Cesta do neznáma

Anotace: to vědomí, jež nesouvisí s realitou... chutnáš jako med a řežeš jako žiletka...

Žili jsme ve vesmíru. Ve vesmíru, který nepodléhal ordinérním představím o lidské existenci. Nesvazovala nás tupá představa, že naše životy ustrnou v blažené spokojenosti a dosáhneme štěstí, jež se promění z minutu trvající pocit na věčnost. Ne. Náš vesmír nás svazoval, dusil, tlačil do propasti, protékal mezi prsty, ani jsme ho nestihli zadržet v klidu, spojoval nás na chvíli s prázdnotou… ale proto jsme to nedělali. Dělali jsme to pro jeho strukturu, jež neznala hranic. Dělali jsme to pro přesvědčení, že jen tam nás nic neohrozí, i když jsme v něm umírali. Náš svět… byl neobyčejný.

Leželi jsme na posteli, paralyzovaní, tupě hledíc na strop. Těžká krize, stagnace mozku. Nic nemohlo být v tu chvíli silnější než pojem, který v nás explodoval. Každá tepna, každá žíla, každý nerv, každá buňka křičela touhou, aby se už konečně nasytila. Nepožívali jsme lidskou stravu. Naše dávka přicházela z nebe. Byla poslední vizí naděje na přežití. Padali jsme do hlubin nejšílenějšího jekotu zoufalství.
···
Čtyři stěny pokoje, okno, zamčené dveře, stůl, lampa, temnota… to vše jsem registrovala. Těžce jsem upadla do demagogie vědomí. Ale ten spásný impuls konečně přišel…
Vyskočila jsem v afektu z postele, z hromady na zemi vylovila svou ušmudlanou tenkou bundu a vyšla na balkón. Tady už mě nikdo nebude držet. To, co si jdu vzít, je jenom otázkou mé volby. I když tím zase zklamu lidi, na kterých by mi mělo záležet. To je jedno. Všechno je jedno.
Tak jsem slezla po žebříku, který už tam nachystal Tomáš a vydala se hledat vykoupení. V absolutním tichu jsme prošli parkem, přes náměstí, až do většině místního obyvatelstva neznámé ulice. Tady už čekala naše parta odepsaných adolescentních feťáků. Bylo nás tak šest, sedm, osm… ani nevím, jak bych je popsala. My jsme o svých osudech většinou moc nemluvili, ale mě to vyhovovalo… asi to jediný, co nás spojovalo, byly ty hnusný zvrácený drogy, který jsme všichni stejně nenáviděli a potřebovali. Našla jsem mezi nimi svoji nejlepší kamarádku Petru a objala se s ní. Odtáhla si mě od sebe a pronesla: ,,Vypadáš hrozně.“ V normálním případě bych se asi urazila, ale u téhle holky mi nevadilo absolutně nic. Pro mě byla dokonalá. Tak jsem se na ni jenom usmála. Pak jí ale tvář potemněla. ,,Neměla bys to brát!!! Běž do školy, uč se, najdi si nějaký záliby… třeba tancuj nebo choď na aerobic… cokoliv. Zbav se toho svinstva. Zbav se nás!!!“ Už jí na mě zase záleželo. Tyhle mravokárný kecy na mě ale neměli žádný dopad. Byl to vzduch. Usmála jsem se. Ona taky, a potom jsme šli do nejzažšího pokoje našeho squatu.
Byl tady nehorázný bordel. Na zemi ležely použité stříkačky, haldy oblečení, deky, obaly od potravin, flašky s nedopitým chlastem, … Taky tady byl hrozný smrad. Vyčichlé chemikálie, nezaměnitelný pach marihuany i fekálie. Mě to ale nezajímalo. Nic kromě drog mě nezajímalo… naprosto nic. To proto jsem byla tak ztracená a odevzdaná.
Vzala jsem si stříkačku s již přichystanou dávkou mého milovaného háčka, nahmatala chabé zbytky poslední fungující žíly a probodla maso tenkým ostrým hrotem. Vůbec to nebolelo… za chvíli jsem se sesula na zem a získala klasický nepřítomný výraz. Tak krásně mi už dlouho nebylo. Pevné rysy okolí stékaly do hřejivé tekoucí směsi, láska byla na dosah ruky… bezpečí, klid, flegmacie… skončila jsem v nebi… amen.
Něco mě ale vyrušilo. Ve squatu nastala panika, poznala jsem to, protože emoce prosycující ovzduší byla příliš lehko hmatatelná. Přiběhla Petra. Řvala na mě, snažila se mě zvednout ze země, byla hysterická. Já tam ale chtěla zůstat, už navždy zavřít oči a utopit se v blaženosti. Tahle pošahaná fáze blouznění byla smrtelně příjemná.
···
Probudila jsem se. Tak přece jenom ještě nepřišel můj čas zemřít. Probudila jsem se v policejním autě, jako led studená a třesoucí se. Když jsem konečně dokázala vnímat strukturu slov přísně se tvářícího muže v uniformě, pochytila jsem slova jako závislost, heroin, rodiče, telefon a… psychiatrie… psychiatrická léčebna.
···
Tak tam jsem mířila. Svět, který jsem dosud znala neměl s realitou nic společného. Jdu naproti nepopsanému papíru mé osobní biografie. To bude ta má velká cesta do neznáma.