Věčnost

Anotace: Lehce krvavá povídka o schizofrenní slečně. Komenty uvítám.

Proudy deště padaly na chodník tvořený kamennou dlažbou. Mé kroky čvachtaly v té vodě za mírného kletí, protože díra v botách je přece jenom problém a voda v botách též. Původně jsem doufala, že bude jen zataženo, abych se ztratila v té tmě, ale tohle byla další nepředvídatelná trhlina mého plánu. Couvat už se mi nechce a ani nebudu. Tuhle válku já vyhraju.

***

,,Hmm, takže slečno, jak dlouho si připadáte, že nejste sama?" zeptal se mě doktor, sedící naproti mě v měkkém polstrovaném křesílku s bílým zápisníčkem a modrou propiskou.
,,Je to asi měsíc a něco. Jako kdyby mě ovládal někdo druhý nebo spíš jsme byli dva, dělám to, co dělat nechci. Připadám si jako němý pozorovatel..." odmlčela jsem se.
,,Dobře..." škrábal svou propiskou do zápisníčku.
Nervózně jsem se tahala za vlasy a dívala se z okna. Necítila jsem se dobře.
,,Myslím, že můžeš jít a zavolej mi mamku."pokýval hlavou a poté si znovu něco škrábal do zápisníčku.
Vykoukla jsem ze dveří.
,,Mamí, máš jít dál..."
Mamka se zvedla a zaplula dovnitř, kdežto já ven. Nezavřela dveře.
Nechtěla jsem poslouchat, ale ...
,,Vaše dcera trpí začínající schizofrénií.".
,,Ale když je mladá...".
,,Bohužel se obávám, že to brzo bude někdo jiný..."
Víc už jsem nedokázala slyšet.

***

Pod lampami jsem viděla svou obět, mou rivalku. Pod svou kápí jsem pevně sevřela svůj dlouhý nůž. Stál mě sice spoustu peněz, ale vždycky jsem si přála nějakou zbraň a nůž byl přece jenom tichý, i když nadělá víc krve... Schovala jsem se do stínu. Klasické loučení s přáteli, poslední polibky, zamávání.
Počkala jsem než její přátele zalezou zpátky do hospody. Obět se vydala k domovu a já ve stínu za ní.
Po delší době jsme se konečně dopracovali na volné prostranství, žádné budovy, nic... Ale za to bylo těžší se k ní přiblížit. Rozhodla jsem se, že to vezmu menší oklikou a počkám si za nějakým stromem. Jak jsem rozhodla, tak jsem udělala. Musela jsem běžet. Za stromem jsem se snažila svůj dech zklidnit na neslyšitelný. Za chvíli jsem uslyšela kroky. Přitiskla jsem se ke stromu, splynout s ním. Akce musí být rychlá, blesklo mi hlavou. Postava se mihla kolem. Pomalu jsem se vyškrábala po trávníku na asfalt, přiskočila k drobné postavě, která se otočila příliš pozdě. Zasadila jsem jí do čela ránu rukojetí svého dlouhého nože...

***

,,Mamí, já nejsem magor." brečela jsem mámě do náručí.
,,Já vím, že ne broučku." konejšila mě hlazením po vlasech.
,,Je to jen nějaký přechodný období to přejde." vysvětlovala jsem, ale odpověď jsem viděla v jejích očích. Jsem blázen...
Nakonec jsem se uklidnila a vypadla ven. Moje kroky automaticky zamířili k člověku, u kterého se cítím nejlépe.
Zaklepala jsem. Chvíli bylo ticho, ale nakonec jsem uslyšela kroky. Dveře se otevřely.
,,Jé, ahoj, co ty tu? Nečekal jsem tě..." usmíval se jako kdyby něco tajil.
,,Potřebuju uklidnit, obejmout..." odmlčela jsem se, když jsem viděla malou postavu, co se objevila za ním.
,,Jé, ahoj...".
Změřila jsem si jí pohledem. Co tu ksakru dělá?
,,Já půjdu." začala se cpát ze dveří, když viděla můj pohled.
,,Ahoj." rozloučila se.
Než stačil něco říct, vtáhla jsem ho dovnitř.
,,Co tu zase doprdele dělala?" vztekala jsem se.
,,Byla na návštěvě.".
,,Jo, v tvý posteli, co?".
,,Ne.".
,,To ti tak věřím, když se tu zase promenáduješ v trenýrkách...".
Neměla jsem sílu, otočila jsem se a taky vypadla ven, pryč od něj, od všeho.

***

Lidské tělo není tak těžké, ale táhnout ho tak dlouhou štreku, do opuštěných kasáren, to se docela pronese...
Dole v kasárnách na mě čekala připravená židle s provazem. Hodila jsem tělo na zem. Pochybuju, že bych se s ním trefila na židli. Otočila jsem jí čelem k sobě, na čele jí rostla boule velikosti tenisového míčku. Vytáhla jsem jí na židli, chvíli se tam kymácela, než jsem jí zafixovala provazem k židli. Po chvíli jsem si byla jistá, že neuteče. Nemá cenu čekat, až se probudí sama od sebe. Pomohla jsem jí. Facka na jednu tvář a na druhou. Za chvíli se jí začali otvírat oči...

***

Už je to pár dní, co se s nikým nebavím a bezcílně bloudím po městě... Nikomu neberu telefony. Skrývám se v temných uličkách.
Po jednom z mých bloudění jsem je viděla. Jeho a jí... Jak se drží za ruce. Jako kdybych já nebyla. Usmívali se na sebe tak šťastně, objímali se... V tu chvíli jsem věděla, že se pomstím...

***

,,Co se děje, kde to sem?".
První bod pro mě, neřve.
,,Sebrala jsi mi kluka a za to zaplatíš." procedila jsem skrz zuby.
,,Cože? Já ti nikoho neukradla, to ty jsi paranoidní, už dávno ti chtěl říct, že se s tebou rozejde.".
,,Lžeš." a jednu jí flákla.
,,Myslíš? Vyprávěl mi, že se chováš jako blázen, mluvíš sama pro sebe a chováš se jako bys byla dvě osoby...".
Sevřela jsem nůž. Krev ve mně vřela a do uší mi někdo šeptal: ,,Zabij ji, zab...".
V tu chvíli máchla nožem a bez váhání jí podřízla krk. V očích oběti se objevil stín strachu. Bodla jsem do hrudi a bodala než jsem jí hruď nerozpárala. A v tu chvíli ta uvnitř věděla, že tohle není její poslední obět. Ten výraz nenasytnosti v jejích očích. Chtěla víc, víc obětí, víc krve... Krev jí odkapávala z nože a zanechávala po sobě pomalu zvětšující se skvrnu na betonové podlaze. Tam před ní ležela její první obět s čistě prořízlým hrdlem a rozpáranou hrudí. Připadala si mocná. Začala se šíleně smát na důkaz vítězství, je královnou, královnou nad Všemi...