Už přestaň

Anotace: Možná je to prolog, nebo to taky může být jen krátká povídka. Zaleží na tom, jak se to bude líbit... (PS:za chyby se omlouvám)

Už přestaň, prosím dost!! Měla jsem dost těch řečí, obviňování i omluv, které se na mě řítily ze všech stran. Mít po ruce zbraň neváhám a střílím. Už jsem si myslela, že se mi rozskočí hlava, když náhlý ruch ustal a bylo tu opět to nádherné ticho. Pohla jsem pomalu hlavou a čekala co příjde, ale nic se nedělo, byla jsem tu jen já a moje zmatené myšlenky. Zmatek, strach a bolest mě nečekaně zastihly během několika minut. V hlavě jsem měla jako v úle, ale šouravé kroky za mnou nešly přeslechnout. Znehybněla jsem a čekala co bude následovat teď.
„Konečně se zase setkáváme“ řekl tlumeným hlasem a znělo to jako bychom byly přátelé nebo snad ještě něco víc.. Otočila jsem se rychlostí blesku a zírala do tváře muže, který mi ublížil tím nejhorším způsobem. Změnil se, vypadal jinak, než když jsem ho viděla naposledy. Na sobě měl koženou bundu a pod ní čistě bílou košili, která svítila do noci. Jeho tvář byla zahalena stínem, ale i přesto jsem si ji vybavovala velice jasně. Nevím čemu se divím, jeho tvář vystupuje, snad ve všech mých nočních můrách, tak jak bych mohla zapomenout.
Měřila jsem si ho nenávistným pohledem a přitom přemýšlela nad jeho smrtí. Jakou zbraň použiji, udělám to hned nebo až za chvíli, honilo se mi hlavou. Začal se usmívat jako bych snad řekla nějaký vtip, přitom jsme se jen měřili pohledem. Moje mysl si stavěla ochranné hradby, ale až teď mi došlo, že na něj nepůsobí. Jeho schopnost dostat se jiným do hlavy je vážně úchvatná, ale ne když takový člověk stojí proti vám a chce vás zabít.
„ To si vážně myslíš, že tě chci zabít po tom všem?“ vysmíval se mi
„ A ne snad? Chtěl jsi to udělat už tenkrát, proč bys měnil názor.“ odpověděla jsem ostražitě
„ Možná proto, že my dva si jsme souzeni, jsme stejní!“
„ Stejní? To nikdy, nikdy nebudu jako ty!“ zaťala jsem ruce v pěst
„ Raily, ale ty už taková jsi, smiř se s tím.“
„ Zabil jsi hodně lidí, včetně mého bratra, co ode mě čekáš, že se s tím vším smířím?“
„ Myslel jsem, že tohle už je za námi, nechtěl jsem ho zabít! Mohl žít, kdyby tě tak sveřepě nechránil.“
To už na mě bylo moc, slzy mi samovolně začaly stékat po tváři a já neměla sílu je zastavit. Darien mi tolik chyběl. On neměl umřít, to já. Já za všechno můžu! Ta naděje co do mě vždycky vkládal, nebyla opodstatněná. Já ho přece nemůžu zastavit je mnohem silnější než já. A tím silnější nemyslím tělesně, bojovat jsem se naučila už jako malá holka a vím, že svaly nejsou vše. Ovšem jeho mysl byla mnohem silnější než ta má a dnes tu nešlo o tělesný souboj nýbrž o souboj myslí. Zaháněl mě do kouta a já už neměla dost síly, jeho mysl obestírala tu mou. Mé smysly začaly slábnout, nohy se mi podlamovaly a před očima jsem měla jen mlhu. Poslední co si pamatuji je světlý záblesk, který zasáhl tu tmu, co mě začala pohlcovat.