Ošklivé káčatko

Anotace: Příběh vypráví melancholická dívka. Vypráví svůj život, svá trápení... Je to takové ošklivé káčátko, černá ovce rodiny. Vytře jim ale zrak, až z ní vyroste krásná labuť...

S rodinou jsme žili v rezidenci, Rezidenci královny Lillien, abych byla přesná. Byli jsme bohatí, všichni nám záviděli, mohli jsme mít, co jsme chtěli... Teda alespoň sestra... Se sestrou jsme byly naprosto odlišné.. Jako teplo a chlad, jako moře a souš, jako dobro a zlo... A já byla to zlo... Nejspíš... Sestru všichni milovali, byla to slečna Dokonalá. Byla vysoká, štíhlá tmavovláska, která dostala vždy, co chtěla. Manipulovala s lidmi tak, aby to nepoznali. Ráda se předváděla, vystupovala před lidmi a ráda řečnila. Ostatně já taky, to bylo jediné, co nás jsme měly společného. Totiž ani to ne, mě neposlouchali, ignorovali mě, nevnímali mě, byla jsem takový vzduch. Vzduch, bez kterého se nedá žít...? Blbost! Já a taková nepostradatelná část života! Smála jsem se. Smála jsem se sobě? Nevím. Asi. Smála jsem se jim? Ne. Nebo možná. Sama nevím... A kdo jsou to vlastně ONI? Zlí lidé, kteří číhají na ulici? Vrazi, zloději? Ne. Byli to naši, spolužáci, sestra, rodina,... Žili v mém okolí... V mém světě taky? Ne. Měla jsem vlastně SVŮJ SVĚT? Ano! S touhle odpovědí jsem si byla naprosto jistá. Svůj malý svět, do kterého jen tak někoho nepustím. Vlastně jsem tak byla sama. Samotná, pouze já a nikdo jiný. Svůj svět jsem měla na internetu. Na něm se mi líbí, že tam máte možnost být ten, kdo doopravdy jste... Uvnitř... V srdci... Vždy, když jsem se zamkla v pokoji a nasadila sluchátka, byla jsem opět královna svého vlastního světa... Teda alespoň do doby, než přišla ona. Má spřízněná duše. Mé identické dvojče. Deník, kterému jsem zdělovala své radosti i bolesti... Teda jenom bolesti, radost jsem ani neprožívala. Ona byla opravdu slečna Dokonalá. Ani nevím, jak vypadala. Snad hnědovlasá dívka se zelenými oči jako smaragdy, nebo s vlasy vlnitými barvy blondýna jako já. Kdoví. Psaly jsme si jen přes internet. A není to tak dávno, co jsme se poznaly. Pamatuji si ten den přesně. Zrovna pršelo, a má melancholická nálada se opět dostavila. Má doposud věrná kamarádka, která mě neopustila. Své pocity jsem sepisovala na papír, respektive do počítače a pak uveřejňovala na internet. Pak mě kontaktovala. Jessica, optimistická Jess001. To byla její přezdívka. Vnesla do mého prázdného světa trochu života. Života, po kterém jsem tak toužila a přitom ho nechtěla. Seznámila mě s radostí. Radostí. Proč mě s ní seznámila? Vždyť jsem ji znala. Nebo ne? Viděla jsem ji všude okolo. Ale nikdy jsem ji neprožila. Teda si to aspoň nepamatuji. Chci si to vlastně pamatovat? Nebo už pesimismus vyhrál nad mou duší a já už si to ani pamatovat nechci? htěla jsem se tolik změnit, chtěla jsem být opět ta usměvavá holčička s copánky... Chtěla jsem, aby mě lidi začali brát vážně, chtěla jsem, aby mě slyšeli.... Ale bála jsem se... A bojím se i teď... Bojím se, co se stane... Chci se změnit, ale chci i zůstat sama sebou...