Legenda pro Marion

Anotace: některé povídky píše sám život... my jim vdechneme jen trochu fantazie..

Dovolte, abych se představila, mé jméno je Marion. Jsem zvláštní existenční druh, který racionálně uvažující člověk nikdy nepochopí. Je mi více jak tisíc let a i přesto, že bych se mohla dožít nesmrtelnosti a nekonečna, má cesta dnes končí.
Před miliony lety byla myšlenka a té myšlence vdechl život můj pán, můj král – Měsíc. Dal zrod noční temnotě a svým nejvěrnějším poddaným – vlkům, se zjevoval v celé své kráse jen jednou za 28 dní. Ti ho uctívali, vyli na něj a naslouchali každému jeho slovu. Jenže vlků přibývalo. A Měsíc najednou nedokázal ohlídat všechny své vlčky, ti potom pod náporem zla a pokušení začali ubližovat všem a všemu. A tak dostal Měsíc nový úkol. Musel vytvořit něco, co vlky ochrání. Proto dal zrod novému druhu – Měsíčním květinám.
Jejich křehká semínka nedokážou růst z měsíčního prachu, proto je Měsíc se slzami v očích sází tady na Zemi. Pro jistotu, že až do jejich proměny, kdy si je vezme k sobě nahoru, jim dává jeden dar – nádhernou vůni, kteoru cítí jenom vlci. Tak nutí vlky celé noci hledat ty malá semínka a hlídat jejich nahotu, než budou schopna vstát. Takovému semínku trvá desítky tisíc let než jeho lístky poprvé spatří světlo a trvá jím celý rok, než poprvé vykvetou za svitu úplňku.
Byla jsem jedním z nich. Jedním z těch milionů semínek. Celá tisíciletí jsem čekala na světlo. Celý rok jsem bojovala o každý paprsek měsíce. Celé ty roky jsem lákala miliony vlků na svou vůni. A teprve po roce jsem mohla vykvést. Teprve po roce se mé květy rozvinuly. Ten den jsem byla obklopena desítkami vlků. A ten den jsem poprvé jako měsíční víla mohla vstoupit na povrch Měsíce. Ten den začala moje další etapa, kdy jsem se musela učit stít a vážit si svých svěřenců. Trvalo skoro celý rok než jsem mohla svými bosými kotníky opět šlápnout na Zemi. Musela jsem opustit stříbrné barvy měsíčního prachu. Hebkost vláken, která udávala tvar mému tělu se změnila v lidskou kůži. A mé dlouhé jemné vlásky utkané z pavoučích sítí dostaly zelený nádech.
Můj jediný úkol byl jasný. Musela jsem hájit svého svěřence. Měsíc mi nechal mou vůni, ale tentokrát lákala už jenom toho jednoho a já ho musela najít a postarat se o něj. Miliony víl takhle žije po miliony let. Vlci přicházejí a odcházejí. A já najednou měla zapadnout mezi ně. Nikdy se mi to nepodařilo. Byla jsem jiná. A teď se to mělo jen potvrdit.
Trvalo mi týdny než jsem si všimla, že někohio lákám. Ten člověk mě přitahoval. Nechápala jsem to. Až jednou, když se mi podařilo vedle něj usínat jsem si všimla jeho tváře v nočním světle. Třpytila se, stříbřila se.
Několik dní na to přišel úplněk a já ho poprvé nemusela trávit sama. On přišel a sedl si vedle mě. Vyl na našeho pána. A já poprvé byla šťastná. Věděla jsem, že tohle je ta jediná správná cesta. Že o tohle zvířátko se musím a chci starat navěky. Položila jsem svou dlaň na jeho čumáček. Zakňučel, mile zakňučel. A já si jen přála, aby ten okamžik nikdy neskončil. Jenže každá noc je časem pohlcena bílým dnem. Teď jsem musela jen čekat. Bylo zakázáno hledat vlky v období mezi úplňky. Jenže on si našel mne. Cítil mě i přesto, že neměl, tak silná má vůně byla. Věděl, kde jsem i přesto, že já sama to nevěděla. A pak jsem se začala trápit v těch dnech, kdy jsem neviděla své vlčí mládě. A byla jsem opět šťastná při dalším úplňku, kdy jsem se ho mohla dotýkat.
Bylo to krásné, nežné a křehké.A mohlo být ještě spoustu let, kdyby si náš pán nevšiml našeho tajemství. Pro každého vlka je dáno nepsané pravidlo. Na konci svého života po odvedení svého poslání – věrnosti Měsíci a šíření dobra na Zemi, se každému otevře cesta do Ráje. A porušením pánova zákazu jsem svému vlčkovi tuhle cestu zavřela. Nebe nás odvrhlo a my najednou zůstali sami. Sami na celém světě. Sami jsme začali hledat cestu do Ráje. Zamilovali jsme se a porušili všechny zákony v historii Měsíce.
Už jsem nedokázala vnímat měsíční prach, cítila jsem jen světlo při úplňcích a vnímala jeho přítomnost jen když vlček vyl. Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Vlk se stal mým pánem. Vlk se stal mým světem, energií. A tak jsme šli spolu. Tou cestou plnou trnů. Hledali jsme Ráj, hledali jsme náš svět, ve kterém bychom dokázali žít.
Skoro se nám to i podařilo. Jenže jednoho dne moje vůně najednou přestala existovat. Vypařila se jako pára nad hrncem a vlk najednou nepřišel. A já nedokázala pochopit proč. Možná to byl trest Měsíce za tohle všechno. Možná jen hloupá shoda náhod. Hledala jsem ho dlouhé dny. Až jednou... vyčerpána svým zoufalstvím a beznadějí, zatoulala jsem se na lesní mýtinu plnou mých sester, měsíčních květin. A našla jsem ho, s dalšími vlky hlídal ta malá semínka. Volala jsem na něj, ale on už mě najednou neslyšel. On mě najednou necítil, nevnímal. Snažila jsem se k němu dostat celé noci, ale on stále nevnímal. A pak přišel můj poslední úplněk.
Stála jsem na nejvyšší hoře města. Stála a čekala, ale marně. Poprvé jsem pocítila chlad a opuštěnost noci. Stála jsem tam a měsíční žár v mých očí pomalu uvadal. Stála jsem tam a nechala se kolíbat větrem. Stála jsem tam a svými drápy ze sebe rvala tu lidskou podobu. Má zelená krev pálila trávu a kusy skály pod mojí bytostí. A mé srdce začala požírat nicota.
Už je to čtrnáct dní, co jsem byla na té skále a naposledy vnímala chuť Měsíce. Teď stojím na mýtině, kde jsem naposledy volala na své vlčí mládě. Už je to dva týdny a já ztrácím poslední kousky energie. Mé jemné pavoučí vlásky žčernaly bolestí. Mé oči zahalil stín. A má existence ztratila smysl. Lehnu si na tuhle mýtinu. Jen na chvilku. Jen si trochu odpočinu.
Ležím a poslouchám, jak tráva šumí ve větru. Stromy si šeptají tajným jazykem. Někde mezi těmi zvuky slyším kroky, cítím na tváři něčí dech. Slyším kňučení, ale už nemám sílu zvednout svá prázdná víčka.
Dovolte, abych se představila. Mé jméno bylo Marion. Sedím uprostřed lesa v koruně borovice. Koukám na mýtinu. Leží na ni schránka měsíční víly a tělo vlka. Jejich těla jsou obklopena motýli. Motýli,k teří kousek po kousku odnášejí jejich duše do Ráje. Přišel jsi pozdě, vlčku. Můj ráj má krvavé tóny a nenajdeš v něm nic než nicotu. Sbohem...