Střípek minulosti

Anotace: Jako děti spolu zažili mnohá dobrodružství a nyní po mnoha letech se setkávají. Jejich dětská láska se ale mění ve vzpomínky...

Krása hvězd je nepopsatelná. Každá si září na nebi, jako by neměla nic jiného na práci. I když to nejsou hvězdy, třeba jen planety odrážející světelné paprsky. Tam někde mezi těmi krásnými body na noční obloze, tam je něco dosud nepoznané.

"Podívej, padá hvězda!" ukázal někam nad sebe. Jen stěží se stihla podívat na tu okouzlující tečku putující po obloze, než zmizí. "Určitě uvidíš jinou." zašeptal hned, jak poznal, že ji zase prošvihla. Zvedla hlavu k obloze a beze slova pátrala po hvězdách, kterých bylo každou uběhlou minutou víc a víc, ale stále mezi nimi byl tmavý prostor.
"Nevím, proč, ale přijde mi to tak nádherné a kouzelné." pronesla zasněně. "Vždycky mi to tak připadá."
Každé slovo, které řekla skoro pohltil svým pohledem, který upíral do jejích očí. Lehce se usmíval a hlavu si podpíral o lavičku, na níž seděli.
"Proč se díváš na mě? Ta obloha je přeci krásnější." zašeptala nahoru.
"Vidím ji ve tvých očích." odpověděl, načež se na něj podívala.
"Nikdy jsi se na mě takhle nedíval. Co máš za lubem?" podezřívavě přimhouřila oči.
"Nic." Jeho oči se rozzářily, jako ty hvězdy, na které se dívala ještě před okamžikem.
"Nepovídej. Vím, že máš něco na srdci. Ven s tím!" pobídla ho s žertovným úšklebkem, když ho napodobila a také si podepřela hlavu naproti němu.
"Víš, že jsi roztomilá?"
Rozesmála se. Jako se často smála, když byli oba malé děti a provedli nějakou neplechu. "Jak to myslíš?"
"Nemáš zrcátko? Tak bych tu tvou roztomilost ukázal."
"Moment!" pozvedla prst a zašátrala v kapse u kalhot. Vytáhla malinké zrcátko tak akorát do dlaně, takže se nemohlo v kalhotách rozbít. Posadila se zpříma, natáhla zrcátko před sebe, semkla pevně rty a podívala se do toho malého zázraku. On se tomu jen zasmál.
"Už to vidíš?" zeptal se.
"Ne, nevidím nic, jen odrážející se hvězdy, protože je tma." na vteřinku se zamračila. Už se chystala uklidit zrcátko zpátky, ale on jí zadržel.
"To je ten kus zrcadla, které jsme spolu rozbili tenkrát v tom opuštěném domě, když nás honil sousedův pes?" zatajil dech.
"Ano, to je on, ten kus, který jsem si vzala, protože mi připomínal růži, kterou jsi mi ten den utrhl." přikývla.
"To je neuvěřitelné. Ty jej i po takové době nosíš u sebe?" obratně si jej prohlížel ve tmě ve snaze něco spatřit. Bylo to ale marné. Detaily mohl jen těžko vidět. Ukazováčkem přejel po zadní straně úlomku. Překvapen se na ní podíval.
"To je opravdu ono!"
"Ty symboly viď? Vyškrábali jsme je spolu, pamatuješ?" vzala si zrcátko zpátky do ruky a uklidila jej.
"Já bych ho dávno ztratil." přiznal se.
"Neztratil. Vždyť jsi zodpovědný a dáváš na své věci pozor." chytila ho za ruce a něžně je pohladila.
"Dnes možná, ale tenkrát... Víš, co? Pojďme tam!" vyskočil z lavičky s nadšeným zvoláním.
"Kam? Ty myslíš... do toho domu? Brr!" Trochu se otřásla. "Vždyť je skoro jedna ráno!"
Usmál se na ní a vytáhl ji na nohy. "Nikdo tam nebude. Jen se tam podíváme a zavzpomínáme na staré čas, kdy jsme byli oba mladí. Co ty na to?"
Rozhlédla se kolem na domky a chatky, které osvětlovalo tlumené světlo. "Já ti nevím, nemám z toho dobrý pocit. Můžeme tam jít ráno."
Protočil oči v sloup a už ji pomalu táhl na štěrkovou cestu. "Ale jdi... Dřív jsi byla celá natěšená jít někam tajně v noci."
"Dřív jsem neměla hlavu plnou starostí." zamumlala.
"Zapomeň teď na studium a na práci. Pojď tam, prosím." Zastavil se, aby jí dal dostatečné množství prostoru, aby mohla souhlasit, i přes nepříznivé pohledy.
Spolu tedy šli ruku v ruce, jako dřív po té uzounké cestičce, která vedla k lesu nad nimi. Na správném místě odbočili, aby zamířili k onomu zmíněnému domu. Dlouhá léta v něm nikdo nebydlel. Byl útočištěm různé havětě a občas i nějakých vandalů.
Pomalu otevřel dveře a zavolal dovnitř: "Haló? Je tu někdo?" Nikdo mu neodpovídal, a tak oba postupně vešli dovnitř.
"Nic nevidím, co ty?" zašeptala, tisknouc se k jeho boku. "Nahání mi to tu trochu hrůzu. Je to takové strašidelné."
"Vydrž, vyndám baterku. Jo, trochu tajemné to tu je, ale neřikej mi, že se bojíš?" ušklíbl se, namířil baterkou, kterou vytáhl z kapsy, na svůj obličej a rozsvítil.
"Áá!" zaječela a odskočila od něj, jelikož se lekla. "Tohle mi nedělej! Kdes vzal tu baterku?"
"Jak myslíš, že bych za tebou došel po tmě?"
"No jo no. Posviť tady kolem, ať víme, jak to tu vypadá po tolika letech." řekla a zpátky se přitiskla k němu. Sice trochu skromněji než předtím, ale cítila se bezpečněji.
Malý kužel baterkového světla se postupně přesouval po místnosti. Poznávali tak místnost, kterou jako malí často prozkoumávali.
"Podívej, támhle jsou schody." ukázal před sebe.
"Vidím, mohli bysme se podívat, jestli tam ještě je to zrcadlo." nadhodila nevinně, když si úlomek dala do dlaně. Nečekala, až se zeptá a táhla ho nahoru do patra. Nic nenamítal. Tiše se usmíval, stražil sluch, zda-li něco neuslyší a svítil šikmo před sebe.
"Neměl bys svítit na ty schody?" trochu ho zatáhla za ruku. Souhlasil a s dalším krokem posvítil o tři schody výš.
Jenže schod, na který právě oba došlápli, osvícený nebyl. Dřevo se tiše povolilo, pak se ozvalo prasknutí a oba se řítili dolů spolu s polovinou schodiště. Padali a zaječeli na krátký okamžik. Pevně se drželi.
Dopad na zem byl tvrdý. Jejich těla spadla spolu s prachem a ulomenými schody na tvrdou zem, pokrytou třískami a kusy dřeva.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a snažil se popadnout zpátky baterku, která dopadla jen kousek vedle něj.
"Ne.." uslyšel vydechnutí. Popadl světlo a rozhlédl se kolem. Jen kus od něj ležela zkroucená mezi kusy rozlámaného dřeva. V mžiku byl u ní.
"Bolí tě něco?" zeptal se a odhazoval od ní kusy.
"Jo.." zasténala a pokusila se otočit na záda, avšak s ohromným AU. "Moje noha..."
Posvítil si na její nohy. Jedna byla zkroucená do nepřirozeného úhlu a druhá byla zavalená. Vyprostil ji z trosek a spolu s jedním prknem odhalil krvavou ránu. Z kusu dřeva, který držel, trčel kus hřebíku.
"Máš ještě nějaké bolesti? Hlava? Propadli jsme se až do sklepa, myslím." zeptal se.
"Ne. Nic. Počkej, moje ruka!!" pokusila se na ní podívat, když světlo baterky na ni dolehlo. V dlani měla zaražený střep a z hluboké rány jí skapávala po kapičkách krev. "Neměli jsme sem chodit..." zanaříkala. "Co ty, jsi v pořádku?"
"Ano, mám pár odřenin a cítím třísky, ale nic to není. Seženu ti pomoc. Slibuju!" V tom okamžiku vytáhl mobilní telefon a zavolal záchrannou službu. Věděl, že dorazí minimálně za hodinu. Nejbližší stanice byla ve městě dvacet kilometrů vzdáleném a tento dům neměl příjezdovou cestu. Čas čekání zkrátil tím, že jí ošetřil nohu a držel jí při vědomí.
"Neměl jsem tě sem nutit jít." přiznal. Do očí se jí ale nepodíval.
"To je jedno. Stalo by se to i přes den." zašeptala, velice pomalu si vytáhla střep zrcátka z dlaně a položila jej do jeho dlaně."Nech si ho."
"Je tvůj, to nemůžu." nesouhlasil.
"Dávám ti ho. Kdyby se se mnou něco stalo." usmála se na něj a pohladila ho po tváři, kde mu zanechala temně rudý otisk krve. V dáli uslyšela sanitku o něco dříve než předpokládali a upadla do bezvědomí.

Celou cestu do nemocnice si to vyčítal. Úlomek zrcátka stále tiskl v dlani.
A když k němu v nemocnici přišel doktor po dvou hodinách čekání, oznámil mu, že zbytek života stráví na vozíčku, jelikož dopadla na záda. Jenže on věděl, že se zřítila na nohy a on o setinu vteřiny později dopadl na ní, způsobil jí velké modřiny a silou, kterou na ní spadl, zapříčinil, že se o kamennou sklepní podlahu poranila víc, než se zdálo. Nemohl tomu uvěřit.
Neudržel se a pustil pro ni slzy.