Paris, je t'aime

Anotace: ...

„Někdy mám pocit, že mě Paříž rozpláče..“
Seděli v malé kavárničce na Montmartru. Kolem prošel dav turistů a za nimi muž, co na ramenou nesl dítě.
„Proč?“
„Já ti ani nevím. Je to krásný, když sedíš dopoledne u vína a kouříš cigaretu – a taky je to sakra stylový… jenže…“
Další davy turistů, cvakání uzávěrek fotoaparátů, plno světla…
„Jenže?“
„Už to není ta Paříž, co jsem poznal,“ řekl a zamračil se.
„Třeba je to námi. Vždyť víš, vlasy ti šediví a pokaždé, když se zamračíš, ti na čele zůstane o trochu víc vrásek…“
„Na Paříž nikdy nejsi dost starý… jde o něco podstatného v ní, něco, co během těch let docela vymizelo – jako když nešťastně zamilované dívce vyhasnou ty plamínky v očích. Taková je teď Paříž..“
Další dav turistů se přehnal kolem oken kavárny. Asi se právě vraceli ze Sacre coeur, toho něžného srdce Paříže. Nebo možná právě nakoupili pár obrazů v galerii a teď se jdou podívat, kde umělci na Montmartru chytají své múzy…
„Myslíš, že ten bohémský plamen v ní dočista vyhasl?“
„Nevím jestli dočista. Ale teď je pryč… dnešní Paříž je na mě moc rychlá…“
„Pořád si myslíš, že to je v ní?“
„Narážíš na to, že stárneme?“ Na tváři se mu objevil nepatrný úsměv.
„Tak nějak…“
„Dřív byla Paříž město lásky, umění… lidé sem jezdili za krásou, láskou, svobodou…“
„Mluvíš jako bohém..“
„Možná… ale sakra – dneska jsem měl hrozivě beznadějný ráno… chtěl jsem se jít podívat na Sacre coeur, chvíli se dívat dolů, jak Paříž ještě zpola spí, jak si protírá oči po probuzení…možná krmit holuby...- Ale jsou všude.“
„Kdo?“
„Fotografové, lidé, co znásilňují Paříž a posílají do světa kýčovité obrázky na pohlednicích.“
„Blázne…proč chceš lidem zakazovat Paříž?“
„Já jim ji nezakazuji… jenže Paříž – tu nestačí vidět… tu musí člověk prožít, dýchat ji, nasávat ji celým povrchem těla! Co z ní ti lidé mají, když ji vnímají jen přes hledáček fotoaparátu?!“
„Chtějí vzpomínky…“
„Vzpomínky zůstávají tady,“ poklepal si prstem na spánek. „Nikdy, nikdy nezapomenu, když jsem do Paříže přijel poprvé… A i když se tak změnila… přesto přese všechno… Paris, je t’aime…“