Moje prázdiny

Anotace: Vůbec nevím, kam tuhle povídku zařadit... je smutná... je ze života... Zvolila jsem raději smutné, protože mě tahle událost hodně ovlivnila a změnila mě...

Moje prázdniny byly obyčejné, ale přitom velmi nepříjemné. Někdo by mohl říct, že jsem prožila nudu, protože jsem nebyla u moře. Ale opak je pravdou. Užila jsem si je, i když jsem zažila své největší zklamání, které pokračovalo v září. Jak zákeřná je nemoc se jménem rakovina…
Bylo 19.srpna, když jsme s rodiči vyjeli na pětidenní výlet do Lednicko-Valtického areálu.Těšila jsem se. Měli jsme bydlet v městečku zvaném Podivín. Zajímavý název.
Byla by to nádherná dovolená. Kdyby nebyl čtvrtek – 20.srpna. Zase to mé neoblíbené „kdyby“! Tehdy jsme se chystali na zámek v Lednici, když najednou tatínkovi zazvonil mobil. Já a máma jsme si myslely, jestli to je nebo není pracovní hovor. Táta po pár sekundách začal měnit barvy…
Volala teta. Děda! Můj dědeček ochrnul! A důvod? Málobuněčná rakovina nohou! Nečekaná rána pod pás. Všichni jsme následovně utichli. Teď to najednou bylo všem jasné. Rakovina je v posledním stádiu vývoje. Neexistuje uzdravení. Je jen jediná možnost. Smrt!
„Dobrý den, Dano. Já… víte, teď mi volala Božka. Jak… jak to vypadá s Taťkem?“ Táta volal Daně. Nevlastní matce a současné manželce jeho otce.
Mně samotné se zatemnil mozek. Nic okolo sebe jsem nedokázala vnímat. Jen jsem si v duchu přemítala dědečka, jak si ho pamatuji. Toho pána, který byl sice při těle, ale všechno nahradil svým charakterem. Byl milý vtipný, přátelský… S jeho vlastnostmi se nedal žádný jiný člověk srovnat. I jeho fyzický popis je také lehký: vysoý muž, s mírným pivním bříškem. Dříve černé, ale dnes již našedlé vlasy. Krásné čokoládové oči. Okolo úst měl stále upravovane vousy, jinak hladce oholen. Věk: 13.12.2009 by oslavoval svoje 61. Narozeniny
„Zuzko? Zuzko!“ Vytrhne mě z proudu vzpomínek a myšlenek maminčin hlas. Rychle setřu slyzy, jež se velmi jistě kutáleli po mé tváři.
„Hm? Co se děle?“ Usměji se. Jak já nesnáším tuhle masku. Úsměv jako hodná holka, i když ve mně všechno pláče nebo křičí. Za úsměv se dá schovat příliš mnoho emocí. Ale pravou náladu, nebo to, jak se dotyčná osoba cítí, najdete vždy v očích… Já do toho svého úsměvu teď ukryla bolest, strach a bezmoc.
„Nic… já jen, že už jdeme.“
„Ach!“ Tiše si povzdechnu.
„Říkala jsi něco?“ Optá se mě táta.
„Ne, nic… všechno v pořádku!“ Opáčím, i když všichni víme, že nic není v pořádku! Že děda není v pořádku!!!

23. srpna 2009 – dopoledne
„Zuzi? Pojedeš s námi za dědem?“ zeptá se mě táta.
„Určitě! Možná, že už bych ho nemusela nikdy vidět!“ Druhou větu naznačím pouze ústy.
„Ale musíš si dávat pozor, aby ses nerozbrečela! On totiž neví, že… „ v poslední části věty se taktně zadrhl. „Prostě si myslí, že je v Blansku na rehabilitaci.“
Ve tři hodiny odpolední jsme vyrazili do nemocnice. Už si přesně nepamatuji název oddělení, na kterém dědeček ležel. Vím, že umíral na pokoji č.8. S ním, tam bylo dalších 5 pacientů.
Samotného dědu jsem nepoznala! Jeho vlasy ještě více zešedivěly a jejich velká část ubyla. Jeho krásné čokooládové oči byly matné. A jeho postava… Jeho postava s malým pivním bříškem zmizela. Na nemocničním lůžku neležel František Řezáč, jak si ho pamatuji. Nýbrž uplně jiný muž… Ležel tam velmi chudy člověk a přitom to byl můj děda. Změněný tak, že jsem ho nepoznala. Jako on nepoznal mě.
Vzali jsme ho ven. Byla jsem ráda, protože nemocniční pach mi neděla vůbec dobře. Musela jsem se ppousmát, když řekl, že se k nám o Vánocích přijede podívat. Nepřijede!
6. září jsme za ním jeli opět. Měla jsem dělat projekt do Dějepisu s jednou slečnou. Té slečně bych se teď chctěla omluvit.
Když jsme dojeli do nemocnice, zděsila jsem se! Děda ztratil chuť k jídlu a tehdy… 6. Září 2009 jsem spatřila člověka, který se jmenuje František Řezáč naposledy živého…
8. září, jeho život pohasl. Je hodně věcí, které jsem mu nestihla říct. Chybí mi… Velmi, velmi moc miá chybí!!!
Už nikdy… Nesnáším větu, která začíná slovy: „Už nikdy…“ Je hodně skličující a bolestná. Ale i přesto, je tu pár vět, které chci a musím napsatnebo říct:
Už nikdy tě neuvidím!
Už nikdy k tobě nepřiběhnu a neobejmu tě, jako jsme to dělali, když jsem byla malá.
Už nikdy ti neřeknu, jak moc tě mám ráda!

„Budeš mi moc chybět, dědo!!! Mám tě moc moc ráda a moc mě mrzí, že jsme spolu nestrávili více času… Bohužel!!! Bohužel to teď už nejde napravit…“