Blázen

Anotace: Asi jsem zaujatá na depresivní povídky

Bíle vymalovaná místnost, která čpí prachem a plísněmi. Uprostřed stůl s bílou židlí. A u okna stojící komise.
Ne, nejsem hloupá, na to abych dělala opravné zkoušky. Vlastně jsem ….labilní, což se dá též nazvat jako hloupá. Takže tu sedím a odpovídám jim na zbytečné otázky, kreslím různé obrazce a koukám do papírů. Strašná potupa.
Kdy to všechno vlastně začalo? Vlastně jsem vedla normální život do doby, kdy mi všichni odešli. Normální škola, normální … No, domov normální nebyl. Otec, ten snad jediný ano.
Vzhled. Ten byl na tu dobu moc výstřední – tedy aspoň moje šatstvo. Omotaná šátky, na prstech náramky a vždy boty, které se nehodili k ostatnímu oblečení. Obličej tak výstřední nebyl. Černé vlasy, zelené oči a bílá pleť.
Ačkoli jsem ve škole nebyla oblíbená- tedy aspoň ne u mých vrstevníků- nestěžovala jsem si.
Doma to taky nebyl zrovna růžový. Táta s děckem na krku, které opustila vlastní matka, když si byla jistá, že už nepotřebuji tolik péče. Matce, které byla přednější práce v Americe než dítě a milující manžel.
Chtěla uživit rodinu a tak tam jela na měsíc, aby dovezla peníze na nájem. Táta se měl starat o mě. Jenže z měsíce se stali dva, z půl roku rok a než jsme se nadáli, tak se matka provdávala za jejího šéfa. Neviděla jsem jí osmnáct let. Na fotkách vypadala nádherně. Hnědé vlasy, pleť podobná nepálským ženám, modré oči, piha nad koutkem úst, štíhlé, přesto ženské tělo. Už nikdy jsem jí ve svém životě neviděla.
Táta si pak našel jednu … ženskou. Nebo spíš ona jeho. Neměla jsem jí ráda a ona mne taky ne. Tátovi to bylo jedno, protože začal pít, zajímalo ho jen to, že neměl prázdné lože a měl vyprané oblečení s teplou večeří. Víc ho nezajímalo, ani to že se mu ztrácejí peníze a dům pomalu chátrá. Já jsem tam moc času netrávila, do večera jsem byla ve škole a pak jsem se loudala po ulicích, přicházela jsem, až když mi byla zima. Doma jsem si napsala úkoly, prospala se pár hodin, tedy když táta o ona neměli svůj den. A dalšího rána se vydala do školy, kde jsem byla obvykle hodinu nebo dvě předem, abych se učila nebo jen tak tupě zírala do zdi.

Tehdy ráno, to bylo jako vždy.
„Katie, pojď dolu uklidit.“ Zaječela na mě místo pozdravu macecha.
„No ták, bude to?!“
„Promiň, Nat. Uklidím potom, mám hovor ze školy.“
„Cože? To mě nezajímá, prostě pojď dolu. Okamžitě!“
Místo toho, abych letěla za ní dolu jako bumerang, domluvila jsem se si s ředitelem zítřejší schůzku na 6 večer. K sobě do kabinetu mě zval poměrně často kvůli výsledkům na soutěžích a pomoci různým městským organizacím. Byla jsem miláčkem učitelů a kantorů. Jenže za to jsem tvrdě platila ve třídě a na chodbách, kde se o mě šuškalo kde co a nejen to.
„Katie - Non Bellová! Okamžitě dolu.“ Já jelikož jsem domluvila, šla jsem za jejím hlasem jako poslušný pejsek.
„Ano, Naty?“
Vlepila mi lístek do ruky a pověděla mi, že jedou na týden do Karibiku, mám se starat o dům a o tátu.
„O tátu? Ten nejede s vámi?“
„Ne, nejede s námi“ zapiští pisklavým hlasem Rona. Rona, která je jen o rok starší než já.
Natalie, jakožto moje macecha po mě mrštila pohledem vyjadřujícím, ať se klidím z cesty a na nic se nevyptávám.

Poslušně jsem vytřela, utřela prach, vysála, umyla nádobí, umyla psa i auto, posekala zahradu, zametla chodník, zalila zahradu, šla na nákup a udělala večeři. Ronaldietta se šla bavit do klubu, do kterého se připravovala celý den. Natalie šla do města. A já čekala na tátu, abych mu řekla, že se mám skvěle a nic mi nechybí.
Obvykle přijížděl z práce okolo osmé. Ten den jsem čekala do desíti. Pak přijela policie.
„Dobrý večer slečno. Jste Katie – Non Bellová, dcera….“ Začal něco mumlat postarší policista, zatímco jeho mladší kolega na mě upíral své modré oči.
„Stalo se mu něco? Kde je? …“ Hysterie se u mě objevila jako blesk z čistého nebe.
„Slečno, uklidněte se, prosím. Musíme vás odvést do nemocnice. Váš otec utrpěl vážné zranění. Je v ohrožení života.
Hleděla jsem ho jeho očí, přes které se přelila mlha. Ocitla jsem se v bílé místnosti, kde jsem stála jako socha. Byla jsem prázdná a zranitelná. Cítila jsem, jak mi něco drtí hrudník. Nemohla jsem se nadechnout. Nechtěla jsem se nadechnout. Sípala jsem otcovo jméno.Podlomila se mi kolena a objímala jsem zem. Plačící mě vtáhli do policejního vozu. Nevím, jak dlouho jsem jeli, ani kudy jsme projížděli.
„Slečno Non Bellová“, natahoval ke mně mladší policista ruku, „ prosím, pojďte.“ Hleděla jsem, jak mě táhne tmavou chodbou, kde se plachtili lidé v bílých pláštích.

„Ne…“ hlesla jsem, když jsem se křečovitě držela otcovi již chladné ruky.
„Nebylo mu pomoci. Kvůli…“ pípal doktor po mém boku.
„T-Trpěl?“ sípu, hledíc do jeho skromné tváře.
„Ne. Ale…“ na jeho sdalší slova jsem nereagovala, stačila mi jen tato odpověď, šla jsem ven z místnosti i nemocnice. Daleko od všeho co mi připomínalo můj hororový život. Jenže, kam jsem asi tak měla jít?!

Domů jsem ten den nešla. Vlastně, domov už jsem neměla. Jediný blízký člověk mi právě zemřel. Noc jsem strávila na stanici. Na lůžku pro násilníky a hajzlíky, bylo mi to jedno, jen jsem ležela. V hlavě pusto a v srdci též.
Před usnutím jsem myslela na to, jak mě našel ten mladší policista plačící na frekventované ulici. Našel a přivezl sem. Sakra, jak..?
Probudilo mě, až otevření dveří, ve kterých stál onen policista, ale v civilu. Zíral na mě bez nejmenšího ostychu. Ani se nesnažil nijak to zakrýt, zkoumal neštěstí, beznaděj, smůlu v jednom těle.
„Donesl jsem ti čaj, Katie.“ Jeho hlas byl laskavý a milý, měl to hezky naučený.
„Dík“ pípla jsem do ticha.
„Kdybys cokoliv potřebovala, tak stačí říct.“
„Nic nepotřebuji“ odbyla jsem ho suše.
Už zavíral dveře, když jsem vykřikla. „Vlastně ano.“
„A co?“ trhnul sebou významně.
„Můžete mi, prosím zjistit, kontakt na mojí matku?“
Jeho odpovědí mi byl skelný pohled s těkajícími očima po místnosti.
„Ne…“ prosila jsem.
„Je mi to líto. Hledal jsem ty informace včera večer. Již rok je mrtvá. Zemřela na rakovinu plic. Já…
„Odejděte“ křikla jsem na něj. Jenže on tam jen stál.
„Chci být sama“, tentokrát jsem už prosila, „ jděte pryč“. Odpovědí mi byl jen skelný pohled. Nehnul se ani o píď. Už mi bylo jedno, že mě někdo vidí, jak brečím, křičím, řvu, tluču do zdi a to jen proto, že jsem teď cítila víc než jen prázdno. Neznala jsem jí, přesto jsem byla nadmíru hysterická. Na nic nečekal a přešel místnost až ke mně.
„Radime, co to děláš?“
„Co bys udělal ty ?..“Hlesl na staršího policistu, který právě otevíral dveře.

Víc si nepamatuji. Omdlela jsem. Probudila jsem se asi o čtyři hodiny později v nemocnici, kde se nade mnou skláněla Natalie a Ronaldietta. Byla jsem asi nadopovaná prášky, protože tak mile se ke mně nikdy nechovaly.
Když odešly, ponořila jsem se do mého proudu myšlenek. Míhal se tam otec s matkou. Mám teď někomu zavolat? A komu? Co budu dělat, až odsud odejdu? Mohla bych se zabít. Ne, ne, nejsem psychopat. Nebo bych mohla prodat dům a jet do Ameriky, hledat informace o matce. Je ten dům můj? Sakra, sakra!

Nakonec se ukázalo, že dům můj je. Nechala jsem si ho a „vykopala jsem“ Natalii s Ronaldiettou, které stejně čekaly, že jim něco spadne do klína a když nespadlo, pokusily se, aby co nejvíce věcí z domu vzali. Vlastně jsem jim tajně věci do kufrů přidávala. Nechtěla jsem tam nic, co by mi otce i dosavadní život připomínalo v takové míře jako právě zbytečnosti v domě.
Pomalu jsem si dokupovala nezbytnosti do domu a chystala se znovu vyrazit do školy. Šla jsem do místního papírnictví, kde mě zaujal plakát s nabídkou: BRIGÁDA PRO STARŠÍ. ROZNÁŠENÍ LETÁKŮ PO MĚSTĚ. ZA VÝHODNÝ VÝDĚLEK. No super, tam bych mohla zavolat, aspoň bych tak rychle nerozšoupala peníze, co se tak dlouho šetřily. Prostě kapesné by se mi hodily.
„Dobrý den, plátna máte?“ vychrlila jsem na mladou pomocnici v papírnictví.
„Jistě, pojďte za mnou.“ Vedla mě k pravému regálu od dveří.
Za necelé dvě hodinky jsem měla vše, co jsem do školy potřebovala. Teď jsem se potřebovala uklidnit ze stresu, který mě stíhal pár dnů.

Po měsíci ve škole jsem byla naprosto vyčerpaná. Byla jsem vděčná aspoň za to jednodenní volno. Známky byly sice výborné, ale já byla totálně vyždímaná. Moje smysly se vždy po třetí hodině odpoledne pomalu otupovaly. Můj milostný život byl na bodu mrazu. Pořád jsem si namlouvala, že potkám prince na bílém koni, který mě unese někam, kde mě nikdo nezná a tam s ním začnu od znova. Žádný princ. A já přestávala být naivní. Ani to, že se po mě jakýsi hoch z vedlejší třídy podíval, když mi spadl hrnek vody ve školní jídelně, mě nevyvedlo z míry, možná to bylo tím, že se po mě podíval asi každý, který byl přítomen. Ještě týden z toho všichni žili a já byla opět terčem posměchu. Paráda.
Cítila jsem se jako kdybych polykala míč, veliký míč. Míč, který mi uvízl v krku a nemohl dovnitř ani ven. Uvězněná ve svém vlastním těle i světě. A nejhorší na tom bylo, že klíč jsem dávno ztratila a zámečník nebyl po ruce.

„Bzz, bzzz“ rozezvučil se nepříjemně zvonek u dveří.
„Ahoj Thomasi, jak se daří?“ zeptala jsem se stojící návštěvy.
“Pojď dál.“
„Ahoj Katie. Já se mam fajn, teď je na okrsku shon, ale já mám volno, takže si zewlim doma. Co ty? Jak to zvládáš?“
„Posaď se, chceš čaj?“ přitakal mi pokyvnutím hlavy. „Dobře se mam, moc dobře.“ Lhát jsem tedy uměla, to tedy jo.

„Nelítej tu jak střela. Přišel jsem hlavně za tebou, ne za čajem. … Nelžeš mi trošku? Nevypadáš zrovna svěže a čile.“ Říkal mi zkoumajíc můj bledý obličej.
„No tak, Kate!“ zatřásl se mnou.

Thomas se stal od dob, kdy mi umřel otec, mým ochráncem, bratrem a přítelem. Byl to ten typ chlapa, který je hodný, milý, nesobecký, inteligentní a tak dál. Měl přítelkyni, o které nikdy nemluvil. Nechápala jsem to, pořád byl v práci a nebo u mě. Tedy vlastně v noci se vracel domů, ale ne k ní. Občas. Podle toho co mi řek o jejich stavu, připadalo mi, že jde jen o sexuální život. Vlastně by mi to mělo být jedno, jenže…nebylo.
Nedá se říct, jestli jsem se do něj zamilovala. Vlastně jsem nad tím nikdy neuvažovala. A stejně bych dospěla k názoru, že je to pouze přítel. Což si ale nikdo okolo nás nemyslel. …. Byl to …prostě to byl Thomas. Měla jsem ho strašlivě ráda. To kvůli němu jsem byla tam, kde jsem.

„Katie, vnímáš mě?“ stíral mi slzy z tváře.
„Já, j, j-á. … asi,… nalhávám si, že to zvládám, ale … už to nejde. Vážně ne“ huhlám zatímco, si mě schoulil v náruči.