Upírovy dcery

Anotace: Tento příběh je inspirovaný hrou Vampire:Bloodlines – pro jeho pochopení není nutné znát hru, ani žádné postavy v ní. Koukám, že se na literu nikdo neobtěžoval udělat odstavce. Kdo má chuť na upíry, kteří nezáří na přímém slunci, zkuste tuhle povídku.

„Chováš se jako děcko!“ okřikla Tereza svojí mladší sestru. Tereza byla vysoká upírka, blonďaté vlasy nosila sepnuté do drdolu a její přísný hlas a výraz doplňovaly hranaté brýle. Většinou chodila oblečená do dámského elegantního kostýmu. Teď však byla v domácím úboru.

„To není pravda, tobě to jen tak přijde! Nevidíš ve mně nic jinýho!“ Její mladší sestra Žaneta se cítila ukřivděně. Byla Tereze velmi podobná, dokonce i zvláštní barvy očních panenek (jednu zelenou a jednu modrou) měla stejnou. Vlasy nosívala ve dvou culíkách na stranách hlavy a narozdíl od sestry chodila oblečena v odvážnějších oděvech, v krátkých sukních, vyzývavých halenkách odkrývajících krajku podprsenky, která podepírala skvostná kulatá ňadra. Nyní ale byla v běžném domácím úboru.
„A jsi děvka! Chudák táta, když tady, ve svém vlastním domě, potkává ty tvoje lidský ubožáky! Jak mu asi tak může bejt!“ křičela Tereza.
Žaneta už začínala popotahovat. „Stejně bych se mu nikdy nezavděčila. A tobě taky ne! Máš mě za malou holčičku a vždycky mě jenom ponižuješ! A já moc dobře vím, proč tě má táta raději!“
Tereza se vítězoslavně pousmála a napřímila se. „Protože jsem chytřejší, dospělejší a zodpovědnější. Kdežto ty jsi jenom tupá nána.“
„Ne! Proto to není! Šukáš s ním, vím to!“ rozkřičela se Žaneta.
„Mlč!“ udeřila na ni Tereza, Žaneta dostala facku. Tereza se za brýlemi zamračila. „Nenávidím tě, spratku jeden! Neměla jsem tě nikdy stvořit! Lituju toho!“
Mladší sestra se rozbrečela. „Jak chceš! Abys věděla, dokážu bejt stejně dobrá jako ty! Táta mě bude mít stejně rád jako tebe. Prostě mu dám, a bude!“
„Buď zticha!“ zahřměla Tereza, s rukama sevřenýma v pěst.

V kuchyni rodinného domu, zvenku porostlého břečťanem, s tmavými závěsy na oknech a vybaveném starým nábytkem, jako byly rozvrzané skříně a almary, kožená křesla, pohovky a předložka z medvědí kůže před nimi, stála Tereza a z lednice vyndala pečlivě uzavřený balík krve. Otevřela jej a část obsahu nalila do vysoké sklenice, kterou vzala ze skříňky nad kuchyňskou linkou.

Přišel k ní její otec, vysoký upír s pevnou stavbou těla, který nechodil oblečený jinak než v šedivém obleku, pod kterým měl tentokrát košili z tenkého materiálu okrové barvy. Kravatu nenosil. Šedé krátké vlasy mu pokrývaly jen část hlavy, nepravidelné strniště se rozpínalo jen okolo brady. Svýma hnědožlutýma očima naháněl většině lidem strach a dokonce i některým upírům, ale jeho dceři se zdály vždy velmi přitažlivé a vynucující si automaticky respekt.
„Slyšel jsem tu vaší hádku,“ promluvil hlasem, který uměl být laskavý i hrubý. Nyní smutně pozoroval jednu ze svých dcer, tu starší, tu, jejíž byl otcem, tu, kterou miloval.
„Ano, je mi to líto. Se Žanetou se nedá mluvit. Chová se jako rozmazlený spratek.“ Tereza se napila krve a s lehkostí jí polkla. Vycenila na otce zuby obarvené od krve a usmála se na něj.
„Takhle ti to hrozně sluší, Terezo.“
„Děkuju.“
„Možná byste se měly se Žanetou usmířit, tyhle hádky vás jen vyčerpávají a zraňují…a mě taky.“
Upírka si povzdechla. „Taky mě unavují. Ale vždyť víš, jaká Žaneta je. Viděl jsi toho kluka, co tu měla včera? Vždyť ona spí s člověkem! A kdyby jen s jedním! To je nechutné a vůči našemu společenství a vůči tobě i neuctivé. Vždyť jí může zprznit každý lidský vošoust!“
Otec si povzdechl. „Nejsem rád, když mluvíš takhle sprostě.“ Přišel až k ní a objal ji okolo pasu. Prstem jí setřel kapičku krve ze rtu.

„Omlouvám se, ale Žaneta mě opravdu štve…“ chtěla ještě něco říct, ale v tu chvíli jí její otec políbil. Chtěla se nechat unášet tím úžasným pocitem, ale ovládla se a odtáhla se od něj. „Žaneta o nás možná něco ví.“
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl klidně upír.
Tereza se podivila. „Ale co když nás spolu uvidí? Bude to s ní k nevydržení. Kde vůbec je? Co když sem přijde a uvidí nás?“
Vysoký upír se usmál. „Neboj, nepřijde. Ještě nikdy se tak nestalo.“ Dále se už Tereza otci nebránila a poddala se jeho polibkům a dotekům. S vášnivým laskáním a rychlým strháváním šatů se přesunuli až k pohovce v obývacím pokoji, v tu dobu byli již nazí. Tereza se nemohla ubránit vzrušeným vzdychům a hlasitým výkřikům rozkoše. Na to, že by je sestra mohla načapat, už nemyslela.

Nemohla to už vydržet. Bylo jí jasné, že její otec má radši Terezu, když se mu tak podbízí a nechá se prznit vlastním otcem. Žanetě z toho bylo špatně, ale dobře věděla, že aby mohla s Terezou bojovat o jeho přízeň, musela se mu podbízet stejně jako její starší sestra. Jenže na to zatím neměla náladu ani nebyl ten správný čas.

Po souloži Terezy a svého otce se vypařila z domu a celá rozechvělá vztekem a zlobou vyrazila do nočních ulic. Věděla už dlouho, co ti dva spolu dělají. Byla na otce naštvaná, takže zašla za svým chlapcem a hodlala ho zavést domů, aby ho otec viděl. Byla si moc dobře vědoma toho, že otce bude bolet, když jí uvidí s nějakým lidským chlapcem. Proto si před dveřmi domu svého přítele upravila minisukni, uvázala si vlasy do copů a zazvonila. Mladík otevřel dveře a s úsměvem na Žanetu pohlédl.
„Ahojky,“ pozdravila ho. Vzala jej za ruku a přitáhla k sobě. „Říkala jsem si, že tě navštívím.“ Políbili se. Zasmála se. „Pojď se mnou domů, dlouho jsi tam nebyl.“
Chlapec se na chvíli zamyslel, ale nakonec odpověděl: „Proč ne.“

Seděla mu na klíně, on se cítil trochu nesvůj, ale pro Žanetu by udělal cokoliv. Byla přenádherná a i když věděl, že není jediným jejím přítelem, nevadilo mu to. Spíše se necítil dobře v přítomnosti jejího otce. Ten seděl naproti nim v jednom z kožených křesel, se širokou sklenkou patrně hodně hustého tmavého červeného vína.
„A kde je Tereza?“ zeptal se mladík.
„Není tu. Patrně má lepší věci na práci, na rozdíl od Žanety je cílevědomá a pracovitá,“ pronesl jedovatě otec.

Žaneta si povzdechla. „Jenomže řekni mi, co z toho života má? Samá práce nebo se učí ekonomiku a počty. Chlapce si nepřivedla snad nikdy, ale to je pochopitelné…viď, tati?“ pozvedla obočí.
„Raději neříkej nic, čeho bys mohla později litovat. Sama víš, že tvá sestra dává přednost důležitějším věcem než užívání si s chlapci. Navíc se špinavými chlapci,“ zamračil se otec.
Žaneta ucítila, jak sebou její přítel cukl a všimla si, že začíná mít strach. Ale ona věděla, jak přesně svojí poznámku její otec myslel. Špinavý znamená, že s ním má pohlavní styk a přitom ho nikdy nekousla, tudíž nepřeměnila na upíra člověka, se kterým souložila, což bylo považováno mezi upířím společenstvím za nechutnost. Jenomže její otec nevěděl něco, co bylo jejím tajemstvím. Žádnému z chlapců, se kterými kdy měla poměr, nedovolila, aby se jí dostal pod minisukni.

Po otcově poznámce raději přítele vyvedla s omluvným výrazem z domu, nechtěla, aby se stalo něco neočekávaného.
Seděl dál v křesle, sklenici krve dopitou do dna.
„Proč mi tohle děláš, Žanetko?“ zeptal se takřka lítostivě.
Upírka si povzdechla. „Já nevím. Chci, abys žárlil…asi. Pořád se věnuješ Tereze a já ať udělám cokoliv, nezamlouvá se ti to, není ti to dost dobré. Tereza je pracovitější, Tereza je lepší…Tereza je povolnější.“ Žaneta začala natahovat.
„No tak,“ okřikl jí mírně otec. „Mám vás rád obě a byl bych nejšťastnější, kdybyste se usmířily. Hádáte se pokaždé, když jste spolu. Už to nemůžu poslouchat.“
Jenomže v tu chvíli se v místnosti ocitla i Tereza. „Co tu zase brečíš, Žaneto?“ obořila se na sestru.
Otec v křesle sledoval svojí dceru a nešťastně kroutil hlavou. Neměl rád, když byl s oběma najednou. Věděl, že s nimi v tu chvíli nemá žádnou cenu hovořit.
„Zase jsi tu měla kluka, že ano? Cítím ten lidský smrad. Proč sem pořád někoho taháš? Vždyť víš, že to tátu bolí!“ křičela Tereza.
„Já si sem můžu vodit koho chci, bydlím tady. Jako ty, jenomže ty sem nemáš koho vzít! Nikdo tu tvou nafoukanou povahu nemůže vystát. Cítíš se nadřazená nad všemi okolo. Jsi namyšlená potvora!“ Žaneta už zase brečela. „A na nikom ti nezáleží, jen na sobě!“
„Záleží mi na tátovi,“ oponovala Tereza. „A na tobě taky, nemysli si,“ pronesla naštvaně. „Beze mě bys tu nebyla, uvědom si to!“
„Musíš mi to pořád připomínat? Mé stvoření je jediná věc, za kterou ti mohu být vděčná!“
„A to se ti zdá málo?“ zasmála se ironicky Tereza.
„Nezdá, ale pokud jsi měla v plánu bejt ke mně hnusná, neměla jsi mě vůbec…“
„Tak dost!“ zahřměl upír a postavil se před svojí dceru. „Běžte nahoru a ty, Žaneto, přestaň říkat tyhle nesmysly. Tereza tě má ráda, tak jako já. A už mě z vás bolí hlava, chci, aby ty vaše hádky přestaly. Běžte nahoru do pokoje a do příští noci nevycházejte!“

Tu noc přišel otec do pokoje svojí dcery, kterou tak miloval. Ležela v posteli, v průsvitné noční košilce z tak jemného materiálu, že jej skoro necítil, když přišel až k dceři a začal jí hladit kulatá ňadra. Upírka vzdychla a otevřela oči. Na chvíli je vytřeštila, později si však uvědomila, že musí být zticha. Otec se spletl, v posteli neležela Tereza, ale Žaneta.
„Tak co, usmířily jste se sestrou, Terezko?“ zeptal se.
„Zatím ne, pořád si myslí, že je nejlepší na světě.“ Tahle odpověď upíra na chvíli zarazila.
„Tati, já jsem Žaneta, spletl jsi se. Ale to nevadí…!“ vyhrkla, když na ní její otec přestal sahat a odtáhl ruce z jejích ňader. Chytla jej za mohutné dlaně a přitiskla si je k prsům. „Chci ti způsobit stejnou rozkoš, jako moje sestra. Chci, abys mě miloval stejně jako ji.“
Upír se usmál a vykasal Žanetinu noční košilku až nad hruď a přetáhl ji přes hlavu. Odhodil průsvitnou látku doprostřed pokoje. Pohladil dceru po hebkých plavých vlasech a pohlédl ji do různobarevných očí.
„Jsi krásná,“ pronesl.
„Víc než Tereza?“ zeptala se.
„Mnohem víc,“ usmál se a políbil ji.
„Tati, musím ti něco říct,“ začala Žaneta trochu vystrašeně. „Já…nikdy jsem ještě s nikým nespala.“
Upír se na okamžik zamračil. „Vážně? Myslel jsem…“
„Ne, nikdy. Čekala jsem na toho pravého a to můžeš být jedině ty. Ten, který mě připraví o panenství, to můžeš být jen ty.“ Byla mu naprosto oddaná, chtěla být lepší než její starší sestra. Ale měla trochu obavy.
Ujišťoval ji, že se nemá čeho bát.
„Ani to neucítíš, slibuji. I přesto, že jsi se nikdy nikomu nedala, pannou nejsi.“ Než se Žaneta stačila podivit nad otcovými slovy, ucítila prvně v životě muže ve svém těle. Prvně v životě. A přesto se jejímu otci nestavila do cesty žádná přirozená překážka, kterou by musel v Žanetině těle překonat.

Objímala ho a hladila po silných zádech, cítila napínané svaly, oba se pohybovali rytmicky, vycházeli si vzájemně vstříc, jakoby se sexuálně znali již několik let. V momentech, kdy nebyla Žanetina mysl úplně naplněna rozkoší, překvapovali jí, jak se cítí sexuálně zkušená. Jako by to dělala po sté a ne poprvé. Přesně v tuhle chvíli, v tu nejméně vhodnou, se v pokoji, v ložnici naplněné vzdychy a steny, objevila Tereza. Nemohla tomu uvěřit.
„To snad ne!“ vykřikla. Odstrčila od sebe svého otce a nedbaje svojí nahoty se postavila před něj. „Ty děvko!“ zakřičela Tereza. „Svině, běhno jedna zkurvená! Nenávidím tě!“ křičela na sestru.
„Tak to sama vidíš, sestřičko. Vyspí se s každou z nás, je mu to jedno,“ pronesla Žaneta.
„Jak jsi mohl?“ křikla na otce. „Vždyť miluješ mě! Mě! Ne tu běhnu, ale mě! Já jsem tvoje pravá dcera, ne ona!“

Upír, ještě napůl sedící v posteli a naprosto šokovaný situací před sebou, sledoval svojí dceru a věděl, že to všechno došlo až příliš daleko.
„Usmiřte se, jedině tak se přestanete nenávidět a tím přestaneš nenávidět sama sebe. Prosím,“ zažadonil zoufale. Už toho na něj bylo moc. Ale bylo příliš pozdě na to, aby se všechno dalo do pořádku, aby se situace uklidnila.

I přes Žanetin křik Tereza vyběhla z ložnice a vyrazila směrem ke skříni v přízemí, kde měl její otec schovanou brokovnici, kdyby byla třeba. Vzala ji a rychle se vrátila do svého pokoje.
„Nech toho, Terezo! Prosím!“ křičela Žaneta, ale její starší sestra se nenechala přemluvit. Byla rozhodnutá.
„Musím! Zahrával si se mnou a s tebou taky! Je to zmetek!“ Její otec se s vystrašeným výrazem zvedl z postele a s napřaženýma rukama couval směrem ke zdi. Věděl, že je konec, že jeho prosby jsou zbytečné. Jeho jediná dcera, jeho šílená dcera Tereza, která si před necelými deseti lety vymyslela svojí druhou osobnost, na něj mířila zbraní a její pohled v pokřiveném obličeji byl naprosto nesmlouvavý. „Chcípni!“ zakřičela a zmáčkla spoušť.


Seděla uprostřed pokoje. Otcovo bezhlavé tělo leželo napůl opřené o zeď, jak bylo silou broku odmrštěno dál. Po velké části stropu i zdech byla rozstříknutá krev včetně kousků mozkové hmoty. Samotná dcera, stále nahá, se krvi svého vlastního otce také nevyhnula.
„Nemůžu uvěřit, že jsi ho zabila,“ zafňukala Žaneta.
„Tys ho zabila, svedla jsi ho,“ pronesla pevně Tereza.
„Jsi potvora, Terezo. Nenávidím tě.“ Na to její sestra neměla co říct. Obě dvě seděly uprostřed pokoje, zakrvácené a uplakané. Místnost neopustila ani jedna z nich a přesto seděla v jediné ložnici s jednou postelí jen jedna upírova dcera. Jediná upírova dcera.