Loď přes palubu

Anotace: Text v závorkách má být kurzívou, jedná se o pohled jednoho člena posádky, ale na to by jste určitě přišli. Tak příjemnou zábavu

„Co máme udělat se zajatci pane?“
„Pobít.“

(Tak tohle je dobrák Tom, náš kapitán. Už si ani nepamatuji, jak vznikla přezdívka dobrák, ale určitě to bude, jedna z těch povídaček, co se mezi piráty vyprávějí tak dlouho, že v nich najdete i střízlivého piráta v přístavu.)

„Dejte někdo do pořádku ten můstek, sakra!“ Dobrák Tom byl zklamán, že na obsazené bárce nebyl větší obnos, než koření a káva. Poněvadž si nemohl dovolit rozdělovat posádku, nařídil obchodní loď potopit.
Vždy po vyhraném boji dodržoval dobrák svůj rituál. Pevně, ale zlehka a i s úctou políbil svoji dubovou krasavici. Zapřel se za hlavní stěžeň, ten byl tak mohutný a krásný, sám dobrák Tom ho týdny vybíral v lesích. Ale pak teprve přišla ta chvíle, na kterou posádka čekala. To umí jen kapitán, vypít láhev rumu tak rychle, že se ve flašce objeví vír.
„Sakra,“ poznamenal.

(No a tohle, to je naše loď. Kapitán Tom je snad jediný, kdo se na ní nebojí. Každý tu jen trne, kdy tahle rozskřípaná nádhera pude ke dnu. Lana se měla vyměnit už před, rokem a plachty, nebo to co z nich zbylo, ty nás jen brzdily.)

„Kapitáne jaký je kurz?“ Zeptal se muž za kormidlem přeznívaný Hnis.
„Rovnou za nosmlem Hnismláku“
„Rozumím pane, severozápad. Tři! Sta! Patnáct! Stupňů!“ Nebylo lepšího kormidelníka, tenhle chlap dokázal, dvoustěžník kormidlovat s naprostou elegancí. Rukama pevně sevřel kormidlo a se soustředěným výrazem vydával rozkazy k napnutí plachet. Jen co se do lodě opřel zadoboční vítr, plachetnice sklouzávala po vlnách a s mírným náklonem předváděla svoji krásu.

(Jo Hnisák, ten sotva sál na nohou. Neudrží kurz ani za střízlivosti, natož teď. A pochybuji o tom, že ví kde je severozápad, do mapy se koukal jen jednou a to za pomoci rumu. Ale na druhou stranu, rum není zas tak špatný navigátor, dovedl nás až sem. Jedno vím ale jistě, až nás opustí naše plavba končí.)

„Delfíni!“ Zakřičel kdosi ze přídě. A skutečně, před korábem se objevilo několik nádherných delfínů. Jejich ryk se odrážel v dubovém trupu korábu a nesl se celím podpalubím. Vezly se před lodí a synchronizovanými pohyby dávaly najevo, svou nadvládu ve vodě. Na horní palubě vládlo veselí. Muži jásali, každý uchopil svojí harpunu a šlo se na lov.
Po chvíli delfíni zmizeli, ale na drsnou palubu, chlapi vytáhli bezmála sedm cukajících se kytovců. Piráti odjakživa hledali svůj vysněný poklad, ale v takových okamžicích si každý uvědomoval, že na moři, se penězi neplatí.

(Jasně. Konečně se mi podařilo na chvíli usnout, ale ti delfíni mě vzbudili. Kdyby se alespoň posádka nechovala, jak banda malých harantů. Když jsem se vyškrábal ven po rozbitých schodech, uviděl jsem ty nebohá zvířata, jak se ve smrtelných agóniích svírají na zemi. Krve bylo tolik, že by se s ní dala umýt celá loď.
Každý přece musí vědět, že se starej dobrák Tom, žene do záhuby a nás bere sebou.)

Slunce se pomalu snášelo k obzoru, vlny i vítr tiše utichaly. A koráb se klidně pohupoval, chytal poslední červánky do svých plachet.
Posádka se po vydatné delfíní večeři věnovala zpěvu, rumu a improvizovaným hudebním nástrojům, vyrobených z paluby. Veselí vzbudilo i kapitána, ten se chopil první flašky a dirigoval piráty, jako symfonický orchestr.
Měsíc se vynořil z vody a svým svitem, nedal šanci, ani nejjasnější hvězdě usínající oblohy. Oslňoval posádku mírně naoranžovělou barvou. Která odhalovala mračna nad Plachetnicí.
„Jé, héj naléj!“ Vily s Jizvou připíjeli Neptunovi a děkovali za úspěšný den.
„Uklidněte to!“ Okřikl je bocman, přeznívaný Krysa, který pozoroval oblohu. „Měsíc dnes svítí rudě. To nevěsí nic dobrého…. PŘÍPRAVA NA REFOVÁNÍ!“ Zvolal.

(Jo. Já na této kocábce dělám bocmana. Noci jsou ještě horší než dny, po západu slunce se ochladí a loď je ještě zranitelnější než za dne. V těchto mořích většinou bývají noci klidné, ale dneska se schyluje k pořádné bouři. Pochybuji o tom, že by teďka posádka spolupracovala, kapitán dobrák Tom, už o sobě zase neví a Hnisák, ten před chvílí spadl do moře. Patrně se utopil.)

„Stávejte pane, musíme hned sundat plachty, blíží se boře!“
„Co, je? Sakra. Jé Krysa už jsem ti říkal, že jsem tě jmenoval bocmanem.“
„Proberte se kapitáne!“
„Sakra.“
„Vstávejte. Kapitáne!“

Kapitán opět usnul tím nejtvrdším alkoholovým spánkem. Bocman se pokoušel vyšplhat po lanovím na ráhno a sám sundat plachty. Ovšem ruce se mu tak třásly, že se sotva udržel na žebříku.
„Héj, co děláš Kryso, mam o tebe strach!“ Zvolal ze spod Vily. „Pojď se napít, co si od rána nepil, tak mi přijdeš divnej!“
„Jdu!“ Krysa, poslední střízlivý prát v těchto končinách. Patrně neměl dostatek vůle, aby odvrátil koráb od nastávající zkázy.

(Už nemohu dál, unavuje mě to tu. A vlastně o co se tu pokouším, vždyť je mi úplně jedno, co s námi bude. Ať si dobrák Tom tu loď třeba vyloví ze dna.)

Měsíc se schoval za mraky a po celé lodi zavládla naprostá tma. Vlny se prudce zvedly a loď začala tančit.
A je to tu. První náraz poryvu větru, koráb zvládl s těžkým zavrzáním, unaveného dřeva.

Posádka padala přes sebe. Většině lidí se podařilo zachytit za lano, nebo za rozpraskanou palubu, jen Jizva se chytil za láhev rumu a spadl do vody.

„Sakra.“ Probudil se kapitán „Co to bylo?“
„Nehoupat.“ Mumlal pro sebe Vily a podával Kryse rum, ten se zhluboka napil.

Vítr o síle čtyřiceti dvou uzlů, trhal plachty na cáry a držel loď na pravím boku. Posádka stále zapíjela ulovené delfíny a následně ty, co spadli do moře.

„Héj dobráku Tome, udělej rumovej vír!“ Bocman byl už dobrý i ten třas rukou zmizel a konečně, opět důvěřoval i svému kapitánovi.

(Neekzistuje bouře, která by mohla náš nádherný koráb potopit. Je přeci stavěný na tyhle podmínky. Ty mraky jsou přímo impozantní a hromy ozývající se ze směru větru, lahodí mým uším. Konečně se zas něco děje. Cha, není nic, co by nezvládla obávaná posádka kapitána dobráka Toma.)

Loď postupně nabírá vodu. Je těžkopádná a neovladatelná. Vlny se o ní rozbíjej a likvidují zbytky paluby.
Stará lana na nitě ohlodaná od slané vody, nemohla vydržet nápor, s posledním vypětím začala povolovat a stěžeň se lhostejně skácel na palubu, která již byla z části zatopená.
A kormidlo, to nereaguje už od odpoledne.

„Kapitáne, kapitáne!“
„Co je Kryso?“
„Rum pane!“
„He?“
„Rum došel!“
„Sakra, tak to je Konec.“