Holčička s konzervou

Anotace: Co když nejsme předurčeni k tomu, abysme pomáhali ostatním...?

Píše se rok 1883. V centru Londýna probíhá všední den. Vévodové a vévodkyně si jezdí v kočárech. Lidé přichází a odchází z práce, nakupují a prodávají. Policisté chytají zločince. Mezi tím vším děním se potulovala malá holčička s culíky.
Když slyšíme malá holčička s culíky, představíme si roztomilou a především šťastnou malou dívku s velkým úsměvem, krásnými šatičkami. Jenže malá Adelle byla smutná dívka s roztrhaným oblečením. Její odřená kolena, vychrtlá postava a smutný výraz byly symbolem něčeho neuvěřitelně smutného a nespravedlivého.
Jdu si tak po ulici. Londýn, jak krásné to město. Obdivoval jsem každý kout tohoto noblesního území. Chvíli jsem nedával pozor, když kolem mě zrovna probíhá skupinka uličníků. Proběhli kolem mě a náhle byla má peněženka pryč. Moje dojmy z Londýna byly náhle jinde. Bylo to divné. Mladí zloději mi odcizili peněženku a další cenné věci, ale v kapse jsem měl konzervu s rybičkami. Kde se tam vzala?
Malá Adelle byla velice hladová. Žebrala a žebrala, ale všichni ji ignorovali. Říkal jsem si, jestli je doopravdy celý Londýn tak bezcitný. Já totiž osobně viděl její zoufalý pohled, který mě dováděl k pláči. Hladem umírala, uličkami se plazila. Já jí chtěl pomoct. Jenže jsem neměl peníze, neměl jsem nic. Jen oblečení, které na mně viselo. Svým slabounkým hlasem prosila o pomoc. Vzpomněl jsem si na tu záhadnou konzervu. Bez váhání jsem jí to předal. Strašně moc děkovala. Chvíli se na tu konzervu dívala.Byl to takový divný pohled. Že by nedůvěra? Začala plakat, což mě mátlo ještě více. Nakonec mi řekla, že to jsou slzy štěstí. Celý obsah této konzervy byl v mžiku pryč. V její tváři jsem viděl úsměv, což mě velice zahřálo u srdce. Chvíli jsem si s ní povídal. Pověděla mi o svém smutném příběhu. Povídala mi, jak tu každý den musí žebrat.
Nastal večer a ona mě opustila. Druhý den jsem se vrátil na to místo. Malá Adelle nikde nebyla. Přitom mi tvrdila, že sem chodí každý den. Kde tedy je? Celý týden den ode dne jsem toto místo navštěvoval a Adelle jsem nikde neviděl.
Nakonec jsem zastavil jednoho mladého zloděje, jestli nezná malou smutně koukající Adelle. Dozvěděl jsem se, že v ten den, kdy jsem jí nabídl pomoc. Dal jí tu konzervu s rybičkami. V tu noc malá Adelle zemřela na otravu. Byl to nejhorší okamžik mého dosavadního života. Dozvěděl jsem se, že jsem zabil malou holčičku, která za nic nemohla. Litoval jsem toho, že jsem ji potkal. Místo štěstí jsem ji přinesl smrt. Čím to je? Je to ve mně? Od té doby se bojím pomáhat druhým…