místě. Jdu pomalu. Sleduji zubožený chodník. Semtam i pohlédnu na ty staré činžáky kolem. Jejich zdi jsou staré, oprýskané a špinavé. Pod tím vším ještě problýskává jejich dávný lesk. Kromě jejich samotného architektonického řešení tu jsou ještě nejrůznější štukové okrasy, malby nebo fresky, na dveřích a oknech jsou nádherné vyřezávané obrázky a ornamenty. To všechno však teď pokrývá jen prach a nechutná špína města. Okna jsou špinavá a za nimi visí odporné šedivé cáry hadrů, co bývaly kdysi krásnými, bělostnými záclonami. Právě když vidím ty špinavá okna ,tak si pomyslím „copak v těch oknech nikdo nebydlí? A jestli ano, tak co je to za lidi že si klidně žijí v takové špíně. Doufám že to nejsou nijací...raději ani nedomyslím. Pokouší se o mě strach. Ale strach normální, žádný nadpřirozený. Je to strach z přepadení nebo i ze zmlácení. Zrychlím. Po chvíli konečně zatáčím do jiné ulice. Hned jí přejedu pohledem. Ta je lepší než minulá. Kolem jsou sice také staré činžáky, však opravené a čisté. Chodník čerstvě poasfaltovaný. Stomy tu o sluníčko určitě nouzi nemají, neb jejich koruny jsou košaté a sytě zelené. Mírný vánek, který zrovna zavál proti mně, přehrál mi pod nosem nádherný koncert vůně lipových květů. Pokračuji volným krokem. Rozhlížím se různě kolem sebe. Líbí se mi opravené fasády, krásná štuková výzdoba, vyřezávané obrázky a ornamenty na dveřích i rámech oken jakož i bělavě zářící záclony za křišťálově čistými skly. Z mého lirického rozplývání mě vytrhne postava, stojící na mé straně chodníku, asi uprostřed ulice. Pokračuji v lehké chůzi. Stále koukám na ty baráky kolem, však ten člověk předemnou mě zajímá víc a víc. Nevím jak jsem byl od něj jěště daleko, když jsem rozeznal, že má na sobě zelenou, vojenskou uniform. Stál čelem ke dveřím. Ani se nehnul. Dostalo mě , když jsem se všiml, že od kolen dolu nic nemá. Tak si tam tak levitoval a nedal se nikým a ničím vyrušovat. Ten pohled na něj mě totálně přimrazil. Do hlavy se mi okamžitě vrátil ten můj sen. Pane doktore, viděl jste někdy ducha?“. Klukův obličej má nevěřícný výraz.
Doktor se zdá být z jeho otázky překvapen. Jen mlčky nesouhlasně zakroutí hlavou.
Kluk sáhne po sklenici vody, kterou mu doktor před chvílí připostrčil a na ex jí celou vypije. Když dopil, vrátil jí na stůl, poděkoval a s klidným hlasem pokračuje dál.
„Někoho by napadlo že začnu utíkat pryč, nebo že minimálně přejdu na druhý chodník. Ale mě nic takového ani nenapadlo. Naopak. Něco mě to k němu táhlo. Možná zase nějaká záhadná síla, síla ze všech záhadných sil ta nejzáhadněší. Možná mě k němu táhla nějaká nadpřiozená síla o níž nemáme ani potuchy a naše hlavička by se jí bála pochopit. Ale já si myslím, že to byla jen moje zvědavost. Opatrně jdu k němu. Jsem od něj tak pět metrů. Zvědavost se vytrácí a překrývá jí...já nevím, něco nepopsatelného. Poznávám v něm toho vojáka z mého snu. Stojí dál nehnutě před těmi dveřmi. Má strašně bledý obličej, hrozně smutný výraz a ani nemrkne. Zírám na něj. Srdce mi začalo zběsile tlouci a je až někde v krku. Udělám k němu pár kroků. Nevím kam s očima dřív. Uniforma, jeho tvář, dveře. Stojím od něj asi metr. Levou ruku má v kapse. Pravou volně podél těla. Stále nehnul ani brvou, ani nemrkl. Jen smutně zírá na řadu zvonků vedle dveří. Zvonky, já a on, tvoříme malý trojuhelník. Z jeho pravé kapsi vykukuje fajfka. Je to opravdu on! Tak tam tak stojíme několik minut. Srdce se mi uklidňuje a vrací se na své místo. Pomalu začne zvedat pravou ruku. Natáhne ji před sebe. Nataženým prstem ukazuje na jeden z řady zvonků. Odvrátím pohled od něj. Koukám na ten zvonek. Chci přečíst jméno na zvonku. Je však dost zašlé. Neluštím ho. Kouknu zase na vojáka. A to přímo do jeho hlubokýh, černých, mrazivých očích. Celým mým tělem projel strašlivý závan mrazu, nebo i smrti. Jeho oči nebyly lidské. Byly to „žraločí“ oči. Celé černé. Chlad z nich čišel jak z otevřeného mrazáku. Jako by na mě přes ně zavál vánek z jiného světa. Ze světa hlubokého ticha a nekonečné samoty. Ze světa ve kterém už nikdo nikam nepospíchá, neb všichni již k cíly své cesty dorazili. Najednou toho bylo na mě moc. Asi jsem té „bláznivé“ situaci nechtěl uvěřit. Ale spíš jsem dostal jen obyčejný strach. Vyškubl jsem se tomu mrazivému pohledu a tichou ulicí utíkal svým nejrychlejším během pryč“.
Kluk si několikrát vydechne. Doktor nic neříká. Jen na něj kouká.
„Tak jsem z toho místa tedy srabácky utekl. Ale tomu co jsem viděl, tak tomu jsem utéct nemohl a taky neutekl. Zbytek dne sice proběhl naprosto v klidu a v pohodě, však mé myšlenky zůstavaly stále u toho vojáka. S přicházejícím večerem, přicházel i můj strach. Začal jsem se bát toho, co se mi dnes bude zdát. Bude se mi zdát o vojákovi? Byla půlnoc. Všichni kolem mně už spali. Jen já jsem to oddaloval dál a dál. Seděl jsem u televize a přepínal programi. Naštěstí jsem vždycky někde něco našel co mě na několik minut zaujmolo. Pak jsem to zase přepnul dál. Byla jedna ráno. Zívám, oči se mi klíží. Zvedám se z křesla a usedám raději na židli. Sedím před televizí na nepohodlné židli a stále dokola přepínám. Je několik minut po druhé. Na oči už téměř nevidím. Sedím na židli v pozici trestance po brutálním výslechu. Hlava mi padá do klína. Několikrát jsem už málem z té židle spadl. Televizi už nepřepínám. Ovladač je na zemi a zvednout ho, tak to mě ani nenapadne. Dá se říci že už spím. Akorát přitom sedím na židli. Měním polohu. Pohodlně se opřu. Ruce spouštím k zemi a nohy natahuji před sebe. Hlava mi padá ke hrudníku a víčka se mi zavírají jako mrkací panence. Tak jsem vydržel spát do pěti. To jsem z té židle vstal, udělal několik těžkopádních pohybů a po nich dopadl po zádech na vedlejší gauč. Tam jsem zůstal až do doby, kdy jsem musel vstávat do práce. Když jsem pak musel vstávat, tak mi bylo strašně. Celý rozlámaný a vyspalý jen sotva napůl. Říkal jsem si, že bych raději prožil noční můru, než takto strávit noc. Naštěstí, ten den mě v práci nic moc náročného nečekalo a několik pořádných kafíček mi také prospělo. Takže kolem poledne jsem se cítil celkem fajn. Až na jednu myšlenku. Pořád mi v hlavě strašil ten voják. Ukrýval se za normálními, běžnými, denními myšlenkami, ale byl tam. Když jsem v práci skončil a síla myšlenky všedního dne povadla, tak se z plných sil ozval zase voják. Mohl jsem svůj odchod z práce oddalovat. Mohl jsem jít z nějakým kolegou na pivo. Mohl jsem jít jinudy. Avšak něco mě táhlo jít opět tou samou ulicí. A to co nejdříve. Asi mě tam táhla jen a pouze moje zvědavost. Nevím. A tak jsem tedy vyrazil k domovu tou samou cestou. U pomníku jsem se ani nezastavil. Ulici s polomrtvými stromy, špinavými baráky a špatným chodníkem jsem prošel bez zaváhání. Má zvědavost stoupala. Strach jsem necítil. Připadal jsem si statečně a neohroženě. Až do chvíle než jsem přišel na roh oné ulice. Kouknu do ní. A byl tam. Stál zase na tom samém místě. Otočen čelem k baráku. Chvíli na něj zkoprněle koukám. Zvědavost s odhodláním a neohrožeností byly rázem pryč. V plné parádě se dostavil strach se zbabělostí. Kolena se mi rozklepala, po čele mi stékal chladivý pot a po zádech mi běhal mráz. Když ten voják ke mně otočil hlavu, tak jsem to už nevydržel, vzal jsem nohy na ramena a zastavil jsem se až u dveří našeho bytu. Když jsem po chvíli, asi po hodině, trochu pookřál, tak se dostavil pocit, který jsem vlastně ani nečekal. Byl to pocit smíchaný ze zlosti, víčitek i zvědavosti. Měl jsem vstek že jsem tak srabácky utekl, že jsem se zachoval jako posera. Víčitky jsem začínal mít z toho, že jsem v tom toho vojáka nechal. Tušil jsem že chce moji pomoc. A zvědavost? Ta byla v tom, co se to vůbec děje, kdo nebo co za tím vězí a hlavně jak to překonat. To vše mi v havě vrtalo celý zbytek dne. Jinak se ten den už nic nestalo. Kolem desáté jsem šel v klidu spát. Dnes mi bylo úplně jedno zda budu mít nějaký divoký sen, či ne. Byl jsem smířený s tím že ano. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v něm přišel ten voják a za to jak jsem se dnes zachoval by mě pořádně zfackoval, nebo by mně to celou noc vyčítal. To bych si zasloužil. Zavřel jsem oči a v mžiku usnul. Celou noc jsem prospal naprosto v klidu. Celou noc jsem spal jako zabitý.Další den se odvyjel naprosto normálně. I dnes půjdu jinou cestou do práce a z práce. I dnes si koupím v malém pekařství velké housky k snídani a ve vedlejší trafice čerstvé noviny. V práci šlo všechno hladce. Jak se však blížil konec práce, tak jsem začal být víc a víc nervoznější a v hlavě jsem začínal mít jen toho vojáka. To bylo asi půlhodinku před koncem. Z práce jdu svižným krokem známou cestou. Aniž bych zavadil pohledem, projdu kolem památníku. Ponurou ulici ani nevnímám. Ze zadu mě tlačila zvědavost spolu s odhodláním, tam mě táhlo něco podivného. Nevím co to bylo. Snad síla pocházející z toho vojáka. Nebo nějaká jiná síla. Nevím. Stojím na rohu ulice. Voják stojí přesně tam a přesně tak, jak jsem čekal. Udělám k němu několik rázných kroků. Z poza rohu, na protějším konci ulice, vyjde nějaká postava. Zůstanu stát. Bez hnutí koukám na tu osobu. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že tato osoba do tohoto příběhu vůbec nepatří. „Kdo to sakra zase je?“ pomyslil jsem si a dál čekal na místě. „Že by zase nějaký duch? Nebo nějaké jiné strašidlo? Možná to bude čert, který mě bude přemlouvat, ať už po dobrém, nebo po zlém, abych toho vojáka přenechal jemu a peklu“ vůbec jsem nevěděl.
Postava se blížila velmi rychlou chůzí k vojákovi. Ten však stojí dál naprosto nehnutě a zdá se že až nerušeně. Jako by pro něj ta postavička ani neexistovala. Postava se vybarvuje. Je to nějaký vysoký chlapík v tmavém obleku. Na hlavě, skloněné k zemi, má až do čela naražený klobouk. Pod paždím si nese nějakou aktovku. Připadá mi jako nějaký úředník, který se zdržel ve své kanceláři a teď velmi chvátá na poslední vlak domu. Už je téměř u vojáka. Jde přímo na něj. Zpozorním ještě víc. Zdá se že se srazí. Voják ho stále vůbec nevnímá. Chlapík v černém obleku vstoupil do zeleného vojáka. Bylo to něco tak neuvěřitelného...Ačkoli jím musel projít tak za zlomek vteřiny, mě se to zdálo strašně dlouhé. Barvy se do sebe zamíchaly. Černá se zelenou vytvořily šedivý záblesk a vánek mi foukl do mé udivené tváře. Chlapík udělal dva kroky a zůstal stát. Zvedl hlavu, sundal klobouk a začal koukak kolem sebe. On teď na zlomeček času prožil také něco zvláštního. Něco, po čem teď kouká že by to mohlo být. Však on nikoho nevidí. Voják stojí za ním nerušeně dál. Chlapík dál asi nemá čas. Jen nechápavě zakroutí hlavou, nasadí si klobouk, svůj pohled zase zapíchne do dlažby a velmi svižným krokem zase vyrazí dál. Mě mine také bez povšimnutí. Zahne za roh a už o něm nikdy a nikde neuslyším. Patrně. To co jsem právě viděl mě samozřejmě ohromilo, však nepřekvapilo. Byl jsem již asi v takové, jak to říci, v takovém nastavení, kdy mě už nepřekvapí vůbec nic. Vyrazil jsem klidnou chůzí k vojákovi. Bylo to hrozně zvláštní. Vůbec jsem nevěděl co po mně bude doopravdy chtít. Neměl jsem žádný plán. Jen jsem cítil, jako by to všechno ovládal někdo jiný. Asi on. Jeho vůle mě táhla k němu, jeho vůle mi říkala co mám dělat. Stojím u něj. Odvrátí pohled od zvonků a koukne na mě. Na jeho smutné tváři a v jeho očích zahlédnu na moment slabý úsměv. Lehce pokyne hlavou. Beru to jako pozdav. Mlčky mu pozdrav vracím. Potom se jeho pohled opět vrátí na zvonky. K jednomu z nich natáhne prst. Kouknu jaké je na něm napsáno jméno. Ta jmenovka tam už musí být dlouho. Je špinavá a celá vybledlá. Ačkoliv mám zrak jako padesát ostřížů dohromady, dá mi hodně práce ty písmenka přelouskat. To jméno je psané takovým starým, okrasným písmem. Myslím že tam je napsáno Puringovi, nebo Buringovi. První písmeno je psané zvlášť okrasně a ještě k tomu je nejvíce rozpité. Zničeho nic se za mojí študující hlavou, pod kterou dále zůstává vojákova natažená ruka, ozvalo „Puringovi“. Ten hlas zněl tiše a ostře. To mě napověděl on. Poodstoupil jsem dál a čekal zda ještě něco řekne. Chviličku jsme na sebe mlčky koukali. Já na něj nechápavě, jako když nadloubeš volovi. On na mě smutně. A on řekl.
„Prosím, pusť mě domů. Slíbil jsem že se vrátím“. I tyto dvě věty byly pronesené tichým, ostrým hlasem. Jeho ústa však zůstavala nehybná. Potom zase odvrátil pohled pryč. Chci mu pomoci, ale jak se dostat do baráku? Zazvonil bych, ale co bych říkal? Že jsem potkal ducha vojáka který mě prosí abych ho pustil domu, a tak vás tedy prosím, otevřte mi dveře. Nebo si mám vymyslet že něco prodávám? Nebo nějakou jinou historku? Žádná nápověda tohoto druhu nepřichází. Ale přišla asi jiná. Pořádně se podívám na dveře. Jsou to takové klasické vchodové dveře, které má snad každý činžák. Dvoukřídlé, na každém křídle s malým okýnkem, dřevěné. Navíc tyhle vypadají dosti schátrale. Chytnu za kliku. Zkouším zda nejsou náhodou odemčené. Nebyly, ale jejich zámek už toho musí opravdu hodně, hodně pamatovat. Myslím, že kdybych za ně vzal pořádně, tak bych je otevřel. Kouknu co na to voják. Ten stojí na svém místě dál. Ruku má připaženou. Sleduje moje počínání. Naše pohledy se střetnou. Přikývne mi. Zase vezmu za kliku. Pořádně na ní zatlačím a ještě se o ty dveře celý opřu. Opravdu povolily. Přidržím tu kliku a pomalu je otvírám. Oči mám nastažené. Bojím se aby na mě z toho šera vchodu někdo nevyběhl. Třeba rozzuřený starý domovník, který nemá rád vetřelce z ulice. Naštěstí tu nikdo takový není. Rychle zapluju dovnitř. Pomalu, s nějvětší opatrností za sebou zavírám. Najednou si vzpomenu na toho vojáka. Já na něj zapoměl. „Vždyť on zůstal venku“ pomyslím si, chystaje se pro něj vrátit. Už tisknu kliku, když tu se ho všimnu. Je tady. Stojí kousek odemne. Povolím kliku. Obrátím se a prohlížím si to tu. Je to normální činžákový vchod. Za vstupními dveři malá plocha. Na jedné straně kaslíky. Na protější stará nástěnka. Proti mně potemělé schodiště. Je tu velké šero a ještě k tomu na mě dýchne podivný chlad starého, cihlového domu. Když spatřím že podlaha je vyskládána bílými a černými dlaždicemi, jako šachovnice, jen těžce polknu. Přesně taková podlaha byla i v tom snu, víte?!“
Kluk pohlédne na doktora. Možná ptoto aby se ujistil, zda mu doktor naslouchá. Doktor sedí pohodlně v křesle, pěkně opřen o vysoké opěradlo, však na jeho otázku reaguje okamžitě. Několikrát přikývne. Chystá se ještě na něco optat. Ale to už kluk, potěšen doktorovým opravdovým nasloucháním, pokračuje dál. Doktor polkne svá slova a poslouchá dál.
„Ale ani tehdy mě ani na zlomek sekundy vůbec nenapadlo to vzdát. Utéct odtud jako malý, ošlivý, vyděšený ratlík, který je pak svým strachem každému pro smích. Možná že mi zase něco, nebo někdo, dodával velký příděl odvahy. Musel mi jí házet tedy pěkně velkou lopatou. Naivně zkouším zda špinavý vypínač na ponuré a zašlé zdi, funguje. „Překvapivě“ nefungoval. Najednou tu stojím zase sám. Voják zmizel. Byl jsem si jist že šel napřed. A tak začnu pomalu stoupat po schodech. Oprýskané, špinavé zdi. Od nespočtu bot ohlazené staré schody. Mohutné, kované zábradlí s nějakými ornamenty. Chladný vzduch s nádechem staroby, vlhosti a plísní. Všudypřítomné šero, jehož celistvost narušuje jen světlo pronikající sem z venku přes malá a špinavá okna na každém mezipatře. Můj sen se stal zkutečností. Šourám se schod po schodu výš a výš. Srdce mi byje o trochu rychleji. Za krk mi sedl malý strach. Moje oči bystře sledují vše, co jim všudypřítomné šero prozradí. Moc toho není. Stále něco nedovoluje aby můj strach vyrost. Stále mě cosi tlačí vpřed. Z šera ještě vychází malované obrázky visící po zdech. Jsou na nich krajiny, květiny a různá zátiší. U žádného z nich se vůbec nezastavím. Přijdu do druhého mezipatra. Napadne mě kouknou přes okno ven. Však sklo je opravdu špinavé, strašně. Chystám se vyjít další sérii schodů. Juknu co mě po ní čeká. Zda mě druhé patro nebude chtít něčím překvapit. A ono chtělo, ale nepřekvapilo, jak jsem říkal: myslel jsem si že šel napřed. U dveří, čelem k nim, stál ten voják. Ruku nataženou a prstem zase ukazoval na zvonek. Stojím si tak s nohou nakročenou na první schod a najednou se mi na tváře, jakož i na mysl, začal drát smích. Ale vůbec nevím proč. Mně osobně tu k smíchu tedy vůbec nic nebylo. Bojovat se svým smíchem a snažit se ho v sobě zadržet je tedy strašně těžké. Však zase mi něco pomohlo. A když se na mě ještě k tomu ten voják zase podíval, tak byl veškerý úsměv pryč. V jeho očích se, i na tu dálku která nás od sebe dělila, dalo číst jako v knize. Byl v ní napsán smutný příběh. O vojákovi, který dal slib že se vrátí domů za každou cenu. Bohužel přitom slibu asi zapoměl, nebo s ní ani nepočítal, snad jí i dokonce podceňoval, na jednu překážku. Byla to překážka která nezpočtu vojákům cestu domů zavřela na vždy. Překážka neodstranitelná, překážka definitivní, chladná, krutá a bolestivá. To že tu teď stojí v podobě mlžného oparu byl snad jeho trest. Trest, který mu dal ten, kdo mu tu překážku do cesty postavil. V jeho očích byl i konec toho příběhu. Až překročí práh dveří svého domova, tak vše skončí i pro něj. Vystoupím těch pár schodů. Jeho pohled patří jen a jen mně. Jako by sledoval svojí výhru. Jak vy by jste sledoval jak vám pokladní vyplácí sto milionů jenž jste vyhrál v lotérii. A tak stejně jako ve snu stojím zase před dveřmi. Sen je zkutečnost, zkutečnost sen.
Překvapuje mě že jsem byl úplně klidný. Ani jsem vůbec nepřemýšlel nad tím co budu říkat až mi někdo otevře. Na dveřích byla zašlá jmenovka. Dveře špinavé a různě oprýskané a poškrábané.
Juknu na vojáka. Ten mi jen přikývl a na jeho rtech, jakož i na jeho celé tváři, jsem mohl poprvně vidět jeho radost. Pousmál jsem se na něj také. Měl jsem radost z toho jak jsem mu pomohl. Bylo to pro mě jako by jsme došli na konec dlouhé, předlouhé cesty. Na jejím konci je jeho vyplněný slib a jeho znovusetkání s jeho nejblžšími kteří tu na něj stále čekají. Byl to nádherný pocit.
Zmáčknu zvonek. Ozvalo se hlasité a ostré zadrnčení. Až jsem se málem lekl. Pak byl několik vteřin naprostý klid. Jen odněkud přilétla nějaká muška a začala mi létat kolem hlavy. Už jsem se po ní chtěl ohnat, když přelétla k vojákovi. Jeho úsměv byl ještě větší a z očí mu dokonce začaly kapat slzy. Zdvihl ruku, natáhl dlaň. Muška mu na ní ihned dosedla. Koukal na ní. Smál se a plakal. Však naprosto potichu. Jako když vypnete zvuk. A to tak že úplně.
„Co jé? Kdo jé?“ ozval se přes dveře ženský hlas. Byl uječený, mladý a ne moc sympatický. Než jsem se vzpamatoval a než jsem stačil cokoliv říci, byl tu zase.
„No co jé? Co mi chcete? Kdo je tam?“.
Najednou jsem se toho hlasu bál. Bezradně kouknu na vojáka. Ten má dál ruku s nataženou dlaní a usmívá se na mušku. Asi nějak vycítil můj pohled. Kouknul na mě a přitom druhou rukou pokynul směrem ke dveřím. Jako by mě uváděl dál. Do ticha bylo slyšet jak osoba za dveřmi vyndavá bezpečnostní řetízek. Prudce se otevřou dveře. Nevím na co koukat dřív. Jak se otevřely dveře tak do nich voják bezeslova vplul. Ještě jsem si všiml jak mi poslal svůj poslední pohled. Tím mě asi děkoval. Ve dveřích stála vstekle rozkročená nějaká ženská. Ještě jsem čučel jak kolem ní voják nepozorovaně prolul ale to už mně z civění vytrhla její slova.
„Co jé? Cosi přejete?“ potom co mě uviděla tak trochu obrátila. Její hlas už tak vstekle nezněl.
Oba dva jsme na sebe nevěřícně koukali. Vypadala jak feťačka která se právě probudila. Na sobě špinavé červené přiléhavé kahoty a ošumtělý, vytahaný, modrý svetr. Své krátké blonďaté vlasy rozcuchané. V obličeji bledá a v očích pocit otupělosti. Její tvář byla krásná, však přesto přes všechno už nikdy nebude mít šanci vyniknout.
„Sory, já myslela že ste nikdo jinej? Co jé? Co tu chceš?“
Ale já ze sebe nedostal ani větu v kuse. Stál jsem tam a nesmyslně koktal. Ještě jednou si mě změřila pohledem. Pak se nelibě zatvářila a v její tváři bylo cítit něco jako největší pohrdání.
„Hmmm. Víš co? Radši vypadni. A pěkně rychle.“
Na další moje slova už nečekala. Bouchla dveřmi až to po celém tichém schodišti jen zadunělo.
Najednou jsem si připadal, že veškerá dodávaná odvaha je pryč. Přepadl mě strach, úzkost i odpor k tomuto špinavému a zatuchlému baráku. Chtěl jsem být co nejdříve pryč. Utekl jsem od tamtud a bylo po všem. Venku bylo krásně a všechny dny potom byly klidné a bez starostí“.
Kluk si rukou promnul oblyčej. Vstal, protáhl si záda a chystal se k odchodu. Sestra s doktorem na něj překvapeně koukají. Když spatří jak na něj koukají, zarazí se.
„Děje se něco?“
„Já bych měl na vás ještě několik otázek. Sedněte si ještě na chvíli. Prosím“
Doktor zůstává ve svém křesle sedět dál. Kluk trochu znejistí.
„Né díky, já už musím jít“.
„Vy si o tom nechcete popovídat?“. Doktor nevěří tomu co slyší.
Kluk udělá pár kroků k doktorovému stolu. Chvíli váhá ale na konec si nesedne. Na jeho otázku jen zakroutí hlavou. Přitom se tváří sebejistě a z doktorového přístupu, kulantně řečeno překvapeně. Překvapují se vzájemě. Doktor začíná z jiné strany. Pokouší se ho nějak „zdržet“. Chce aby si sedl.
„Vyprávěl jsi to moc hezky.“
Na klukově tváři je vidět malý stydlivý úsměv a přes rty přecedí „díky“.
„Tak trochu jsem si to připravoval. Nechtěl jsem přijít k vám a začít vám tu povídat něco páté přes deváté. Ještě by jste si o mě myslel že jsem magor co ani neumí skládat věty. A ještě k tomu toho mám plnou hlavu a to se povídá pěkně vždycky“.
„A proč jsi sem vlastně přišel? Chtěl jsi mi jen povědět tvojí historku?
Doktorův vlídný hlas je rázem pryč. Dvě poslední otázky kluka i sestru zarazily.
„Tak sedneš si nebo ne?“
Kluk začne koktat. Sednout si nechce už vůbec. Je vylekaný. Sestra vstekle kouká na doktora.
Doktor zvyšuje hlas a tváří se nepříjemně: „Takže si nesedneš?“
Kluk jen zakroutí hlavou.
„Tak čau a až sem půjdeš příště tak si rozmysli jestli chceš pomoc nebo né. Jasný?“
Kluk jen udiveně kývne a za pár vteřin už za ním sestra zavírá dveře.
Tím u ní doktor definitivně prohrál.
Kapitola devátá

Voják a mladý Jitus

Kluk začíná mluvit. Doktor je rád že ho tím svým výpadem nijak moc nevyplašil a se zájmem čeká na jeho slova. Jeho myšlenky na svět mimo tuto místnost jsou pryč. Sestra si spokojeně dělá svoji práci. Vše vypadá jak by vypadat mělo. Bohužel ne vždy je všechno tak jak vypadá, nebo jak to nedokonalé lidské oko vidí a hlava se srdcem cítí.
„ Domů chodím přes náměstí. Tam jak je ten pomník vojáků z první světové války. Na něm stojí voják. Je schrbený, smutně kouká k zemi a někam se velmi sklesle šourá. V jedné ruce drží přilbu a ve druhé ruce má pušku. Tu za sebou táhne a vypadá, že už dál nemůže. Asi brzy padne únavou k zemi. A kdo ví jestli se ještě někdy zvedne.“ Jitus dokončil smutně větu. Chvilku mlčí. Pak trochu ožije a optá se doktora jestli ví jaký památník má na mysli. Doktor souhlasně pokyne hlavou.
„A všiml jste si pane doktore kolik je na něm jmen?“ Kluk nedá doktorovi vůbec čas cokoliv odpovědět. Nadšeným hlasem s náznakem pokory si odpoví sám. „Padesát osm. Padesát osm jmen padlých vojáků jen na tomto pomníku. A víte kolik pomníků je v celém našem městě?“
Doktora jeho otázka samozřejmě překvapí. To opravdu neví. Jen tak trochu tuší. Typuje že by jich mohlo být asi tak pět. Kluk na něj chvilku kouká. Potom zakroutí hlavou.
„Ne ne. Je jich sedm. Na tomto je tedy padesát osm jmen. Na druhém je třicet dva jmen, na třetím šedesát jedna, na čtvrtém dvacet devět, na pátém čtyřicet šest, na šestém osmnáct no a na sedmém dvacet tři. Takže celkem dohromady dvěstě šedesát sedm jmen. Tolik padlých jen v našem městě. Když přijedete do každého města, i do té nejmenší vesničky, tak všude uvidíte další památníky, nová a nová jména. I v té nejmenší vesničce, kde nemají žádný obchod, hospodu ani pořádný kostel, tak i tam najdete na návsi stát pomníček s alespoň pěti jmény. Je mi líto jak se na tyto padlé strašně zapomíná. Na některých pomnících jsou i malé, keramické podobenky. Někdy je tam i místo kde ten voják padl. Nebo kde ho viděli naposledy“. Mladík utichne. Smutně hledí k zemi.
Doktor vidí jak je mu to líto. Opravdu líto. Ten kluk to nehraje! Po chvíli Jitus pokračuje dál.
„Když vím jaké se za první války děly hrůzy, snad ještě větší než za druhé, když si pak na pomníčku přečtu že onen voják nebyl nikdy nalezen a z černobílé fotky se přitom na mě smutně usmívá kluk, který by teď třeba mohl být mým prapradědou, tak mě z toho přejede mráz po zádech. Je mi jich líto, strašně líto. Proč se na ně vůbec nemyslí? Proč? Protože bojovali za císaře pána?“. Jeho hlas ke konci razantněl, však s posledním slovem bezradně padl. Doktor měl za to, že mu kluk nevědomky právě odhalil svůj problém. To byla jeho další, již čtvrtá chyba. Jal se ho řešit.
„Nebudem si tykat?“
Kluk překvapeně pozdvihl hlavu. Takovou nabídku nečekal. Souhlasně přikývl. Doktor byl rád. Však slzy v klukových očích ho zarazily. Takového mladého vlastence tu ještě neměl.
Doktor si v hlavě velice rychle připravil svoji další taktiku. O hodně rychleji ji mohl vzít, zmuchlat a celou zahodit, když kluk v křesle začal zase povídat.
„No a když minu ten pomník, tak pokračuji dál. Projdu několik ulic ve kterých stojí staré domy. Takové ty předprvorepublikové, co když do nich vejdete, tak se pak před vámi rozevře široký dvůr a kolem dokola samé pavlače. Potom ještě projdu dvě ulice no a jsem doma“.
Kluk zmlkne. V hlavě si několik minut rovná co bude povídat. Doktor sedí v křesle. Je jako divák který čeká v kině než se zhasne sál a začne běžet jeho oblíbený film. Gong, film začíná.
„Jsou to už skoro dva týdny, dnes je to třináct dní, co jsem měl takový sen. Jdu po ulici. Okolo samé vysoké činžáky. Ulice jsou smáčenné po přešlém dešti. Vzduch je nádherně svěží. A ikdyž je podvečer, tak sluneční paprsky ještě začínají pobíhat mezi baráky. Nebe je zase modré. Jen tu a tam jsou ještě na něm zbytky po tom ošklivém mraku. Takové hnusné, rozmazané šmouhy. Byl jsem před deštěm skrytý v nějakém průjezdu. Když ten prch přešel, tak jsem na ulici vylezl jako první. Byl jsem na té široké a dlouhé ulici úplně sám. Jako by snad byla půlnoc. Ale nebyla. Mohlo být něco kolem osmnácté. Lehkým krokem směřuji k cíly mé cesty. K cíly, kde mám za úkol předat obálku a tak podat zpávu. Tu nejsmutnější. Těm, kteří celou dobu doufají, že takovou zprávu nikdy nedostanou. Ale oni jí dostanou. Právě odemně. Z mých rukou. A za pár minut. Ten úkol mi dal ten nademnou. Ten, kdo sleduje moje počínání. Ten, kdo řídí směr a rychlost mých vojenských kroků. Ten, kdo dělá mojí budoucnost. Můj štábní velitel. Tento úkol jdu vykonat již po několikáté. Začínám být na něj specialista. Počítám s každou reakcí. Šok, žal a smutek mají nespočet podob. A já jsem připraven na všechny. Tedy alespoň doufám. V tuto chvilku jim zbývá ještě tak čtvrt hodiny nadějí a doufání v dobrý konec všeho co se právě teď odehrává. Je mi jich líto. Je mi líto i jejich nadějí. Chudák jejich syn, bratr, otec, nebo kdo to vůbec byl. Na tom nezáleží. Záleží na tom, že pravděpodobně už nikdy neuvidí toho, koho milovali, kdo jim byl oporou a na koho tak dlouho čekali. A kdyby ho náhodou viděli, tak by to pro ně bylo něco strašně strašného, tak nepopsatelně hrozného, že na to raději dál ani nechci myslet. Doufám pro jejich dobro, že ho nikdy neuvidí. Bude jim muset stačit za pár let někam položit smuteční kytici. Pravděpodobně to bude velký pomník s jeho jménem. A s jeho jménem na něm bude ještě mnoho dalších. Že by mohli položit kytku přímo na jeho hrob, tak o tom pochybuji. Patrně skončí ve společném. Tedy pokud nešlápl přímo na minu, nebo nedostal přímý zásah z děla. V takovém případě by mohli pochovat leda tak ohořelé cáry jeho průkazu. Najednou mi přejede strašný mráz po zádech. Až se zastavím. Zahazuji své chmurné myšlenky a zaměřuji své pohledy na čísla baráků. Díky těm smutným myšlenkám mi cesta vesele uběhla. To je ironie. Inu jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Jsem u toho baráku. Stojím čelem ke dveřím. Ještě si upravím svoji uniformu. Upravím si opasek a pro jistotu ještě zkontroluji, zda mám opravdu zajištěnou pistoli. Nerad bych aby došlo k nějaké nehodě. Zhluboka si oddechnu a beru za kliku. Vstupuji do potemnělého vchodu vysokého činžáku. Pomalu stoupám po schodišti, které jen chabě osvětluje světlo z venu, prodírající se sem přes špinavá skla nevelkých oken. Napadne mě, přoč ty okna někdo neumyje, avšak zápětí si to sám zdůvodním. Je válka a lidé mají jiné starosti. To šero však ve mně vzbudí námitku. Není ta válka jen zámika pro to aby ti lidé ty okna tady nemuseli umývat? Jo jo, v mojí hlavě to žije. Nejrůznější myšlenky v ní mají pré a jeden rozum to všechno nemůže stihnout. Jsem na mezipatře. Zbývá mi ještě několik schodů do toho správného patra, k těm správným dveřím. Chvilku stojím na místě. Vydýchávám se. Odtud, i přes to šero, vidím už ty dveře. Můj první pohled na dveře způsobyl, že moje srdce se rozkmitalo na velké obrátky a cítil jsem jak tlak krve nafukuje moje žíly, žilky a tepny. U dveří někdo stál. V tu chvíli jsem ani sám nevěděl proč jsem se vůbec tak moc lekl. Nepřátelský voják s granátem v ruce a nabitou puškou to určitě nebude. Na strašidla nevěřím. Tak nic horšího to být nemůže. Po prvním delším, zkoumavém pohledu, mě to připadlo na nějakého vojáka. Na nějakého, našeho, vojáka. Uklidnil jsem se a začalo mě zajímat co tu chce. Dech byl taky už normální. S tragickou zprávou v ruce v obálce s kulatým kazítkem a černým pruhem pomalu stoupám po zbývajících schodech. Opatrně. Pomalu. Abych se snad ještě znova nezadýchal.
Vyšlápnu poslední schod. Ten voják o mně do té doby asi vůbec nevěděl. Až zvuk okované podrážky dopadající na černobílé, kamenné dlaždice zvedl vojákovu pozornost. Odvrátil svůj pohled od dveří. Pohlédl na mě. Já kouknul na něj. Že by to byl můj nějaký známý, to jsem vůbec nepředpokládal. Vlastně mě to ani nenapadlo. A to bylo dobře, neb jsem se ušetřil zklamání. Naše pohledy se střetly. Toho chlapíka jsem nikdy neviděl. Od pohledu jsem mu tipoval tak padesát. I přesto mi byl hned sympatický a najednou jsem věděl že tu žádné problémy nebudou. Naše oči byly ve stejné výšce. Měl je hnědé, hluboké a byla z nich cítit taková , taková zvláštní dobrosrdečnost. Obrovský klid. Podivná touha po něčem nedosažitelném ale i velký chlad. Ten jako by do jeho očí přicházel přímo z jeho duše, z jeho srdce. Můj pohled ucukl. Vlasy měl tmavé, pečlivě učesané na pěšinku. Pod nosem malý knírek a na bradě malou bradku. Pak mě hned začaly zajímat jeho výložky. To abych se náhodou nedopustil prohřešku vůdči vojenskému řádu. Tím by mohlo být nepozdravení nadřízenné šarže tou menší. On však vůbec žádné výložky neměl. Neměl ani žádnou zbraň. I opasek mu scházel. I já, taková malá myška, jsem měl na každém rameni jednu pecku. Tím moje sebevědomí maličko stouplo. Zároveň mi to všechno začínalo připadat nějaké divné. Napadlo mě jestli náhodou nedezertoval. Né že by jsem se chtěl na něj díky mé pecce nějak vytahovat, ani jsem nechtěl aby pozdravil on mě, ale věděl jsem že se s ním mohu bavit úplně normálně. Tak jsme tam chvíli stáli proti sobě, vzájemně se prohlížejíc. Pak už mi přišlo že to stačí. Nebudem se tu přeci obdivně prohlížet jako dva co si vzájemně padli do oka. „Zdravím vás, copak tu děláte?“. Prolomil jsem tu hráz mlčení, kterou naplňovala podivná sympatie. On však neřekl ani slovo. Jen na mě stále koukal. „Ty jdeš také za nima?“. Na to mi také nic neřekl. Jen pokývl hlavou a do jeho tváře padl smutek. „Tak zazvoň“ řekl jsem. On jen zakroutil hlavou. Poodstoupil dál, pokynul rukou na zvonek a vlídně se na mě zase usmál. Přistoupil jsem tedy ke zvonku. Ještě než jsem zazvonil tak jsem se podíval znova na toho spoluvojáka. Vlastně spíš asi dezertéra. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a natažená ruka ke zvonku mi povolila. Ten chlapík stál ode mne zase o něco dál. Spokojeně na mě hleděl a v ústech měl dlouhou fajfku. Byla bílá, malovaná se zavěšenou bambulí. Klidně z ní bafal. Moje překvapení přešel zase beze slova a jen mě pokynutím ruky vyzval abych už konečně zazvonil. Jako by tatínek přikazoval synovi co má udělat. Beze slova, jako ten nejposlušnější synek, jsem ho poslechl. Stojím s upřeným pohledem přímo proti dveřím. Vteřiny zbývající k otevření dveří mi rozbuší srdce.
V hlavě mám připraveno co budu říkat. Jsou to staré, dobré, otřepané fráze, kterými však přináším všem jen žal, bolest a utrpení. Komu tyto fráze řeknu, ten má život zkažený. Ale už jsem si zvykl.
Tvářím se smutně, až dojemně. Chci totiž aby ten kdo otevře okamžitě tušil co se děje a jakou zprávu jim přináším. Když uvidí smutného vojáka beze zbraně, který v ruce svírá obálku s černým pruhem, musí dotyčnému přejet mráz po zádech a musí začít plakat sám od sebe. Aniž bych já musel cokoliv říkat. Tím je tento úkol pro mě o hodně lehčí, proto to můžu ještě dělat. Jinak bych se z toho asi brzy zbláznil. Pak by možná zase jiný voják dostal úkol, aby donesl obálku s černým pruhem matce mojí.. A to bych nerad. Za necelé dva roky jsem roznesl už zhruba sedm stovek obálek. Vlastně ani nevím jestli jsem ještě voják, nebo jen pošťák v zelené uniformě. Prostě mě někdo navlékl do zeleného a poručil roznášet. Už ani nevím kdo. Ale teď nad tím nebudu přemýšlet. Po mém prvním zazvonění se vůbec nic nestalo. Nikdo neotevřel. S nádechem bezradnosti kouknu na toho chlapíka vedle. Ten mě dál beze slova pozoruje. Popotahuje ze své fajfky. Vypadá spokojeně. Gestem ruky mě pobídne abych zazvonil ještě jednou. Bez váhání to udělám.
Pár vteřin poté je za dveřmi slyšet slabé zarachtání. Hned mě napadlo že to byl řetízek na dveřích. Někdo ho už vytahuje. Pak ten někdo otáčí klíčem v zámku. Dveře se pomalu otvírají. Za nima je někdo opatrný. Škvírou mezi dveřmi na mě zvědavě kouká staré oko. Kdybych byl nějaký gauner tak kopnu do dveří a je po opatrnosti. Řetízek se přeci ze dveří vyndavá až potom! Dveře mi otevřela stará paní. O hlavu menší než já. Dlouhé šedivé vlasy stažené do culíku. Její obličej i přes její stáří vyzařoval jakousi příjemnou energii. I ona, stejně jako ten chlapík vedle, mi byla na první pohled sympatická. O to víc mě najednou začal bolet důvod mé návštevy. Dnes jsem smutek vůbec hrát nemusel. Na sobě měla šaty s malinkými modrými kostičkami. Kolem pasu měla upnutou zástěru. Jak otevřela dveře naplno, okamžitě se kolem ní na chodbu prohnala nádherná nasládlá vůně s příchutí vanilky. To bude určitě bábovka, nebo buchty. Možná i koláče. Teď je ta dobrota určitě na stole. Právě pocukrovaná a čeká až příjdou Ti, pro které je stvořena. Je stvořena pro ty, které má tato paní ráda, za které se modlí a přeje jim všechno nejlepší. Bohužel jedno její srdce již dotlouklo. Bylo provrtáno kulkou, roztrháno šrapnelem, otráveno plynem, nebo se stalo něco jiného. Něco co ho prostě jen zastavilo. Něco, co mu sebralo všechnu sílu aby tlouklo ještě dál“.
Najednou bylochvíli ticho. Doktor zpozorněl. Sledoval kluka. Byl zvědavý co bude dál. Kluk zadumaně hledí před sebe. Nevypadá moc smutně. Spíš se zdá, že si v hlavě zase srovnává co bude povídat dál. Třeba si chce na tom svém povídání dát záležet. Možná chce ten svůj příběh podat doktorovi jako nějaká kniha, jenž byla napsaná spisovatelem velmi valného nadání.
„Takže mi tedy otevřela nějaká stará paní. Její pohled mě přejel od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě. Začala se na mě hned usmívat. Ten úsměv byl srdečný a strašně vřelý. Hned jsem si vybavil mojí babičku. Ta se na mě také tak zubila. Však úsměv této paní nepatřil mě. To jak se na mě okamžitě začala usmívat, na mě, na naprosto cizího člověka, tak to mi přišlo hned nějaké nezdravé. Její první slova mi to jen potvrdila. S neutuchajícím úsměvem na rtech mě oslovila. Řekla mi: „Frantíku, no konečně jsi se nám vrátil. Pojď rychle ke stolu, zrovna jsem dopekla buchty.“ Ta paní si svůj život žila již někde úplně jinde. Bylo mi jí líto ještě o něco víc. Hořce, nebo soucitně jsem se pousmál a řekl jí že nejsem František. Zůstala na mě nechápavě civět. Oči jí zvážněly, však na rtech úsměv zůstával. „Ale ty přeci musíš být František, kdo jiný by jsi byl?“ zeptala se mi s takovým divným, snad pobaveným, tónem. Zakroutil jsem hlavou a snažil se tvářit co nejsmutněji. Pak jsem jí řekl že mám pro ni velmi, velmi smutnou zprávu. Ukázal jsem jí tu obálku. Ale potom se stala věc, která by se v normálním životě určitě nestala. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec nevím jméno toho padlého. Ani věk. Paní si tu obálku pomalu převzala. Opatrně ji držela v ruce, jako by šlo o něco stašně křehkého a beze slova na ni zírala. Patrně i ona pochopila co ten černý proužek znamená. Ruce se jí trochu třásly. Stál jsem od ní opodál a byl připraven na jakoukoliv reakci. Jak ji tak sleduji co bude dělat, tak si v hlavě připravuji nějakou úhybnou odpověď. To kdyby se náhodou optala na to, kdo že z jejích nejbližších už nikdy nepřijde domů. Stojí dál mezi dveřmi. Hlavu má sklopenou k obálce, nic neříká. Připadlo mi že se jí bojí rozbalit. Jejím rozbalením přijde o jednoho ze svých nejbližších. Obálku obrátila a opatrně, jako nejcenější klenot, jí strčila do kapsy na zástěře. To mě samozřejmě překvapilo.
„Řekněte mi to prosím Vás vy. Já moc špatně vidím. Kdo?“ promluvila ke mně hlasem plným smutku a z očí jí tekly pramínky slz. Krk se mi sevřel. Přišlo to co jsem nechtěl.
Vykoktal jsem ze sebe jen to, že to nevím. Bylo mi hrozně. Trapnota bylo jen slabé slovo.
Naštěstí díky praxi jsem ze sebe pčeci jen něco vykoktal.
„Ale paní to já přeci nemohu vědět. Já jsem jen doručovatel“. Paní chápavě kývla hlavou. Vyndala obálku z kapsy a podala mi jí. Pak mě poprosila abych to tedy otevřel a přečetl já. Ochotně jsem souhlasil. Alespoň nějak jí mohu pomoci. K dnešnímu dni už budu číst asi padesátou obálku. Obřadně začnu s rozbalováním obálky. Jedním okem sleduji paní. Najednou se paní obrátí a odchází do útrob bytu. Přestanu s rozbalováním. Sleduji další dění. V bytě se nic neděje. Otočím hlavu a juknu na vojáka. Ten dál stojí opodál se spokojeným výrazem, bafajíc s chutí ze své dlouhé bílé fajfky. Spokojeně na mě mrkne. Ale to se už paní vrací. Začnu dál rozbalovat. Paní v ruce drží dvě černobílé fotografie. Jak jsem daleko s rozbalováním úplně přeskočí.
„Tak to je František“ ukáže mi první fotku. Koukám na ní a jak se to sluší, uznale pokyvuji hlavou. Na černobílé fotografii vidím stojícího mladíka opřeného o židli. Na ní sedí žena. Poznávám v ní tu paní. Ten kluk, nebo mladík, nebo jak mu říci, má pečlivě ulízané vlasy na pěšinku. Bodavý, upřený pohled a holou tvář. V druhé ruce drží klobouk. Najednou slyším že mi paní něco říká. V jejím hlase je cítit trochu studu a pocitu trapnosti. „Promiňte mi to jak jsem si Vás spletla s Františkem. Já byla asi nějaká rozespalá, či co“. Odtrhnu pohled od fotky. Usměju se na ní a řeknu jí že se nic nestalo. Spokojeně přikývne a hned mi ukáže druhou fotku. „To je můj manžel“. V jejím hlase nějak cítím že ho má porád moc a moc ráda. Na fotce sedí plnoštíhlý pán. Je to fofografie z nějakého ateliéru. Stejně jako předchozí. Okolo nic není. Pán je v obleku, spokojeně se usmívá a v ruce drží dlouhou, bílou fajfku s třásněmi na konci. Hned v něm poznávám toho vojáka vedle mně. Vjede do mně jaké si natšení. Jako bych té paní přinášel velmi dobrou zprávu. Její muž tu stojí vedle mně. Vrací se domu, je živ a zdráv. Během několika vteřin je mé nadšení pryč. Odnesla ho ta obálka kterou jsem já přinesl a teď jí tady držím v ruce. Pakliže se jí muž vrací, tak v obálce musí být jméno František. V jeden den, v jednu hodinu, v jednu minutu se dozví že se jí vrací manžel a zároveň uslyší i o skonu svého jediného syna. Raději na to dál nemyslím. Pokračuji v rozbalování. Paní mi nedočkavě hleděla na ruce. Na jejího manžela stojícího opodál, vedle mně, jsem úplně zapoměl. Nechci to dál protahovat. Vyndavám list papíru z obálky. Očima přejíždím řádky plné omšelých a srdcervoucích frází. Konečně jsem došel k tomu jménu.
Hlasitě, však co možná s největší účastí, řeknu to jméno. Byl to Rudolf. Paní pomalu odložila někam za dveře fotku s mladíkem a na srdce si přitiskla tu fotku s jejím manželem. Samozřejmě se jí chtělo plakat, však svůj pláč zatím potlačila. Alespoň pro tuto chvíli. Dokud se za mnou nezaklapnou dveře. Poděkovala a chystala se zavírat dveře. Svůj pláč již patrně dál udržet nemohla. „Počkejte prosím Vás. Nezavírejte ještě! Váš manžel nezemřel! Je tu se mnou!“.
Jak jsem to na ní vybaf, tak se trochu až lekla. Očima plných slz na mě překvapeně pohlédla.
Ukázal jsem prstem na tu fotku s tím starším pánem, kterou měla dál přitisklou jednou rukou na srdci. Na tvář se mi dral úsměv. Byl jsem hrozně rád že jí můžu říci tak dobrou zprávu.
„Váš pan manžel nezemřel. Je tu! Stojí tady vedle mne!“
Bylo mi, jako bych jí oznamoval hlavní výhru ve sportce. To překvapení, ten údiv a radost, která s každou sekundou stoupala, tak to si budu pamatovat snad na věky.
Poodstoupil jsem od dveří a ukázal rukou do prava. Paní vyběhla ze dveří a koukla tím směrem.
Tam však bylo prázdno. Nikdo tam nestál. Nikdo si tam vesele z fajfky nebafal.
Bylo tam jen prázdno, šero, chlad, holá zeď a černobílé dlaždice.
Čelist mi spadla málem až na hruď. Oči byly vykuleny jak pinpongové míčky. Po čele mi začaly stékat chladné, vysokohorské bystřiny a mozeček vůbec nevěděl co má dělat.
Jen jsem něco za koktal a udělal jsem několik kroků do těch míst. Tam ale opravdu nikdo nebyl. Koukal jsem různě kolem sebe, koukal po schodišti na horu i dolu, však po vojákovi nebyla ani stopa. Dokonce nebylo cítit ani žádný kouř z fajfky. Vůbec nic. Než jsem se vzpamatoval, tak dveře byly zavřené. Připadal jsem si hrozně. Byl jsem vykolejen z vojákova zmizení, ale víc mě mrzelo, že si ta paní o mně teď myslela, že jsem si z ní dělal srandu. Odpornou, krutou, nechutnou. Tím mohla být její bolest a žal ještě větší. Bylo mi hrozně. Na dveře zaklepat a omluvit se, tak na to jsem odvahu nenašel. Rychle jsem seběhl ze schodiště a byl hrozně rád, když mi ostré sluneční paprsky zase bodaly do tváře. Mhouřil jsem oči a rychlým krokem odcházím od toho baráku. Chci mít všechno co nejrychleji za sebou. Rychle na to zapomenout.“
Aniž by klesl hlasem, přerušil své povídání. Byla to jako nečekaná tečka, náhlá přestávka.
Doktor, jak to má ve zvyku, mu zase nechal pár minut čas. Přitom si čmáral něco na papír a dělal jako by nic. Však jedním okem ho stále pozoroval. Co nejnenápadněji. Chtěl se vyhnout tomu, aby si ten kluk začal myslet, že ho doktor pozoruje jako nějakého chromého, pokusného králíka. I to by se mohlo stát. „Jeho“ lidé jsou nevyspitatelní a sebemenší důvod může mít zdrcující následky. Jako projíždějící auto na malého, lezoucího šnečka po silnici. Kluk seděl v křesle. Neopíral se. Seděl rovně. Ruce měl položeny na opěradlech. Ukazováčkem a prostředníkem pravé i levé ruky si bubnoval jakýsi rytmus. Nevěděl kam s pohledem. Nakonec se zadíval skrz okno ven. Někam do daleka. Doktor, aniž by k němu zdvihl pohled se ho opatrně zeptal zda li to je všechno.
Tato otázka kluka z jeho napůl zasněného a dalekého pohledu neurvale vytrhne.Doktor uhodil hřebíček na hlavičku. To hned poznal. To víte, léta praxe jsou léta praxe. Odložil tužku. Ruce položil na stůl a s pohledem na kluka čekal co bude dál. Copak mu asi ještě poví?
„No, ona tu je ještě jedna věc“ špitne nesměle mladík koukaje smutným a trochu i stydlivým pohledem do chápavých doktorových očích. Doktor z nich cítil klukovu důvěru. A to byl rád.
„Tak copak se ještě děje?“
Na doktorovo vlídné pobídnutí mladík začne ještě povídat dál. Venku svítí slunce, vane slabý vítr.
„Víte, tento sen se mi zdál jen jednou. Když jsem vyšel z toho baráku a slunce mi zasvítilo do očí, tak v tu chvíli mě probudilo sluníčko, které mi svítilo do pokoje přes poodhrnutý závěs. Celý den jsem na ten sen musel myslet. Porád mi zůstaval v hlavě a nechtěl pryč. Celý den pak proběhl klidně a bez problémů. Byl to tedy naprosto normální den, kterých je do roka tak nejméně třista padesát. Avšak jen do té doby než jsem se vydal jít z práce domu. Domu z práce jdu cestou, kterou chodím už léta. Právě kolem toho vojenského pomníku. Asi jsem měl jít ten den jinudy. Ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Ten můj sen v hlavě během dne přehlušily nejrůznější jiné události a problémy. Jenomže když bylo po práci a po pracovních problémech, tak se vrátil a s plnou silou. Pomalu jsem se šoural k domovu. V hlavě se mi točila ta stará paní v kostkovaný zástěře, starý činžák, můj pohled na obálku s černým pruhem, ten voják s fajfkou a i to tmavé zákoutí které pak po něm zůstalo. Bylo mi jich zase líto. Nechtěl jsem si z toho dělat nějakou velkou depresi a tak jsem si říkal, že to byl jen pouhý sen. Jenomže z druhé strany mi cosi tlačilo k myšlence opačné. Ano, byl to jen sen, však podle pravdy. Něco takového, kdy někdo z rodiny padl se samozřejmě stávalo. Někdy padl syn, někdy otec, někdy otec i syn, někdy s nimi i strýc, bratranci, no prostě všichni. Na druhou stranu jsem si pokoušel namlouvat, že třeba někdy nepadl nikdo, ale tomu jsem sám nevěřil. Ani jsem to pořádně nepostřehl a došel jsem k tomu pomníku. A to bylo jako bych spatřil nějakou modlu, nebo něco takového. Chvíli na něj koukám z chodníku přes silnici. V té chvíli jsem měl v hlavě už jen můj sen a první válku. Nejvíc mě na něm přitahovala malinká, zlatou barvou malovaná, písmenka jmen těch co se už živý domů nikdy nevrátili. Pohled od nich neodtrhnu a přecházím silnici. Začnu číst ta jména. První byl František Brunďábek. Najednou se mi v hlavě vybaví obraz vojáka. Běží spolu s ostatními po nějakém poli. Temné nebe. Dokola to bouchá a duní. Kolem nich problýskávají vybuchující granáty a rozlétávající se šrapnely kosí jeho spoluvojáky jako kosa suchou trávu. On ale běží dál. Několikrát i vystřelí. Najednou se mu však hlava prudce zakloní a temenem hlavy prolítne žhavá kulka. Udělá mu ještě díru v přilbě a letí kamsi do daleka. Jeho tělo se předkloní, udělá ještě ze setrvačnosti několi kroků a dopadá do klubka smotaného ostnatého drátu. Zůstává na něm viset jako nějaký vrabčák co se právě chytil do sítě.
Přejdu k dalšímu jménu. To bylo myslím, Josef Bydlík. Najednou mám v hlavě vojáka jiného. Stojí v zákopu a s puškou v ruce čeká spolu s ostatními útok nepřítele. Stmívá se. Je však ještě docela dobře vidět. Nebe je zatažené a prší. V zákopu bahno a špinavé louže. Zákop i řada napjatě čekajících vojáku se táhne až do nekonečna. Najednou je slyšet jak někdo volá „Plyn! Plyn! Nasaďte si rychle masky!“. V zákopu propukne panika a mírný vítr k nim žene oblak mlhy. Zahazují pušky a každý se sápe po své plynové masce schované ve svém vaku. Nervozitou a strachem se jim klepou ruce. Je slyšet první křečovitý kašel s hlsitým nářkem. Kolem něj začínají v křečích padat k zemi první vojáci. Jako mouchy postříkané byolitem. On měl masku nasazenou mezi prvními. Chvíli se zdá že v ní už klidně dýchá. Najednou mírně zakašle. Pak znova. Zase a zase. Klepoucí se rukou si chytne krk a druhou dá na hrudník. Masku má stále na obličeji. Kašel přešel do obrovských až nechutných křečích. Klesl na kolena. Rukama si křečovitě svírá krk a hrudník. Jeho tělo se kroutí a přes masku je slyšet smrtelné chroptění. Pak se svalí na bok. Jeho tělo se v blátivém dně zákopu svijí jak dešťovka. Po krátké chvíli je klid a konec.
Když si přečtu druhé jméno, už si ho nepamatuju, tak vidím jak nějaká skupinka lidí má mezi sebou vojáka. Je to na dvoře nějakého rozbořeného statku. Obytné stavení je vypáleno a zbyl z něho jen komín. Stodola je také vypálená, ale zbyly z ní obvodové zdi a vrata. Ti lidé jsou v civilních hadrech, na hlavách čepice a beranice s rudými hvězdami. Kolem toho vojáka vytvořili kruh. Voják má kolem krku smičku a civil za ním ho drží za konec toho lana. V té formaci přijdou až ke vratům. Rusky na něj začnou něco řvát. Pak se na něj všichni vrhnou a začnou ho mlátit. Brání se. Dlouho a statečně. Ta skupinka hajzlů s ním má víc a víc problémy. To víte, on zkušený a statečný voják, oni, jen chudí, negramotní bolševíci. K zemi padá první bolševík. Po chvilce i druhý. Tu od někud vyběhne nějaký chlápek. Taky civil s rudou hvězdou na čepici. V ruce má pušku. Za běhu jí natahuje. Přiběhne k nim a bezeslova střelí toho vojáka do hrudi. Rána ho odhodí na vrata. Sesune se po nich k zemi. Na vratech je krvavá šmouha. Bolševíci vstávají ze země. Lízají si rány a tváří se vítězně. Voják je opřen o vrata. Chroptí a je celý od krve. Bohužel od své. Postaví se zase kolem něj. Sledují jak skonává. Pak tomu s puškou něco řeknou. On udělá několik kroků vzad. Oni také poodstoupí. Bolševík s puškou natáhne, zamíří a střelí. Vojákovi cukne hlava a z ní ze zadu na vrata stříkne krvavý koktejl. Jako když praskne melou. Bolševíci uznale poklepou střelce po rameni. Pak mrtvého společně okradou a jeho nahé tělo hodí do popela vypálené stodoly“.
Kluk těžce polkne a oči mu zalévají slzy. Doktor na něj mlčky hledí. Takové povídání nečekal. Po stole, směrem ke klukovi, přistrčí sklenici vody. Kluk jen zakroutí hlavou.
„A kolik se vám jich takto vybavilo?“ optal se tiše doktor.
„Pak ještě jeden. Ale to bylo jiné, to už takové nebylo. To už bylo spíš jen takové mrazení v zádech. Ani nevím jak, ale najdenou jsem se od těch jmen nějak odtrhnul. Obrátil jsem se od pomníku a svižným krokem jdu pryč. Bylo mi jinak než předtím. O hodně lépe. Cítil jsem se svěží a voják z hlavy najednou zmizel. Jako by snad zůstal u toho pomníku. Zašel jsem do přilehlé ulice. Bylo mi lépe a lépe. Dá se říci že až skvěle. Vůbec nevím proč, ale začal jsem mít skvělou náladu. Těšil jsem se domu, na své nejblžší, na večeři. Vesele si vykračuji po liduprázdné ulici. Zahnu za roh a jsem v další ulici. Ta, oproti té minulé, je ponurejší. Díky svému natočení a vysokým domům se do ní sluníčko vůbec nedostává. Je v ní šero. Napůl odumřelé stromy, z nedostatku světla, stojící po obouch stranách silnice zakrývají svými spadlými listy rozlezlé kostky starého chodníku. Ty listy tu nikdo neuklízí. Snad jen vítr a čas. Neb čas uklidí a zahojí téměř všechno. Když jsem vešel do té ulice, moje skvělá nálada trochu povadla. Kdo by se radoval když je v takovém ponurém místě. Jdu pomalu. Sleduji zubožený chodník. Semtam i pohlédnu na ty staré činžáky kolem. Jejich zdi jsou staré, oprýskané a špinavé. Pod tím vším ještě problýskává jejich dávný lesk. Kromě jejich samotného architektonického řešení tu jsou ještě nejrůznější štukové okrasy, malby nebo fresky, na dveřích a oknech jsou nádherné vyřezávané obrázky a ornamenty. To všechno však teď pokrývá jen prach a nechutná špína města. Okna jsou špinavá a za nimi visí odporné šedivé cáry hadrů, co bývaly kdysi krásnými, bělostnými záclonami. Právě když vidím ty špinavá okna ,tak si pomyslím „copak v těch oknech nikdo nebydlí? A jestli ano, tak co je to za lidi že si klidně žijí v takové špíně. Doufám že to nejsou nijací...raději ani nedomyslím. Pokouší se o mě strach. Ale strach normální, žádný nadpřirozený. Je to strach z přepadení nebo i ze zmlácení. Zrychlím. Po chvíli konečně zatáčím do jiné ulice. Hned jí přejedu pohledem. Ta je lepší než minulá. Kolem jsou sice také staré činžáky, však opravené a čisté. Chodník čerstvě poasfaltovaný. Stomy tu o sluníčko určitě nouzi nemají, neb jejich koruny jsou košaté a sytě zelené. Mírný vánek, který zrovna zavál proti mně, přehrál mi pod nosem nádherný koncert vůně lipových květů. Pokračuji volným krokem. Rozhlížím se různě kolem sebe. Líbí se mi opravené fasády, krásná štuková výzdoba, vyřezávané obrázky a ornamenty na dveřích i rámech oken jakož i bělavě zářící záclony za křišťálově čistými skly. Z mého lirického rozplývání mě vytrhne postava, stojící na mé straně chodníku, asi uprostřed ulice. Pokračuji v lehké chůzi. Stále koukám na ty baráky kolem, však ten člověk předemnou mě zajímá víc a víc. Nevím jak jsem byl od něj jěště daleko, když jsem rozeznal, že má na sobě zelenou, vojenskou uniform. Stál čelem ke dveřím. Ani se nehnul. Dostalo mě , když jsem se všiml, že od kolen dolu nic nemá. Tak si tam tak levitoval a nedal se nikým a ničím vyrušovat. Ten pohled na něj mě totálně přimrazil. Do hlavy se mi okamžitě vrátil ten můj sen. Pane doktore, viděl jste někdy ducha?“. Klukův obličej má nevěřícný výraz.
Doktor se zdá být z jeho otázky překvapen. Jen mlčky nesouhlasně zakroutí hlavou.
Kluk sáhne po sklenici vody, kterou mu doktor před chvílí připostrčil a na ex jí celou vypije. Když dopil, vrátil jí na stůl, poděkoval a s klidným hlasem pokračuje dál.
„Někoho by napadlo že začnu utíkat pryč, nebo že minimálně přejdu na druhý chodník. Ale mě nic takového ani nenapadlo. Naopak. Něco mě to k němu táhlo. Možná zase nějaká záhadná síla, síla ze všech záhadných sil ta nejzáhadněší. Možná mě k němu táhla nějaká nadpřiozená síla o níž nemáme ani potuchy a naše hlavička by se jí bála pochopit. Ale já si myslím, že to byla jen moje zvědavost. Opatrně jdu k němu. Jsem od něj tak pět metrů. Zvědavost se vytrácí a překrývá jí...já nevím, něco nepopsatelného. Poznávám v něm toho vojáka z mého snu. Stojí dál nehnutě před těmi dveřmi. Má strašně bledý obličej, hrozně smutný výraz a ani nemrkne. Zírám na něj. Srdce mi začalo zběsile tlouci a je až někde v krku. Udělám k němu pár kroků. Nevím kam s očima dřív. Uniforma, jeho tvář, dveře. Stojím od něj asi metr. Levou ruku má v kapse. Pravou volně podél těla. Stále nehnul ani brvou, ani nemrkl. Jen smutně zírá na řadu zvonků vedle dveří. Zvonky, já a on, tvoříme malý trojuhelník. Z jeho pravé kapsi vykukuje fajfka. Je to opravdu on! Tak tam tak stojíme několik minut. Srdce se mi uklidňuje a vrací se na své místo. Pomalu začne zvedat pravou ruku. Natáhne ji před sebe. Nataženým prstem ukazuje na jeden z řady zvonků. Odvrátím pohled od něj. Koukám na ten zvonek. Chci přečíst jméno na zvonku. Je však dost zašlé. Neluštím ho. Kouknu zase na vojáka. A to přímo do jeho hlubokýh, černých, mrazivých očích. Celým mým tělem projel strašlivý závan mrazu, nebo i smrti. Jeho oči nebyly lidské. Byly to „žraločí“ oči. Celé černé. Chlad z nich čišel jak z otevřeného mrazáku. Jako by na mě přes ně zavál vánek z jiného světa. Ze světa hlubokého ticha a nekonečné samoty. Ze světa ve kterém už nikdo nikam nepospíchá, neb všichni již k cíly své cesty dorazili. Najednou toho bylo na mě moc. Asi jsem té „bláznivé“ situaci nechtěl uvěřit. Ale spíš jsem dostal jen obyčejný strach. Vyškubl jsem se tomu mrazivému pohledu a tichou ulicí utíkal svým nejrychlejším během pryč“.
Kluk si několikrát vydechne. Doktor nic neříká. Jen na něj kouká.
„Tak jsem z toho místa tedy srabácky utekl. Ale tomu co jsem viděl, tak tomu jsem utéct nemohl a taky neutekl. Zbytek dne sice proběhl naprosto v klidu a v pohodě, však mé myšlenky zůstavaly stále u toho vojáka. S přicházejícím večerem, přicházel i můj strach. Začal jsem se bát toho, co se mi dnes bude zdát. Bude se mi zdát o vojákovi? Byla půlnoc. Všichni kolem mně už spali. Jen já jsem to oddaloval dál a dál. Seděl jsem u televize a přepínal programi. Naštěstí jsem vždycky někde něco našel co mě na několik minut zaujmolo. Pak jsem to zase přepnul dál. Byla jedna ráno. Zívám, oči se mi klíží. Zvedám se z křesla a usedám raději na židli. Sedím před televizí na nepohodlné židli a stále dokola přepínám. Je několik minut po druhé. Na oči už téměř nevidím. Sedím na židli v pozici trestance po brutálním výslechu. Hlava mi padá do klína. Několikrát jsem už málem z té židle spadl. Televizi už nepřepínám. Ovladač je na zemi a zvednout ho, tak to mě ani nenapadne. Dá se říci že už spím. Akorát přitom sedím na židli. Měním polohu. Pohodlně se opřu. Ruce spouštím k zemi a nohy natahuji před sebe. Hlava mi padá ke hrudníku a víčka se mi zavírají jako mrkací panence. Tak jsem vydržel spát do pěti. To jsem z té židle vstal, udělal několik těžkopádních pohybů a po nich dopadl po zádech na vedlejší gauč. Tam jsem zůstal až do doby, kdy jsem musel vstávat do práce. Když jsem pak musel vstávat, tak mi bylo strašně. Celý rozlámaný a vyspalý jen sotva napůl. Říkal jsem si, že bych raději prožil noční můru, než takto strávit noc. Naštěstí, ten den mě v práci nic moc náročného nečekalo a několik pořádných kafíček mi také prospělo. Takže kolem poledne jsem se cítil celkem fajn. Až na jednu myšlenku. Pořád mi v hlavě strašil ten voják. Ukrýval se za normálními, běžnými, denními myšlenkami, ale byl tam. Když jsem v práci skončil a síla myšlenky všedního dne povadla, tak se z plných sil ozval zase voják. Mohl jsem svůj odchod z práce oddalovat. Mohl jsem jít z nějakým kolegou na pivo. Mohl jsem jít jinudy. Avšak něco mě táhlo jít opět tou samou ulicí. A to co nejdříve. Asi mě tam táhla jen a pouze moje zvědavost. Nevím. A tak jsem tedy vyrazil k domovu tou samou cestou. U pomníku jsem se ani nezastavil. Ulici s polomrtvými stromy, špinavými baráky a špatným chodníkem jsem prošel bez zaváhání. Má zvědavost stoupala. Strach jsem necítil. Připadal jsem si statečně a neohroženě. Až do chvíle než jsem přišel na roh oné ulice. Kouknu do ní. A byl tam. Stál zase na tom samém místě. Otočen čelem k baráku. Chvíli na něj zkoprněle koukám. Zvědavost s odhodláním a neohrožeností byly rázem pryč. V plné parádě se dostavil strach se zbabělostí. Kolena se mi rozklepala, po čele mi stékal chladivý pot a po zádech mi běhal mráz. Když ten voják ke mně otočil hlavu, tak jsem to už nevydržel, vzal jsem nohy na ramena a zastavil jsem se až u dveří našeho bytu. Když jsem po chvíli, asi po hodině, trochu pookřál, tak se dostavil pocit, který jsem vlastně ani nečekal. Byl to pocit smíchaný ze zlosti, víčitek i zvědavosti. Měl jsem vstek že jsem tak srabácky utekl, že jsem se zachoval jako posera. Víčitky jsem začínal mít z toho, že jsem v tom toho vojáka nechal. Tušil jsem že chce moji pomoc. A zvědavost? Ta byla v tom, co se to vůbec děje, kdo nebo co za tím vězí a hlavně jak to překonat. To vše mi v havě vrtalo celý zbytek dne. Jinak se ten den už nic nestalo. Kolem desáté jsem šel v klidu spát. Dnes mi bylo úplně jedno zda budu mít nějaký divoký sen, či ne. Byl jsem smířený s tím že ano. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v něm přišel ten voják a za to jak jsem se dnes zachoval by mě pořádně zfackoval, nebo by mně to celou noc vyčítal. To bych si zasloužil. Zavřel jsem oči a v mžiku usnul. Celou noc jsem prospal naprosto v klidu. Celou noc jsem spal jako zabitý.Další den se odvyjel naprosto normálně. I dnes půjdu jinou cestou do práce a z práce. I dnes si koupím v malém pekařství velké housky k snídani a ve vedlejší trafice čerstvé noviny. V práci šlo všechno hladce. Jak se však blížil konec práce, tak jsem začal být víc a víc nervoznější a v hlavě jsem začínal mít jen toho vojáka. To bylo asi půlhodinku před koncem. Z práce jdu svižným krokem známou cestou. Aniž bych zavadil pohledem, projdu kolem památníku. Ponurou ulici ani nevnímám. Ze zadu mě tlačila zvědavost spolu s odhodláním, tam mě táhlo něco podivného. Nevím co to bylo. Snad síla pocházející z toho vojáka. Nebo nějaká jiná síla. Nevím. Stojím na rohu ulice. Voják stojí přesně tam a přesně tak, jak jsem čekal. Udělám k němu několik rázných kroků. Z poza rohu, na protějším konci ulice, vyjde nějaká postava. Zůstanu stát. Bez hnutí koukám na tu osobu. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že tato osoba do tohoto příběhu vůbec nepatří. „Kdo to sakra zase je?“ pomyslil jsem si a dál čekal na místě. „Že by zase nějaký duch? Nebo nějaké jiné strašidlo? Možná to bude čert, který mě bude přemlouvat, ať už po dobrém, nebo po zlém, abych toho vojáka přenechal jemu a peklu“ vůbec jsem nevěděl.
Postava se blížila velmi rychlou chůzí k vojákovi. Ten však stojí dál naprosto nehnutě a zdá se že až nerušeně. Jako by pro něj ta postavička ani neexistovala. Postava se vybarvuje. Je to nějaký vysoký chlapík v tmavém obleku. Na hlavě, skloněné k zemi, má až do čela naražený klobouk. Pod paždím si nese nějakou aktovku. Připadá mi jako nějaký úředník, který se zdržel ve své kanceláři a teď velmi chvátá na poslední vlak domu. Už je téměř u vojáka. Jde přímo na něj. Zpozorním ještě víc. Zdá se že se srazí. Voják ho stále vůbec nevnímá. Chlapík v černém obleku vstoupil do zeleného vojáka. Bylo to něco tak neuvěřitelného...Ačkoli jím musel projít tak za zlomek vteřiny, mě se to zdálo strašně dlouhé. Barvy se do sebe zamíchaly. Černá se zelenou vytvořily šedivý záblesk a vánek mi foukl do mé udivené tváře. Chlapík udělal dva kroky a zůstal stát. Zvedl hlavu, sundal klobouk a začal koukak kolem sebe. On teď na zlomeček času prožil také něco zvláštního. Něco, po čem teď kouká že by to mohlo být. Však on nikoho nevidí. Voják stojí za ním nerušeně dál. Chlapík dál asi nemá čas. Jen nechápavě zakroutí hlavou, nasadí si klobouk, svůj pohled zase zapíchne do dlažby a velmi svižným krokem zase vyrazí dál. Mě mine také bez povšimnutí. Zahne za roh a už o něm nikdy a nikde neuslyším. Patrně. To co jsem právě viděl mě samozřejmě ohromilo, však nepřekvapilo. Byl jsem již asi v takové, jak to říci, v takovém nastavení, kdy mě už nepřekvapí vůbec nic. Vyrazil jsem klidnou chůzí k vojákovi. Bylo to hrozně zvláštní. Vůbec jsem nevěděl co po mně bude doopravdy chtít. Neměl jsem žádný plán. Jen jsem cítil, jako by to všechno ovládal někdo jiný. Asi on. Jeho vůle mě táhla k němu, jeho vůle mi říkala co mám dělat. Stojím u něj. Odvrátí pohled od zvonků a koukne na mě. Na jeho smutné tváři a v jeho očích zahlédnu na moment slabý úsměv. Lehce pokyne hlavou. Beru to jako pozdav. Mlčky mu pozdrav vracím. Potom se jeho pohled opět vrátí na zvonky. K jednomu z nich natáhne prst. Kouknu jaké je na něm napsáno jméno. Ta jmenovka tam už musí být dlouho. Je špinavá a celá vybledlá. Ačkoliv mám zrak jako padesát ostřížů dohromady, dá mi hodně práce ty písmenka přelouskat. To jméno je psané takovým starým, okrasným písmem. Myslím že tam je napsáno Puringovi, nebo Buringovi. První písmeno je psané zvlášť okrasně a ještě k tomu je nejvíce rozpité. Zničeho nic se za mojí študující hlavou, pod kterou dále zůstává vojákova natažená ruka, ozvalo „Puringovi“. Ten hlas zněl tiše a ostře. To mě napověděl on. Poodstoupil jsem dál a čekal zda ještě něco řekne. Chviličku jsme na sebe mlčky koukali. Já na něj nechápavě, jako když nadloubeš volovi. On na mě smutně. A on řekl.
„Prosím, pusť mě domů. Slíbil jsem že se vrátím“. I tyto dvě věty byly pronesené tichým, ostrým hlasem. Jeho ústa však zůstavala nehybná. Potom zase odvrátil pohled pryč. Chci mu pomoci, ale jak se dostat do baráku? Zazvonil bych, ale co bych říkal? Že jsem potkal ducha vojáka který mě prosí abych ho pustil domu, a tak vás tedy prosím, otevřte mi dveře. Nebo si mám vymyslet že něco prodávám? Nebo nějakou jinou historku? Žádná nápověda tohoto druhu nepřichází. Ale přišla asi jiná. Pořádně se podívám na dveře. Jsou to takové klasické vchodové dveře, které má snad každý činžák. Dvoukřídlé, na každém křídle s malým okýnkem, dřevěné. Navíc tyhle vypadají dosti schátrale. Chytnu za kliku. Zkouším zda nejsou náhodou odemčené. Nebyly, ale jejich zámek už toho musí opravdu hodně, hodně pamatovat. Myslím, že kdybych za ně vzal pořádně, tak bych je otevřel. Kouknu co na to voják. Ten stojí na svém místě dál. Ruku má připaženou. Sleduje moje počínání. Naše pohledy se střetnou. Přikývne mi. Zase vezmu za kliku. Pořádně na ní zatlačím a ještě se o ty dveře celý opřu. Opravdu povolily. Přidržím tu kliku a pomalu je otvírám. Oči mám nastažené. Bojím se aby na mě z toho šera vchodu někdo nevyběhl. Třeba rozzuřený starý domovník, který nemá rád vetřelce z ulice. Naštěstí tu nikdo takový není. Rychle zapluju dovnitř. Pomalu, s nějvětší opatrností za sebou zavírám. Najednou si vzpomenu na toho vojáka. Já na něj zapoměl. „Vždyť on zůstal venku“ pomyslím si, chystaje se pro něj vrátit. Už tisknu kliku, když tu se ho všimnu. Je tady. Stojí kousek odemne. Povolím kliku. Obrátím se a prohlížím si to tu. Je to normální činžákový vchod. Za vstupními dveři malá plocha. Na jedné straně kaslíky. Na protější stará nástěnka. Proti mně potemělé schodiště. Je tu velké šero a ještě k tomu na mě dýchne podivný chlad starého, cihlového domu. Když spatřím že podlaha je vyskládána bílými a černými dlaždicemi, jako šachovnice, jen těžce polknu. Přesně taková podlaha byla i v tom snu, víte?!“
Kluk pohlédne na doktora. Možná ptoto aby se ujistil, zda mu doktor naslouchá. Doktor sedí pohodlně v křesle, pěkně opřen o vysoké opěradlo, však na jeho otázku reaguje okamžitě. Několikrát přikývne. Chystá se ještě na něco optat. Ale to už kluk, potěšen doktorovým opravdovým nasloucháním, pokračuje dál. Doktor polkne svá slova a poslouchá dál.
„Ale ani tehdy mě ani na zlomek sekundy vůbec nenapadlo to vzdát. Utéct odtud jako malý, ošlivý, vyděšený ratlík, který je pak svým strachem každému pro smích. Možná že mi zase něco, nebo někdo, dodával velký příděl odvahy. Musel mi jí házet tedy pěkně velkou lopatou. Naivně zkouším zda špinavý vypínač na ponuré a zašlé zdi, funguje. „Překvapivě“ nefungoval. Najednou tu stojím zase sám. Voják zmizel. Byl jsem si jist že šel napřed. A tak začnu pomalu stoupat po schodech. Oprýskané, špinavé zdi. Od nespočtu bot ohlazené staré schody. Mohutné, kované zábradlí s nějakými ornamenty. Chladný vzduch s nádechem staroby, vlhosti a plísní. Všudypřítomné šero, jehož celistvost narušuje jen světlo pronikající sem z venku přes malá a špinavá okna na každém mezipatře. Můj sen se stal zkutečností. Šourám se schod po schodu výš a výš. Srdce mi byje o trochu rychleji. Za krk mi sedl malý strach. Moje oči bystře sledují vše, co jim všudypřítomné šero prozradí. Moc toho není. Stále něco nedovoluje aby můj strach vyrost. Stále mě cosi tlačí vpřed. Z šera ještě vychází malované obrázky visící po zdech. Jsou na nich krajiny, květiny a různá zátiší. U žádného z nich se vůbec nezastavím. Přijdu do druhého mezipatra. Napadne mě kouknou přes okno ven. Však sklo je opravdu špinavé, strašně. Chystám se vyjít další sérii schodů. Juknu co mě po ní čeká. Zda mě druhé patro nebude chtít něčím překvapit. A ono chtělo, ale nepřekvapilo, jak jsem říkal: myslel jsem si že šel napřed. U dveří, čelem k nim, stál ten voják. Ruku nataženou a prstem zase ukazoval na zvonek. Stojím si tak s nohou nakročenou na první schod a najednou se mi na tváře, jakož i na mysl, začal drát smích. Ale vůbec nevím proč. Mně osobně tu k smíchu tedy vůbec nic nebylo. Bojovat se svým smíchem a snažit se ho v sobě zadržet je tedy strašně těžké. Však zase mi něco pomohlo. A když se na mě ještě k tomu ten voják zase podíval, tak byl veškerý úsměv pryč. V jeho očích se, i na tu dálku která nás od sebe dělila, dalo číst jako v knize. Byl v ní napsán smutný příběh. O vojákovi, který dal slib že se vrátí domů za každou cenu. Bohužel přitom slibu asi zapoměl, nebo s ní ani nepočítal, snad jí i dokonce podceňoval, na jednu překážku. Byla to překážka která nezpočtu vojákům cestu domů zavřela na vždy. Překážka neodstranitelná, překážka definitivní, chladná, krutá a bolestivá. To že tu teď stojí v podobě mlžného oparu byl snad jeho trest. Trest, který mu dal ten, kdo mu tu překážku do cesty postavil. V jeho očích byl i konec toho příběhu. Až překročí práh dveří svého domova, tak vše skončí i pro něj. Vystoupím těch pár schodů. Jeho pohled patří jen a jen mně. Jako by sledoval svojí výhru. Jak vy by jste sledoval jak vám pokladní vyplácí sto milionů jenž jste vyhrál v lotérii. A tak stejně jako ve snu stojím zase před dveřmi. Sen je zkutečnost, zkutečnost sen.
Překvapuje mě že jsem byl úplně klidný. Ani jsem vůbec nepřemýšlel nad tím co budu říkat až mi někdo otevře. Na dveřích byla zašlá jmenovka. Dveře špinavé a různě oprýskané a poškrábané.
Juknu na vojáka. Ten mi jen přikývl a na jeho rtech, jakož i na jeho celé tváři, jsem mohl poprvně vidět jeho radost. Pousmál jsem se na něj také. Měl jsem radost z toho jak jsem mu pomohl. Bylo to pro mě jako by jsme došli na konec dlouhé, předlouhé cesty. Na jejím konci je jeho vyplněný slib a jeho znovusetkání s jeho nejblžšími kteří tu na něj stále čekají. Byl to nádherný pocit.
Zmáčknu zvonek. Ozvalo se hlasité a ostré zadrnčení. Až jsem se málem lekl. Pak byl několik vteřin naprostý klid. Jen odněkud přilétla nějaká muška a začala mi létat kolem hlavy. Už jsem se po ní chtěl ohnat, když přelétla k vojákovi. Jeho úsměv byl ještě větší a z očí mu dokonce začaly kapat slzy. Zdvihl ruku, natáhl dlaň. Muška mu na ní ihned dosedla. Koukal na ní. Smál se a plakal. Však naprosto potichu. Jako když vypnete zvuk. A to tak že úplně.
„Co jé? Kdo jé?“ ozval se přes dveře ženský hlas. Byl uječený, mladý a ne moc sympatický. Než jsem se vzpamatoval a než jsem stačil cokoliv říci, byl tu zase.
„No co jé? Co mi chcete? Kdo je tam?“.
Najednou jsem se toho hlasu bál. Bezradně kouknu na vojáka. Ten má dál ruku s nataženou dlaní a usmívá se na mušku. Asi nějak vycítil můj pohled. Kouknul na mě a přitom druhou rukou pokynul směrem ke dveřím. Jako by mě uváděl dál. Do ticha bylo slyšet jak osoba za dveřmi vyndavá bezpečnostní řetízek. Prudce se otevřou dveře. Nevím na co koukat dřív. Jak se otevřely dveře tak do nich voják bezeslova vplul. Ještě jsem si všiml jak mi poslal svůj poslední pohled. Tím mě asi děkoval. Ve dveřích stála vstekle rozkročená nějaká ženská. Ještě jsem čučel jak kolem ní voják nepozorovaně prolul ale to už mně z civění vytrhla její slova.
„Co jé? Cosi přejete?“ potom co mě uviděla tak trochu obrátila. Její hlas už tak vstekle nezněl.
Oba dva jsme na sebe nevěřícně koukali. Vypadala jak feťačka která se právě probudila. Na sobě špinavé červené přiléhavé kahoty a ošumtělý, vytahaný, modrý svetr. Své krátké blonďaté vlasy rozcuchané. V obličeji bledá a v očích pocit otupělosti. Její tvář byla krásná, však přesto přes všechno už nikdy nebude mít šanci vyniknout.
„Sory, já myslela že ste nikdo jinej? Co jé? Co tu chceš?“
Ale já ze sebe nedostal ani větu v kuse. Stál jsem tam a nesmyslně koktal. Ještě jednou si mě změřila pohledem. Pak se nelibě zatvářila a v její tváři bylo cítit něco jako největší pohrdání.
„Hmmm. Víš co? Radši vypadni. A pěkně rychle.“
Na další moje slova už nečekala. Bouchla dveřmi až to po celém tichém schodišti jen zadunělo.
Najednou jsem si připadal, že veškerá dodávaná odvaha je pryč. Přepadl mě strach, úzkost i odpor k tomuto špinavému a zatuchlému baráku. Chtěl jsem být co nejdříve pryč. Utekl jsem od tamtud a bylo po všem. Venku bylo krásně a všechny dny potom byly klidné a bez starostí“.
Kluk si rukou promnul oblyčej. Vstal, protáhl si záda a chystal se k odchodu. Sestra s doktorem na něj překvapeně koukají. Když spatří jak na něj koukají, zarazí se.
„Děje se něco?“
„Já bych měl na vás ještě několik otázek. Sedněte si ještě na chvíli. Prosím“
Doktor zůstává ve svém křesle sedět dál. Kluk trochu znejistí.
„Né díky, já už musím jít“.
„Vy si o tom nechcete popovídat?“. Doktor nevěří tomu co slyší.
Kluk udělá pár kroků k doktorovému stolu. Chvíli váhá ale na konec si nesedne. Na jeho otázku jen zakroutí hlavou. Přitom se tváří sebejistě a z doktorového přístupu, kulantně řečeno překvapeně. Překvapují se vzájemě. Doktor začíná z jiné strany. Pokouší se ho nějak „zdržet“. Chce aby si sedl.
„Vyprávěl jsi to moc hezky.“
Na klukově tváři je vidět malý stydlivý úsměv a přes rty přecedí „díky“.
„Tak trochu jsem si to připravoval. Nechtěl jsem přijít k vám a začít vám tu povídat něco páté přes deváté. Ještě by jste si o mě myslel že jsem magor co ani neumí skládat věty. A ještě k tomu toho mám plnou hlavu a to se povídá pěkně vždycky“.
„A proč jsi sem vlastně přišel? Chtěl jsi mi jen povědět tvojí historku?
Doktorův vlídný hlas je rázem pryč. Dvě poslední otázky kluka i sestru zarazily.
„Tak sedneš si nebo ne?“
Kluk začne koktat. Sednout si nechce už vůbec. Je vylekaný. Sestra vstekle kouká na doktora.
Doktor zvyšuje hlas a tváří se nepříjemně: „Takže si nesedneš?“
Kluk jen zakroutí hlavou.
„Tak čau a až sem půjdeš příště tak si rozmysli jestli chceš pomoc nebo né. Jasný?“
Kluk jen udiveně kývne a za pár vteřin už za ním sestra zavírá dveře.
Tím u ní doktor definitivně prohrál.
Kapitola devátá

Voják a mladý Jitus

Kluk začíná mluvit. Doktor je rád že ho tím svým výpadem nijak moc nevyplašil a se zájmem čeká na jeho slova. Jeho myšlenky na svět mimo tuto místnost jsou pryč. Sestra si spokojeně dělá svoji práci. Vše vypadá jak by vypadat mělo. Bohužel ne vždy je všechno tak jak vypadá, nebo jak to nedokonalé lidské oko vidí a hlava se srdcem cítí.
„ Domů chodím přes náměstí. Tam jak je ten pomník vojáků z první světové války. Na něm stojí voják. Je schrbený, smutně kouká k zemi a někam se velmi sklesle šourá. V jedné ruce drží přilbu a ve druhé ruce má pušku. Tu za sebou táhne a vypadá, že už dál nemůže. Asi brzy padne únavou k zemi. A kdo ví jestli se ještě někdy zvedne.“ Jitus dokončil smutně větu. Chvilku mlčí. Pak trochu ožije a optá se doktora jestli ví jaký památník má na mysli. Doktor souhlasně pokyne hlavou.
„A všiml jste si pane doktore kolik je na něm jmen?“ Kluk nedá doktorovi vůbec čas cokoliv odpovědět. Nadšeným hlasem s náznakem pokory si odpoví sám. „Padesát osm. Padesát osm jmen padlých vojáků jen na tomto pomníku. A víte kolik pomníků je v celém našem městě?“
Doktora jeho otázka samozřejmě překvapí. To opravdu neví. Jen tak trochu tuší. Typuje že by jich mohlo být asi tak pět. Kluk na něj chvilku kouká. Potom zakroutí hlavou.
„Ne ne. Je jich sedm. Na tomto je tedy padesát osm jmen. Na druhém je třicet dva jmen, na třetím šedesát jedna, na čtvrtém dvacet devět, na pátém čtyřicet šest, na šestém osmnáct no a na sedmém dvacet tři. Takže celkem dohromady dvěstě šedesát sedm jmen. Tolik padlých jen v našem městě. Když přijedete do každého města, i do té nejmenší vesničky, tak všude uvidíte další památníky, nová a nová jména. I v té nejmenší vesničce, kde nemají žádný obchod, hospodu ani pořádný kostel, tak i tam najdete na návsi stát pomníček s alespoň pěti jmény. Je mi líto jak se na tyto padlé strašně zapomíná. Na některých pomnících jsou i malé, keramické podobenky. Někdy je tam i místo kde ten voják padl. Nebo kde ho viděli naposledy“. Mladík utichne. Smutně hledí k zemi.
Doktor vidí jak je mu to líto. Opravdu líto. Ten kluk to nehraje! Po chvíli Jitus pokračuje dál.
„Když vím jaké se za první války děly hrůzy, snad ještě větší než za druhé, když si pak na pomníčku přečtu že onen voják nebyl nikdy nalezen a z černobílé fotky se přitom na mě smutně usmívá kluk, který by teď třeba mohl být mým prapradědou, tak mě z toho přejede mráz po zádech. Je mi jich líto, strašně líto. Proč se na ně vůbec nemyslí? Proč? Protože bojovali za císaře pána?“. Jeho hlas ke konci razantněl, však s posledním slovem bezradně padl. Doktor měl za to, že mu kluk nevědomky právě odhalil svůj problém. To byla jeho další, již čtvrtá chyba. Jal se ho řešit.
„Nebudem si tykat?“
Kluk překvapeně pozdvihl hlavu. Takovou nabídku nečekal. Souhlasně přikývl. Doktor byl rád. Však slzy v klukových očích ho zarazily. Takového mladého vlastence tu ještě neměl.
Doktor si v hlavě velice rychle připravil svoji další taktiku. O hodně rychleji ji mohl vzít, zmuchlat a celou zahodit, když kluk v křesle začal zase povídat.
„No a když minu ten pomník, tak pokračuji dál. Projdu několik ulic ve kterých stojí staré domy. Takové ty předprvorepublikové, co když do nich vejdete, tak se pak před vámi rozevře široký dvůr a kolem dokola samé pavlače. Potom ještě projdu dvě ulice no a jsem doma“.
Kluk zmlkne. V hlavě si několik minut rovná co bude povídat. Doktor sedí v křesle. Je jako divák který čeká v kině než se zhasne sál a začne běžet jeho oblíbený film. Gong, film začíná.
„Jsou to už skoro dva týdny, dnes je to třináct dní, co jsem měl takový sen. Jdu po ulici. Okolo samé vysoké činžáky. Ulice jsou smáčenné po přešlém dešti. Vzduch je nádherně svěží. A ikdyž je podvečer, tak sluneční paprsky ještě začínají pobíhat mezi baráky. Nebe je zase modré. Jen tu a tam jsou ještě na něm zbytky po tom ošklivém mraku. Takové hnusné, rozmazané šmouhy. Byl jsem před deštěm skrytý v nějakém průjezdu. Když ten prch přešel, tak jsem na ulici vylezl jako první. Byl jsem na té široké a dlouhé ulici úplně sám. Jako by snad byla půlnoc. Ale nebyla. Mohlo být něco kolem osmnácté. Lehkým krokem směřuji k cíly mé cesty. K cíly, kde mám za úkol předat obálku a tak podat zpávu. Tu nejsmutnější. Těm, kteří celou dobu doufají, že takovou zprávu nikdy nedostanou. Ale oni jí dostanou. Právě odemně. Z mých rukou. A za pár minut. Ten úkol mi dal ten nademnou. Ten, kdo sleduje moje počínání. Ten, kdo řídí směr a rychlost mých vojenských kroků. Ten, kdo dělá mojí budoucnost. Můj štábní velitel. Tento úkol jdu vykonat již po několikáté. Začínám být na něj specialista. Počítám s každou reakcí. Šok, žal a smutek mají nespočet podob. A já jsem připraven na všechny. Tedy alespoň doufám. V tuto chvilku jim zbývá ještě tak čtvrt hodiny nadějí a doufání v dobrý konec všeho co se právě teď odehrává. Je mi jich líto. Je mi líto i jejich nadějí. Chudák jejich syn, bratr, otec, nebo kdo to vůbec byl. Na tom nezáleží. Záleží na tom, že pravděpodobně už nikdy neuvidí toho, koho milovali, kdo jim byl oporou a na koho tak dlouho čekali. A kdyby ho náhodou viděli, tak by to pro ně bylo něco strašně strašného, tak nepopsatelně hrozného, že na to raději dál ani nechci myslet. Doufám pro jejich dobro, že ho nikdy neuvidí. Bude jim muset stačit za pár let někam položit smuteční kytici. Pravděpodobně to bude velký pomník s jeho jménem. A s jeho jménem na něm bude ještě mnoho dalších. Že by mohli položit kytku přímo na jeho hrob, tak o tom pochybuji. Patrně skončí ve společném. Tedy pokud nešlápl přímo na minu, nebo nedostal přímý zásah z děla. V takovém případě by mohli pochovat leda tak ohořelé cáry jeho průkazu. Najednou mi přejede strašný mráz po zádech. Až se zastavím. Zahazuji své chmurné myšlenky a zaměřuji své pohledy na čísla baráků. Díky těm smutným myšlenkám mi cesta vesele uběhla. To je ironie. Inu jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Jsem u toho baráku. Stojím čelem ke dveřím. Ještě si upravím svoji uniformu. Upravím si opasek a pro jistotu ještě zkontroluji, zda mám opravdu zajištěnou pistoli. Nerad bych aby došlo k nějaké nehodě. Zhluboka si oddechnu a beru za kliku. Vstupuji do potemnělého vchodu vysokého činžáku. Pomalu stoupám po schodišti, které jen chabě osvětluje světlo z venu, prodírající se sem přes špinavá skla nevelkých oken. Napadne mě, přoč ty okna někdo neumyje, avšak zápětí si to sám zdůvodním. Je válka a lidé mají jiné starosti. To šero však ve mně vzbudí námitku. Není ta válka jen zámika pro to aby ti lidé ty okna tady nemuseli umývat? Jo jo, v mojí hlavě to žije. Nejrůznější myšlenky v ní mají pré a jeden rozum to všechno nemůže stihnout. Jsem na mezipatře. Zbývá mi ještě několik schodů do toho správného patra, k těm správným dveřím. Chvilku stojím na místě. Vydýchávám se. Odtud, i přes to šero, vidím už ty dveře. Můj první pohled na dveře způsobyl, že moje srdce se rozkmitalo na velké obrátky a cítil jsem jak tlak krve nafukuje moje žíly, žilky a tepny. U dveří někdo stál. V tu chvíli jsem ani sám nevěděl proč jsem se vůbec tak moc lekl. Nepřátelský voják s granátem v ruce a nabitou puškou to určitě nebude. Na strašidla nevěřím. Tak nic horšího to být nemůže. Po prvním delším, zkoumavém pohledu, mě to připadlo na nějakého vojáka. Na nějakého, našeho, vojáka. Uklidnil jsem se a začalo mě zajímat co tu chce. Dech byl taky už normální. S tragickou zprávou v ruce v obálce s kulatým kazítkem a černým pruhem pomalu stoupám po zbývajících schodech. Opatrně. Pomalu. Abych se snad ještě znova nezadýchal.
Vyšlápnu poslední schod. Ten voják o mně do té doby asi vůbec nevěděl. Až zvuk okované podrážky dopadající na černobílé, kamenné dlaždice zvedl vojákovu pozornost. Odvrátil svůj pohled od dveří. Pohlédl na mě. Já kouknul na něj. Že by to byl můj nějaký známý, to jsem vůbec nepředpokládal. Vlastně mě to ani nenapadlo. A to bylo dobře, neb jsem se ušetřil zklamání. Naše pohledy se střetly. Toho chlapíka jsem nikdy neviděl. Od pohledu jsem mu tipoval tak padesát. I přesto mi byl hned sympatický a najednou jsem věděl že tu žádné problémy nebudou. Naše oči byly ve stejné výšce. Měl je hnědé, hluboké a byla z nich cítit taková , taková zvláštní dobrosrdečnost. Obrovský klid. Podivná touha po něčem nedosažitelném ale i velký chlad. Ten jako by do jeho očí přicházel přímo z jeho duše, z jeho srdce. Můj pohled ucukl. Vlasy měl tmavé, pečlivě učesané na pěšinku. Pod nosem malý knírek a na bradě malou bradku. Pak mě hned začaly zajímat jeho výložky. To abych se náhodou nedopustil prohřešku vůdči vojenskému řádu. Tím by mohlo být nepozdravení nadřízenné šarže tou menší. On však vůbec žádné výložky neměl. Neměl ani žádnou zbraň. I opasek mu scházel. I já, taková malá myška, jsem měl na každém rameni jednu pecku. Tím moje sebevědomí maličko stouplo. Zároveň mi to všechno začínalo připadat nějaké divné. Napadlo mě jestli náhodou nedezertoval. Né že by jsem se chtěl na něj díky mé pecce nějak vytahovat, ani jsem nechtěl aby pozdravil on mě, ale věděl jsem že se s ním mohu bavit úplně normálně. Tak jsme tam chvíli stáli proti sobě, vzájemně se prohlížejíc. Pak už mi přišlo že to stačí. Nebudem se tu přeci obdivně prohlížet jako dva co si vzájemně padli do oka. „Zdravím vás, copak tu děláte?“. Prolomil jsem tu hráz mlčení, kterou naplňovala podivná sympatie. On však neřekl ani slovo. Jen na mě stále koukal. „Ty jdeš také za nima?“. Na to mi také nic neřekl. Jen pokývl hlavou a do jeho tváře padl smutek. „Tak zazvoň“ řekl jsem. On jen zakroutil hlavou. Poodstoupil dál, pokynul rukou na zvonek a vlídně se na mě zase usmál. Přistoupil jsem tedy ke zvonku. Ještě než jsem zazvonil tak jsem se podíval znova na toho spoluvojáka. Vlastně spíš asi dezertéra. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a natažená ruka ke zvonku mi povolila. Ten chlapík stál ode mne zase o něco dál. Spokojeně na mě hleděl a v ústech měl dlouhou fajfku. Byla bílá, malovaná se zavěšenou bambulí. Klidně z ní bafal. Moje překvapení přešel zase beze slova a jen mě pokynutím ruky vyzval abych už konečně zazvonil. Jako by tatínek přikazoval synovi co má udělat. Beze slova, jako ten nejposlušnější synek, jsem ho poslechl. Stojím s upřeným pohledem přímo proti dveřím. Vteřiny zbývající k otevření dveří mi rozbuší srdce.
V hlavě mám připraveno co budu říkat. Jsou to staré, dobré, otřepané fráze, kterými však přináším všem jen žal, bolest a utrpení. Komu tyto fráze řeknu, ten má život zkažený. Ale už jsem si zvykl.
Tvářím se smutně, až dojemně. Chci totiž aby ten kdo otevře okamžitě tušil co se děje a jakou zprávu jim přináším. Když uvidí smutného vojáka beze zbraně, který v ruce svírá obálku s černým pruhem, musí dotyčnému přejet mráz po zádech a musí začít plakat sám od sebe. Aniž bych já musel cokoliv říkat. Tím je tento úkol pro mě o hodně lehčí, proto to můžu ještě dělat. Jinak bych se z toho asi brzy zbláznil. Pak by možná zase jiný voják dostal úkol, aby donesl obálku s černým pruhem matce mojí.. A to bych nerad. Za necelé dva roky jsem roznesl už zhruba sedm stovek obálek. Vlastně ani nevím jestli jsem ještě voják, nebo jen pošťák v zelené uniformě. Prostě mě někdo navlékl do zeleného a poručil roznášet. Už ani nevím kdo. Ale teď nad tím nebudu přemýšlet. Po mém prvním zazvonění se vůbec nic nestalo. Nikdo neotevřel. S nádechem bezradnosti kouknu na toho chlapíka vedle. Ten mě dál beze slova pozoruje. Popotahuje ze své fajfky. Vypadá spokojeně. Gestem ruky mě pobídne abych zazvonil ještě jednou. Bez váhání to udělám.
Pár vteřin poté je za dveřmi slyšet slabé zarachtání. Hned mě napadlo že to byl řetízek na dveřích. Někdo ho už vytahuje. Pak ten někdo otáčí klíčem v zámku. Dveře se pomalu otvírají. Za nima je někdo opatrný. Škvírou mezi dveřmi na mě zvědavě kouká staré oko. Kdybych byl nějaký gauner tak kopnu do dveří a je po opatrnosti. Řetízek se přeci ze dveří vyndavá až potom! Dveře mi otevřela stará paní. O hlavu menší než já. Dlouhé šedivé vlasy stažené do culíku. Její obličej i přes její stáří vyzařoval jakousi příjemnou energii. I ona, stejně jako ten chlapík vedle, mi byla na první pohled sympatická. O to víc mě najednou začal bolet důvod mé návštevy. Dnes jsem smutek vůbec hrát nemusel. Na sobě měla šaty s malinkými modrými kostičkami. Kolem pasu měla upnutou zástěru. Jak otevřela dveře naplno, okamžitě se kolem ní na chodbu prohnala nádherná nasládlá vůně s příchutí vanilky. To bude určitě bábovka, nebo buchty. Možná i koláče. Teď je ta dobrota určitě na stole. Právě pocukrovaná a čeká až příjdou Ti, pro které je stvořena. Je stvořena pro ty, které má tato paní ráda, za které se modlí a přeje jim všechno nejlepší. Bohužel jedno její srdce již dotlouklo. Bylo provrtáno kulkou, roztrháno šrapnelem, otráveno plynem, nebo se stalo něco jiného. Něco co ho prostě jen zastavilo. Něco, co mu sebralo všechnu sílu aby tlouklo ještě dál“.
Najednou bylochvíli ticho. Doktor zpozorněl. Sledoval kluka. Byl zvědavý co bude dál. Kluk zadumaně hledí před sebe. Nevypadá moc smutně. Spíš se zdá, že si v hlavě zase srovnává co bude povídat dál. Třeba si chce na tom svém povídání dát záležet. Možná chce ten svůj příběh podat doktorovi jako nějaká kniha, jenž byla napsaná spisovatelem velmi valného nadání.
„Takže mi tedy otevřela nějaká stará paní. Její pohled mě přejel od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě. Začala se na mě hned usmívat. Ten úsměv byl srdečný a strašně vřelý. Hned jsem si vybavil mojí babičku. Ta se na mě také tak zubila. Však úsměv této paní nepatřil mě. To jak se na mě okamžitě začala usmívat, na mě, na naprosto cizího člověka, tak to mi přišlo hned nějaké nezdravé. Její první slova mi to jen potvrdila. S neutuchajícím úsměvem na rtech mě oslovila. Řekla mi: „Frantíku, no konečně jsi se nám vrátil. Pojď rychle ke stolu, zrovna jsem dopekla buchty.“ Ta paní si svůj život žila již někde úplně jinde. Bylo mi jí líto ještě o něco víc. Hořce, nebo soucitně jsem se pousmál a řekl jí že nejsem František. Zůstala na mě nechápavě civět. Oči jí zvážněly, však na rtech úsměv zůstával. „Ale ty přeci musíš být František, kdo jiný by jsi byl?“ zeptala se mi s takovým divným, snad pobaveným, tónem. Zakroutil jsem hlavou a snažil se tvářit co nejsmutněji. Pak jsem jí řekl že mám pro ni velmi, velmi smutnou zprávu. Ukázal jsem jí tu obálku. Ale potom se stala věc, která by se v normálním životě určitě nestala. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec nevím jméno toho padlého. Ani věk. Paní si tu obálku pomalu převzala. Opatrně ji držela v ruce, jako by šlo o něco stašně křehkého a beze slova na ni zírala. Patrně i ona pochopila co ten černý proužek znamená. Ruce se jí trochu třásly. Stál jsem od ní opodál a byl připraven na jakoukoliv reakci. Jak ji tak sleduji co bude dělat, tak si v hlavě připravuji nějakou úhybnou odpověď. To kdyby se náhodou optala na to, kdo že z jejích nejbližších už nikdy nepřijde domů. Stojí dál mezi dveřmi. Hlavu má sklopenou k obálce, nic neříká. Připadlo mi že se jí bojí rozbalit. Jejím rozbalením přijde o jednoho ze svých nejbližších. Obálku obrátila a opatrně, jako nejcenější klenot, jí strčila do kapsy na zástěře. To mě samozřejmě překvapilo.
„Řekněte mi to prosím Vás vy. Já moc špatně vidím. Kdo?“ promluvila ke mně hlasem plným smutku a z očí jí tekly pramínky slz. Krk se mi sevřel. Přišlo to co jsem nechtěl.
Vykoktal jsem ze sebe jen to, že to nevím. Bylo mi hrozně. Trapnota bylo jen slabé slovo.
Naštěstí díky praxi jsem ze sebe pčeci jen něco vykoktal.
„Ale paní to já přeci nemohu vědět. Já jsem jen doručovatel“. Paní chápavě kývla hlavou. Vyndala obálku z kapsy a podala mi jí. Pak mě poprosila abych to tedy otevřel a přečetl já. Ochotně jsem souhlasil. Alespoň nějak jí mohu pomoci. K dnešnímu dni už budu číst asi padesátou obálku. Obřadně začnu s rozbalováním obálky. Jedním okem sleduji paní. Najednou se paní obrátí a odchází do útrob bytu. Přestanu s rozbalováním. Sleduji další dění. V bytě se nic neděje. Otočím hlavu a juknu na vojáka. Ten dál stojí opodál se spokojeným výrazem, bafajíc s chutí ze své dlouhé bílé fajfky. Spokojeně na mě mrkne. Ale to se už paní vrací. Začnu dál rozbalovat. Paní v ruce drží dvě černobílé fotografie. Jak jsem daleko s rozbalováním úplně přeskočí.
„Tak to je František“ ukáže mi první fotku. Koukám na ní a jak se to sluší, uznale pokyvuji hlavou. Na černobílé fotografii vidím stojícího mladíka opřeného o židli. Na ní sedí žena. Poznávám v ní tu paní. Ten kluk, nebo mladík, nebo jak mu říci, má pečlivě ulízané vlasy na pěšinku. Bodavý, upřený pohled a holou tvář. V druhé ruce drží klobouk. Najednou slyším že mi paní něco říká. V jejím hlase je cítit trochu studu a pocitu trapnosti. „Promiňte mi to jak jsem si Vás spletla s Františkem. Já byla asi nějaká rozespalá, či co“. Odtrhnu pohled od fotky. Usměju se na ní a řeknu jí že se nic nestalo. Spokojeně přikývne a hned mi ukáže druhou fotku. „To je můj manžel“. V jejím hlase nějak cítím že ho má porád moc a moc ráda. Na fotce sedí plnoštíhlý pán. Je to fofografie z nějakého ateliéru. Stejně jako předchozí. Okolo nic není. Pán je v obleku, spokojeně se usmívá a v ruce drží dlouhou, bílou fajfku s třásněmi na konci. Hned v něm poznávám toho vojáka vedle mně. Vjede do mně jaké si natšení. Jako bych té paní přinášel velmi dobrou zprávu. Její muž tu stojí vedle mně. Vrací se domu, je živ a zdráv. Během několika vteřin je mé nadšení pryč. Odnesla ho ta obálka kterou jsem já přinesl a teď jí tady držím v ruce. Pakliže se jí muž vrací, tak v obálce musí být jméno František. V jeden den, v jednu hodinu, v jednu minutu se dozví že se jí vrací manžel a zároveň uslyší i o skonu svého jediného syna. Raději na to dál nemyslím. Pokračuji v rozbalování. Paní mi nedočkavě hleděla na ruce. Na jejího manžela stojícího opodál, vedle mně, jsem úplně zapoměl. Nechci to dál protahovat. Vyndavám list papíru z obálky. Očima přejíždím řádky plné omšelých a srdcervoucích frází. Konečně jsem došel k tomu jménu.
Hlasitě, však co možná s největší účastí, řeknu to jméno. Byl to Rudolf. Paní pomalu odložila někam za dveře fotku s mladíkem a na srdce si přitiskla tu fotku s jejím manželem. Samozřejmě se jí chtělo plakat, však svůj pláč zatím potlačila. Alespoň pro tuto chvíli. Dokud se za mnou nezaklapnou dveře. Poděkovala a chystala se zavírat dveře. Svůj pláč již patrně dál udržet nemohla. „Počkejte prosím Vás. Nezavírejte ještě! Váš manžel nezemřel! Je tu se mnou!“.
Jak jsem to na ní vybaf, tak se trochu až lekla. Očima plných slz na mě překvapeně pohlédla.
Ukázal jsem prstem na tu fotku s tím starším pánem, kterou měla dál přitisklou jednou rukou na srdci. Na tvář se mi dral úsměv. Byl jsem hrozně rád že jí můžu říci tak dobrou zprávu.
„Váš pan manžel nezemřel. Je tu! Stojí tady vedle mne!“
Bylo mi, jako bych jí oznamoval hlavní výhru ve sportce. To překvapení, ten údiv a radost, která s každou sekundou stoupala, tak to si budu pamatovat snad na věky.
Poodstoupil jsem od dveří a ukázal rukou do prava. Paní vyběhla ze dveří a koukla tím směrem.
Tam však bylo prázdno. Nikdo tam nestál. Nikdo si tam vesele z fajfky nebafal.
Bylo tam jen prázdno, šero, chlad, holá zeď a černobílé dlaždice.
Čelist mi spadla málem až na hruď. Oči byly vykuleny jak pinpongové míčky. Po čele mi začaly stékat chladné, vysokohorské bystřiny a mozeček vůbec nevěděl co má dělat.
Jen jsem něco za koktal a udělal jsem několik kroků do těch míst. Tam ale opravdu nikdo nebyl. Koukal jsem různě kolem sebe, koukal po schodišti na horu i dolu, však po vojákovi nebyla ani stopa. Dokonce nebylo cítit ani žádný kouř z fajfky. Vůbec nic. Než jsem se vzpamatoval, tak dveře byly zavřené. Připadal jsem si hrozně. Byl jsem vykolejen z vojákova zmizení, ale víc mě mrzelo, že si ta paní o mně teď myslela, že jsem si z ní dělal srandu. Odpornou, krutou, nechutnou. Tím mohla být její bolest a žal ještě větší. Bylo mi hrozně. Na dveře zaklepat a omluvit se, tak na to jsem odvahu nenašel. Rychle jsem seběhl ze schodiště a byl hrozně rád, když mi ostré sluneční paprsky zase bodaly do tváře. Mhouřil jsem oči a rychlým krokem odcházím od toho baráku. Chci mít všechno co nejrychleji za sebou. Rychle na to zapomenout.“
Aniž by klesl hlasem, přerušil své povídání. Byla to jako nečekaná tečka, náhlá přestávka.
Doktor, jak to má ve zvyku, mu zase nechal pár minut čas. Přitom si čmáral něco na papír a dělal jako by nic. Však jedním okem ho stále pozoroval. Co nejnenápadněji. Chtěl se vyhnout tomu, aby si ten kluk začal myslet, že ho doktor pozoruje jako nějakého chromého, pokusného králíka. I to by se mohlo stát. „Jeho“ lidé jsou nevyspitatelní a sebemenší důvod může mít zdrcující následky. Jako projíždějící auto na malého, lezoucího šnečka po silnici. Kluk seděl v křesle. Neopíral se. Seděl rovně. Ruce měl položeny na opěradlech. Ukazováčkem a prostředníkem pravé i levé ruky si bubnoval jakýsi rytmus. Nevěděl kam s pohledem. Nakonec se zadíval skrz okno ven. Někam do daleka. Doktor, aniž by k němu zdvihl pohled se ho opatrně zeptal zda li to je všechno.
Tato otázka kluka z jeho napůl zasněného a dalekého pohledu neurvale vytrhne.Doktor uhodil hřebíček na hlavičku. To hned poznal. To víte, léta praxe jsou léta praxe. Odložil tužku. Ruce položil na stůl a s pohledem na kluka čekal co bude dál. Copak mu asi ještě poví?
„No, ona tu je ještě jedna věc“ špitne nesměle mladík koukaje smutným a trochu i stydlivým pohledem do chápavých doktorových očích. Doktor z nich cítil klukovu důvěru. A to byl rád.
„Tak copak se ještě děje?“
Na doktorovo vlídné pobídnutí mladík začne ještě povídat dál. Venku svítí slunce, vane slabý vítr.
„Víte, tento sen se mi zdál jen jednou. Když jsem vyšel z toho baráku a slunce mi zasvítilo do očí, tak v tu chvíli mě probudilo sluníčko, které mi svítilo do pokoje přes poodhrnutý závěs. Celý den jsem na ten sen musel myslet. Porád mi zůstaval v hlavě a nechtěl pryč. Celý den pak proběhl klidně a bez problémů. Byl to tedy naprosto normální den, kterých je do roka tak nejméně třista padesát. Avšak jen do té doby než jsem se vydal jít z práce domu. Domu z práce jdu cestou, kterou chodím už léta. Právě kolem toho vojenského pomníku. Asi jsem měl jít ten den jinudy. Ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Ten můj sen v hlavě během dne přehlušily nejrůznější jiné události a problémy. Jenomže když bylo po práci a po pracovních problémech, tak se vrátil a s plnou silou. Pomalu jsem se šoural k domovu. V hlavě se mi točila ta stará paní v kostkovaný zástěře, starý činžák, můj pohled na obálku s černým pruhem, ten voják s fajfkou a i to tmavé zákoutí které pak po něm zůstalo. Bylo mi jich zase líto. Nechtěl jsem si z toho dělat nějakou velkou depresi a tak jsem si říkal, že to byl jen pouhý sen. Jenomže z druhé strany mi cosi tlačilo k myšlence opačné. Ano, byl to jen sen, však podle pravdy. Něco takového, kdy někdo z rodiny padl se samozřejmě stávalo. Někdy padl syn, někdy otec, někdy otec i syn, někdy s nimi i strýc, bratranci, no prostě všichni. Na druhou stranu jsem si pokoušel namlouvat, že třeba někdy nepadl nikdo, ale tomu jsem sám nevěřil. Ani jsem to pořádně nepostřehl a došel jsem k tomu pomníku. A to bylo jako bych spatřil nějakou modlu, nebo něco takového. Chvíli na něj koukám z chodníku přes silnici. V té chvíli jsem měl v hlavě už jen můj sen a první válku. Nejvíc mě na něm přitahovala malinká, zlatou barvou malovaná, písmenka jmen těch co se už živý domů nikdy nevrátili. Pohled od nich neodtrhnu a přecházím silnici. Začnu číst ta jména. První byl František Brunďábek. Najednou se mi v hlavě vybaví obraz vojáka. Běží spolu s ostatními po nějakém poli. Temné nebe. Dokola to bouchá a duní. Kolem nich problýskávají vybuchující granáty a rozlétávající se šrapnely kosí jeho spoluvojáky jako kosa suchou trávu. On ale běží dál. Několikrát i vystřelí. Najednou se mu však hlava prudce zakloní a temenem hlavy prolítne žhavá kulka. Udělá mu ještě díru v přilbě a letí kamsi do daleka. Jeho tělo se předkloní, udělá ještě ze setrvačnosti několi kroků a dopadá do klubka smotaného ostnatého drátu. Zůstává na něm viset jako nějaký vrabčák co se právě chytil do sítě.
Přejdu k dalšímu jménu. To bylo myslím, Josef Bydlík. Najednou mám v hlavě vojáka jiného. Stojí v zákopu a s puškou v ruce čeká spolu s ostatními útok nepřítele. Stmívá se. Je však ještě docela dobře vidět. Nebe je zatažené a prší. V zákopu bahno a špinavé louže. Zákop i řada napjatě čekajících vojáku se táhne až do nekonečna. Najednou je slyšet jak někdo volá „Plyn! Plyn! Nasaďte si rychle masky!“. V zákopu propukne panika a mírný vítr k nim žene oblak mlhy. Zahazují pušky a každý se sápe po své plynové masce schované ve svém vaku. Nervozitou a strachem se jim klepou ruce. Je slyšet první křečovitý kašel s hlsitým nářkem. Kolem něj začínají v křečích padat k zemi první vojáci. Jako mouchy postříkané byolitem. On měl masku nasazenou mezi prvními. Chvíli se zdá že v ní už klidně dýchá. Najednou mírně zakašle. Pak znova. Zase a zase. Klepoucí se rukou si chytne krk a druhou dá na hrudník. Masku má stále na obličeji. Kašel přešel do obrovských až nechutných křečích. Klesl na kolena. Rukama si křečovitě svírá krk a hrudník. Jeho tělo se kroutí a přes masku je slyšet smrtelné chroptění. Pak se svalí na bok. Jeho tělo se v blátivém dně zákopu svijí jak dešťovka. Po krátké chvíli je klid a konec.
Když si přečtu druhé jméno, už si ho nepamatuju, tak vidím jak nějaká skupinka lidí má mezi sebou vojáka. Je to na dvoře nějakého rozbořeného statku. Obytné stavení je vypáleno a zbyl z něho jen komín. Stodola je také vypálená, ale zbyly z ní obvodové zdi a vrata. Ti lidé jsou v civilních hadrech, na hlavách čepice a beranice s rudými hvězdami. Kolem toho vojáka vytvořili kruh. Voják má kolem krku smičku a civil za ním ho drží za konec toho lana. V té formaci přijdou až ke vratům. Rusky na něj začnou něco řvát. Pak se na něj všichni vrhnou a začnou ho mlátit. Brání se. Dlouho a statečně. Ta skupinka hajzlů s ním má víc a víc problémy. To víte, on zkušený a statečný voják, oni, jen chudí, negramotní bolševíci. K zemi padá první bolševík. Po chvilce i druhý. Tu od někud vyběhne nějaký chlápek. Taky civil s rudou hvězdou na čepici. V ruce má pušku. Za běhu jí natahuje. Přiběhne k nim a bezeslova střelí toho vojáka do hrudi. Rána ho odhodí na vrata. Sesune se po nich k zemi. Na vratech je krvavá šmouha. Bolševíci vstávají ze země. Lízají si rány a tváří se vítězně. Voják je opřen o vrata. Chroptí a je celý od krve. Bohužel od své. Postaví se zase kolem něj. Sledují jak skonává. Pak tomu s puškou něco řeknou. On udělá několik kroků vzad. Oni také poodstoupí. Bolševík s puškou natáhne, zamíří a střelí. Vojákovi cukne hlava a z ní ze zadu na vrata stříkne krvavý koktejl. Jako když praskne melou. Bolševíci uznale poklepou střelce po rameni. Pak mrtvého společně okradou a jeho nahé tělo hodí do popela vypálené stodoly“.
Kluk těžce polkne a oči mu zalévají slzy. Doktor na něj mlčky hledí. Takové povídání nečekal. Po stole, směrem ke klukovi, přistrčí sklenici vody. Kluk jen zakroutí hlavou.
„A kolik se vám jich takto vybavilo?“ optal se tiše doktor.
„Pak ještě jeden. Ale to bylo jiné, to už takové nebylo. To už bylo spíš jen takové mrazení v zádech. Ani nevím jak, ale najdenou jsem se od těch jmen nějak odtrhnul. Obrátil jsem se od pomníku a svižným krokem jdu pryč. Bylo mi jinak než předtím. O hodně lépe. Cítil jsem se svěží a voják z hlavy najednou zmizel. Jako by snad zůstal u toho pomníku. Zašel jsem do přilehlé ulice. Bylo mi lépe a lépe. Dá se říci že až skvěle. Vůbec nevím proč, ale začal jsem mít skvělou náladu. Těšil jsem se domu, na své nejblžší, na večeři. Vesele si vykračuji po liduprázdné ulici. Zahnu za roh a jsem v další ulici. Ta, oproti té minulé, je ponurejší. Díky svému natočení a vysokým domům se do ní sluníčko vůbec nedostává. Je v ní šero. Napůl odumřelé stromy, z nedostatku světla, stojící po obouch stranách silnice zakrývají svými spadlými listy rozlezlé kostky starého chodníku. Ty listy tu nikdo neuklízí. Snad jen vítr a čas. Neb čas uklidí a zahojí téměř všechno. Když jsem vešel do té ulice, moje skvělá nálada trochu povadla. Kdo by se radoval když je v takovém ponurém místě. Jdu pomalu. Sleduji zubožený chodník. Semtam i pohlédnu na ty staré činžáky kolem. Jejich zdi jsou staré, oprýskané a špinavé. Pod tím vším ještě problýskává jejich dávný lesk. Kromě jejich samotného architektonického řešení tu jsou ještě nejrůznější štukové okrasy, malby nebo fresky, na dveřích a oknech jsou nádherné vyřezávané obrázky a ornamenty. To všechno však teď pokrývá jen prach a nechutná špína města. Okna jsou špinavá a za nimi visí odporné šedivé cáry hadrů, co bývaly kdysi krásnými, bělostnými záclonami. Právě když vidím ty špinavá okna ,tak si pomyslím „copak v těch oknech nikdo nebydlí? A jestli ano, tak co je to za lidi že si klidně žijí v takové špíně. Doufám že to nejsou nijací...raději ani nedomyslím. Pokouší se o mě strach. Ale strach normální, žádný nadpřirozený. Je to strach z přepadení nebo i ze zmlácení. Zrychlím. Po chvíli konečně zatáčím do jiné ulice. Hned jí přejedu pohledem. Ta je lepší než minulá. Kolem jsou sice také staré činžáky, však opravené a čisté. Chodník čerstvě poasfaltovaný. Stomy tu o sluníčko určitě nouzi nemají, neb jejich koruny jsou košaté a sytě zelené. Mírný vánek, který zrovna zavál proti mně, přehrál mi pod nosem nádherný koncert vůně lipových květů. Pokračuji volným krokem. Rozhlížím se různě kolem sebe. Líbí se mi opravené fasády, krásná štuková výzdoba, vyřezávané obrázky a ornamenty na dveřích i rámech oken jakož i bělavě zářící záclony za křišťálově čistými skly. Z mého lirického rozplývání mě vytrhne postava, stojící na mé straně chodníku, asi uprostřed ulice. Pokračuji v lehké chůzi. Stále koukám na ty baráky kolem, však ten člověk předemnou mě zajímá víc a víc. Nevím jak jsem byl od něj jěště daleko, když jsem rozeznal, že má na sobě zelenou, vojenskou uniform. Stál čelem ke dveřím. Ani se nehnul. Dostalo mě , když jsem se všiml, že od kolen dolu nic nemá. Tak si tam tak levitoval a nedal se nikým a ničím vyrušovat. Ten pohled na něj mě totálně přimrazil. Do hlavy se mi okamžitě vrátil ten můj sen. Pane doktore, viděl jste někdy ducha?“. Klukův obličej má nevěřícný výraz.
Doktor se zdá být z jeho otázky překvapen. Jen mlčky nesouhlasně zakroutí hlavou.
Kluk sáhne po sklenici vody, kterou mu doktor před chvílí připostrčil a na ex jí celou vypije. Když dopil, vrátil jí na stůl, poděkoval a s klidným hlasem pokračuje dál.
„Někoho by napadlo že začnu utíkat pryč, nebo že minimálně přejdu na druhý chodník. Ale mě nic takového ani nenapadlo. Naopak. Něco mě to k němu táhlo. Možná zase nějaká záhadná síla, síla ze všech záhadných sil ta nejzáhadněší. Možná mě k němu táhla nějaká nadpřiozená síla o níž nemáme ani potuchy a naše hlavička by se jí bála pochopit. Ale já si myslím, že to byla jen moje zvědavost. Opatrně jdu k němu. Jsem od něj tak pět metrů. Zvědavost se vytrácí a překrývá jí...já nevím, něco nepopsatelného. Poznávám v něm toho vojáka z mého snu. Stojí dál nehnutě před těmi dveřmi. Má strašně bledý obličej, hrozně smutný výraz a ani nemrkne. Zírám na něj. Srdce mi začalo zběsile tlouci a je až někde v krku. Udělám k němu pár kroků. Nevím kam s očima dřív. Uniforma, jeho tvář, dveře. Stojím od něj asi metr. Levou ruku má v kapse. Pravou volně podél těla. Stále nehnul ani brvou, ani nemrkl. Jen smutně zírá na řadu zvonků vedle dveří. Zvonky, já a on, tvoříme malý trojuhelník. Z jeho pravé kapsi vykukuje fajfka. Je to opravdu on! Tak tam tak stojíme několik minut. Srdce se mi uklidňuje a vrací se na své místo. Pomalu začne zvedat pravou ruku. Natáhne ji před sebe. Nataženým prstem ukazuje na jeden z řady zvonků. Odvrátím pohled od něj. Koukám na ten zvonek. Chci přečíst jméno na zvonku. Je však dost zašlé. Neluštím ho. Kouknu zase na vojáka. A to přímo do jeho hlubokýh, černých, mrazivých očích. Celým mým tělem projel strašlivý závan mrazu, nebo i smrti. Jeho oči nebyly lidské. Byly to „žraločí“ oči. Celé černé. Chlad z nich čišel jak z otevřeného mrazáku. Jako by na mě přes ně zavál vánek z jiného světa. Ze světa hlubokého ticha a nekonečné samoty. Ze světa ve kterém už nikdo nikam nepospíchá, neb všichni již k cíly své cesty dorazili. Najednou toho bylo na mě moc. Asi jsem té „bláznivé“ situaci nechtěl uvěřit. Ale spíš jsem dostal jen obyčejný strach. Vyškubl jsem se tomu mrazivému pohledu a tichou ulicí utíkal svým nejrychlejším během pryč“.
Kluk si několikrát vydechne. Doktor nic neříká. Jen na něj kouká.
„Tak jsem z toho místa tedy srabácky utekl. Ale tomu co jsem viděl, tak tomu jsem utéct nemohl a taky neutekl. Zbytek dne sice proběhl naprosto v klidu a v pohodě, však mé myšlenky zůstavaly stále u toho vojáka. S přicházejícím večerem, přicházel i můj strach. Začal jsem se bát toho, co se mi dnes bude zdát. Bude se mi zdát o vojákovi? Byla půlnoc. Všichni kolem mně už spali. Jen já jsem to oddaloval dál a dál. Seděl jsem u televize a přepínal programi. Naštěstí jsem vždycky někde něco našel co mě na několik minut zaujmolo. Pak jsem to zase přepnul dál. Byla jedna ráno. Zívám, oči se mi klíží. Zvedám se z křesla a usedám raději na židli. Sedím před televizí na nepohodlné židli a stále dokola přepínám. Je několik minut po druhé. Na oči už téměř nevidím. Sedím na židli v pozici trestance po brutálním výslechu. Hlava mi padá do klína. Několikrát jsem už málem z té židle spadl. Televizi už nepřepínám. Ovladač je na zemi a zvednout ho, tak to mě ani nenapadne. Dá se říci že už spím. Akorát přitom sedím na židli. Měním polohu. Pohodlně se opřu. Ruce spouštím k zemi a nohy natahuji před sebe. Hlava mi padá ke hrudníku a víčka se mi zavírají jako mrkací panence. Tak jsem vydržel spát do pěti. To jsem z té židle vstal, udělal několik těžkopádních pohybů a po nich dopadl po zádech na vedlejší gauč. Tam jsem zůstal až do doby, kdy jsem musel vstávat do práce. Když jsem pak musel vstávat, tak mi bylo strašně. Celý rozlámaný a vyspalý jen sotva napůl. Říkal jsem si, že bych raději prožil noční můru, než takto strávit noc. Naštěstí, ten den mě v práci nic moc náročného nečekalo a několik pořádných kafíček mi také prospělo. Takže kolem poledne jsem se cítil celkem fajn. Až na jednu myšlenku. Pořád mi v hlavě strašil ten voják. Ukrýval se za normálními, běžnými, denními myšlenkami, ale byl tam. Když jsem v práci skončil a síla myšlenky všedního dne povadla, tak se z plných sil ozval zase voják. Mohl jsem svůj odchod z práce oddalovat. Mohl jsem jít z nějakým kolegou na pivo. Mohl jsem jít jinudy. Avšak něco mě táhlo jít opět tou samou ulicí. A to co nejdříve. Asi mě tam táhla jen a pouze moje zvědavost. Nevím. A tak jsem tedy vyrazil k domovu tou samou cestou. U pomníku jsem se ani nezastavil. Ulici s polomrtvými stromy, špinavými baráky a špatným chodníkem jsem prošel bez zaváhání. Má zvědavost stoupala. Strach jsem necítil. Připadal jsem si statečně a neohroženě. Až do chvíle než jsem přišel na roh oné ulice. Kouknu do ní. A byl tam. Stál zase na tom samém místě. Otočen čelem k baráku. Chvíli na něj zkoprněle koukám. Zvědavost s odhodláním a neohrožeností byly rázem pryč. V plné parádě se dostavil strach se zbabělostí. Kolena se mi rozklepala, po čele mi stékal chladivý pot a po zádech mi běhal mráz. Když ten voják ke mně otočil hlavu, tak jsem to už nevydržel, vzal jsem nohy na ramena a zastavil jsem se až u dveří našeho bytu. Když jsem po chvíli, asi po hodině, trochu pookřál, tak se dostavil pocit, který jsem vlastně ani nečekal. Byl to pocit smíchaný ze zlosti, víčitek i zvědavosti. Měl jsem vstek že jsem tak srabácky utekl, že jsem se zachoval jako posera. Víčitky jsem začínal mít z toho, že jsem v tom toho vojáka nechal. Tušil jsem že chce moji pomoc. A zvědavost? Ta byla v tom, co se to vůbec děje, kdo nebo co za tím vězí a hlavně jak to překonat. To vše mi v havě vrtalo celý zbytek dne. Jinak se ten den už nic nestalo. Kolem desáté jsem šel v klidu spát. Dnes mi bylo úplně jedno zda budu mít nějaký divoký sen, či ne. Byl jsem smířený s tím že ano. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v něm přišel ten voják a za to jak jsem se dnes zachoval by mě pořádně zfackoval, nebo by mně to celou noc vyčítal. To bych si zasloužil. Zavřel jsem oči a v mžiku usnul. Celou noc jsem prospal naprosto v klidu. Celou noc jsem spal jako zabitý.Další den se odvyjel naprosto normálně. I dnes půjdu jinou cestou do práce a z práce. I dnes si koupím v malém pekařství velké housky k snídani a ve vedlejší trafice čerstvé noviny. V práci šlo všechno hladce. Jak se však blížil konec práce, tak jsem začal být víc a víc nervoznější a v hlavě jsem začínal mít jen toho vojáka. To bylo asi půlhodinku před koncem. Z práce jdu svižným krokem známou cestou. Aniž bych zavadil pohledem, projdu kolem památníku. Ponurou ulici ani nevnímám. Ze zadu mě tlačila zvědavost spolu s odhodláním, tam mě táhlo něco podivného. Nevím co to bylo. Snad síla pocházející z toho vojáka. Nebo nějaká jiná síla. Nevím. Stojím na rohu ulice. Voják stojí přesně tam a přesně tak, jak jsem čekal. Udělám k němu několik rázných kroků. Z poza rohu, na protějším konci ulice, vyjde nějaká postava. Zůstanu stát. Bez hnutí koukám na tu osobu. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že tato osoba do tohoto příběhu vůbec nepatří. „Kdo to sakra zase je?“ pomyslil jsem si a dál čekal na místě. „Že by zase nějaký duch? Nebo nějaké jiné strašidlo? Možná to bude čert, který mě bude přemlouvat, ať už po dobrém, nebo po zlém, abych toho vojáka přenechal jemu a peklu“ vůbec jsem nevěděl.
Postava se blížila velmi rychlou chůzí k vojákovi. Ten však stojí dál naprosto nehnutě a zdá se že až nerušeně. Jako by pro něj ta postavička ani neexistovala. Postava se vybarvuje. Je to nějaký vysoký chlapík v tmavém obleku. Na hlavě, skloněné k zemi, má až do čela naražený klobouk. Pod paždím si nese nějakou aktovku. Připadá mi jako nějaký úředník, který se zdržel ve své kanceláři a teď velmi chvátá na poslední vlak domu. Už je téměř u vojáka. Jde přímo na něj. Zpozorním ještě víc. Zdá se že se srazí. Voják ho stále vůbec nevnímá. Chlapík v černém obleku vstoupil do zeleného vojáka. Bylo to něco tak neuvěřitelného...Ačkoli jím musel projít tak za zlomek vteřiny, mě se to zdálo strašně dlouhé. Barvy se do sebe zamíchaly. Černá se zelenou vytvořily šedivý záblesk a vánek mi foukl do mé udivené tváře. Chlapík udělal dva kroky a zůstal stát. Zvedl hlavu, sundal klobouk a začal koukak kolem sebe. On teď na zlomeček času prožil také něco zvláštního. Něco, po čem teď kouká že by to mohlo být. Však on nikoho nevidí. Voják stojí za ním nerušeně dál. Chlapík dál asi nemá čas. Jen nechápavě zakroutí hlavou, nasadí si klobouk, svůj pohled zase zapíchne do dlažby a velmi svižným krokem zase vyrazí dál. Mě mine také bez povšimnutí. Zahne za roh a už o něm nikdy a nikde neuslyším. Patrně. To co jsem právě viděl mě samozřejmě ohromilo, však nepřekvapilo. Byl jsem již asi v takové, jak to říci, v takovém nastavení, kdy mě už nepřekvapí vůbec nic. Vyrazil jsem klidnou chůzí k vojákovi. Bylo to hrozně zvláštní. Vůbec jsem nevěděl co po mně bude doopravdy chtít. Neměl jsem žádný plán. Jen jsem cítil, jako by to všechno ovládal někdo jiný. Asi on. Jeho vůle mě táhla k němu, jeho vůle mi říkala co mám dělat. Stojím u něj. Odvrátí pohled od zvonků a koukne na mě. Na jeho smutné tváři a v jeho očích zahlédnu na moment slabý úsměv. Lehce pokyne hlavou. Beru to jako pozdav. Mlčky mu pozdrav vracím. Potom se jeho pohled opět vrátí na zvonky. K jednomu z nich natáhne prst. Kouknu jaké je na něm napsáno jméno. Ta jmenovka tam už musí být dlouho. Je špinavá a celá vybledlá. Ačkoliv mám zrak jako padesát ostřížů dohromady, dá mi hodně práce ty písmenka přelouskat. To jméno je psané takovým starým, okrasným písmem. Myslím že tam je napsáno Puringovi, nebo Buringovi. První písmeno je psané zvlášť okrasně a ještě k tomu je nejvíce rozpité. Zničeho nic se za mojí študující hlavou, pod kterou dále zůstává vojákova natažená ruka, ozvalo „Puringovi“. Ten hlas zněl tiše a ostře. To mě napověděl on. Poodstoupil jsem dál a čekal zda ještě něco řekne. Chviličku jsme na sebe mlčky koukali. Já na něj nechápavě, jako když nadloubeš volovi. On na mě smutně. A on řekl.
„Prosím, pusť mě domů. Slíbil jsem že se vrátím“. I tyto dvě věty byly pronesené tichým, ostrým hlasem. Jeho ústa však zůstavala nehybná. Potom zase odvrátil pohled pryč. Chci mu pomoci, ale jak se dostat do baráku? Zazvonil bych, ale co bych říkal? Že jsem potkal ducha vojáka který mě prosí abych ho pustil domu, a tak vás tedy prosím, otevřte mi dveře. Nebo si mám vymyslet že něco prodávám? Nebo nějakou jinou historku? Žádná nápověda tohoto druhu nepřichází. Ale přišla asi jiná. Pořádně se podívám na dveře. Jsou to takové klasické vchodové dveře, které má snad každý činžák. Dvoukřídlé, na každém křídle s malým okýnkem, dřevěné. Navíc tyhle vypadají dosti schátrale. Chytnu za kliku. Zkouším zda nejsou náhodou odemčené. Nebyly, ale jejich zámek už toho musí opravdu hodně, hodně pamatovat. Myslím, že kdybych za ně vzal pořádně, tak bych je otevřel. Kouknu co na to voják. Ten stojí na svém místě dál. Ruku má připaženou. Sleduje moje počínání. Naše pohledy se střetnou. Přikývne mi. Zase vezmu za kliku. Pořádně na ní zatlačím a ještě se o ty dveře celý opřu. Opravdu povolily. Přidržím tu kliku a pomalu je otvírám. Oči mám nastažené. Bojím se aby na mě z toho šera vchodu někdo nevyběhl. Třeba rozzuřený starý domovník, který nemá rád vetřelce z ulice. Naštěstí tu nikdo takový není. Rychle zapluju dovnitř. Pomalu, s nějvětší opatrností za sebou zavírám. Najednou si vzpomenu na toho vojáka. Já na něj zapoměl. „Vždyť on zůstal venku“ pomyslím si, chystaje se pro něj vrátit. Už tisknu kliku, když tu se ho všimnu. Je tady. Stojí kousek odemne. Povolím kliku. Obrátím se a prohlížím si to tu. Je to normální činžákový vchod. Za vstupními dveři malá plocha. Na jedné straně kaslíky. Na protější stará nástěnka. Proti mně potemělé schodiště. Je tu velké šero a ještě k tomu na mě dýchne podivný chlad starého, cihlového domu. Když spatřím že podlaha je vyskládána bílými a černými dlaždicemi, jako šachovnice, jen těžce polknu. Přesně taková podlaha byla i v tom snu, víte?!“
Kluk pohlédne na doktora. Možná ptoto aby se ujistil, zda mu doktor naslouchá. Doktor sedí pohodlně v křesle, pěkně opřen o vysoké opěradlo, však na jeho otázku reaguje okamžitě. Několikrát přikývne. Chystá se ještě na něco optat. Ale to už kluk, potěšen doktorovým opravdovým nasloucháním, pokračuje dál. Doktor polkne svá slova a poslouchá dál.
„Ale ani tehdy mě ani na zlomek sekundy vůbec nenapadlo to vzdát. Utéct odtud jako malý, ošlivý, vyděšený ratlík, který je pak svým strachem každému pro smích. Možná že mi zase něco, nebo někdo, dodával velký příděl odvahy. Musel mi jí házet tedy pěkně velkou lopatou. Naivně zkouším zda špinavý vypínač na ponuré a zašlé zdi, funguje. „Překvapivě“ nefungoval. Najednou tu stojím zase sám. Voják zmizel. Byl jsem si jist že šel napřed. A tak začnu pomalu stoupat po schodech. Oprýskané, špinavé zdi. Od nespočtu bot ohlazené staré schody. Mohutné, kované zábradlí s nějakými ornamenty. Chladný vzduch s nádechem staroby, vlhosti a plísní. Všudypřítomné šero, jehož celistvost narušuje jen světlo pronikající sem z venku přes malá a špinavá okna na každém mezipatře. Můj sen se stal zkutečností. Šourám se schod po schodu výš a výš. Srdce mi byje o trochu rychleji. Za krk mi sedl malý strach. Moje oči bystře sledují vše, co jim všudypřítomné šero prozradí. Moc toho není. Stále něco nedovoluje aby můj strach vyrost. Stále mě cosi tlačí vpřed. Z šera ještě vychází malované obrázky visící po zdech. Jsou na nich krajiny, květiny a různá zátiší. U žádného z nich se vůbec nezastavím. Přijdu do druhého mezipatra. Napadne mě kouknou přes okno ven. Však sklo je opravdu špinavé, strašně. Chystám se vyjít další sérii schodů. Juknu co mě po ní čeká. Zda mě druhé patro nebude chtít něčím překvapit. A ono chtělo, ale nepřekvapilo, jak jsem říkal: myslel jsem si že šel napřed. U dveří, čelem k nim, stál ten voják. Ruku nataženou a prstem zase ukazoval na zvonek. Stojím si tak s nohou nakročenou na první schod a najednou se mi na tváře, jakož i na mysl, začal drát smích. Ale vůbec nevím proč. Mně osobně tu k smíchu tedy vůbec nic nebylo. Bojovat se svým smíchem a snažit se ho v sobě zadržet je tedy strašně těžké. Však zase mi něco pomohlo. A když se na mě ještě k tomu ten voják zase podíval, tak byl veškerý úsměv pryč. V jeho očích se, i na tu dálku která nás od sebe dělila, dalo číst jako v knize. Byl v ní napsán smutný příběh. O vojákovi, který dal slib že se vrátí domů za každou cenu. Bohužel přitom slibu asi zapoměl, nebo s ní ani nepočítal, snad jí i dokonce podceňoval, na jednu překážku. Byla to překážka která nezpočtu vojákům cestu domů zavřela na vždy. Překážka neodstranitelná, překážka definitivní, chladná, krutá a bolestivá. To že tu teď stojí v podobě mlžného oparu byl snad jeho trest. Trest, který mu dal ten, kdo mu tu překážku do cesty postavil. V jeho očích byl i konec toho příběhu. Až překročí práh dveří svého domova, tak vše skončí i pro něj. Vystoupím těch pár schodů. Jeho pohled patří jen a jen mně. Jako by sledoval svojí výhru. Jak vy by jste sledoval jak vám pokladní vyplácí sto milionů jenž jste vyhrál v lotérii. A tak stejně jako ve snu stojím zase před dveřmi. Sen je zkutečnost, zkutečnost sen.
Překvapuje mě že jsem byl úplně klidný. Ani jsem vůbec nepřemýšlel nad tím co budu říkat až mi někdo otevře. Na dveřích byla zašlá jmenovka. Dveře špinavé a různě oprýskané a poškrábané.
Juknu na vojáka. Ten mi jen přikývl a na jeho rtech, jakož i na jeho celé tváři, jsem mohl poprvně vidět jeho radost. Pousmál jsem se na něj také. Měl jsem radost z toho jak jsem mu pomohl. Bylo to pro mě jako by jsme došli na konec dlouhé, předlouhé cesty. Na jejím konci je jeho vyplněný slib a jeho znovusetkání s jeho nejblžšími kteří tu na něj stále čekají. Byl to nádherný pocit.
Zmáčknu zvonek. Ozvalo se hlasité a ostré zadrnčení. Až jsem se málem lekl. Pak byl několik vteřin naprostý klid. Jen odněkud přilétla nějaká muška a začala mi létat kolem hlavy. Už jsem se po ní chtěl ohnat, když přelétla k vojákovi. Jeho úsměv byl ještě větší a z očí mu dokonce začaly kapat slzy. Zdvihl ruku, natáhl dlaň. Muška mu na ní ihned dosedla. Koukal na ní. Smál se a plakal. Však naprosto potichu. Jako když vypnete zvuk. A to tak že úplně.
„Co jé? Kdo jé?“ ozval se přes dveře ženský hlas. Byl uječený, mladý a ne moc sympatický. Než jsem se vzpamatoval a než jsem stačil cokoliv říci, byl tu zase.
„No co jé? Co mi chcete? Kdo je tam?“.
Najednou jsem se toho hlasu bál. Bezradně kouknu na vojáka. Ten má dál ruku s nataženou dlaní a usmívá se na mušku. Asi nějak vycítil můj pohled. Kouknul na mě a přitom druhou rukou pokynul směrem ke dveřím. Jako by mě uváděl dál. Do ticha bylo slyšet jak osoba za dveřmi vyndavá bezpečnostní řetízek. Prudce se otevřou dveře. Nevím na co koukat dřív. Jak se otevřely dveře tak do nich voják bezeslova vplul. Ještě jsem si všiml jak mi poslal svůj poslední pohled. Tím mě asi děkoval. Ve dveřích stála vstekle rozkročená nějaká ženská. Ještě jsem čučel jak kolem ní voják nepozorovaně prolul ale to už mně z civění vytrhla její slova.
„Co jé? Cosi přejete?“ potom co mě uviděla tak trochu obrátila. Její hlas už tak vstekle nezněl.
Oba dva jsme na sebe nevěřícně koukali. Vypadala jak feťačka která se právě probudila. Na sobě špinavé červené přiléhavé kahoty a ošumtělý, vytahaný, modrý svetr. Své krátké blonďaté vlasy rozcuchané. V obličeji bledá a v očích pocit otupělosti. Její tvář byla krásná, však přesto přes všechno už nikdy nebude mít šanci vyniknout.
„Sory, já myslela že ste nikdo jinej? Co jé? Co tu chceš?“
Ale já ze sebe nedostal ani větu v kuse. Stál jsem tam a nesmyslně koktal. Ještě jednou si mě změřila pohledem. Pak se nelibě zatvářila a v její tváři bylo cítit něco jako největší pohrdání.
„Hmmm. Víš co? Radši vypadni. A pěkně rychle.“
Na další moje slova už nečekala. Bouchla dveřmi až to po celém tichém schodišti jen zadunělo.
Najednou jsem si připadal, že veškerá dodávaná odvaha je pryč. Přepadl mě strach, úzkost i odpor k tomuto špinavému a zatuchlému baráku. Chtěl jsem být co nejdříve pryč. Utekl jsem od tamtud a bylo po všem. Venku bylo krásně a všechny dny potom byly klidné a bez starostí“.
Kluk si rukou promnul oblyčej. Vstal, protáhl si záda a chystal se k odchodu. Sestra s doktorem na něj překvapeně koukají. Když spatří jak na něj koukají, zarazí se.
„Děje se něco?“
„Já bych měl na vás ještě několik otázek. Sedněte si ještě na chvíli. Prosím“
Doktor zůstává ve svém křesle sedět dál. Kluk trochu znejistí.
„Né díky, já už musím jít“.
„Vy si o tom nechcete popovídat?“. Doktor nevěří tomu co slyší.
Kluk udělá pár kroků k doktorovému stolu. Chvíli váhá ale na konec si nesedne. Na jeho otázku jen zakroutí hlavou. Přitom se tváří sebejistě a z doktorového přístupu, kulantně řečeno překvapeně. Překvapují se vzájemě. Doktor začíná z jiné strany. Pokouší se ho nějak „zdržet“. Chce aby si sedl.
„Vyprávěl jsi to moc hezky.“
Na klukově tváři je vidět malý stydlivý úsměv a přes rty přecedí „díky“.
„Tak trochu jsem si to připravoval. Nechtěl jsem přijít k vám a začít vám tu povídat něco páté přes deváté. Ještě by jste si o mě myslel že jsem magor co ani neumí skládat věty. A ještě k tomu toho mám plnou hlavu a to se povídá pěkně vždycky“.
„A proč jsi sem vlastně přišel? Chtěl jsi mi jen povědět tvojí historku?
Doktorův vlídný hlas je rázem pryč. Dvě poslední otázky kluka i sestru zarazily.
„Tak sedneš si nebo ne?“
Kluk začne koktat. Sednout si nechce už vůbec. Je vylekaný. Sestra vstekle kouká na doktora.
Doktor zvyšuje hlas a tváří se nepříjemně: „Takže si nesedneš?“
Kluk jen zakroutí hlavou.
„Tak čau a až sem půjdeš příště tak si rozmysli jestli chceš pomoc nebo né. Jasný?“
Kluk jen udiveně kývne a za pár vteřin už za ním sestra zavírá dveře.
Tím u ní doktor definitivně prohrál.
Kapitola devátá

Voják a mladý Jitus

Kluk začíná mluvit. Doktor je rád že ho tím svým výpadem nijak moc nevyplašil a se zájmem čeká na jeho slova. Jeho myšlenky na svět mimo tuto místnost jsou pryč. Sestra si spokojeně dělá svoji práci. Vše vypadá jak by vypadat mělo. Bohužel ne vždy je všechno tak jak vypadá, nebo jak to nedokonalé lidské oko vidí a hlava se srdcem cítí.
„ Domů chodím přes náměstí. Tam jak je ten pomník vojáků z první světové války. Na něm stojí voják. Je schrbený, smutně kouká k zemi a někam se velmi sklesle šourá. V jedné ruce drží přilbu a ve druhé ruce má pušku. Tu za sebou táhne a vypadá, že už dál nemůže. Asi brzy padne únavou k zemi. A kdo ví jestli se ještě někdy zvedne.“ Jitus dokončil smutně větu. Chvilku mlčí. Pak trochu ožije a optá se doktora jestli ví jaký památník má na mysli. Doktor souhlasně pokyne hlavou.
„A všiml jste si pane doktore kolik je na něm jmen?“ Kluk nedá doktorovi vůbec čas cokoliv odpovědět. Nadšeným hlasem s náznakem pokory si odpoví sám. „Padesát osm. Padesát osm jmen padlých vojáků jen na tomto pomníku. A víte kolik pomníků je v celém našem městě?“
Doktora jeho otázka samozřejmě překvapí. To opravdu neví. Jen tak trochu tuší. Typuje že by jich mohlo být asi tak pět. Kluk na něj chvilku kouká. Potom zakroutí hlavou.
„Ne ne. Je jich sedm. Na tomto je tedy padesát osm jmen. Na druhém je třicet dva jmen, na třetím šedesát jedna, na čtvrtém dvacet devět, na pátém čtyřicet šest, na šestém osmnáct no a na sedmém dvacet tři. Takže celkem dohromady dvěstě šedesát sedm jmen. Tolik padlých jen v našem městě. Když přijedete do každého města, i do té nejmenší vesničky, tak všude uvidíte další památníky, nová a nová jména. I v té nejmenší vesničce, kde nemají žádný obchod, hospodu ani pořádný kostel, tak i tam najdete na návsi stát pomníček s alespoň pěti jmény. Je mi líto jak se na tyto padlé strašně zapomíná. Na některých pomnících jsou i malé, keramické podobenky. Někdy je tam i místo kde ten voják padl. Nebo kde ho viděli naposledy“. Mladík utichne. Smutně hledí k zemi.
Doktor vidí jak je mu to líto. Opravdu líto. Ten kluk to nehraje! Po chvíli Jitus pokračuje dál.
„Když vím jaké se za první války děly hrůzy, snad ještě větší než za druhé, když si pak na pomníčku přečtu že onen voják nebyl nikdy nalezen a z černobílé fotky se přitom na mě smutně usmívá kluk, který by teď třeba mohl být mým prapradědou, tak mě z toho přejede mráz po zádech. Je mi jich líto, strašně líto. Proč se na ně vůbec nemyslí? Proč? Protože bojovali za císaře pána?“. Jeho hlas ke konci razantněl, však s posledním slovem bezradně padl. Doktor měl za to, že mu kluk nevědomky právě odhalil svůj problém. To byla jeho další, již čtvrtá chyba. Jal se ho řešit.
„Nebudem si tykat?“
Kluk překvapeně pozdvihl hlavu. Takovou nabídku nečekal. Souhlasně přikývl. Doktor byl rád. Však slzy v klukových očích ho zarazily. Takového mladého vlastence tu ještě neměl.
Doktor si v hlavě velice rychle připravil svoji další taktiku. O hodně rychleji ji mohl vzít, zmuchlat a celou zahodit, když kluk v křesle začal zase povídat.
„No a když minu ten pomník, tak pokračuji dál. Projdu několik ulic ve kterých stojí staré domy. Takové ty předprvorepublikové, co když do nich vejdete, tak se pak před vámi rozevře široký dvůr a kolem dokola samé pavlače. Potom ještě projdu dvě ulice no a jsem doma“.
Kluk zmlkne. V hlavě si několik minut rovná co bude povídat. Doktor sedí v křesle. Je jako divák který čeká v kině než se zhasne sál a začne běžet jeho oblíbený film. Gong, film začíná.
„Jsou to už skoro dva týdny, dnes je to třináct dní, co jsem měl takový sen. Jdu po ulici. Okolo samé vysoké činžáky. Ulice jsou smáčenné po přešlém dešti. Vzduch je nádherně svěží. A ikdyž je podvečer, tak sluneční paprsky ještě začínají pobíhat mezi baráky. Nebe je zase modré. Jen tu a tam jsou ještě na něm zbytky po tom ošklivém mraku. Takové hnusné, rozmazané šmouhy. Byl jsem před deštěm skrytý v nějakém průjezdu. Když ten prch přešel, tak jsem na ulici vylezl jako první. Byl jsem na té široké a dlouhé ulici úplně sám. Jako by snad byla půlnoc. Ale nebyla. Mohlo být něco kolem osmnácté. Lehkým krokem směřuji k cíly mé cesty. K cíly, kde mám za úkol předat obálku a tak podat zpávu. Tu nejsmutnější. Těm, kteří celou dobu doufají, že takovou zprávu nikdy nedostanou. Ale oni jí dostanou. Právě odemně. Z mých rukou. A za pár minut. Ten úkol mi dal ten nademnou. Ten, kdo sleduje moje počínání. Ten, kdo řídí směr a rychlost mých vojenských kroků. Ten, kdo dělá mojí budoucnost. Můj štábní velitel. Tento úkol jdu vykonat již po několikáté. Začínám být na něj specialista. Počítám s každou reakcí. Šok, žal a smutek mají nespočet podob. A já jsem připraven na všechny. Tedy alespoň doufám. V tuto chvilku jim zbývá ještě tak čtvrt hodiny nadějí a doufání v dobrý konec všeho co se právě teď odehrává. Je mi jich líto. Je mi líto i jejich nadějí. Chudák jejich syn, bratr, otec, nebo kdo to vůbec byl. Na tom nezáleží. Záleží na tom, že pravděpodobně už nikdy neuvidí toho, koho milovali, kdo jim byl oporou a na koho tak dlouho čekali. A kdyby ho náhodou viděli, tak by to pro ně bylo něco strašně strašného, tak nepopsatelně hrozného, že na to raději dál ani nechci myslet. Doufám pro jejich dobro, že ho nikdy neuvidí. Bude jim muset stačit za pár let někam položit smuteční kytici. Pravděpodobně to bude velký pomník s jeho jménem. A s jeho jménem na něm bude ještě mnoho dalších. Že by mohli položit kytku přímo na jeho hrob, tak o tom pochybuji. Patrně skončí ve společném. Tedy pokud nešlápl přímo na minu, nebo nedostal přímý zásah z děla. V takovém případě by mohli pochovat leda tak ohořelé cáry jeho průkazu. Najednou mi přejede strašný mráz po zádech. Až se zastavím. Zahazuji své chmurné myšlenky a zaměřuji své pohledy na čísla baráků. Díky těm smutným myšlenkám mi cesta vesele uběhla. To je ironie. Inu jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Jsem u toho baráku. Stojím čelem ke dveřím. Ještě si upravím svoji uniformu. Upravím si opasek a pro jistotu ještě zkontroluji, zda mám opravdu zajištěnou pistoli. Nerad bych aby došlo k nějaké nehodě. Zhluboka si oddechnu a beru za kliku. Vstupuji do potemnělého vchodu vysokého činžáku. Pomalu stoupám po schodišti, které jen chabě osvětluje světlo z venu, prodírající se sem přes špinavá skla nevelkých oken. Napadne mě, přoč ty okna někdo neumyje, avšak zápětí si to sám zdůvodním. Je válka a lidé mají jiné starosti. To šero však ve mně vzbudí námitku. Není ta válka jen zámika pro to aby ti lidé ty okna tady nemuseli umývat? Jo jo, v mojí hlavě to žije. Nejrůznější myšlenky v ní mají pré a jeden rozum to všechno nemůže stihnout. Jsem na mezipatře. Zbývá mi ještě několik schodů do toho správného patra, k těm správným dveřím. Chvilku stojím na místě. Vydýchávám se. Odtud, i přes to šero, vidím už ty dveře. Můj první pohled na dveře způsobyl, že moje srdce se rozkmitalo na velké obrátky a cítil jsem jak tlak krve nafukuje moje žíly, žilky a tepny. U dveří někdo stál. V tu chvíli jsem ani sám nevěděl proč jsem se vůbec tak moc lekl. Nepřátelský voják s granátem v ruce a nabitou puškou to určitě nebude. Na strašidla nevěřím. Tak nic horšího to být nemůže. Po prvním delším, zkoumavém pohledu, mě to připadlo na nějakého vojáka. Na nějakého, našeho, vojáka. Uklidnil jsem se a začalo mě zajímat co tu chce. Dech byl taky už normální. S tragickou zprávou v ruce v obálce s kulatým kazítkem a černým pruhem pomalu stoupám po zbývajících schodech. Opatrně. Pomalu. Abych se snad ještě znova nezadýchal.
Vyšlápnu poslední schod. Ten voják o mně do té doby asi vůbec nevěděl. Až zvuk okované podrážky dopadající na černobílé, kamenné dlaždice zvedl vojákovu pozornost. Odvrátil svůj pohled od dveří. Pohlédl na mě. Já kouknul na něj. Že by to byl můj nějaký známý, to jsem vůbec nepředpokládal. Vlastně mě to ani nenapadlo. A to bylo dobře, neb jsem se ušetřil zklamání. Naše pohledy se střetly. Toho chlapíka jsem nikdy neviděl. Od pohledu jsem mu tipoval tak padesát. I přesto mi byl hned sympatický a najednou jsem věděl že tu žádné problémy nebudou. Naše oči byly ve stejné výšce. Měl je hnědé, hluboké a byla z nich cítit taková , taková zvláštní dobrosrdečnost. Obrovský klid. Podivná touha po něčem nedosažitelném ale i velký chlad. Ten jako by do jeho očí přicházel přímo z jeho duše, z jeho srdce. Můj pohled ucukl. Vlasy měl tmavé, pečlivě učesané na pěšinku. Pod nosem malý knírek a na bradě malou bradku. Pak mě hned začaly zajímat jeho výložky. To abych se náhodou nedopustil prohřešku vůdči vojenskému řádu. Tím by mohlo být nepozdravení nadřízenné šarže tou menší. On však vůbec žádné výložky neměl. Neměl ani žádnou zbraň. I opasek mu scházel. I já, taková malá myška, jsem měl na každém rameni jednu pecku. Tím moje sebevědomí maličko stouplo. Zároveň mi to všechno začínalo připadat nějaké divné. Napadlo mě jestli náhodou nedezertoval. Né že by jsem se chtěl na něj díky mé pecce nějak vytahovat, ani jsem nechtěl aby pozdravil on mě, ale věděl jsem že se s ním mohu bavit úplně normálně. Tak jsme tam chvíli stáli proti sobě, vzájemně se prohlížejíc. Pak už mi přišlo že to stačí. Nebudem se tu přeci obdivně prohlížet jako dva co si vzájemně padli do oka. „Zdravím vás, copak tu děláte?“. Prolomil jsem tu hráz mlčení, kterou naplňovala podivná sympatie. On však neřekl ani slovo. Jen na mě stále koukal. „Ty jdeš také za nima?“. Na to mi také nic neřekl. Jen pokývl hlavou a do jeho tváře padl smutek. „Tak zazvoň“ řekl jsem. On jen zakroutil hlavou. Poodstoupil dál, pokynul rukou na zvonek a vlídně se na mě zase usmál. Přistoupil jsem tedy ke zvonku. Ještě než jsem zazvonil tak jsem se podíval znova na toho spoluvojáka. Vlastně spíš asi dezertéra. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a natažená ruka ke zvonku mi povolila. Ten chlapík stál ode mne zase o něco dál. Spokojeně na mě hleděl a v ústech měl dlouhou fajfku. Byla bílá, malovaná se zavěšenou bambulí. Klidně z ní bafal. Moje překvapení přešel zase beze slova a jen mě pokynutím ruky vyzval abych už konečně zazvonil. Jako by tatínek přikazoval synovi co má udělat. Beze slova, jako ten nejposlušnější synek, jsem ho poslechl. Stojím s upřeným pohledem přímo proti dveřím. Vteřiny zbývající k otevření dveří mi rozbuší srdce.
V hlavě mám připraveno co budu říkat. Jsou to staré, dobré, otřepané fráze, kterými však přináším všem jen žal, bolest a utrpení. Komu tyto fráze řeknu, ten má život zkažený. Ale už jsem si zvykl.
Tvářím se smutně, až dojemně. Chci totiž aby ten kdo otevře okamžitě tušil co se děje a jakou zprávu jim přináším. Když uvidí smutného vojáka beze zbraně, který v ruce svírá obálku s černým pruhem, musí dotyčnému přejet mráz po zádech a musí začít plakat sám od sebe. Aniž bych já musel cokoliv říkat. Tím je tento úkol pro mě o hodně lehčí, proto to můžu ještě dělat. Jinak bych se z toho asi brzy zbláznil. Pak by možná zase jiný voják dostal úkol, aby donesl obálku s černým pruhem matce mojí.. A to bych nerad. Za necelé dva roky jsem roznesl už zhruba sedm stovek obálek. Vlastně ani nevím jestli jsem ještě voják, nebo jen pošťák v zelené uniformě. Prostě mě někdo navlékl do zeleného a poručil roznášet. Už ani nevím kdo. Ale teď nad tím nebudu přemýšlet. Po mém prvním zazvonění se vůbec nic nestalo. Nikdo neotevřel. S nádechem bezradnosti kouknu na toho chlapíka vedle. Ten mě dál beze slova pozoruje. Popotahuje ze své fajfky. Vypadá spokojeně. Gestem ruky mě pobídne abych zazvonil ještě jednou. Bez váhání to udělám.
Pár vteřin poté je za dveřmi slyšet slabé zarachtání. Hned mě napadlo že to byl řetízek na dveřích. Někdo ho už vytahuje. Pak ten někdo otáčí klíčem v zámku. Dveře se pomalu otvírají. Za nima je někdo opatrný. Škvírou mezi dveřmi na mě zvědavě kouká staré oko. Kdybych byl nějaký gauner tak kopnu do dveří a je po opatrnosti. Řetízek se přeci ze dveří vyndavá až potom! Dveře mi otevřela stará paní. O hlavu menší než já. Dlouhé šedivé vlasy stažené do culíku. Její obličej i přes její stáří vyzařoval jakousi příjemnou energii. I ona, stejně jako ten chlapík vedle, mi byla na první pohled sympatická. O to víc mě najednou začal bolet důvod mé návštevy. Dnes jsem smutek vůbec hrát nemusel. Na sobě měla šaty s malinkými modrými kostičkami. Kolem pasu měla upnutou zástěru. Jak otevřela dveře naplno, okamžitě se kolem ní na chodbu prohnala nádherná nasládlá vůně s příchutí vanilky. To bude určitě bábovka, nebo buchty. Možná i koláče. Teď je ta dobrota určitě na stole. Právě pocukrovaná a čeká až příjdou Ti, pro které je stvořena. Je stvořena pro ty, které má tato paní ráda, za které se modlí a přeje jim všechno nejlepší. Bohužel jedno její srdce již dotlouklo. Bylo provrtáno kulkou, roztrháno šrapnelem, otráveno plynem, nebo se stalo něco jiného. Něco co ho prostě jen zastavilo. Něco, co mu sebralo všechnu sílu aby tlouklo ještě dál“.
Najednou bylochvíli ticho. Doktor zpozorněl. Sledoval kluka. Byl zvědavý co bude dál. Kluk zadumaně hledí před sebe. Nevypadá moc smutně. Spíš se zdá, že si v hlavě zase srovnává co bude povídat dál. Třeba si chce na tom svém povídání dát záležet. Možná chce ten svůj příběh podat doktorovi jako nějaká kniha, jenž byla napsaná spisovatelem velmi valného nadání.
„Takže mi tedy otevřela nějaká stará paní. Její pohled mě přejel od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě. Začala se na mě hned usmívat. Ten úsměv byl srdečný a strašně vřelý. Hned jsem si vybavil mojí babičku. Ta se na mě také tak zubila. Však úsměv této paní nepatřil mě. To jak se na mě okamžitě začala usmívat, na mě, na naprosto cizího člověka, tak to mi přišlo hned nějaké nezdravé. Její první slova mi to jen potvrdila. S neutuchajícím úsměvem na rtech mě oslovila. Řekla mi: „Frantíku, no konečně jsi se nám vrátil. Pojď rychle ke stolu, zrovna jsem dopekla buchty.“ Ta paní si svůj život žila již někde úplně jinde. Bylo mi jí líto ještě o něco víc. Hořce, nebo soucitně jsem se pousmál a řekl jí že nejsem František. Zůstala na mě nechápavě civět. Oči jí zvážněly, však na rtech úsměv zůstával. „Ale ty přeci musíš být František, kdo jiný by jsi byl?“ zeptala se mi s takovým divným, snad pobaveným, tónem. Zakroutil jsem hlavou a snažil se tvářit co nejsmutněji. Pak jsem jí řekl že mám pro ni velmi, velmi smutnou zprávu. Ukázal jsem jí tu obálku. Ale potom se stala věc, která by se v normálním životě určitě nestala. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec nevím jméno toho padlého. Ani věk. Paní si tu obálku pomalu převzala. Opatrně ji držela v ruce, jako by šlo o něco stašně křehkého a beze slova na ni zírala. Patrně i ona pochopila co ten černý proužek znamená. Ruce se jí trochu třásly. Stál jsem od ní opodál a byl připraven na jakoukoliv reakci. Jak ji tak sleduji co bude dělat, tak si v hlavě připravuji nějakou úhybnou odpověď. To kdyby se náhodou optala na to, kdo že z jejích nejbližších už nikdy nepřijde domů. Stojí dál mezi dveřmi. Hlavu má sklopenou k obálce, nic neříká. Připadlo mi že se jí bojí rozbalit. Jejím rozbalením přijde o jednoho ze svých nejbližších. Obálku obrátila a opatrně, jako nejcenější klenot, jí strčila do kapsy na zástěře. To mě samozřejmě překvapilo.
„Řekněte mi to prosím Vás vy. Já moc špatně vidím. Kdo?“ promluvila ke mně hlasem plným smutku a z očí jí tekly pramínky slz. Krk se mi sevřel. Přišlo to co jsem nechtěl.
Vykoktal jsem ze sebe jen to, že to nevím. Bylo mi hrozně. Trapnota bylo jen slabé slovo.
Naštěstí díky praxi jsem ze sebe pčeci jen něco vykoktal.
„Ale paní to já přeci nemohu vědět. Já jsem jen doručovatel“. Paní chápavě kývla hlavou. Vyndala obálku z kapsy a podala mi jí. Pak mě poprosila abych to tedy otevřel a přečetl já. Ochotně jsem souhlasil. Alespoň nějak jí mohu pomoci. K dnešnímu dni už budu číst asi padesátou obálku. Obřadně začnu s rozbalováním obálky. Jedním okem sleduji paní. Najednou se paní obrátí a odchází do útrob bytu. Přestanu s rozbalováním. Sleduji další dění. V bytě se nic neděje. Otočím hlavu a juknu na vojáka. Ten dál stojí opodál se spokojeným výrazem, bafajíc s chutí ze své dlouhé bílé fajfky. Spokojeně na mě mrkne. Ale to se už paní vrací. Začnu dál rozbalovat. Paní v ruce drží dvě černobílé fotografie. Jak jsem daleko s rozbalováním úplně přeskočí.
„Tak to je František“ ukáže mi první fotku. Koukám na ní a jak se to sluší, uznale pokyvuji hlavou. Na černobílé fotografii vidím stojícího mladíka opřeného o židli. Na ní sedí žena. Poznávám v ní tu paní. Ten kluk, nebo mladík, nebo jak mu říci, má pečlivě ulízané vlasy na pěšinku. Bodavý, upřený pohled a holou tvář. V druhé ruce drží klobouk. Najednou slyším že mi paní něco říká. V jejím hlase je cítit trochu studu a pocitu trapnosti. „Promiňte mi to jak jsem si Vás spletla s Františkem. Já byla asi nějaká rozespalá, či co“. Odtrhnu pohled od fotky. Usměju se na ní a řeknu jí že se nic nestalo. Spokojeně přikývne a hned mi ukáže druhou fotku. „To je můj manžel“. V jejím hlase nějak cítím že ho má porád moc a moc ráda. Na fotce sedí plnoštíhlý pán. Je to fofografie z nějakého ateliéru. Stejně jako předchozí. Okolo nic není. Pán je v obleku, spokojeně se usmívá a v ruce drží dlouhou, bílou fajfku s třásněmi na konci. Hned v něm poznávám toho vojáka vedle mně. Vjede do mně jaké si natšení. Jako bych té paní přinášel velmi dobrou zprávu. Její muž tu stojí vedle mně. Vrací se domu, je živ a zdráv. Během několika vteřin je mé nadšení pryč. Odnesla ho ta obálka kterou jsem já přinesl a teď jí tady držím v ruce. Pakliže se jí muž vrací, tak v obálce musí být jméno František. V jeden den, v jednu hodinu, v jednu minutu se dozví že se jí vrací manžel a zároveň uslyší i o skonu svého jediného syna. Raději na to dál nemyslím. Pokračuji v rozbalování. Paní mi nedočkavě hleděla na ruce. Na jejího manžela stojícího opodál, vedle mně, jsem úplně zapoměl. Nechci to dál protahovat. Vyndavám list papíru z obálky. Očima přejíždím řádky plné omšelých a srdcervoucích frází. Konečně jsem došel k tomu jménu.
Hlasitě, však co možná s největší účastí, řeknu to jméno. Byl to Rudolf. Paní pomalu odložila někam za dveře fotku s mladíkem a na srdce si přitiskla tu fotku s jejím manželem. Samozřejmě se jí chtělo plakat, však svůj pláč zatím potlačila. Alespoň pro tuto chvíli. Dokud se za mnou nezaklapnou dveře. Poděkovala a chystala se zavírat dveře. Svůj pláč již patrně dál udržet nemohla. „Počkejte prosím Vás. Nezavírejte ještě! Váš manžel nezemřel! Je tu se mnou!“.
Jak jsem to na ní vybaf, tak se trochu až lekla. Očima plných slz na mě překvapeně pohlédla.
Ukázal jsem prstem na tu fotku s tím starším pánem, kterou měla dál přitisklou jednou rukou na srdci. Na tvář se mi dral úsměv. Byl jsem hrozně rád že jí můžu říci tak dobrou zprávu.
„Váš pan manžel nezemřel. Je tu! Stojí tady vedle mne!“
Bylo mi, jako bych jí oznamoval hlavní výhru ve sportce. To překvapení, ten údiv a radost, která s každou sekundou stoupala, tak to si budu pamatovat snad na věky.
Poodstoupil jsem od dveří a ukázal rukou do prava. Paní vyběhla ze dveří a koukla tím směrem.
Tam však bylo prázdno. Nikdo tam nestál. Nikdo si tam vesele z fajfky nebafal.
Bylo tam jen prázdno, šero, chlad, holá zeď a černobílé dlaždice.
Čelist mi spadla málem až na hruď. Oči byly vykuleny jak pinpongové míčky. Po čele mi začaly stékat chladné, vysokohorské bystřiny a mozeček vůbec nevěděl co má dělat.
Jen jsem něco za koktal a udělal jsem několik kroků do těch míst. Tam ale opravdu nikdo nebyl. Koukal jsem různě kolem sebe, koukal po schodišti na horu i dolu, však po vojákovi nebyla ani stopa. Dokonce nebylo cítit ani žádný kouř z fajfky. Vůbec nic. Než jsem se vzpamatoval, tak dveře byly zavřené. Připadal jsem si hrozně. Byl jsem vykolejen z vojákova zmizení, ale víc mě mrzelo, že si ta paní o mně teď myslela, že jsem si z ní dělal srandu. Odpornou, krutou, nechutnou. Tím mohla být její bolest a žal ještě větší. Bylo mi hrozně. Na dveře zaklepat a omluvit se, tak na to jsem odvahu nenašel. Rychle jsem seběhl ze schodiště a byl hrozně rád, když mi ostré sluneční paprsky zase bodaly do tváře. Mhouřil jsem oči a rychlým krokem odcházím od toho baráku. Chci mít všechno co nejrychleji za sebou. Rychle na to zapomenout.“
Aniž by klesl hlasem, přerušil své povídání. Byla to jako nečekaná tečka, náhlá přestávka.
Doktor, jak to má ve zvyku, mu zase nechal pár minut čas. Přitom si čmáral něco na papír a dělal jako by nic. Však jedním okem ho stále pozoroval. Co nejnenápadněji. Chtěl se vyhnout tomu, aby si ten kluk začal myslet, že ho doktor pozoruje jako nějakého chromého, pokusného králíka. I to by se mohlo stát. „Jeho“ lidé jsou nevyspitatelní a sebemenší důvod může mít zdrcující následky. Jako projíždějící auto na malého, lezoucího šnečka po silnici. Kluk seděl v křesle. Neopíral se. Seděl rovně. Ruce měl položeny na opěradlech. Ukazováčkem a prostředníkem pravé i levé ruky si bubnoval jakýsi rytmus. Nevěděl kam s pohledem. Nakonec se zadíval skrz okno ven. Někam do daleka. Doktor, aniž by k němu zdvihl pohled se ho opatrně zeptal zda li to je všechno.
Tato otázka kluka z jeho napůl zasněného a dalekého pohledu neurvale vytrhne.Doktor uhodil hřebíček na hlavičku. To hned poznal. To víte, léta praxe jsou léta praxe. Odložil tužku. Ruce položil na stůl a s pohledem na kluka čekal co bude dál. Copak mu asi ještě poví?
„No, ona tu je ještě jedna věc“ špitne nesměle mladík koukaje smutným a trochu i stydlivým pohledem do chápavých doktorových očích. Doktor z nich cítil klukovu důvěru. A to byl rád.
„Tak copak se ještě děje?“
Na doktorovo vlídné pobídnutí mladík začne ještě povídat dál. Venku svítí slunce, vane slabý vítr.
„Víte, tento sen se mi zdál jen jednou. Když jsem vyšel z toho baráku a slunce mi zasvítilo do očí, tak v tu chvíli mě probudilo sluníčko, které mi svítilo do pokoje přes poodhrnutý závěs. Celý den jsem na ten sen musel myslet. Porád mi zůstaval v hlavě a nechtěl pryč. Celý den pak proběhl klidně a bez problémů. Byl to tedy naprosto normální den, kterých je do roka tak nejméně třista padesát. Avšak jen do té doby než jsem se vydal jít z práce domu. Domu z práce jdu cestou, kterou chodím už léta. Právě kolem toho vojenského pomníku. Asi jsem měl jít ten den jinudy. Ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Ten můj sen v hlavě během dne přehlušily nejrůznější jiné události a problémy. Jenomže když bylo po práci a po pracovních problémech, tak se vrátil a s plnou silou. Pomalu jsem se šoural k domovu. V hlavě se mi točila ta stará paní v kostkovaný zástěře, starý činžák, můj pohled na obálku s černým pruhem, ten voják s fajfkou a i to tmavé zákoutí které pak po něm zůstalo. Bylo mi jich zase líto. Nechtěl jsem si z toho dělat nějakou velkou depresi a tak jsem si říkal, že to byl jen pouhý sen. Jenomže z druhé strany mi cosi tlačilo k myšlence opačné. Ano, byl to jen sen, však podle pravdy. Něco takového, kdy někdo z rodiny padl se samozřejmě stávalo. Někdy padl syn, někdy otec, někdy otec i syn, někdy s nimi i strýc, bratranci, no prostě všichni. Na druhou stranu jsem si pokoušel namlouvat, že třeba někdy nepadl nikdo, ale tomu jsem sám nevěřil. Ani jsem to pořádně nepostřehl a došel jsem k tomu pomníku. A to bylo jako bych spatřil nějakou modlu, nebo něco takového. Chvíli na něj koukám z chodníku přes silnici. V té chvíli jsem měl v hlavě už jen můj sen a první válku. Nejvíc mě na něm přitahovala malinká, zlatou barvou malovaná, písmenka jmen těch co se už živý domů nikdy nevrátili. Pohled od nich neodtrhnu a přecházím silnici. Začnu číst ta jména. První byl František Brunďábek. Najednou se mi v hlavě vybaví obraz vojáka. Běží spolu s ostatními po nějakém poli. Temné nebe. Dokola to bouchá a duní. Kolem nich problýskávají vybuchující granáty a rozlétávající se šrapnely kosí jeho spoluvojáky jako kosa suchou trávu. On ale běží dál. Několikrát i vystřelí. Najednou se mu však hlava prudce zakloní a temenem hlavy prolítne žhavá kulka. Udělá mu ještě díru v přilbě a letí kamsi do daleka. Jeho tělo se předkloní, udělá ještě ze setrvačnosti několi kroků a dopadá do klubka smotaného ostnatého drátu. Zůstává na něm viset jako nějaký vrabčák co se právě chytil do sítě.
Přejdu k dalšímu jménu. To bylo myslím, Josef Bydlík. Najednou mám v hlavě vojáka jiného. Stojí v zákopu a s puškou v ruce čeká spolu s ostatními útok nepřítele. Stmívá se. Je však ještě docela dobře vidět. Nebe je zatažené a prší. V zákopu bahno a špinavé louže. Zákop i řada napjatě čekajících vojáku se táhne až do nekonečna. Najednou je slyšet jak někdo volá „Plyn! Plyn! Nasaďte si rychle masky!“. V zákopu propukne panika a mírný vítr k nim žene oblak mlhy. Zahazují pušky a každý se sápe po své plynové masce schované ve svém vaku. Nervozitou a strachem se jim klepou ruce. Je slyšet první křečovitý kašel s hlsitým nářkem. Kolem něj začínají v křečích padat k zemi první vojáci. Jako mouchy postříkané byolitem. On měl masku nasazenou mezi prvními. Chvíli se zdá že v ní už klidně dýchá. Najednou mírně zakašle. Pak znova. Zase a zase. Klepoucí se rukou si chytne krk a druhou dá na hrudník. Masku má stále na obličeji. Kašel přešel do obrovských až nechutných křečích. Klesl na kolena. Rukama si křečovitě svírá krk a hrudník. Jeho tělo se kroutí a přes masku je slyšet smrtelné chroptění. Pak se svalí na bok. Jeho tělo se v blátivém dně zákopu svijí jak dešťovka. Po krátké chvíli je klid a konec.
Když si přečtu druhé jméno, už si ho nepamatuju, tak vidím jak nějaká skupinka lidí má mezi sebou vojáka. Je to na dvoře nějakého rozbořeného statku. Obytné stavení je vypáleno a zbyl z něho jen komín. Stodola je také vypálená, ale zbyly z ní obvodové zdi a vrata. Ti lidé jsou v civilních hadrech, na hlavách čepice a beranice s rudými hvězdami. Kolem toho vojáka vytvořili kruh. Voják má kolem krku smičku a civil za ním ho drží za konec toho lana. V té formaci přijdou až ke vratům. Rusky na něj začnou něco řvát. Pak se na něj všichni vrhnou a začnou ho mlátit. Brání se. Dlouho a statečně. Ta skupinka hajzlů s ním má víc a víc problémy. To víte, on zkušený a statečný voják, oni, jen chudí, negramotní bolševíci. K zemi padá první bolševík. Po chvilce i druhý. Tu od někud vyběhne nějaký chlápek. Taky civil s rudou hvězdou na čepici. V ruce má pušku. Za běhu jí natahuje. Přiběhne k nim a bezeslova střelí toho vojáka do hrudi. Rána ho odhodí na vrata. Sesune se po nich k zemi. Na vratech je krvavá šmouha. Bolševíci vstávají ze země. Lízají si rány a tváří se vítězně. Voják je opřen o vrata. Chroptí a je celý od krve. Bohužel od své. Postaví se zase kolem něj. Sledují jak skonává. Pak tomu s puškou něco řeknou. On udělá několik kroků vzad. Oni také poodstoupí. Bolševík s puškou natáhne, zamíří a střelí. Vojákovi cukne hlava a z ní ze zadu na vrata stříkne krvavý koktejl. Jako když praskne melou. Bolševíci uznale poklepou střelce po rameni. Pak mrtvého společně okradou a jeho nahé tělo hodí do popela vypálené stodoly“.
Kluk těžce polkne a oči mu zalévají slzy. Doktor na něj mlčky hledí. Takové povídání nečekal. Po stole, směrem ke klukovi, přistrčí sklenici vody. Kluk jen zakroutí hlavou.
„A kolik se vám jich takto vybavilo?“ optal se tiše doktor.
„Pak ještě jeden. Ale to bylo jiné, to už takové nebylo. To už bylo spíš jen takové mrazení v zádech. Ani nevím jak, ale najdenou jsem se od těch jmen nějak odtrhnul. Obrátil jsem se od pomníku a svižným krokem jdu pryč. Bylo mi jinak než předtím. O hodně lépe. Cítil jsem se svěží a voják z hlavy najednou zmizel. Jako by snad zůstal u toho pomníku. Zašel jsem do přilehlé ulice. Bylo mi lépe a lépe. Dá se říci že až skvěle. Vůbec nevím proč, ale začal jsem mít skvělou náladu. Těšil jsem se domu, na své nejblžší, na večeři. Vesele si vykračuji po liduprázdné ulici. Zahnu za roh a jsem v další ulici. Ta, oproti té minulé, je ponurejší. Díky svému natočení a vysokým domům se do ní sluníčko vůbec nedostává. Je v ní šero. Napůl odumřelé stromy, z nedostatku světla, stojící po obouch stranách silnice zakrývají svými spadlými listy rozlezlé kostky starého chodníku. Ty listy tu nikdo neuklízí. Snad jen vítr a čas. Neb čas uklidí a zahojí téměř všechno. Když jsem vešel do té ulice, moje skvělá nálada trochu povadla. Kdo by se radoval když je v takovém ponurém místě. Jdu pomalu. Sleduji zubožený chodník. Semtam i pohlédnu na ty staré činžáky kolem. Jejich zdi jsou staré, oprýskané a špinavé. Pod tím vším ještě problýskává jejich dávný lesk. Kromě jejich samotného architektonického řešení tu jsou ještě nejrůznější štukové okrasy, malby nebo fresky, na dveřích a oknech jsou nádherné vyřezávané obrázky a ornamenty. To všechno však teď pokrývá jen prach a nechutná špína města. Okna jsou špinavá a za nimi visí odporné šedivé cáry hadrů, co bývaly kdysi krásnými, bělostnými záclonami. Právě když vidím ty špinavá okna ,tak si pomyslím „copak v těch oknech nikdo nebydlí? A jestli ano, tak co je to za lidi že si klidně žijí v takové špíně. Doufám že to nejsou nijací...raději ani nedomyslím. Pokouší se o mě strach. Ale strach normální, žádný nadpřirozený. Je to strach z přepadení nebo i ze zmlácení. Zrychlím. Po chvíli konečně zatáčím do jiné ulice. Hned jí přejedu pohledem. Ta je lepší než minulá. Kolem jsou sice také staré činžáky, však opravené a čisté. Chodník čerstvě poasfaltovaný. Stomy tu o sluníčko určitě nouzi nemají, neb jejich koruny jsou košaté a sytě zelené. Mírný vánek, který zrovna zavál proti mně, přehrál mi pod nosem nádherný koncert vůně lipových květů. Pokračuji volným krokem. Rozhlížím se různě kolem sebe. Líbí se mi opravené fasády, krásná štuková výzdoba, vyřezávané obrázky a ornamenty na dveřích i rámech oken jakož i bělavě zářící záclony za křišťálově čistými skly. Z mého lirického rozplývání mě vytrhne postava, stojící na mé straně chodníku, asi uprostřed ulice. Pokračuji v lehké chůzi. Stále koukám na ty baráky kolem, však ten člověk předemnou mě zajímá víc a víc. Nevím jak jsem byl od něj jěště daleko, když jsem rozeznal, že má na sobě zelenou, vojenskou uniform. Stál čelem ke dveřím. Ani se nehnul. Dostalo mě , když jsem se všiml, že od kolen dolu nic nemá. Tak si tam tak levitoval a nedal se nikým a ničím vyrušovat. Ten pohled na něj mě totálně přimrazil. Do hlavy se mi okamžitě vrátil ten můj sen. Pane doktore, viděl jste někdy ducha?“. Klukův obličej má nevěřícný výraz.
Doktor se zdá být z jeho otázky překvapen. Jen mlčky nesouhlasně zakroutí hlavou.
Kluk sáhne po sklenici vody, kterou mu doktor před chvílí připostrčil a na ex jí celou vypije. Když dopil, vrátil jí na stůl, poděkoval a s klidným hlasem pokračuje dál.
„Někoho by napadlo že začnu utíkat pryč, nebo že minimálně přejdu na druhý chodník. Ale mě nic takového ani nenapadlo. Naopak. Něco mě to k němu táhlo. Možná zase nějaká záhadná síla, síla ze všech záhadných sil ta nejzáhadněší. Možná mě k němu táhla nějaká nadpřiozená síla o níž nemáme ani potuchy a naše hlavička by se jí bála pochopit. Ale já si myslím, že to byla jen moje zvědavost. Opatrně jdu k němu. Jsem od něj tak pět metrů. Zvědavost se vytrácí a překrývá jí...já nevím, něco nepopsatelného. Poznávám v něm toho vojáka z mého snu. Stojí dál nehnutě před těmi dveřmi. Má strašně bledý obličej, hrozně smutný výraz a ani nemrkne. Zírám na něj. Srdce mi začalo zběsile tlouci a je až někde v krku. Udělám k němu pár kroků. Nevím kam s očima dřív. Uniforma, jeho tvář, dveře. Stojím od něj asi metr. Levou ruku má v kapse. Pravou volně podél těla. Stále nehnul ani brvou, ani nemrkl. Jen smutně zírá na řadu zvonků vedle dveří. Zvonky, já a on, tvoříme malý trojuhelník. Z jeho pravé kapsi vykukuje fajfka. Je to opravdu on! Tak tam tak stojíme několik minut. Srdce se mi uklidňuje a vrací se na své místo. Pomalu začne zvedat pravou ruku. Natáhne ji před sebe. Nataženým prstem ukazuje na jeden z řady zvonků. Odvrátím pohled od něj. Koukám na ten zvonek. Chci přečíst jméno na zvonku. Je však dost zašlé. Neluštím ho. Kouknu zase na vojáka. A to přímo do jeho hlubokýh, černých, mrazivých očích. Celým mým tělem projel strašlivý závan mrazu, nebo i smrti. Jeho oči nebyly lidské. Byly to „žraločí“ oči. Celé černé. Chlad z nich čišel jak z otevřeného mrazáku. Jako by na mě přes ně zavál vánek z jiného světa. Ze světa hlubokého ticha a nekonečné samoty. Ze světa ve kterém už nikdo nikam nepospíchá, neb všichni již k cíly své cesty dorazili. Najednou toho bylo na mě moc. Asi jsem té „bláznivé“ situaci nechtěl uvěřit. Ale spíš jsem dostal jen obyčejný strach. Vyškubl jsem se tomu mrazivému pohledu a tichou ulicí utíkal svým nejrychlejším během pryč“.
Kluk si několikrát vydechne. Doktor nic neříká. Jen na něj kouká.
„Tak jsem z toho místa tedy srabácky utekl. Ale tomu co jsem viděl, tak tomu jsem utéct nemohl a taky neutekl. Zbytek dne sice proběhl naprosto v klidu a v pohodě, však mé myšlenky zůstavaly stále u toho vojáka. S přicházejícím večerem, přicházel i můj strach. Začal jsem se bát toho, co se mi dnes bude zdát. Bude se mi zdát o vojákovi? Byla půlnoc. Všichni kolem mně už spali. Jen já jsem to oddaloval dál a dál. Seděl jsem u televize a přepínal programi. Naštěstí jsem vždycky někde něco našel co mě na několik minut zaujmolo. Pak jsem to zase přepnul dál. Byla jedna ráno. Zívám, oči se mi klíží. Zvedám se z křesla a usedám raději na židli. Sedím před televizí na nepohodlné židli a stále dokola přepínám. Je několik minut po druhé. Na oči už téměř nevidím. Sedím na židli v pozici trestance po brutálním výslechu. Hlava mi padá do klína. Několikrát jsem už málem z té židle spadl. Televizi už nepřepínám. Ovladač je na zemi a zvednout ho, tak to mě ani nenapadne. Dá se říci že už spím. Akorát přitom sedím na židli. Měním polohu. Pohodlně se opřu. Ruce spouštím k zemi a nohy natahuji před sebe. Hlava mi padá ke hrudníku a víčka se mi zavírají jako mrkací panence. Tak jsem vydržel spát do pěti. To jsem z té židle vstal, udělal několik těžkopádních pohybů a po nich dopadl po zádech na vedlejší gauč. Tam jsem zůstal až do doby, kdy jsem musel vstávat do práce. Když jsem pak musel vstávat, tak mi bylo strašně. Celý rozlámaný a vyspalý jen sotva napůl. Říkal jsem si, že bych raději prožil noční můru, než takto strávit noc. Naštěstí, ten den mě v práci nic moc náročného nečekalo a několik pořádných kafíček mi také prospělo. Takže kolem poledne jsem se cítil celkem fajn. Až na jednu myšlenku. Pořád mi v hlavě strašil ten voják. Ukrýval se za normálními, běžnými, denními myšlenkami, ale byl tam. Když jsem v práci skončil a síla myšlenky všedního dne povadla, tak se z plných sil ozval zase voják. Mohl jsem svůj odchod z práce oddalovat. Mohl jsem jít z nějakým kolegou na pivo. Mohl jsem jít jinudy. Avšak něco mě táhlo jít opět tou samou ulicí. A to co nejdříve. Asi mě tam táhla jen a pouze moje zvědavost. Nevím. A tak jsem tedy vyrazil k domovu tou samou cestou. U pomníku jsem se ani nezastavil. Ulici s polomrtvými stromy, špinavými baráky a špatným chodníkem jsem prošel bez zaváhání. Má zvědavost stoupala. Strach jsem necítil. Připadal jsem si statečně a neohroženě. Až do chvíle než jsem přišel na roh oné ulice. Kouknu do ní. A byl tam. Stál zase na tom samém místě. Otočen čelem k baráku. Chvíli na něj zkoprněle koukám. Zvědavost s odhodláním a neohrožeností byly rázem pryč. V plné parádě se dostavil strach se zbabělostí. Kolena se mi rozklepala, po čele mi stékal chladivý pot a po zádech mi běhal mráz. Když ten voják ke mně otočil hlavu, tak jsem to už nevydržel, vzal jsem nohy na ramena a zastavil jsem se až u dveří našeho bytu. Když jsem po chvíli, asi po hodině, trochu pookřál, tak se dostavil pocit, který jsem vlastně ani nečekal. Byl to pocit smíchaný ze zlosti, víčitek i zvědavosti. Měl jsem vstek že jsem tak srabácky utekl, že jsem se zachoval jako posera. Víčitky jsem začínal mít z toho, že jsem v tom toho vojáka nechal. Tušil jsem že chce moji pomoc. A zvědavost? Ta byla v tom, co se to vůbec děje, kdo nebo co za tím vězí a hlavně jak to překonat. To vše mi v havě vrtalo celý zbytek dne. Jinak se ten den už nic nestalo. Kolem desáté jsem šel v klidu spát. Dnes mi bylo úplně jedno zda budu mít nějaký divoký sen, či ne. Byl jsem smířený s tím že ano. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v něm přišel ten voják a za to jak jsem se dnes zachoval by mě pořádně zfackoval, nebo by mně to celou noc vyčítal. To bych si zasloužil. Zavřel jsem oči a v mžiku usnul. Celou noc jsem prospal naprosto v klidu. Celou noc jsem spal jako zabitý.Další den se odvyjel naprosto normálně. I dnes půjdu jinou cestou do práce a z práce. I dnes si koupím v malém pekařství velké housky k snídani a ve vedlejší trafice čerstvé noviny. V práci šlo všechno hladce. Jak se však blížil konec práce, tak jsem začal být víc a víc nervoznější a v hlavě jsem začínal mít jen toho vojáka. To bylo asi půlhodinku před koncem. Z práce jdu svižným krokem známou cestou. Aniž bych zavadil pohledem, projdu kolem památníku. Ponurou ulici ani nevnímám. Ze zadu mě tlačila zvědavost spolu s odhodláním, tam mě táhlo něco podivného. Nevím co to bylo. Snad síla pocházející z toho vojáka. Nebo nějaká jiná síla. Nevím. Stojím na rohu ulice. Voják stojí přesně tam a přesně tak, jak jsem čekal. Udělám k němu několik rázných kroků. Z poza rohu, na protějším konci ulice, vyjde nějaká postava. Zůstanu stát. Bez hnutí koukám na tu osobu. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že tato osoba do tohoto příběhu vůbec nepatří. „Kdo to sakra zase je?“ pomyslil jsem si a dál čekal na místě. „Že by zase nějaký duch? Nebo nějaké jiné strašidlo? Možná to bude čert, který mě bude přemlouvat, ať už po dobrém, nebo po zlém, abych toho vojáka přenechal jemu a peklu“ vůbec jsem nevěděl.
Postava se blížila velmi rychlou chůzí k vojákovi. Ten však stojí dál naprosto nehnutě a zdá se že až nerušeně. Jako by pro něj ta postavička ani neexistovala. Postava se vybarvuje. Je to nějaký vysoký chlapík v tmavém obleku. Na hlavě, skloněné k zemi, má až do čela naražený klobouk. Pod paždím si nese nějakou aktovku. Připadá mi jako nějaký úředník, který se zdržel ve své kanceláři a teď velmi chvátá na poslední vlak domu. Už je téměř u vojáka. Jde přímo na něj. Zpozorním ještě víc. Zdá se že se srazí. Voják ho stále vůbec nevnímá. Chlapík v černém obleku vstoupil do zeleného vojáka. Bylo to něco tak neuvěřitelného...Ačkoli jím musel projít tak za zlomek vteřiny, mě se to zdálo strašně dlouhé. Barvy se do sebe zamíchaly. Černá se zelenou vytvořily šedivý záblesk a vánek mi foukl do mé udivené tváře. Chlapík udělal dva kroky a zůstal stát. Zvedl hlavu, sundal klobouk a začal koukak kolem sebe. On teď na zlomeček času prožil také něco zvláštního. Něco, po čem teď kouká že by to mohlo být. Však on nikoho nevidí. Voják stojí za ním nerušeně dál. Chlapík dál asi nemá čas. Jen nechápavě zakroutí hlavou, nasadí si klobouk, svůj pohled zase zapíchne do dlažby a velmi svižným krokem zase vyrazí dál. Mě mine také bez povšimnutí. Zahne za roh a už o něm nikdy a nikde neuslyším. Patrně. To co jsem právě viděl mě samozřejmě ohromilo, však nepřekvapilo. Byl jsem již asi v takové, jak to říci, v takovém nastavení, kdy mě už nepřekvapí vůbec nic. Vyrazil jsem klidnou chůzí k vojákovi. Bylo to hrozně zvláštní. Vůbec jsem nevěděl co po mně bude doopravdy chtít. Neměl jsem žádný plán. Jen jsem cítil, jako by to všechno ovládal někdo jiný. Asi on. Jeho vůle mě táhla k němu, jeho vůle mi říkala co mám dělat. Stojím u něj. Odvrátí pohled od zvonků a koukne na mě. Na jeho smutné tváři a v jeho očích zahlédnu na moment slabý úsměv. Lehce pokyne hlavou. Beru to jako pozdav. Mlčky mu pozdrav vracím. Potom se jeho pohled opět vrátí na zvonky. K jednomu z nich natáhne prst. Kouknu jaké je na něm napsáno jméno. Ta jmenovka tam už musí být dlouho. Je špinavá a celá vybledlá. Ačkoliv mám zrak jako padesát ostřížů dohromady, dá mi hodně práce ty písmenka přelouskat. To jméno je psané takovým starým, okrasným písmem. Myslím že tam je napsáno Puringovi, nebo Buringovi. První písmeno je psané zvlášť okrasně a ještě k tomu je nejvíce rozpité. Zničeho nic se za mojí študující hlavou, pod kterou dále zůstává vojákova natažená ruka, ozvalo „Puringovi“. Ten hlas zněl tiše a ostře. To mě napověděl on. Poodstoupil jsem dál a čekal zda ještě něco řekne. Chviličku jsme na sebe mlčky koukali. Já na něj nechápavě, jako když nadloubeš volovi. On na mě smutně. A on řekl.
„Prosím, pusť mě domů. Slíbil jsem že se vrátím“. I tyto dvě věty byly pronesené tichým, ostrým hlasem. Jeho ústa však zůstavala nehybná. Potom zase odvrátil pohled pryč. Chci mu pomoci, ale jak se dostat do baráku? Zazvonil bych, ale co bych říkal? Že jsem potkal ducha vojáka který mě prosí abych ho pustil domu, a tak vás tedy prosím, otevřte mi dveře. Nebo si mám vymyslet že něco prodávám? Nebo nějakou jinou historku? Žádná nápověda tohoto druhu nepřichází. Ale přišla asi jiná. Pořádně se podívám na dveře. Jsou to takové klasické vchodové dveře, které má snad každý činžák. Dvoukřídlé, na každém křídle s malým okýnkem, dřevěné. Navíc tyhle vypadají dosti schátrale. Chytnu za kliku. Zkouším zda nejsou náhodou odemčené. Nebyly, ale jejich zámek už toho musí opravdu hodně, hodně pamatovat. Myslím, že kdybych za ně vzal pořádně, tak bych je otevřel. Kouknu co na to voják. Ten stojí na svém místě dál. Ruku má připaženou. Sleduje moje počínání. Naše pohledy se střetnou. Přikývne mi. Zase vezmu za kliku. Pořádně na ní zatlačím a ještě se o ty dveře celý opřu. Opravdu povolily. Přidržím tu kliku a pomalu je otvírám. Oči mám nastažené. Bojím se aby na mě z toho šera vchodu někdo nevyběhl. Třeba rozzuřený starý domovník, který nemá rád vetřelce z ulice. Naštěstí tu nikdo takový není. Rychle zapluju dovnitř. Pomalu, s nějvětší opatrností za sebou zavírám. Najednou si vzpomenu na toho vojáka. Já na něj zapoměl. „Vždyť on zůstal venku“ pomyslím si, chystaje se pro něj vrátit. Už tisknu kliku, když tu se ho všimnu. Je tady. Stojí kousek odemne. Povolím kliku. Obrátím se a prohlížím si to tu. Je to normální činžákový vchod. Za vstupními dveři malá plocha. Na jedné straně kaslíky. Na protější stará nástěnka. Proti mně potemělé schodiště. Je tu velké šero a ještě k tomu na mě dýchne podivný chlad starého, cihlového domu. Když spatřím že podlaha je vyskládána bílými a černými dlaždicemi, jako šachovnice, jen těžce polknu. Přesně taková podlaha byla i v tom snu, víte?!“
Kluk pohlédne na doktora. Možná ptoto aby se ujistil, zda mu doktor naslouchá. Doktor sedí pohodlně v křesle, pěkně opřen o vysoké opěradlo, však na jeho otázku reaguje okamžitě. Několikrát přikývne. Chystá se ještě na něco optat. Ale to už kluk, potěšen doktorovým opravdovým nasloucháním, pokračuje dál. Doktor polkne svá slova a poslouchá dál.
„Ale ani tehdy mě ani na zlomek sekundy vůbec nenapadlo to vzdát. Utéct odtud jako malý, ošlivý, vyděšený ratlík, který je pak svým strachem každému pro smích. Možná že mi zase něco, nebo někdo, dodával velký příděl odvahy. Musel mi jí házet tedy pěkně velkou lopatou. Naivně zkouším zda špinavý vypínač na ponuré a zašlé zdi, funguje. „Překvapivě“ nefungoval. Najednou tu stojím zase sám. Voják zmizel. Byl jsem si jist že šel napřed. A tak začnu pomalu stoupat po schodech. Oprýskané, špinavé zdi. Od nespočtu bot ohlazené staré schody. Mohutné, kované zábradlí s nějakými ornamenty. Chladný vzduch s nádechem staroby, vlhosti a plísní. Všudypřítomné šero, jehož celistvost narušuje jen světlo pronikající sem z venku přes malá a špinavá okna na každém mezipatře. Můj sen se stal zkutečností. Šourám se schod po schodu výš a výš. Srdce mi byje o trochu rychleji. Za krk mi sedl malý strach. Moje oči bystře sledují vše, co jim všudypřítomné šero prozradí. Moc toho není. Stále něco nedovoluje aby můj strach vyrost. Stále mě cosi tlačí vpřed. Z šera ještě vychází malované obrázky visící po zdech. Jsou na nich krajiny, květiny a různá zátiší. U žádného z nich se vůbec nezastavím. Přijdu do druhého mezipatra. Napadne mě kouknou přes okno ven. Však sklo je opravdu špinavé, strašně. Chystám se vyjít další sérii schodů. Juknu co mě po ní čeká. Zda mě druhé patro nebude chtít něčím překvapit. A ono chtělo, ale nepřekvapilo, jak jsem říkal: myslel jsem si že šel napřed. U dveří, čelem k nim, stál ten voják. Ruku nataženou a prstem zase ukazoval na zvonek. Stojím si tak s nohou nakročenou na první schod a najednou se mi na tváře, jakož i na mysl, začal drát smích. Ale vůbec nevím proč. Mně osobně tu k smíchu tedy vůbec nic nebylo. Bojovat se svým smíchem a snažit se ho v sobě zadržet je tedy strašně těžké. Však zase mi něco pomohlo. A když se na mě ještě k tomu ten voják zase podíval, tak byl veškerý úsměv pryč. V jeho očích se, i na tu dálku která nás od sebe dělila, dalo číst jako v knize. Byl v ní napsán smutný příběh. O vojákovi, který dal slib že se vrátí domů za každou cenu. Bohužel přitom slibu asi zapoměl, nebo s ní ani nepočítal, snad jí i dokonce podceňoval, na jednu překážku. Byla to překážka která nezpočtu vojákům cestu domů zavřela na vždy. Překážka neodstranitelná, překážka definitivní, chladná, krutá a bolestivá. To že tu teď stojí v podobě mlžného oparu byl snad jeho trest. Trest, který mu dal ten, kdo mu tu překážku do cesty postavil. V jeho očích byl i konec toho příběhu. Až překročí práh dveří svého domova, tak vše skončí i pro něj. Vystoupím těch pár schodů. Jeho pohled patří jen a jen mně. Jako by sledoval svojí výhru. Jak vy by jste sledoval jak vám pokladní vyplácí sto milionů jenž jste vyhrál v lotérii. A tak stejně jako ve snu stojím zase před dveřmi. Sen je zkutečnost, zkutečnost sen.
Překvapuje mě že jsem byl úplně klidný. Ani jsem vůbec nepřemýšlel nad tím co budu říkat až mi někdo otevře. Na dveřích byla zašlá jmenovka. Dveře špinavé a různě oprýskané a poškrábané.
Juknu na vojáka. Ten mi jen přikývl a na jeho rtech, jakož i na jeho celé tváři, jsem mohl poprvně vidět jeho radost. Pousmál jsem se na něj také. Měl jsem radost z toho jak jsem mu pomohl. Bylo to pro mě jako by jsme došli na konec dlouhé, předlouhé cesty. Na jejím konci je jeho vyplněný slib a jeho znovusetkání s jeho nejblžšími kteří tu na něj stále čekají. Byl to nádherný pocit.
Zmáčknu zvonek. Ozvalo se hlasité a ostré zadrnčení. Až jsem se málem lekl. Pak byl několik vteřin naprostý klid. Jen odněkud přilétla nějaká muška a začala mi létat kolem hlavy. Už jsem se po ní chtěl ohnat, když přelétla k vojákovi. Jeho úsměv byl ještě větší a z očí mu dokonce začaly kapat slzy. Zdvihl ruku, natáhl dlaň. Muška mu na ní ihned dosedla. Koukal na ní. Smál se a plakal. Však naprosto potichu. Jako když vypnete zvuk. A to tak že úplně.
„Co jé? Kdo jé?“ ozval se přes dveře ženský hlas. Byl uječený, mladý a ne moc sympatický. Než jsem se vzpamatoval a než jsem stačil cokoliv říci, byl tu zase.
„No co jé? Co mi chcete? Kdo je tam?“.
Najednou jsem se toho hlasu bál. Bezradně kouknu na vojáka. Ten má dál ruku s nataženou dlaní a usmívá se na mušku. Asi nějak vycítil můj pohled. Kouknul na mě a přitom druhou rukou pokynul směrem ke dveřím. Jako by mě uváděl dál. Do ticha bylo slyšet jak osoba za dveřmi vyndavá bezpečnostní řetízek. Prudce se otevřou dveře. Nevím na co koukat dřív. Jak se otevřely dveře tak do nich voják bezeslova vplul. Ještě jsem si všiml jak mi poslal svůj poslední pohled. Tím mě asi děkoval. Ve dveřích stála vstekle rozkročená nějaká ženská. Ještě jsem čučel jak kolem ní voják nepozorovaně prolul ale to už mně z civění vytrhla její slova.
„Co jé? Cosi přejete?“ potom co mě uviděla tak trochu obrátila. Její hlas už tak vstekle nezněl.
Oba dva jsme na sebe nevěřícně koukali. Vypadala jak feťačka která se právě probudila. Na sobě špinavé červené přiléhavé kahoty a ošumtělý, vytahaný, modrý svetr. Své krátké blonďaté vlasy rozcuchané. V obličeji bledá a v očích pocit otupělosti. Její tvář byla krásná, však přesto přes všechno už nikdy nebude mít šanci vyniknout.
„Sory, já myslela že ste nikdo jinej? Co jé? Co tu chceš?“
Ale já ze sebe nedostal ani větu v kuse. Stál jsem tam a nesmyslně koktal. Ještě jednou si mě změřila pohledem. Pak se nelibě zatvářila a v její tváři bylo cítit něco jako největší pohrdání.
„Hmmm. Víš co? Radši vypadni. A pěkně rychle.“
Na další moje slova už nečekala. Bouchla dveřmi až to po celém tichém schodišti jen zadunělo.
Najednou jsem si připadal, že veškerá dodávaná odvaha je pryč. Přepadl mě strach, úzkost i odpor k tomuto špinavému a zatuchlému baráku. Chtěl jsem být co nejdříve pryč. Utekl jsem od tamtud a bylo po všem. Venku bylo krásně a všechny dny potom byly klidné a bez starostí“.
Kluk si rukou promnul oblyčej. Vstal, protáhl si záda a chystal se k odchodu. Sestra s doktorem na něj překvapeně koukají. Když spatří jak na něj koukají, zarazí se.
„Děje se něco?“
„Já bych měl na vás ještě několik otázek. Sedněte si ještě na chvíli. Prosím“
Doktor zůstává ve svém křesle sedět dál. Kluk trochu znejistí.
„Né díky, já už musím jít“.
„Vy si o tom nechcete popovídat?“. Doktor nevěří tomu co slyší.
Kluk udělá pár kroků k doktorovému stolu. Chvíli váhá ale na konec si nesedne. Na jeho otázku jen zakroutí hlavou. Přitom se tváří sebejistě a z doktorového přístupu, kulantně řečeno překvapeně. Překvapují se vzájemě. Doktor začíná z jiné strany. Pokouší se ho nějak „zdržet“. Chce aby si sedl.
„Vyprávěl jsi to moc hezky.“
Na klukově tváři je vidět malý stydlivý úsměv a přes rty přecedí „díky“.
„Tak trochu jsem si to připravoval. Nechtěl jsem přijít k vám a začít vám tu povídat něco páté přes deváté. Ještě by jste si o mě myslel že jsem magor co ani neumí skládat věty. A ještě k tomu toho mám plnou hlavu a to se povídá pěkně vždycky“.
„A proč jsi sem vlastně přišel? Chtěl jsi mi jen povědět tvojí historku?
Doktorův vlídný hlas je rázem pryč. Dvě poslední otázky kluka i sestru zarazily.
„Tak sedneš si nebo ne?“
Kluk začne koktat. Sednout si nechce už vůbec. Je vylekaný. Sestra vstekle kouká na doktora.
Doktor zvyšuje hlas a tváří se nepříjemně: „Takže si nesedneš?“
Kluk jen zakroutí hlavou.
„Tak čau a až sem půjdeš příště tak si rozmysli jestli chceš pomoc nebo né. Jasný?“
Kluk jen udiveně kývne a za pár vteřin už za ním sestra zavírá dveře.
Tím u ní doktor definitivně prohrál.