Myšlenka

Anotace: Povídka o tom, co se děje v každém člověku, nechť si to každý vyloží podle svého.

Vstoupil velkou Bránou do parku. Listí, kolébajíce se ve větříku, se snášelo pomalu ze stromů na zem. Snášelo se také na jeho černé vlasy a útlá ramena. Byl podzim.
Podzim měl ze všech období nejraději, byl to krásný čas. Nebylo už tolik teplo jako v létě a příroda byla mnohem barevnější než v zimě. Byly to příjemné barvy do hněda, občas prosvitla ještě nějaká ta zelená, narozdíl od kýčovitého jara, plného kvítků, rozpučených poupat a alergií. A vůbec nejkrásnější podzim byl v tomhle parku.
Procházel se v parku za pěkného teplého počasí a bylo mu dobře. Procházel se pomalu a líně a pozoroval všechny lidi, které míjel. Viděl pár starých babiček, co ťapkaly malými krůčky po písčitých cestičkách, stejně jako jejich psíčci. Viděl dva, či tři manželské páry na procházce se svými dětmi, které si nevinně hrály a pobíhaly sem a tam a jejich starostliví rodiče běhali za nimi, projevujíc přehnanou iniciativu ve výchově. Viděl partu mladých lidí, jak obývá dvě lavičky a z hloučku se line kouř a primitivní smích. A nakonec támhle pod vrbou u jezírka spatřil dva milence. Petr viděl v tomhle parku celý svět.
Odbočil z jedné cestičky a zamířil pod rozložitý dub, kde s oblibou lehával. I teď si lehl, opřel si o něj hlavu a zadíval se do nebe. Za chviličku zavřel oči a zaposlouchal se do šustění listí ve větru, občas probodnutého výskotem dětí. Byl to opravdu pěkný den.
Zanedlouho však jeho sluch zachytil něco jiného. Slyšel, jak se blíží dusající kroky. Když se (tak nešetrné k pěknému podzvuku v přírodě!) přiblížily úplně k němu, zastavily se a vzápětí Petr ucítil kopanec do levého boku.
„Ale ne...“ zabručel. Přes svůj odpor pootevřel jedno oko. „Nazdar Pepo,“ zamumlal s dokonalým nezájmem a zase oko zavřel.
„Čau brácho!“ vykřikl Pepa, evidentně nadšen ze shledání a ihned klesl vedle Petra do trávy. „Hele, víš co se mi dneska stalo? Já ti to povim. Normálně jsem si šel jako vždycky pro tabák, pohodička, víš co, a pak...“
„Pepo,“ zarazil ho Petr, teď už s úplně otevřenýma očima dokořán.
„No co je?“ zeptal se trochu podrážděně Pepa.
„Mě to nezajímá.“ Prohlásil s klidem Petr, jako kdyby říkal úplně normální věc, milou i když trochu ohranou.
„Tys mě snad viděl?“ tázal se podezřívavě Pepa, pak se ale zasmál. „Stejně bys nikdy nepřišel na to, jak to dopadlo! No tak ten chlápek, co mi...“
„Pepo, mě to fakt nezajímá. Ale ne jenom jako, jako doopravdy. Nechci to vědět a nechci to poslouchat, vystřel vocaď.“
Pepa se váhavě zvednul a chvíli se jen zmateně díval na Petra, který se dneska choval až příliš divně. Pohlédl do jeho očí – byly úplně normální, akorát trochu skelné, jakoby za nějakou hradbou – nebyl v nich vůbec žádný výraz.
„Co to s tebou sakra je?“ vypravil ze sebe Pepa, ale Petr jen zopakoval své tiché „vypadni“.
„No tak jo, no,“ řekl uraženě Pepa a zamířil pryč. „Ale nepočítej se mnou zejtra na ten fotbal,“ dodával otáčejíce se cestou na pěšinu, doufajíc, že si zachová alespoň nějakou sebeúctu, „protože tohle si přehnal!“ už skoro křičel, protože už byl od Petra dobrých dvacet metrů. „Jo, a žádnýho jointa ti už taky nedam!“ pak se naposledy otočil a křikl „Ty sráči!“ a byl pryč.
Petr hleděl na keř, za který Pepa zatočil, zavrtěl hlavou, znovu se opřel o dub a zavřel oči. Pepův proslov pustil jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven.
Snažil se naslouchat parku jako prve, ale nějak mu to už nešlo. Rušily ho totiž myšlenky, které se mu začaly honit hlavou:
- Nepřehnal jsi to?
- Proč proboha, neměl otravovat. Koho to zajímá?
- Třeba si myslel, že tebe to zajímá. Proč jsi na něj tak vyjel?
- Říkal si o to. Vůbec nechápal, že mi je v tichu dobře. Mlel svoje kecy a já to nechtěl poslouchat. Tak je to vždycky. Pořád mi někdo něco chce vyprávět, nebo se mi svěřovat, ale nemůžu to snášet do nekonečna!
Petr obhajoval sám sebe před sebou. Štvalo ho to. Co ho má co hryzat svědomí? Na Pepovi mu nezáleží. Zase to byla jedna událost z milionu, kterých za život ještě prožije. Nesmí tomu přikládat takovou důležitost.
Petrův výraz nebyl už tak poklidný, jako předtím, ale byl zachmuřený, jeho obočí vytvářelo písmeno V a jeho myšlenky ho velmi pohoršovaly. Snažil se znovu se zasnít. Vnímal vůni stromů a vůni půdy. Otevřel oči a pohlédl na nebe. Mraky se tam převalovaly jeden přes druhý a občas pod nimi prolétl nějaký pták. Vnímal všechnu tu krásu. Ale vnímal také myšlenky, které zněly v jeho hlavě.
- Mohl jsi mu to vysvětlit...
- Já se snažil, ale on ustavičně mlel dál ty svoje hovadiny!
- Ale ne, prostě se potřeboval vypovídat, víš jak bude teď smutný?
- To je mi jedno, víš jak teď budu smutný já? Zkazil mi celý den!
Tiché výčitky se pomalu měnily v zuřivou hádku. Zatímco se tohle dělo uvnitř Petra, okolo něj byl pořád ten krásný svět nashromážděný do jednoho malého parku.
Dvě děti se v zápalu urputné honičky na svých krátkých nožičkách přiblížily až k němu, jedno se v pranici svalilo na záda a hlasitě se rozchechtalo, až to zabolelo uši, které nevnímaly tento svět. Jakmile to Petr, který byl nanejvýš rozrušen svým vnitřkem, natož aby se staral ještě o vnějšek, zaslechl, vyskočil a vztekle zavrčel na dítě: „Pryč!“
Děti se ho lekly a utekly ke svým rodičům. Petr si sedl, pod psychickým nátlakem se zadýchal. Sedl si do trávy do tureckého sedu, ležet dál už klidně nebyl schopen. Jen seděl a s vytřeštěnýma očima před sebe dál fascinovaně poslouchal hlasy svého nitra.
- Dřív jsi byl tak hodný a milý, ani mouše jsi neublížil, co tě to tak popadlo, že už i na dítě křičíš?
- Já nevím, prostě jsem šel ven, protože jsem chtěl být sám, popřemýšlet si v klidu, aby mě nikdo nerušil, ale tady za mnou pořád někdo leze!“
- Vždyť teď můžeš přemýšlet!
- Ale nemyslel jsem takhle... V klidu, kdy by mě nic nestresovalo!“
Tak, jak druhému hlasu se do barvy vlévala hysterie, tak se Petrovi vlévaly do očí slzy. Chvilku ještě naslouchal hádajícím se hlasům s pohledem pevně zakořeněným na odpadkový koš na konci trávníku před sebou, když pak se náhle otřásl, jak mu proběhl mráz po zádech a probudil se z ochromení.
Den byl krásný, slunce svítilo, listí mu padalo vedle rukou, děti si hrály... Všechno bylo tak, jako když sem přišel. Co se to jen změnilo?
„Já...“ vypustil z úst Petr a vstal.
Pořád vnímal tu krásu, ten klid v tomhle světě, ale vnímal ji kdesi daleko a sám sebe viděl v temnotě rozpolceného mimo všechno to krásné, co bylo kolem něj. Mohl si sáhnout na zem, na kyprou půdu, nahmatal ji, ale její vůně k němu plynula z velké dálky. Tak to bylo i s listy, padaly, padaly na zem, na kterou sahal, ale na jeho samotného nespadl už ani jeden.
Náhle si vzpomněl, jak vystrašil to malé dítě a vrátila se, jako blesk, ta skutečnost, že ztratil svého přítele, jen protože nechtěl poslouchat jeho výpovědi. Postupně se mu vybavovaly další podobné hříchy, kolik z přátel už takhle ztratil a shledal, že to nebyl zdaleka první případ, kdy se zachoval tak hloupě.
„Co tu vlastně dělám...“ utrousil Petr, napůl vysílený z hádky v jeho hlavě. Vlastně ani nevěděl, proč to řekl, měl dojem, že to za něj spíš říká jeho svědomí...
Den byl krásný, listí tu bylo, byly tu mraky a ptáci, byli tu rodiče a jejich děti, byly tu babičky s jejich psíčky... To všechno tady bylo.
Ale hlasy uvnitř zněly dál. Přehlušovaly všechno to krásné a Petra tím od toho všeho oddělovaly a stahovaly pryč. Uvědomil si, že hlasy v jeho hlavě říkají pravdu, ale tím to bylo horší.
„Co já tu vlastně dělám!“ ptal se sám sebe Petr nahlas, protože svému vnitřku už nevěřil. Popadl se za uši, chtěl se ubránit těm vtíravým hlasům, ale oni zněly dál a dál a pořád silněji. Zděšeně se otáčel kolem sebe, ale kam se podíval, shledával, že je mu to všechno docela cizí.
„Já sem nepatřím.“ zvyšoval Petr hlas a urychleně zamířil k hlavní bráně.
„Já sem nepatřím, nepatřím!“ křičel Petr a lidé kolem se za ním otáčeli. Viděli chlapce, který polekal jejich děti, jak se drží za hlavu a běží s vytřeštěnýma očima Bránou pryč z parku, a bylo jim ho líto. Pozorovali ho, dokud nezmizel. Chvilku zavládlo ticho, pak zašuměl hovor a lidé si zase všímali každý svého.
Po obloze pluly mraky. Vzduch se najednou zdál chladnější. Na zem se snášelo poslední listí, občas spadla z nebe nějaká ta sněhová vločka. Začala zima.