Roland 2/2

Anotace: :)

Celé odpoledne jsem brouzdala po internetu a hledala něco o vymýtání duchů. Pořád jsem si při tom říkala, jestli by nebylo lepší hledat nějakého psychiatra. Večer se děsivě blížil a na internetu byli jen samé nesmysly. Když se mě mamka u večeře ptala, jestli mi něco není, měla jsem sto chutí jí všechno vyklopit. Ale udržela jsem se, nejsem přeci blázen.
Bylo už po půlnoci, celý dům spal, jen já úplně nervní jsem seděla na posteli, světlo rozsvícené. Začínala jsem věřit, že nepřijde, když se náhle ozvalo do ticha: ,,Zhasni.“ Lekla jsem se div mě šlak netrefil. ,,Ty pitomče, tohle mi nedělej.“ syčela jsem na něj naštvaně. Tiše se mi smál. Konečně jsem se trochu uklidnila a zhasla lampičku. Zrovna si sedal na druhý konec postele a přívětivě se na mě usmíval. ,,Tak jsem přišel. Rozmyslela jsi se?“ Taky se nemusel ptát hned. Vlastně jsem už byla rozhodnutá, ale ještě jsem se chtěla ujistit. ,,Hmm, přijde na to. Pokud jsem tě dobře pochopila, tak zůstaneš duch pokud ti nepomůžu.“ upřesňovala jsem si. ,,Přesně tak.“ ,,A když ti nepomůžu, budeš mě dál otravovat?“ Usmál se svým šibalským úsměvem: ,,Otravuji tě?“ Brala jsem to jako ano. ,,Docela dost. Řekni mi, jak to bylo s tebou a s Lórou? Co se s ní stalo, když jsi umřel?“ Roland náhle posmutněl. Jen doufám, že jsem se ho nijak nedotkla. Ale co, je to duch. ,,S Lórou jsme se zasnoubili asi půl roku před tím požárem. Tajně jsme se scházeli ve stáji u západního křídla a jednoho večera jsme omylem převrhli svíci. Začalo hořet. Snažili jsme se seník uhasit, ale nešlo to. Nakonec jsme museli utéct, jenže Lóru to tam uvěznilo. Byl jsem šílený strachy. Běžel jsem do zámku abych sehnal pomoc. V jednom ze salónků jsem narazil na matku. Už všechno věděla, o mně a o Lóře. Pohádali jsme se. Nakonec matka ze salónku utekla, ale mě zamkla uvnitř. Oheň se velice rychle rozšířil i na zámek a místnost se začala plnit kouřem. Křičel jsem a snažil se vyrazit dveře, ale nic nepomáhalo. Matka pro mě nikoho neposlala, nechala mě tam umřít. Nemohla unést, že jsem poskvrnil náš rod.“ Povzdychl si, ale hned pokračoval: ,,Smrt je velice zvláštní věc a já se smrti příliš bál. Tak jsem lpěl na životě, že se ze mě stal duch. Myslel jsem, že i Lóra zůstane na tomto světě, ale byla odvážnější než já a překročila ten práh. Když už jsem odložil všechny naděje, objevila jsi se ty. Jsi má Lóra, vím to, i když ty možná ne. Musíš mi věřit.“ Při těch posledních slovech vzal moje ruce do dlaní a upřeně se mi díval do očí. Jeho smutné vyprávění mě dojalo. Byla jsem si jistá, že to udělám: ,,A jak ti teda můžu pomoct?“ Omluvně odvrátil tvář: ,,Nevím, jestli po tobě něco takového vůbec můžu chtít.“ ,,Ne, ne, já ti chci pomoct!“ vyhrkla jsem horlivě. ,,Tak tedy musíme udělat to, co jsem dělal s Lórou, když jsem ji viděl naposledy.“ řekl stále s tím kajícným výrazem. Nějak jsem ho nechápala. To máme hasit seník? ,,A to znamená?“ musela jsem se zeptal. ,,Musíme se pomilovat.“ prohlásil prostě. Chvíli mi trvalo než ta správná kolečka dosedla na svoje místa. Když mi to konečně došlo, vyskočila jsem z postele. ,,Nikdy! Nikdy!“ křičela jsem šeptem a žalobně ukazovala na ducha. Teď by sem ještě mohli vrazit rodiče. Odcouvala jsem co nejdál od Rolanda, v hlavě mi šrotovalo jako o závod. On chce, abych se s nim vyspala! Ale já jsem ještě panna! To o to mám přijít s duchem?! A jde to vůbec? Co je tohle proboha za bláznivej sen? ,,Uklidni se prosím!“ šeptal prosebně. ,,Chápu, že to pro tebe není snadné, nebudu tě nutit. Říkala jsi, že mi chceš pomoct a tohle je jediný způsob, ale pokud opravdu nechceš, tak nemůžu nic dělat. Budu čekat další století dokud neobjevím svou Lóru znovu.“ Tvářil se zdrceně. Jeho mírná, zoufalá řeč mě trochu uklidnila a donutila uvažovat rozumněji. Váhavě jsem si přisedla k Rolandovi zpět na postel. Měl tvář zabořenou v dlaních. ,,A opravdu to nejde udělat jinak?“ zeptala jsem se opatrně. Zavrtěl hlavou aniž by vzhlédl. Asi se nedá nic dělat. Začala se mě zmocňovat silná nervozita. ,,Tak dobrá, pomůžu ti.“ vypravila jsem ze sebe těžce. Podíval se na mě a oči měl plné radostné naděje. ,,Opravdu?“ Dokázala jsem pouze přikývnout. ,,Chápu jaká to pro tebe musí být oběť, budu ti na věky vděčný.“ Když jsem na to nic neřekla, usoudil, že rozhovor je u konce a naklonil se dopředu aby mě políbil. Šel na to rychle. ,,Počkat!“ zarazila jsem ho. ,,A-a neomdlím náhodou jako minule?“ zeptala jsem se rychle. Usmál se: ,,Nemusíš se ničeho bát, to už se nestane.“ Možná bych radši, kdyby stalo. Nervozita mě svírala jako kleště. Co to, sakra, dělám? znělo mi hlavou a Rolandova tvář se stále přibližovala. Když se však naše rty náhle setkaly, všechno to ze mě spadlo. Nervozita byla pryč a vzala s sebou i všechny moje myšlenky. Najednou mi bylo jedno, co bude nebo je. Jediné, co jsem chtěla byl on. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu. Kupodivu jsem nenahmatala pouhý vzduch, stal se pro mě hmotným.
…

O několik nezměřitelných okamžiků později se mi opět začalo vracet myšlení. Ležela jsem schoulená v posteli a Roland seděl u mých nohou. To, co jsem právě zažila bylo nepopsatelné. Neuvěřitelné, krásné a děsivé zároveň. Pamatuji si, že každý jeho dotyk byl jako elektrický šok. V tom mi něco došlo. Nadzvedla jsem se na lokti: ,,Neměl bys teď zmizet nebo něco?“ zeptala jsem se udiveně. Otočil se na mě a ve tváři mu hrál ten lišácký úsměv: ,,Ano.“ přikývl. ,,Teď odejdu.“ Zvedl se z postele a stoupl si do středu místnosti: ,,Milá Kláro, jsem ti opravdu vděčný za to, co jsi pro mě udělala. Obávám se však, že jsem tě trochu podvedl.“ jeho úšklebek byl stále širší: ,,Jako pomoc mi stačil ten polibek z minulé noci, ale děkuji ti za krásnou poslední chvíli na tomto světě. Nezlob se za to na mě. Sbohem.“ s těmito slovy a širokým úsměvem se rozplynul, už navždy. Když mi konečně došel význam jeho slov, nemohla jsem vzteky a hanbou málem ani dýchat. Vylítla jsem z postele a rozkřičela se na celý dům: ,,Ty sičáku! Ty hajzle! Zmetku, svině podvraťácká! Já tě zabiju…!“ Do pokoje vrazili oba rodiče: ,,Co se děje?“ ptali se vyděšeně. ,,To nic, jenom zlý sen.“

Trvalo mi týden než jsem se s tím konečně srovnala. Samu sebe jsem přesvědčila, že to byl jen podivný sen, ale nedalo mi to. Nakonec jsem si udělala malý výlet. Znovu jsem navštívila ten osudný zámek a vyptala se jednoho průvodce na Rolanda. Vyprávěl mi poměrně zajímavý příběh o tom, jak mladý šlechtic Waltz svedl dceru zdejšího kočího. Nic zvláštního, on se prý otočil za každou sukní, jenže krásná Lóra se ocitla v jiném stavu. Roland se bál, aby se to neprozradilo a chtěl jí podplatit. Při hádce ve stájích však převrhli svíci a začalo hořet. Roland utekl, ale svou milenku nechal uvězněnou v hořící budově. Ta ho za to v posledních okamžicích svého života proklela. Požár se rychle rozrostl i na zámek a zde za podivných okolností uhořel i Waltz. Jeho duch prý dodnes bloudí po zámku a vysvobodit ho může jen polibek od dívky s dobrým srdcem. Existuje však i druhá verze pověsti, která říká, že byl Roland s Lórou zasnouben a prokletí na něj přivolala jeho matka. Vysvobozen bude tehdy, až se někdo dozví celou pravdu.
Zaujatě jsem poslouchala vyprávění a pozorovala jeden zajímavý obraz. Mladík na plátně měl ve tváři šibalský úsměv, ale nebylo to dobře vidět, protože obraz byl stejně tmavý, jako obrazy ve většině předešlých místností.

Konec