Dobrou noc, Anice

Anotace: zabíjíme bytosti uvnitř nás samotných abychom se zbavili pocitu, že právě ony jsou ty, co nám ubližují... přesto, že my si ubližujeme ve skutečnosti sami...

Drahá Anice,
tento dopis píši Tobě. To Tobě patří má slova. I přes to vše, co se mezi námi stalo. Vím, že už mi nenapíšeš. Vím, že nemůžes. Vím, že to je nemožné. Jsi totiž mrtvá. Tvé studené tělo leží vedle mě. Tvoje ledové prsty se ještě letmo dotýkají mých boků. A vím, že už nepromluvíš. Vím to. Tvůj klín už nikdy nebude teplý. Tvůj směšný hlas už na mě nikdy nepromluví. Tvé hnusné vlasy už nikdy nenajdu v polévce. Tvé okousané nehty už nebudu tahat z našeho drahého koberce. Už nikdy!
Takhle jsem si to přeci přál. Tohle jsem přesně chtěl. Proč mě teď zžírá ten divný, hryzavý pocit? Proč se cítím tak sám? Proč mi sakra teď tak moc chybíš? Anice! Proč už nikdy neucítím Tvůj vášnivý polibek,. Tvé sametové rty? Nepodívám se do těch roztomilých očí barvy dřeva? Proč? Proč nepohladím ty vlnité vlásky? Proč se nedotknu té jemňoučké kůže? Můžu se Tě dotýkat ještě celé hodiny. Jsi hned vedle. Můžu Tě líbat po celém těle do té doby než nás někdo najde. Co ty na to, Anice? Co myslíš, broučku?
Nic neříkej. Vymyslím to sám. Koupil jsem Ti růže. V ten den, kdy jsi mě naposledy políbila. Včera. Koupil jsem Ti růže, aby jsi se usmívala. Aby jsi si byla jistá, že mě miluješ. Měli jsme se usmířit a pak se dlouze pomilovat! Takhle by to bylo správné. Proč musely jít věci trochu jinak? Proč jsi musela být tak hloupá, Anice? Ještě teď koukám na tvé vlnité vlasy. Jsou slepeny krví. Běhá mi z Tebe mráz po zádech, Anice. Jsi slizká jako had. Jsi hloupá a nechutná. Štítím se Tě, Anice. A ty se pořád usmíváš. Pořád se na mě smějes. Tvoje oči jsou suché, koukají na strop, ale Tvé rty ne! Smějí se na mě. Ach, Anice, nech mě Tě ještě jednou pomilovat. Naposledy. Slibuji, že pak už Tvé hnijící tělo nechám na pokoji.
Anice. Šeptej mi zase do mých snů. Šeptej mi ta svoje drzá slovíčka. Takhle jsi mě neznala viď? Anice, poslouchej mě. Hned teď půjdu a Tvé tělo někam schovám. Nikdo se nic nedoví. Nikdo nebude mít podezření. Takového jsi mě přeci vždy chtěla – tajemného. Tvůj malý tajný agent. Ale já takový byl. Jen Ty jsi mě tak neviděla.
Nudíš mě, Anice. Nudíš mě tvým mlčením. Nekoukej se na mě tak. Je mi to fuk. Je mi najednou ukradený celý tvůj život. Jaký to je tohle slyšet? Vždycky jsem chtěl, abys věděla, že jsi má jediná. Vždycky jsem chtěl, abys mi věřila. Sakra, holka, já ti přeci nikdy nechtěl ublížit. Nikdy jsem tě nechtěl rozplakat. Nikdy jsem nechtěl, aby jsi měla strach. Ale ty jsi se nedokázala poučit. Celé dny jsi vymýšlela jak mě nachytat při lži. Zabíjela jsi náš vztah, víš to? Zabíjeli jsme ho oba těma věčnýma hádkama, ale já i přesto vždy cítil, jak moc mi na tobě záleží. Přesto pro mě bylo nejkrásnější, když jsem vedle Tebe usínal. I když jsi ke mně byla zrovna zády a i když jsi znova plakala kvůli mým lžím. I v tu chvíli jsem Tě miloval, toužil Tě obejmout, ale nemohl jsem. Ne, přes tu hrdost a tvrdohlavost někde uvnitř to prostě nešlo! Ach, Anice, jak moc bych se Ti chtěl teď za to vše omluvit. Za to vše nad čím teď přemýšlí tvá ubohá mrtvá duše.
Koukám na ty růže. Už jsou dávno suché. Tak dlouho už tu spolu jsme. Netěší Tě to? Mě moc! Čuchni si, Anice. To je pach smrti a uschlých růží. Ale já pořád cítím život. Zase jsem vyhrál. Zase mám víc než ty. A ty jsi prázdná.
Ale no tak, nedívej se na mě tak. Jde z Tebe strach. Jsi nádherná, Anice. Je mi líto, co se stalo. Víš, až bude tohle všechno za námi, slibuji, že se napravím. Kvůli Tobě. Zapomeň prosím na celou minulost. Vrať se mi v myšlenkách. Aspoň na malý okamžik. Nebo chci moc? To chci snad tolik? Jak dlouho mě chceš ještě trápit? Naposledy se mi vrať. A já slíbím, že odejdu spát. Slyšíš? No tak, holčičko! Kdepak Tě mám? Proč jsi tak daleko? Proč jsem Tě donutil odejít?
Sakra, Anice. Je mi to tolik líto. Tolik líto, ty poslední dny. Každý den byl pro nás darem a já si toho prostě nevážil. Tak mi Teď řekni, co mám dělat. Řekni mi to! Řekni mi proč. Už nemohu. Nemám sílu dýchat. Jsem tak slabý. Přiznávám to! Vyhrála jsi, holčičko. Vyhrála jsi nad starým mužem. Vyhrála jsi díky mé hlouposti, krásko. Řekni jim nahoře, že jsem to nechtěl udělat. Pověz jim jak moc Tě miluji. Nebo raději ne. Neočišťuj mou zkaženou duši. Nebylo by to fér. Jsem černá ovce a chci jí být. Kéž bych mohl zavřít Tvá víčka, ale na to už je máš otevřená moc dlouho. Už jsou tuhá a suchá. Jako tvůj ledový klín a semknuté rty! Spi sladce, má milovaná Anice! Naposledy pohladím tvé vlásky a pak pomocí tvé zbraně poběžím za tebou. Nemusíš ani nic říkat. Nechci slyšet tvůj názor. Jen jim řekni, že už jdu. A že ta policejní siréna zvenku není kvůli mě! Že ten déšť nejsou Tvé slzy a ta bouřka není tvůj hněv.
Anice, těším se na Tebe. Potřebuji ti toho tolik říci. Jsi sladká a nádherná! Jsi má malá kouzelná víla. Tolik bych si přál, abys si tato slova přečetla. A ty pořád jen mlčíš. Jako jsi mlčívala vždycky. Při jídle, v práci, při milování.Všude bylo jen to hrobové ticho. A můj hlas pak zněl jako hlas nějakého tyrana. Můj hlas byl potom moc hlasitý. A ty jsi byla pořád němá a nádherná. A já najednou nevěděl, jak zlomit ten led. Nevěděl jsem jak Tě donutit mi šeptat ta tvá slůvka. Prostě jsi je občas řekla a občas jsi jen mlčela. Občas jsi mě jen nechávala vnímat tvou němou hořkost. A mě to nevadilo. Já si nemohl stěžovat. Miloval jsem Tě. Tolik mi na Tobě záleželo. Tak moc jsem si tě přál vlastnit. Tak moc jsem po tobě toužil a ty jsi se nebránila. Líbilo se ti mít svého pána. Líbilo se ti mít někoho, kdo by za tebou šel přes půlku světa. Někoho kdo by odstranil ze země každého, kdo by se na Tebe jen křivě podíval. Líbilo se ti milovat mě. Líbilo se ti patřit mi. Líbilo se ti toužit po mně.Líbil se ti ta vášeň mezi námi. Líbily se ti naše hříšné noci. Líbil se ti každý milimetr mého těla. Uctívala jsi mě a vážila jsi si mě. Byla jsi mnou posedlá, zaslepená a zblázněná. Byl jsem pro Tebe vším. Vím to, cítil jsem to. Proč jsi to všechno zkazila, Anice?
Ne, promiň. Už ti to nebudu dávat znova za vinu! Už ne. Omlouvám se. Je mi líto, že se takhle chovám. Odpusť mi to! Víš, lásko, myslel jsem jen, že budeme šťastní. Cítil jsem, že bude líp. Nedokáži se smířit s tím, že je to jinak. Nedokáži žít s tím, že jsi pryč. Odpusť, Anice. Dobrou noc.