Příběh malé dámy

Anotace: Tohle už je opravdu hodně stará povídka. Tak dva, možná tři roky. Napsala sem jí asi týden po tom, co jsem měla možnost podívat se do Mauthausenu. Proto je to laděné trochu do téhle roviny..

Utíkám dlouhou chodbou a proklínám široké suknice, ve kterých jsem uvězněná. Ve vysokých podpatcích a těsném korzetu se mi také neběží nejlépe. Mám pocit, že už se brzy udusím. Konečně před sebou vidím vytoužený úkryt. Doufám, že už ho někdo neobjevil.

Sedím na studené zemi a ve vzpomínkách se vracím o několik let zpět.

Pamatuji si, jak mi otec říkával:,, Lindo, ostatní ti nesahají ani po kotníky. Jsi velká osobnost, nanikoho nesmíš brát ohledy." Teď bych si přála, aby mi někdo řekl, že to není správné. Že jsem jen člověk a nemůžu být dokonalá. Bohužel mi to nikdo neřekl a já dospívala s pocitem naprosté nadřazenosti nad každým.

Trochu se přikrčím ve své skrýši. ,,Pane Bože, oni mě tu najdou." Šeptala jsem si pro sebe a tiše plakala. Opět se mi začaly vybavovat události posledních měsíců. Naše zem trpěla už delší dobu velkými finančními problémy. Můj otec odjel před dvěma lety do Německa a už se nevrátil. Moje matka byla psychicky labilní a nedokázala naši zemi udržet nad vodou. Mezi lidmi začal vládnout nepokoj, a ti co měli jinou možnost, odcházeli ze země někam do ciziny. V té době jsem se konečně stala dospělou, ale dnes už vím, že dospělost se nedá zaručit věkem. Byla jsem korunována královnou a mě nastaly těžké časy. Musela jsem napravit všechny chyby, které moje matka napáchala. Jednou přišla důležitá pošta z Německa. Po jeho přečtení mi přeběhl mráz po zádech. V dopise stálo: ,,Chcete-li, abychom nezničili Vaši zem, přijměte naše vyzvání k budování Třetí říše.Pokud odmítnete, zajmeme Vaše obyvatele ve prospěch války." Tehdy jsem si vzpomněla na svého otce, který v Německu zemřel. Chtěla jsem ho pomstít. Mě přece nikdo nemůže porazit. Kdybych bývala věděla, co je zač ten Hitler, nikdy bych mu neoponovala. Raději bych potupně souhlasila s naší vzájemnou spoluprací. Na jeho dopis jsem odpověděla záporně. Týden se nedělo nic, ale pak věci nabrali rychlý spád. Na našich hranicích se objevila německá vojska. Vytlačovali lidi z jejich domovů a poté je pustošili. Já si toho nevšímala. Myslela jsem si, že mě chce jen vystrašit, abych mu podlehla. Ani nevím jak dlouho jsem jen přihlížela jak Němci devastují mou zem. Po dalším týdnu oblehli i naše sídlo. Služebnictvo, které nestihlo utéct bylo zajato a vedeno na popravu. Začala jsem panikařit , ale už bylo pozdě. Najednou proti mně stál sám Adolf Hitler. Chytl mě jako nějaký kus hadru a odtáhl ven na nádvoří. Tam už stála velká šibenice. Všude bylo takové divné ticho. Všichni zdvihali paže na znamení úcty ke svému vůdci . Pak se dali zase do díla. Na zemi leželo spousta mrtvých a já mezi nimi poznávala svoje přátele. Odvedli mě až do jedné velké místnosti, o které jsem neměla ani tušení. Bylo nás tam moc a všichni jsme byli vyděšení. Zavřeli nás tam a odešli. Naštěstí tam byl malý východ, o kterém věděl náš komorník. Všichni jsme utekli, ale Němci na náš útěk přišli příliš brzy. ,,Halt!" ozývalo se za námi. Pak začali střílet. Pak už jen slyším další rány a výkřiky zoufalství.

A teď tu sedím na studené zemi a poslouchám každý krok. Začínám se modlit: ,, Otče náš jenž jsi nanebesích…".Najednou už jen slyším otevírání dveří a ironický smích. Jeden voják s vyšší šarží na mě míří pistolí a něco si sám pro sebe povídá. Pak už jen slyším výstřel a propadám se do husté mlhy…