Povídky sarkastické

Anotace: Těch několik povídek,jež na sebe navazují,tvoří obraz člověka, který se nedokáže smířit s během světa, a s lidmi, jež jej kvitují. Každá popisuje jeden den z jednoho týdne. Zkuste vydržet do 2-hé povídky, pak ten symbolismus bude jasnější..díky

POVÍDKY SARKASTICKÉ
Aneb
TÝDEN V ŽIVOTĚ ALKOHOLIKA







































ŽÁNROVÉ OBRÁZKY ZE STÁDA A ODJINUD
STŘEDA

Všude kolem se ve vzduchu rozplýval šedivý opar. Byl asi rozbitý ventilátor, nízký tlak, nebo se dnes sešlo více kuřáků, než obvykle, každopádně vzduch byl hustý a tíživý. Dalo se na něj zvyknout, trvalo to většinou jen chvíli, ovšem záleželo na člověku. Holé žárovky, visící ze stropu, vydávaly mdlé, oranžové světlo, jež vyvolávalo představu blížící se mlhovky. Na druhy konec místnosti šlo dohlédnout opravdu jen ztěží, a nikdo se o to ani nepokoušel. Byl to totiž obyčejný den. I pro Lálu, který se přece jen na druhou stranu podívat zkusil. Však běda, žádná dívka s tajemnýma očima tam neseděla. Dokonce ani dívka s tupým pohledem.
Lála si musel přiznat, že v místnosti není žádná dívka. Několik bývalých dívek tam, pravda, sedělo, šťastny, že kouř je dnes tak hustý. Bývalí chlapci byli jako vždy v přesile a fleky na jejich montérkách veselými odstíny narušovaly monotónní vzhled interiéru. Vše z toho bylo všem ovšem úplně jedno. Nikdo nehrál kulečník, nikdo se nesmál, neházel šipky, nikdo se nehádal. Jen občas někdo zvýšil hlas, aby jej pak zase snížil.
Momentálně byl nejmladším z přítomných, což jej z míry taky nevyvádělo, protože zde opravdu nebyl poprvé, a chlapec, když tak nad tím přemýšlel, už taky nebyl. A tak si zapálil startku, aby přispěl svou troškou nesmrtelnému oblaku. Obláčky kouře, zanechavše to nejhorší dole v Lálových plicích, se poslušně rozplývaly ve Velkém smradu. Čekal, jestli se někdo objeví, a popíjel pivo. Číšník mu před chvílí zapomněl jedno připsat na lístek, což Lálovi o něco pozvedlo náladu. Zrovna, když si vychutnával radost z piva zdarma, se do tichého hospodského šumu ozvalo vrznutí dveří. Hlavy všech se jako na povel otočily.
Byl to ale jen rozmar průvanu. Lála a snad i pár dalších pocítili lehké zašimrání rozčarování, jakkoli jim to připadalo malicherné. Výčepní, navlečen v reklamním triku pivovaru, jehož pivo se zde točilo, čekal, zda se někdo sedící u dveří nepokusí je zavřít. Nakonec se vydal udělat to osobně. Když už byl ode dveří asi metr, vrzly znova. Tentokrát někdo opravdu vešel! Zpoza dveří se zjevila načerveno obarvená hlava, v nose a v uších probodána náušnicemi, lesknoucími se v mlze.
„Zavři za sebou, Sopťo, ja?“
„Jasně, Romane!“
Sopťa mžoural kouřem a hledal nějakou známou tvář. Pak zahlédl v koutě pod televizí Lálu, a tak vstoupil, zavřel dveře, strčil ruce do kapes, přišel k Lálovu stolu, vytáhl ruce z kapes a sedl si.
„Zdar, vole!“
„Zdar!“ odpověděl Lála.
„Kurva, tady je dneska ale nahulíno,“ zapálil si Sopťa startku. Těch pár lidí, které svým příchodem vytrhnul z úvah, opět upíralo oči před sebe. Hledal někoho, koho by ještě mohl pozdravit, ale neúspěšně.
„Tak co, jak žiješ?“ otočil se nakonec na Lálu, ale hned se jal zase pozorovat hospodu. Lála byl chvíli potichu, musel si přiznat, že jak se má Sopťa ho taky příliš nezajímá.
„Jo, v klidu.“ odpověděl. „A ty? Bydlíš?“
„No jo, našli jsme dole u mostu byt. Čtyři pokoje, všechny s oknem do ulice, dohromady patnáct litrů aj s inkasem. Bydlím s a,b,c,d,ce,…f, vole. Je to v pohodě a můžem tam robit co chcem. Jediní sousedi jsou cikáni, a těm to fakt nevadí. Je tam aj zahrada, tys nebyl na té opíkačce?“
„Ne.“
„Ale byl... Jak tam byl b,f,r,d,p,s,v,yz-. skoro patnáct lidí... ještě a,b,c,d. Vlastně jsi tam možná nebyl, byl jsi asi někde v prdeli. Ale pohoda, ne?“
Znal sice asi jen každého druhého, ale nijak ho to nezarmucovalo. Číšník přinesl dvě piva, beze slov napsal dvě čárky a zase odešel.
Lála si všiml, že Sopťovi z kapsy čouhá kus složeného papíru, což mu připadlo poněkud nezvyklé.
„Co to tam máš?“
„Co?“
„Ten papír…“
„Jo…“
Sopťa vytáhl ze záňadří rozmrzelý pohybem doličnou věc a rozložil ji na stole jako generál mapu dobytého území.
„V sobotu jsme dělali akci a byl tam i Ozzy, toho asi neznáš. No a tohle je papír, co visel na starým na hajzlu a teď visí i na novým.“
Papír měl rozměry asi metr na metr a byl úplně pokrytý podpisy, vzkazy, kresbičkami, daty, prasárnami a skvrnami. Ale hlavně jmény, jmény, jmény.
„Ozzy se totiž byl u nás vysrat a zapomněl se podepsat. Dneska večer se tu má zastavit a já si ho odchytnu. Musí se dodržet tradice.“
„Hm, to by se mělo…“
Sopťa složil listinu, ale nechal ji ležet na stole. Oba se napili piva. Za chvíli znovu.
„Ten kouř je dneska fakt nějakej divnej.“ větřil Lála.
„Hmm…“ zabručel Sopťa.
A opravdu, kouř byl čím dál tím víc hustější, rozlézal se po místnosti, činil věci na pohled rozostřené a rozmazané. Ventilátor nečinně přihlížel, ani dědci kořalníci nepamatovali, kdy naposled pracoval, pracoval-li kdy. Venku bylo pod nulou, ačkoli sníh ještě nenapadl, a to stačilo k tomu, že se prostě nevětralo, s tichým souhlasem všech.
Sopťa se pořád ošíval, ohlížel a kouřil jednu cigaretu za druhou. To mohlo znamenat jedině to, že někoho čeká, a že pan Někdo nepřijde s prázdnou. Lála v hlavě krátce spočetl svou hotovost a zjistil, že si může dovolit dát svému předsevzetí volno.
Pak se najednou z mlhy, asi čtyři metry od místa kde seděli, vynořila postava. Sopťa za sebou vycítil pohyb a ohlédl se.
„Zdár Ozzy!!!“ houkl. Postava se zastavila a strnule zírala přes bílý závoj, jež ji obestíral. Pak se vydala za zdrojem hlasu.
„Sopťa!“ pronesla.
„Sedej! To je Lála!“
Ozzy na Lálu vytřeštil oči. Později mělo vyjít najevo, že ono rozšíření zorniček není chvilkový stav, ale chronický. Byl to ten typ člověka, na kterém ze vzdálenosti 100 metrů snadno poznáte, jaké kapely poslouchá. Mohl vážit metrák a i v sedě byl téměř o hlavu vyšší než Lála. Šel z něj cítit rum.
Sopťa rozbalil listinu a Roman přinesl tři piva.
„Musíš se mi tu podepsat!“, vrazil mu do ruky propisku. Ozzy ji uchopil a bez nějakého zvláštního rozmýšlení podepsal. Poté zvedl hlavu a zíral na televizi, jež nad nimi problikávala.
„Tak co, žiješ?“ zeptal se jej Sopťa. Vypadalo to, že se Ozzy na chvíli zamyslel.
„Jo, v klidu.“ odpověděl. „ A ty? Bydlíš?“
„No jo, našli jsme něco dole u mostu…“
Lála na chvíli vypnul a zapálil si cigaretu. Pozoroval pekelné scény, jež byly vyobrazeny na Ozzyho nášivkách. Pak vypil půl piva. Sopťa se k němu po chvíli plkání s Ozzym naklonil se záhadným výrazem v tváři.
„Chceš taky něco, vole?“
„Hmm…“
„Kolik?“
„Za dvě kila.“
„Hm…“ zamyslel se Sopťa. Na Ozzym se nepohnula ani brva. „Tak já si dám za tři, on stejně míň jak za pětikilo nedává. Tak jo, za pěťo.“ otočil se k prodávajícímu. Ten bez skrupulí přijal hotovost.
Sopťa všechno vysypal na svou občanku a nožíkem rozdělil v nespravedlivých poměrech. Po chvíli dohadování dosáhl Lála alespoň přibližného kompromisu, a třebaže mu Sopťa nabídl k zapůjčení své nářadí, rozhodl se raději použít nosních dutin.
„A ty si nedáš?“ zeptal se Lála Ozzyho.
„Já na tyhle sračky už dávno seru, vole!“
„No jo, no.“
„Ozzy, bodneš mi?“ ozval se Sopťa, všechno chvatně shrabující do kapes. Ozzy by jistě zvrátil oči v sloup, kdyby ovládal své zorničky, ale mohl jen povzdechnout a doprovodit Sopťu na záchod. Lála sroloval padesátikorunovou bankovku a vyčistil Sopťovu občanku, aniž vstal od stolu. Kouř byl už stejně natolik hustý, že nešlo vidět skoro nic, až to Lálovi přicházelo opravdu podezřelé. Že by požár? Vzápětí mu ale vstoupily slzy do očí, nikterak kvůli kouři. Zapálil si další cigaretu, dnes už mu mohlo být všechno jedno.
V okamžiku, kdy típl nedopalek, se jak ve špatném hororu vynořil z mlhy Sopťa s Ozzym. Jakoby nic se posadili a mlčeli.
„ Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se po chvíli Lály Sopťa pekelnou rychlostí.
„Zatím normál…“ odvětil, přestože už jej začínalo příjemně šimrat. Všichni vyprázdnili své půllitry a nějaký přízrak jim přinesl nové. Sopťa bubnoval prsty do stolu, típl cigaretu a zapálil si další. Šlo poznat, že to s ním dost cloumá, i když se to snažil nedávat najevo. Za chvíli už i Lála sám svištěl.
Ale i tak se nic nedělo. Ozzy netečně pozoroval televizi a Lála nenápadně Ozzyho. Sopťa byl zcela zaneprázdněn svým netečným vzezřením. Pak si Lála vzpomněl, s jakým výrazem vytahoval Ozzy z kapsy psaníčko a vyprskl. Nikdo si ho nevšímal. Pak pokrčil nosem a rozhlédl se. Jeho racionální schopnosti nezůstaly bez úhony. Naklonil se k Ozzymu a řekl:
„Něco tady smrdí…. To bude asi tvoje karma, ne?“
Ozzy otočil hlavu k Lálovi a příšerně vypoulil oči. Sopťa přestal hledět do mobilu a snažil se potlačit smích.
„Cože, vole?“
Lálovi mezitím stačilo dojít, že by měl změnit strategii. Byl si jist, že Ozzy nemá ponětí, co to karma je- pak mu ale došlo, že tím hůř to může dopadnout.
„Sranda, ne…“ snažil se tvářit nenuceně a opět si zapálil.
„Máš problém?“
„Ne, ani ne.“
„Co jsi vůbec zač, pičo? Co tady děláš? Vodkud jsi sem přivandroval?“
„Tak to by bylo na dlouhé lokte…“
„Co ty si kurva zač??!“ naklonil se ještě blíže k Lálovi, jakoby nemohl pochopit, že tam opravdu sedí. Pach rumu zesílil.
„To je Lála, vole…“ rozhodl se zasáhnout Sopťa. „Vždyť jsem ti to říkal, přece... Určitě jste se už viděli. Na naší plachtě sice podepsaný není, ale u nás byl, myslím, že tam zrovna nebyla tužka...“
Ozzy ale zřejmě odmítal spustit z Lály svůj nepříjemný pohled.
„Jestli tam ještě není, tak ať se podepíše!“ pronesl pomalu. Sopťa podával Lálovi propisku. Ten bez velkého rozmýšlení podepsal klid na zbytek dnešního večera, jak doufal.
„Zdar. Já jsem Ozzy.“ podával Lálovi ruku. „ A příště si dej pozor, vole!“
„No jasně, teď už se známe!“
Potom se rozhostilo opět ticho a čekalo se, kdo jej rozčeří něčím z jiného soudku. Sopťa se po chvíli začal bavit s Ozzym, ale moc mu to nešlo, protože Ozzy prostě nemluvil, jen občas šlehl pohledem po Lálovi. Dopili pivo a čekali na další. Náhle se v prostoru vedle nich objevilo jakési přízračné světlo. Po chvíli šlo rozeznat, že jde o číšníka s petrolejovou lampou nesoucího ji směrem k nim spolu s dalšími pivy. Postavil je před ně.
„Teda hoši, to je ale dneska smrad, že?“ zasmál se, zatímco šmátral po čemsi nad jejich stolem. „Nepřeháníte to tady s tou marjánkou dneska?“
„Ne víc než obvykle, šéfe....“ podal mu Lála lucernu, po níž se natahoval. Ten ji vzal a pověsil na hák nad stolem, jehož si Lála nikdy před tím nevšiml. Přičítal to jednomu z těch výpadků, jež nyní prožíval Sopťa, jež s úsměvem od ucha k uchu, oči vytřeštěné téměř jako Ozzy, pozoroval, jak se nad nimi vznáší nezřetelné svítící kouzlo.
„Alespoň na sebe uvidíte!“ prohodil číšník při odchodu.
„To jo....“ řekl Lála.
„ To jo....“ řekl Sopťa a mávl rukou po čemsi ve vzduchu.
„Co je, vole?“ zeptal se Lála.
„Něco tady lítá, ňáká potvora, něco jako lišej, nebo jak se to jmenuje...“ rozhlížel se kolem sebe.
„No jasně!“ zasmál se Lála. Pak si ale všiml, jak přímo před Ozzyho rozměrnými bulvami pomaličku proletěla veliká můra. Ozzy ale vůbec nereagoval. V následujícím okamžiku se ozvalo lehké zasyčení a tiché žblunknutí.
„Do prdele!“ vzkřiknul Ozzy a začal cosi lovit v pivu.
„Zasraná moucha!“ zanadával, nevěřícně drže v rukou mrtvou můru. I přes pivní pěnu šlo rozeznat, že má spálená křídélka.
„Pitomé mouchy,“ přizvukoval Lála, „ jakoby nevěděly, že světlo pálí.“ Kolem jeho vlastní hlavy vzápětí proletěla další, zamířila vzhůru, udělala kolem lucerny pomalý okruh a pak zase zmizela v mlze. Chvíli bylo takové ticho, že šlo slyšet plamen lampy a bzukot hmyzích křídel.
„Tady to je dneska nějaké psycho,“ zhodnotil situaci Sopťa, „ možná bysme mohli změnit lokál, ne?“
„Taky už mám tady toho plnou hlavu,“ rozpovídal se Ozzy, „ asi se budu muset jít vysrat.“ Zvedl se a zmizel.
Po chvíli se z mlhy vynořilo několik postav. Vypadalo to, že míří k Lálovi a Sopťovi.
„Zdar chlapi!“ sklonil se jeden z nich nad stolem. „ Ještě, že tu máte tu lampu, jinak bysme vás asi ani nenašli!“
Lála se Sopťou vzhlédli, ale nic platné, viditelnost byla už opravdu nulová. Stíny si posedaly k jejich stolu. Mlhou probleskávaly jen jejich černobílé nášivky. Nad nimi začínal pravý rej, můry se nějakým způsobem rozmnožily a teď kolem sebe divoce poletovaly ve zmatených kruzích, občas do sebe narážeje či prudce uhýbaje před žárem světla v jejich středu.
„Tak co, Sopťo, žiješ?“ zeptal se jeden z příchozích.
„Jo, v klidu. A ty? Bydlíš?“
Lála se rozchechtal, stále ještě nabuzený. Sopťa se po něm ohlédl a pak se rozesmál taky. Kdoví, zda se smáli téže věci.
„Vy jste dneska nějací veselí…“ ozval se s nadějí v hlase jeden ze stínů. „ Nebylo by ještě? Zítra bych vám to cvaknul!“
Sopťa s Lálou se znovu rozesmáli.
„My nemáme nic, vole. To nám nadělil Ozzy.“
Dotazující se stín sebou škubl. Někde v dálce, v mlze, se ozvalo spláchnutí. Sopťa se významně podíval ke stropu a stejně jako Lála si zase zapálil cigaretu. Jiný z příchozích se uchechtl poté, co se ozvalo další zasyčení a na stůl dopadlo další tělíčko.
Vzápětí se ozvaly kroky a Ozzy dosedl. Opsal hlavou půlkruh, aby zmonitoroval příchozí, a jeho pohled se zastavil na před chvílí hovořícím stínu.
„Zdar Ozzy!“ pozdravil pohotově pozorovaný.
„Máš prachy, Potrate?“ pozdravil Ozzy.
„Hej, zítra fakt už budou. Mám něco domluveného, to určitě klapne!“
„Jo?“
„Tak tuhle písničku znám...“ zasmál se Sopťa.
„Takže nemáš?“ pokračoval Ozzy.
„Vždyť ti to říkám, že budou zítra. O nic nejde, vole, ne?“
„Ale já chci ty prachy teď, kurva! Potřebuju je, nemám na pivo! Rozumíš?!“
Potrat se rozhlédl po přítomných, hledaje pomoc, ale žádné tváře nezahlédl. Bezradně se skrčil v židli, takže v porovnání s Ozzym vypadal ještě směšněji titěrný.
„Takže nemáš, jo? Sereš na dluhy, vole? To já nemám fakt kurva rád!!“
Jedna z můr bláznivou rychlostí prolétla kolem Potratovy hlavy a vzápětí dopadla na jeho tvář šťavnatá facka. Ve všech to hrklo, ale nikdo neodvrátil pohled.
„Já chci ty prachy prostě teď, chápeš to? Máš mobila?“
„Vždyť ti to říkám, že je donesu zítra… fakt, přísahám!“
„Kurva, ty seš snad hluchej, nebo co??“
Ozzy se začal dostávat do ráže. Tentokrát dopadla do Potratovy tváře pěst, jak ostatní usoudili podle dutého zvuku, jež se ozval. Z nosu mu vyteklo trochu krve.
„Máš tady vlas, vole!“ naklonil se Sopťa dopředu a sundal jej Potratovi z rukávu. Všichni kromě Ozzyho se rozesmáli, Potrat nejméně nahlas.
„Přemýšlej. Já ty prachy chci teď. Máš toho mobila?“
Nastalo ticho. Tanec můr byl stále divočejší. Postižený se snažil zastavit krvácení z nosu. Sklonil hlavu, vypadalo to, že se zamyslel. Pak náhle vyskočil od stolu a než kdokoliv stačil cokoliv udělat, bouchly dveře a byl pryč. Ozzy ani nestačil pootočit krkem.
„Já toho zmrda zabiju!“ pronesl pomalu. Objevil se znovu číšník s pivy. Všichni se zhluboka napili a nastalo ticho. Lála se Sopťou zase začali zvažovat změnu lokálu, přece jen měli ještě pořád energie na rozdávání. Poté Sopťa znovu rozbalil svou listinu a začal ji studovat a o překot všem vyprávět, kdy se kdo a proč a čím podepsal, což bavilo jen zbylé dva stíny. Jeden z nich začal konečně balit jointa.
U stolu se objevila postava. Všichni ji považovali za číšníka, jež něco zapomněl připsat na lístek, ale po chvíli se pohnula a usedla na místo vedle Ozzyho. Byl to Potrat.
„Zdáár, pííčo!!“ rozchechtal se Sopťa jako blázen. Ozzy se na něj otočil a bylo vidět, že neví, jak reagovat. Stín, jež balil jointa, na chvíli přestal, ale pak zase nerušeně pokračoval. Lálu naopak konečně začala celá situace doopravdy zajímat.
„Donesl‘s prachy?“ zeptal se Ozzy hrozivým hlasem. Potrat zoufale zavrtěl hlavou a zadíval se pod stůl.
„Ty si ze mě snad děláš prdel, nebo co, ty čuráku??!“ štěkl už opravdu dopáleně. Chytil Potrata za vlasy a prudce mu udeřil hlavou o stůl. Ten se pak v židli vyvrátil a prostě se nehýbal.
„Opatrně, vole, rozliješ mi pivo...“ hihňal se Sopťa. Pak si všiml, že Potratův obličej dopadl přímo na jeho listinu a zanechal na ní krvavý otisk.
„No paráda,“ zaradoval se, „ tebe tam vlastně taky ještě nemám!“
„To jo,“ zadumal se Lála. „ někdo platí krví, jiného to stojí jen vysrání.“
To už ale Potrat bohužel neslyšel. Využil krátké pauzy, během níž jej všichni přestali vnímat, a byl opět na útěku. Ozzyho to nijak nevzrušilo, poslední rána jej zřejmě prozatím uspokojila, a joint už byl mezitím hotov a koloval mezi sedícími. Když dokouřili, Ozzy vytáhl z kožené bundy dvěstěkorunovou bankovku, jež předtím obdržel od Lály, a strčil ji jednomu ze stínů.
„Pět rumů.“
Za chvíli byly na stole i s drobnými.
„Dík, Ozzy...“
Všichni je do sebe obrátili, i Lála, třebaže už rum dávno nepil. Pak se stalo neuvěřitelné.
U stolu se opět objevil Potrat, ještě z něj dýchala venkovní zima. Lála už si říkal, že začíná halucinovat, ale dotyčný byl opravdu hmotný, a v téhle hospodě se už koneckonců děly občas ještě podivnější věci. Potrat usedl na své staré místo. Nikdo nic neříkal, jen Ozzy se významně rozhlížel okolo.
„ Proč se furt vracíš, vole?“ zeptal se ho Lála. Potrat sklonil hlavu a nic neříkal. Lála se rozhodl, že se půjde raději vymočit, a tak se zvedl, proplul tím mlhavým panoptikem a na záchodě se rozhodl, že odsud zmizí. Vyšel zpět do hospody a když si u výčepu kupoval další startky a platil svá piva, prosvištěl kolem něj Potrat s nateklým okem, prudce zahnul ke dveřím, rozrazil je a zmizel ve tmě.
„Do prdele...“ zahulákal pingl za ním. „Neumíš za sebou zavírat, blbče?“ Vrátil Lálovi drobné a šel dveře přibouchnout. Kouř začal unikat ven.
Lála se řídil blikotem lampy a když usedl ke stolu, všichni se ještě smáli a přitom odháněli poletující můry. Na Lálu marihuana příliš nezapůsobila, nebylo se čemu divit. Usedl a chtěl dopít tu polovinu piva, co mu ještě zbývala, když v tom se ozvalo zasyčení a mezi bílou pěnou se objevilo černé tělíčko. Rozhodl se, že ji nenechá utopit se, ale to už na stůl vedle něj dopadla další, a tak to vzdal. Sopťa vzal popelník a tu, co se zmítala na stole, rozmáčkl.
„Přece jen je v tobě něco dobrého...“ zasmál se Lála, když na sebe natahoval svetr.
„To víš, vole, vždycky rád pomůžu...“ odpověděl Sopťa. „Ty už valíš, nebo co?“
„No, jestli se mi to podaří...“
„Tak zdar!“
„Zdar!“ kývl Lála na zbytek stolu a vydal se ke dveřím. Tam se málem srazil s opět se vracejícím Potratem, jehož obličej, dost poničen, obstojně vyjadřoval čiré zoufalství.
„Zavírejte sakra ty dveře!!“ ozvalo se od výčepu.
Jestliže vevnitř byla mlha tak hustá, že by se dala krájet, venku byla taková, že by v ní zabloudil i Rákosníček. V Lálovi se ozval zvláštní, tísnivý pocit, třebaže si ho neuměl nijak vysvětlit. Nešlo vidět vůbec, ale teď už vůbec nic, i když kolem měly jako vždy stát paneláky, a i na to, že byl středeční večer, bylo podezřele ticho. Nicméně vykročil. Po chvíli se zastavil, aby si zapálil další cigaretu, přestože už mu dnes přestávaly chutnat. Ohlédl se za světlem hospody, jež vzadu matně žhnulo, a ke svému překvapení na něj působilo nějak hřejivě, domácky… Pokračoval dál.
Pocit úzkosti sílil a přestávalo se mu zdát, že by to mohlo být jen důsledkem požití drog. Připadalo mu, jakoby šel ničím a nikam. Necítil strach z toho, že by na něj mohl někdo skočit, spíš měl pocit, že už právě vůbec nikoho nikdy nepotká. Bylo mu hůř a hůř. Nakonec se zastavil úplně a jen potahoval z cigarety.
„ Fíííí….“ ozvalo se najednou za ním. Leknutím ztuhnul, ale pak se rychle otočil. Nikde nebylo nic vidět.
„ Fjůůůůů…...“ hvízdlo to, zase těsně za jeho zády. Začal přemýšlet a típl cigaretu, aby jej nebylo vidět. Zase bylo chvíli ticho, ale pak uslyšel jakýsi hrčivý zvuk.
„ Pané, pané, kde jste?“
Pak ten hlas poznal. Byl to místní blázen, Hodinář. Žil sám, téměř jako bezdomovec, a celý den trávil tím, že na kole objížděl město a tahal z lidí drobné na jakousi dalekou cestu, již se už dlouho chystal podniknout, a cigarety. Cigaretu mu Lála málokdy odmítl, a tak ho měl Hodinář rád.
„ Pane, máte cigaretůů...“ vynořil se před ním.
„ Na. Jak proboha můžeš jezdit v té mlze na kole a nerozbít si hubu?“
„ To já nevím… Ale panéé, dál už nechoďte, něco tam je!“
Lála ho nikdy nebral vážně, ale teď ho zamrazilo.
„ Co tam je?“
„ Nechoďte táám… je to divnej brouk…“
Hodinář naskočil na kolo a ujížděl pryč. Lála se nerozhodně rozhlédl kolem. Pořád byl příliš sjetý, aby mohl spát, a vůbec nevěděl, kam by teď mohl jít.







BRUSLAŘKA
ČTVRTEK

Katka si vyšetřila pro Lálu něco ze svého drahocenného času a přijala pozvání na výlet za město. Zajeli spolu tramvají na konečnou, což ji už samo o sobě poněkud znervóznilo. K uklidnění atmosféry nikterak nepřispěl ani půlhodinový pochod nehostinným strništěm, které se rozpínalo za posledními paneláky periferního sídliště, třebaže Lála celou cestu ochotně nesl batoh s vínem a snažil se Katku rozveselit. Chodili už spolu delší dobu.
Teď seděli na okraji jakési jámy, která připomínala kráter, vzniknuvší po výbuchu letecké pumy. Těžko říci, komu se chtělo bombardovat pole, a těžko říci, komu se vůbec chtělo pole obdělávat – stěny jámy, asi tři metry vysoké, byly tvořené jílovitou půdou, místy narušenou osamělými, vyčnívajícími kameny. Na dně jámy bylo jakési jezírko, na jehož hladině se kolébaly nejrůznější odpadky, plastové láhve, polystyrén, plesnivé větve, plechovky, zkrátka vše, o co se nedaleké město s přírodou rozdělilo.
„To bude trvat celou věčnost, než se dostanem zpátky do města,“ zabrblala Katka, rozhlédla se po strništi okolo a vytáhla cigaretu.
„Času je všude dost,“ řekl Lála, „nebo snad někam spěcháme?“ zeptal se a připálil jí.
„Nespěchám. Řekla jsem, že budu dneska s tebou. Akorát fakt nevím, co tady jako budeme dělat. Vždyť tu nic není. To jsme mohli jít zrovna do parku.“
„Je tady to jezírko,“ řekl Lála.
„Tomuhle říkáš jezírko?“
„No,“
„Takovej sajrajt? Nechceš se v tom ještě třeba vykoupat? To už bych radši otevřela Pandořinu skříňku. Mohli jsme jít s Patrikem a Pavlem na bazén, na kryťáku mají aj volejbalové hřiště, čistou vodu. Mohl sis tam dát i to svoje pivo. Teď tu budem sedět v zimě a lít do sebe víno. Super. Kluci jsou úplně v pohodě. Nevím, proč se s nima furt nechceš seznámit.“
„Nemusíme se koupat. Máme víno, čas. Uděláme si hezký den,“ pokusil se usmát Lála a taky si zapálil cigaretu. Potom otevřel první láhev, pořádně se napil a podal ji Katce. Ta si trochu cucla a postavila ji na zem. Země byla trochu hrbolatá, a tak ji dalo poměrně hodně práce usadit ji tak, aby se nepřevrhla.
„Doprdele,“ sykla. „Včera jsme s Petrem a Gabčou seděli v té nové vinárně naproti Svatému Michalovi. Tam měli výborný víno.“
„Tohle taky není špatné, ne?“
Katka neřekla nic. Zamyšleně vyfukovala kouř do čerstvě chladného vzduchu kolem.
„Jakej Petr s Gabčou?“
„No Petr, přece sem ti o něm minulý týden povídala, ten, co studuje bohemistiku, ještě s Pavlem a Tomášem. Ty znáš, ne?“
„Hmm...“
„Kdybys nebyl zhnilej a nenechal se vylejt, tak bys je znal.“
„Hmm...“
„Co??“
„Proč tě zvali do vinárny?“
„Proč, proč. Prostě jsme se o přestávce na kuřácké bavili a zjistili jsme, že jsem se oba narodili ve stejném městě. A vůbec, prostě jsme si tak nějak rozuměli. Na tom snad není nic špatného, ne? Není to náhoda?“ Katka se dnes poprvé usmála.
„Hmm… A o čem jste si povídali?“
„Ále, tak o všem… Víš jak.“
„Právě, že ne. Ve vinárně jsem ještě nebyl. Tam se určitě mluví o něčem jiném, než v hospodě.“
„To já nemůžu vědět, o čem se vy bavíte v hospodě. Já bych do toho vašeho pajzlu nestrčila ani nos. Ten smrad. Vy si tam nepovídáte, jenom se ožerete a pak po sobě řvete. Taky by mě zajímalo, co po sobě řvete.“
„No to jsem se ptal právě já tebe,“ usmál se Lála, típl cigaretu a hodil ji do jezírka.
„Ty si blbý. Dyť jsem ti to říkala. To se nedá jen tak zopakovat. Prostě byla legrace.“
Pak ale chvíli skutečně přemýšlela nad obsahem dotyčného rozhovoru. Za chvíli to vzdala.
„Prostě tak, různě. O bohemistice a tak.“
Lála si to dokázal lehce představit. Katka byla hodně přitažlivá, i když to byl takový ten typ krásy, kterého si člověk hned napoprvé nevšimne, ale napodruhé se diví vlastní slepotě. Motalo se kolem ní spousta milých a zajímavých lidí, kteří podobně jako Lála prozřeli.
„A proč sedíme zrovna tady, u té louže?“ zvýšila trošku hlas, protože si asi všimla, že ji Lála přestává vnímat a zírá do vody dole. Otočil se tedy, aby se na ni podíval, a zamrzelo ho, jak je krásná. Neříkal nic a napil se vína, opět pořádně. Chvíli přemýšlel, jestli jí má odpovědět.
„Napij se taky, ať se mi nenachladneš,“ podával jí láhev. Trochu zaraženě ji vzala do rukou a opět decentně upila.
„Což takhle polibek?“ zeptal se s bezelstným úsměvem. Katka mu automaticky nastavila rty. Poslední dobou si musel vždy říkat. Dávala mu polibky stejným způsobem, jakým podávala třeba zápalky, nebo odpovídala na otázku, kolik je hodin.
Za jejich vzájemného mlčení, občas proloženého nějakou malicherností, se odpoledne pomalu sunulo k podvečeru. Krákorání vran, jimž zřejmě hrdost nedovolovala houfovat se s holuby kolem odpadků ve městě, se stávalo hlasitější, snad díky vzduchu, jež ochladl, zhoustl a zesyrověl. Katka ucucávala vína a Lála ho do sebe lil. První láhev byla za chvíli pryč. Díky tomu se Katka přidala k Lálově zírání na tanec odpadků na hladině, rozvířeného větrem, který mezi stonky kukuřice zabloudil do jejich jámy.
„Nevíš, kolik je hodin?“
Lála pokrčil rameny. Katka vytáhla z batohu svůj telefon. Lála si zapálil další cigaretu.
„Jé, psal mi Patrik, ten z Germanistiky, víš kterej… To je náhoda. Že prý jsou fakt zrovna dneska na bazéně, ještě s Markétou a Igorem, voda je prý super a je tam sranda, prý škoda, že tam nejsem s nima.“
„Hmm...“ řekl Lála.
„Voda jako zrcadlo,“ mumlala si pro sebe Katka, zatímco odpovídala na Patrikovu zprávu. Lála toho využil k otevření druhé láhve vína. Pak se vrátil ke své původní činnosti.
„Na co to tam furt hledíš?“ zeptala se Katka, když si strčila telefon do kapsy u kalhot.
„Podívej se tam,“ ukázal jí Lála prstem. „Vidíš to?“¨
„Kde? Co?“
„Tam, asi tři metry od břehu!“
„Nic tam není…“
„Ale je, na dně něco leží.“
„Jak můžeš vědět, jak to je hluboký? Je to tak špinavý, že tam nejde vidět vůbec nic...“
„Ale houby, jdou sice vidět jen obrysy, ale jdou!“
Katka nečekala, že její otázka vyvolá tak dlouhou debatu, a opět se zatvářila rozmrzele.
„Jak to můžu vidět, když je to pod vodou? Pod vodou je jen bordel. A na hladině obloha a mraky a mezi tím plave ten bordel, co se ještě nepotopil.“
„To je jen odraz, to není voda. Odraz musíš ignorovat, jestli to chceš vidět. Když si uvědomíš, že voda není ani špinavá, ani modrá jako obloha, ale že je bezbarvá, průhledná, uvidíš až na dno!“ rozpovídal se Lála, povzbuzený vínem.
„Nic nevidím,“ řekla po chvíli Katka. „Co na tom záleží?“
„To je fakt,“ otočil se k ní Lála. „Máš pravdu. Jenom mi to něco připomíná, ale zaboha si nevzpomenu co. Kdyby tam bylo tak málo špíny jako kdysi, možná by to vidět šlo.“
Otočila se i Katka.
„Tys už tu někdy byl?“
„Jo, ještě jako děcko. Bydleli jsme kousek od toho lesa – teda ještě když tady byl les. Jako místo toho pole, co je tu teď.“
Katka se nedůvěřivě rozhlédla kolem. Dokonalá pustina, hnědavé strniště až k obzoru, zpoza nějž vykukovaly jako nějaké robotické hříbky vrcholky paneláků. Vrány, zobající do hlíny a krákající na drátech vysokého napětí.
„Tady byl les, jo?“
„Jo, ale strašně dávno, to jsem snad chodil ještě do školky. Pak ho vykáceli, mělo se tu stavět, ale nakonec to prostě rozorali a nechali to tak, zemědělcům.“
„To je škoda.“
„Chodil jsem si sem hrávat,“ napil se Lála a podal Katce. Ta se kupodivu místo cucnutí opravdu napila. „Chtěl jsem se tu i koupat, ale otec měl o mě strach, abych se neutopil, nebo co, a řekl mi, že je to strašně hluboký, že to vůbec nemá dno. To celkem fungovalo, měl jsem z toho místa celkem strach. Nikdy jsem tam nevlezl. Nenudím tě?“
Katka si roztáhla bundu, na níž ležela, a upírala zrak do červenajících mraků na pozadí blankytně modré oblohy.
„Ne, vůbec ne. Povídej,“ řekla.
„Dej si ještě víno!“
„Já už nechci... Za chvíli se mi bude točit hlava…“
„Trocha neuškodí!“
„No tak jo, no…“
Napila se a oba si zapálili další cigaretu, Lála vsedě a Katka vleže.
„Stejně by mě ale zajímalo, co může být na tom dně.“
„Kde?“
„No na dně toho jezírka!“
„Vždyť jsi před chvílí říkal, že žádný dno nemá,“ zívla Katka.
„To říkal můj otec, to já netvrdím. I kdyby tam nebylo vůbec nic, tak jenom ten pocit být pod vodou, na takovém místě, v úplně jiném světě, prostě jako dítě mě to takovým strašidelným způsobem přitahovalo, něco jako třináctá komnata, znáš to?“
„Hmm...“ řekla Katka.
„No a jednoho dne jsem se prostě rozhodl, že se tam potopím.“
„Hmm... A jaks to udělal?“
„To jsem měl vymyšlený. Od kámoše ze sousedního vchodu jsem si půjčil potápěčský brýle, měl takové ty dobré, co do nich ani neteče voda. Na zahradě jsem otci sebral hadici na zalívání okurek a podobných svinstev. Byla dost dlouhá, tak jsem ji chtěl uvázat nahoře kolem nějakého stromu a druhý konec si dát do pusy, na dýchání. No a na záda jsem si dal batoh a do něj cihlu, protože jsem viděl nějaký film o potápěčích, kteří se nechali zatáhnout pod vodu kusem olověné tyčky.“
„Cha chá, a vyšlo to?“ zasmála se Katka směrem k mrakům, dnes podruhé.
„Ne. Otec mě s tou výbavou viděl mizet v lese a sledoval mě, nějak mu to nedalo. Když už jsem byl připravený k sestupu, skočil na mě a dal mi pár facek. Taky řekl, že by ho nikdy nenapadlo, že bych mohl vymyslet takovou blbost. Pak už mě za trest do toho lesa nepouštěl. Musel jsem sedět před panelákem.“
Katka se zase usmála a Lála byl rád. Úsměv jí slušel.
„Stejně si myslím, že tam nic není,“ řekla a zavřela oči.
„Myslíš?“
„Hmm... A to jsme sem šli jenom kvůli tomuhle?“
„Co já vím? Je tady aspoň klid, v parku to je jak na Václaváku,“ šmátral Lála po vínu. Vychutnával si cigaretový kouř a pozoroval hladinu. Připadalo mu, že se příliš rozpovídal, a tak čekal, jestli třeba neřekne něco Katka. Ale cigareta vyhořela a nic se neozvalo. Když se otočil, viděl, že usnula. Nijak mu to nevadilo. Mohl vypít sám zbytek vína a nerušeně ji pozorovat. Rty měla jemně pootevřené a on čekal, jestli jí alespoň zvlhnou koutky, ale nestalo se nic. Nikdy se jí nic takového nestalo. Vítr jí nikdy nerozcuchal, snad ani mouchy na ni nesedaly.
Chvíli popíjel, vzápětí však jeho pozornost opět upoutal onen nezřetelný předmět pod vodou jezírka. Nebyl si jistý, jestli jej opravdu vidí, nebo jenom tuší. Něco mu každopádně připomínal. Náhle si uvědomil, co. Zkontroloval Katku, jestli stále spí, a pak se potutleně zasmál pod vousy. Zvedl se a spíše sjel než sešplhal po stěně kráteru k hladině. Tam se na chvíli zarazil, když uviděl, kolik ve vodě plave smetí, ale po chvíli váhání si zul boty, vyhrnul nohavice a opatrně vstoupil do vody.

Za nějaký čas, když už Lála seděl zase nahoře a víno měl skoro vypito, se Katka začala probouzet. Ležela teď na boku, odvrácená od Lály.
„Jéžiš, já spala,“ řekla směrem k poli a začala se pomalu obracet na druhý bok, „zdálo se mi, že jsme měli…KURVA, CO TO JE?“ zaječela hrůzou. Přímo jí před obličejem sedělo na zemi mrtvé dítě. Na druhý pohled bylo jasné, že je to jen panenka, ale vrstva nejrůznějších řas, žabinců, sinic a bláta ten rozdíl téměř vymazala. Hlavičku mělo puklou a vršek lebky byl pryč, a takto vzniknuvší dutina byla plná bláta, které vytékalo nosními dírkami. Očička ale mělo otevřené a zářivé, téměř živé, a ústa roztáhlá do nevinného, dětského úsměvu. Po nožičce mu lezl slimák. O jednu z horních končetin, ohnutých do fantaskních úhlů, mělo opřenou onu první láhev vína, jež Katka vypila spolu s Lálou. Katka byla ve vteřině na nohou, odskočila od panenky a ječela.
„Ty si fakt debil, tobě už poslední dobou opravdu hrabe!! Jsi normální? Tohle není normální!!! Víš, jak jsem se lekla? Taková debilní sranda!! Seš magor! A to sakra nejsem sama, kdo to říká, že já se za tebe kráva stavím!!“
Lála byl její reakcí dost překvapen a zmohl se jen na to, aby na ni opile zamžoural. Pokusil se otevřít ústa.
„Neříkej nic! Dej mi pokoj!“ popadla bundu a rychlým krokem mířila směrem k vykukujícím panelákům. Ani se neohlédla.
Lála se chvíli díval na to, jak mizí. Pak vzal láhev, najednou vypil to, co v ní zbývalo, a zadíval se na panenku, jež se v důsledku Katčiného výskoku překotila. Opatrně ji vzal do rukou, otočil ji a vylil jí z hlavy bláto. Panence se zavřely oči. Lála chvíli přemýšlel, ale pak se radši rozmáchl a hodil ji zpět do jezírka. Tvář panenky kvůli vzduchové kapse chvíli zůstala na hladině, ale pak se zaplnila vodou a pomalu ponořila ke dnu.
Lála najednou pocítil zvláštní samotu. Jakoby stoupala přímo zdola, rozlévala se přes břehy jezírka a měnila pole v mazlavé, studené a mrtvé bláto. Zapálil si cigaretu a bezradně se rozhlížel okolo. Ze stožáru, stojícího kousek před ním, se zvedlo hejno vran a zamířilo pryč, dozadu do polí, kde už nebylo vůbec nic.
Ještě dvakrát si potáhl ze startky, sebral batoh a rychlým krokem se vydal za Katkou. Ttřebaže se cítil poněkud trapně, chtěl ještě stihnout tutéž tramvaj, co ona.




















TENKRÁT V AUSLANDU
PÁTEK

„Vyser se na ježka, vole!!“
Řidič na Sopťovo volání nereagoval. Když se autobus zase rozjel, Lála zahlédl prchajícího savce zmizet ve vysoké trávě za krajnicí.
„To mě vomejvej!“ ulevil si Karel. „Kvůli debilnímu ježkovi takové zpoždění!“
„Přesně tak! Ježek je stejně na hovno. Je jich jak much. Tlačí se už aj do měst. Takhle nás sežerou ještě dřív než Číňani,“ přitakal Sopťa. Hana a Lucie vypustily další salvu nepřeslechnutelného smíchu. Zbytek pasažérů, tvořený dvěma důchodkyněmi, sice nešetřil nevraživými pohledy, ale zasáhnout se neodhodlal.
„Kdy už tam budem? Už jsem z toho busu znuděnej jak tenkrát!“ otázal se Karel Sopti.
„Každou chvíli. Pak stejně ještě budeme muset pěšky tak hodinu. Bus tu bude mít konečnou.“
Lála otráveně zvrátil oči a opět se vrátil k pozorování přírodních krás, které se míhaly za oknem. Tak hustý les už dlouho neviděl. Poté zahlédl jakousi říčku, která se zaklikatila mezi stromy, a nato se objevily první domky vesnice, ve které měli nejspíš vystoupit. Což se také vzápětí nato stalo.
Důchodkyně pospíchaly domů, a tak na malé návsi kromě nich nebyl nikdo. Naproti autobusové zastávky stál oprýskaný obecní hostinec. Když z něj asi za hodinu poté vyšli, Sopťa zkontroloval jízdní řád a dle instrukcí hostinského zamířili do kopce.
„Jé, mně se ale vůbec nechce chodit,“ ozvala se Hana.
„Mně se taky vůbec nechce…“ ozvala se Lucie. „Tak mu brnkněte, ať dojde on za náma, ne?“
„Nemá telefon, dyť sem vám říkal, že ho hodil do kamen. Zas měl ty svoje depky.“
„Jo to byl on?“
„To mě vomejvej, takovej krpál! Bahno jak tenkrát!“ hulákal Karel. Úhel stoupání dramaticky stoupl.
„Za chvíli budem nahoře. Pak ta kukuřice,“ funěl Lála.
„Jé, malinký jahody!“
Hana s Lucií se vrhly do houští.
„Musíme jít, volové, jinak nám ujede bus,“ vyklepával Sopťa startku. Hana a Lucie se z nějakého důvodu zase chechtaly a nevěnovaly ničemu pozornost.
„Héj!!“
„Jó, vole, už dem...“
„Jé, ostružiny!!!“
„Serem na ně, mají nakoupíno, víš jak…“ mrkl Sopťa na Lálu se svým obvyklým úsměvem. Lála se zatvářil chápavě.
„Tak nás dojděte, jo? Furt po cestě, pak přes kukuřici, jo? Nebo se potkáme, až půjdem nazpátek. My dem napřed.“ Směrem k Sopťovi nezazněla odpověď.
Mužská část skupiny se znovu vydala vzhůru do kopce. Pár minut šli beze slova.
„Tady někde má být ten potok, ne? Ta hranice?“ ozval se Karel.
„Jaká hranice? Tu?“ zeptal se Lála.
„No hranice. Pohraničníci a tak,“ odvětil Sopťa.
„A co je za ní?“ pokračoval Karel.
„Přece Ausland, ne?“
„Tak to mě vomejvej. Tam sem ještě nebyl.“
Lála se zachechtal. To už ale následkem rozhovoru všem docházel kyslík a tak se opět zabrali do mlčení. Asi po další půlhodině dorazili na jakousi náhorní plošinu, na níž se rozkládalo vytoužené kukuřičné pole. Skrze něj traktorová cesta pokračovala.
„To musí být odvar jak tenkrát, bydlet v takové díře,“ oddychoval Karel. „Buď se musíš bavit se srnkami, jinak se zblázníš. Anebo hulit jak Chucky.“
„To je jasný.“
Dál pokračovali beze slov, teď již po rovině. Vše, co bylo k vidění, bylo tvořeno dvěma vysokými stěnami kukuřice, svírajících je z obou stran, a párem identických kolejí vyrytých pneumatikami traktoru. Bláto se lepilo na boty, Našedlá obloha za naprostého ticha pomalu tmavla. Nějak nebylo o čem mluvit. Po chvíli začali jeden po druhém nervózně a nenápadně pokukovat. Řezavě čistý vzduch zanedlouho opět zhoustl kouřem startek, překvapivě jej v sobě pohlcujíc.
„Zasrané bláto!“
„Hej, což takhle otevřít jednu na cestu? Stejně je to ještě tak čtvrt hoďky. Začíná být kosa,“ ozval se Sopťa.
„Nápad jak tenkrát,“ souhlasil Karel. „Beztak jich máme ještě dost.“
Chvíli se zabavili otevíráním lahve. Poté, co ji nechali kolovat, jim ještě pár minut zabralo dohodnout se na tom, kdo ji otevřenou ponese, načež opět vyrazili a nerušeně pokračovali až do okamžiku, kdy zaslechli psí štěkot. Cesta se vinula k jeho zdroji, což všeobecně pozvedlo náladu. Poté se před nimi objevila skupinka starých, plotem obehnaných domků, dle pachu obývaných spoustou rozmanitých živočichů. Narychlo do sebe nalili zbytek tekutiny a láhev putovala do křoví.
Prostor před domem se okamžitě zaplnil smečkou vlčáků, kteří se pustili do zuřivého štěkotu. Kůži na zádech měli zježenou.
„To mě vomejvej,“ řekl Karel.
„To mi povídej, že ten plotek nepřeskočí,“ řekl Lála.
„Za chvíli někdo vyleze. Mají je aj místo zvonku, vole,“ řekl Sopťa.
Z čehosi, co sloužilo asi jako veranda, vykoukla šedivá hlava.
„Dobrej den, je Petr doma?“ houkl Sopťa.
„Coó?“
„Petr! Jestli je doma!“
„Joó…“
„Je to tu nářez.“ Sopťa se otočil k Lálovi a Karlovi. „Byl jsem tu naposled, to už je roků, ještě jak jsme spolu chodili na střední. Bydlel tu s matkou, dvěma sestrami, jedním švagrem a asi třema harantama. Teda jako jeho sester. Všechny hnusný.“
„Hm, pohoda.“
„Zdar, pojďte dál!“ ozvalo se ode dveří. Nikdo se ale nepohnul.
„Kuš!!“ zařval Chucky. Nic se nestalo. Seběhl tedy ze dveří a naznačil, že sahá po kameni. Psi se rozutekli, jako když do vrabců střelí.
„Čest Chucky, přišli jsme tě navštívit!“ otvíral Sopťa branku.
„Zdar jak tenkrát!“ podával mu ruku Karel.
„Čest,“ vyloudil Chucky cosi jako úsměv. Nikomu neušlo že je poněkud mimo. Rozhodně měl na sobě tu nejprapodivnější kombinaci oblečení, jakou kdy Lála viděl. Když se k nim Chucky otočil zády, Karel přestal skrývat úšklebek.
Všichni vešli dovnitř a ve verandě se zuli. Chucky je potom vedl ke schodišti a pak do podkroví, kde si vybudoval pokoj. Každý z nich cítil ten zvláštní pach domu – ne přímo zápach, ale intenzivní a rozmanitý odér, který se linul ze všeho okolo, smíšený s vlhkostí a chladem stejně jako doby dávno minulé, z nichž všechen nábytek v domě evidentně pocházel.
„Sedejte. Dáte si kafe?“
„Ani ne, dík. Něco sme donesli,“ vytahoval Sopťa z batohu víno. Chucky opět vyloudil cosi jako úsměv. „Dáme, ni? Mám tě pozdravovat od a, b, c, def.“
Chucky usedl k nim na podlahu a lahve začaly kolovat. Řeč se ponejvíce točila okolo vzpomínek na školu, na kterou Sopťa a Chucky docházeli, takže se Karel a Lála příliš nezapojovali. Téma bylo stejně brzy vyčerpáno. Opět nastalo ticho. Chucky se postavil, ještě jednou se napil, sáhl do police a vytáhl plnou zavařovací sklenici. Tváře příchozích se rozzářily.
„Ty vole, ty máš brko? S´měl zakopáno?“ zeptal se Sopťa.
„Voní dobře jak tenkrát,“ přičichl Karel.
Chucky se zřejmě cítil poctěn, a tak s úsměvem vrazil jakousi nahrávku do kazeťáku. Z něj se začal linout chrapot doprovázený kvílením. Když si Chucky sedal zpět, už se trochu zapotácel.
„To je Cradle of Filtr. Dobrý, ne?“ zeptal se Sopti.
„Jo, no,“ vzhlédl Sopťa od balení jointu. „Sem byl teďka o víkendu na muzice, taková rytmika, víš jak. Nemáš něco na filtr?“
Potom už se mluvilo o tom, jestli se pěstuje lépe venku nebo vevnitř, že se neprodává, nekrade, a každý že by si měl pěstovat svoje. Otevřely se další láhve a Chucky povolil kouření v pokoji.

Bylo už povážlivě šero, když jim dům zmizel za zády a dozněly nadávky oné šedivé bytosti, jíž se nelíbilo, v jakém stavu svého hostitele zanechali.
„To mě vomejvej. To je teda pěkné máslo, z takové trochy na sračku,“ divil se s úsměvem Karel.
„Už sem taky trochu jetej. Doufám, že se dostanem zpátky co nejdřív. Mám ještě večer nějaké vyřizování,“ řekl Lála.
„Nechápu, jak někdo může mít nášivku na flanelové košili,“ ulevil si Sopťa. „A k tomu pohorky. Ještě, že neměl gumáky.“
„Ukaž, kolik toho je!“ žádal Karel. Sopťa mu ukázal sáček. „Pohoda!“
„Abychom nepřešli tu zkratku, co nám radil Chucky. Bysme si pak třeba ještě stihli dát v té hospě pivo.“
„Hm, na pivo mám chuť jak tenkrát,“ souhlasil Karel. „Debilní bahno! Vůbec nevidím pod nohy. Kurva!“
„Abysme spíš nespadli do ňáké bažiny, vole,“ namítl Sopťa.
„To je přece zkratka do lesa. Viděls někdy v lese bažinu, vole?“ ohradil se Karel.
„Moc se mi tama nechce.“
„Každou chvíli má být ta odbočka doleva. Kukuřicou. Pak rovně, rovně, a pak kousek od kraje lesa je další polňačka. Tam by se mohl ztratit jedině blbec,“ prohlížel si Lála porost na obou stranách.
Sopťa rozmrzele vytáhl cigaretu. Ze zapalovače mu ale vyletěl kamínek, a tak si musel odpálit od Lály. Po chvíli chůze se po pravé straně objevila v kukuřici ulička. Nebo spíš tmavá proluka. Všichni po chvilce dohadování vstoupili.
Kukuřice je obklopila jako cizí náručí. Pokračovali dopředu a nejistě se rozhlíželi okolo. Potácení se najednou zdálo být namáhavější než předtím. Na obloze se objevila první hvězda.
„Jdeme za ní! Do Betléma, jak tenkrát!“ pokusil se situaci zlehčit Karel.
„Di už s tím tenkrát do prdele, vole…“
„Kde je ten les?“
„Debilní kukuřice!“
„Jak může být kukuřice debilní?“
Sopťa neodpověděl. Scenérie okolo se téměř neměnila, vypadalo to, jakoby se ani nehnuli z místa. Za drahnou chvíli se nad klasy objevily tmavé, nepřívětivé vrcholky stromů.
„Hurá!“ zvolal Lála.
„Těbůch,“ zavrčel Sopťa. „S takovou už ani to pivo nestihnem.“
„Ale hovno. Dostanem se na cestu a sme doma cobydup.“
„To mě vomejvej,“ řekl Karel. „vždyť za chvíli bude tma. V tom lese neuvidíme ani prd. Zahulme ještě teď, pro jistotu.“
„Jo, no…“
„Mám posledních pár sirek, volové! Pak si nebudeme mít čím zapálit. Mysli na dny budoucí, kdo to řek?“ lovil Lála v kapse.
„To se ňák udělá, vole. Vysol je. Zapálíme taky hned.“
Udělali tedy několik koleček, zapálili si cigarety a vydali se znovu na cestu. Navzdory všem očekáváním u okraje lesa žádná cesta nebyla, jen listí a suché větve. Zlověstné ticho ve vzduchu rozřízlo několik nadávek.
„To mě vomejvej! Žádná cesta, jsme v prdeli!“
„Di už s tim do piče, prosím tě!“ otočil se Sopťa.
„Pojďme, musíme dolů z kopce, dokud vidíme aspoň něco. Jinak nás tu sežerou hejkalové,“ varoval Lála. „Když jsme šli do kopce, musíme zase z kopce.“
„Tady nás sežere tak leda nuda,“ řekl Sopťa.
Setmělo se ještě dřív, než očekávali. Nejdřív se pokoušeli svítit si pod nohy mobily, ale nebylo to nic platné. Chůze už byla téměř nemožná. Různé křoví a klády se pletly pod nohy, doteky větví okolo občas mrazivě pohladily, jako by byly živé.
„Kurva! Vrazil jsem do debilního stromu! Bez cesty jsme prostě v prdeli, to je jasný. Co budem dělat? Skejsnout tu přes noc? Emigrovat do Auslandu? Doma sme se měli líp, to mě vomejvej!“ vysypal ze sebe Karel. Nikdo mu ale neodpověděl. „Hééj! Kde ste?“
„Cóó?“ ozvalo se zleva. Karel si oddychl.
„Hééj! Zpátkýý!“
„Fakt nevidím ani hovno...“
Ozval se známý zvuk těla dopadnuvšího na zem.
„Kurva!“
Lála už také vůbec nevěděl, kde kdo je. Pokusil se vydat za hlasy. Bylo to ale téměř nemožné. Neviděl ani vlastní dlaň, když ji držel těsně před nosem. Začal upřímně litovat, že se nahoru vydali tak pozdě. Situace vypadala opravdu beznadějně.
„Hééééj!“
Šustění listí, vítr ve větvích, vlhkost hlíny. Lála do kohosi konečně narazil.
„Kdo je?“
„Není to jedno, kurva? Máš sirky? Nemáš. Jsme všichni v piči.“
„Tak se aspoň zastav!“
„Na co? To tu budem stát až do soudného dne, vole?“
„To ste vy?“
„Di do prdele!! Něco musíme vymyslet.“
„Dolů! Musíme dolů z kopce!“
„A kde je dolů, vole?“
„Neslyšeli ste něco? Jak kdyby tam…. z lesa...“
„Co?“
„Hlas... hlasy?“
„Hejkal, vole!“
„Bludičky!“
„Fuj, tady je nějaký zvíře!“
„Musíme najít cestu!“
Lála se motal dál, předpokládal, že dolů. Usoudil, že všichni společně se z toho nemůžou vymotat. Chtěl pryč za tmy, jakkoliv, klidně i sám. Zima se drala do vetchého krunýře jeho oblečení. S rukama nataženýma jako náměsíčník se připotácel pár metrů, aniž do ničeho narazil. Pak mu ale podjely nohy, svalil se a na svahu udělal několik sudů.
„Kurva, do prdele!“
Potom, co se mu několikrát zatočil svět, už absolutně nevěděl, odkud přišel, kam chtěl jít, kde je vpředu, vzadu, nahoře, dole. Zachytil se nějakého kmene a ztěžka se vyškrábal na nohy. Cítil, že je celý obalený bahnem a bůhvíčím slizkým ještě. Vyhlídka na noc strávenou v lese se stala téměř nepředstavitelnou, a přitom nevyhnutelnou.
Z nějakého nezdůvodnitelného důvodu se vydal dál. Někam se přece vždycky dojít musí, o tom nepochyboval. Neměl ale nejmenší představu o tom, kam by to mělo být. Byl na hony daleko od čehokoliv, čemu by alespoň v žertu mohl říkat domov.
Potácel se a potácel, a najednou, když uvažoval, za jak dlouho by mohlo vyjít slunce, si uvědomil, jak dlouho už v lese je. V tmě čas jakoby neexistoval. Kdyby mu nebyla zima, tak by mu možná ani …
Najednou před sebou uslyšel praskot větví. Nebo spíš někde nad sebou?
„Héj! Je tam někdo?“
Ozval se překvapený, známý smích.
„Tady bludička! Chceš jít za mnou?“
„No jasně!“
„Tak pojď!“
Lála se vydal za hlasem a přemýšlel, za co dnes Sopťa utržil svůj mrzký peníz. Z úvah jej vytrhl pád z vyvýšeniny, načež ucítil, že je po kolena ve vodě. Seshora, z břehu, se opět ozval smích.
„To sou fóry... Si blbá?“ drápal se tmou nahoru. Břeh byl porostlý čímsi měkkým a vlhkým, zřejmě mechem.
„Kdo je?“
„Přece dívka tvých snů, vole!“
„Když mně se ale každou noc zdá něco jiného,“ namítl Lála. Když ale ve tmě ucítil čísi dlaň, zvoucí jej do mechu, neodmítl ji.

„Dělej, vole!“
„Jak dělej? A co mám asi dělat?“
„Klucííí! To ste vy?“
„Hééj!“
„Co to je?“
„To je Hana! To mě vomejvej jak tenkrát!“
„Héééj! Co tu děláš?“
„Kde stéé? Neviděli ste Lucii? Není s vámáá?“
„Poď séém!“
„Neslyšeli ste psa?“
„Kristova hnáto, to byl určitě vlk!“
„Stůj! Kdo tam?“
„Hej! Tam někdo je! My jsme tadýý!“
„Stůj! Pohraniční hlídka! Stůjte!“
„Sláva! Zasranej pohraničník! Jsme zachráněni! Půjdeme domů! Zpátky!“

Tmu prorazil kužel světla.





POSLEDNÍ MUŽ KMENE
SOBOTA

Brzdy přeplněného vlaku konečně začaly skřípat, vagóny se zatřásly a pak souprava definitivně zastavila. Z jejích útrob se okamžitě začaly hrnout davy pestře oblečených, zpívajících a zejména řvoucích lidí, jež se jako na nějaký neznámý příkaz automaticky začaly vlévat do podchodů. Obyčejní cestující začali teprve až po chvíli s úlevou nesměle vykukovat z oken, šťastni, že nejde o jejich stanici. Kordon policistů v nádražní hale vypadal také poněkud nesměle, zjevně překvapen množstvím přicestovavších výletníků, a tak nebyl žádný důvod k násilí.
Ačkoliv byl podzim v plném běhu, slunce vesele svítilo. Dav od vlakového nádraží zamířil na autobusové, kde měl být připraven kyvadlový spoj až na místo konání. Všude ševelily hlasy, každý se ohlížel, kdo že všechno nepřijel, jakou kdo má barvu na hlavě a jaká je to nádhera. Město bylo tiché, žádní běžní chodci nebyli k zastižení.
„Dej mi cigáro, vole, tam si koupím a pak ti taky dám,“ požádal Sopťa Lálu. Ten mu vyhověl, načež obdarovaný zahlédl kohosi známého v davu a zmizel. Na Katce bylo poznat, že se jí ulevilo, stejně jako na jejím, teď již vlastně jejich společném známém, Romčovi.
„Je to daleko?“ zeptala se Lály.
„Na bus už je to jenom kousek. Pak ještě tak dvacet, pětadvacet minut jízdy.“
„Jé, to zas bude něco, v tak nacpaném autobusu…“
Peťa neřekl nic.
„Snad to bude stát za to,“ vyjádřila svou naději Katka a podezřívavě si prohlížela lidi okolo. „Jestli všichni vypili už ve vlaku tolik, co ten Sopťa, tak to bude pěknej zvěřinec!“
Peťa se chápavě usmál a popotáhl si somradlo, v němž se rýsovaly asi čtyři knihy.
„To doufám, že bude,“ usmál se Lála, ale zůstal bez odezvy. Zapálil si taky cigaretu. V tom na něj nějaký známý zavolal, a tak se zařadil za Katku s Peťou a dal se s dotyčným do řeči, dnes už si po patnácté na téma, co vše dnes bude hrát. Teď bohužel již jen předstíral entusiasmus.
Tímto způsobem dorazili až na autobusové nádraží a podařilo se jim dostat už do třetího autobusu. S hlavou přimáčknutou stem těl na sklo pozoroval Lála mizející industriál a přibývající zeleň, jež posléze zcela zvítězila.
Po nějaké době, stejně jako všichni ostatní řádně zmačkán, byl vyklopen v malinké vísce mezi lesy a poli, ve které bylo jen pár chalup a malinký obchod. Dokonce i kostel zde chyběl. Co se dá dělat, pomyslel si Lála. Kousek stranou již hlučel veliký, oplocený areál.

„A co vlastně posloucháš?“ zeptal se Lála Peti poté, co se jim podařilo vystát frontu a dostat se dovnitř.
„Ále, tak alternativu všeobecně, víš jak…“
„Takže dneska zkusíš něco z toho tvrdšího soudku, jo?“
„No zkusím, no… Když mi bylo patnáct, místy se mi to líbilo,“ odvětil Peťa, za což sklidil Katčin chápavý úsměv. Lála pocítil, že to dnes jako vždy nebude probíhat tak, jak si představoval.
„Ty máš rád punk?“
„Lála si myslí, že je to takové bezprostřední, že?“ vysvětlovala Katka.
„Nějak tak, když myslíš,“ věnoval jí Lála úsměv. „Skočím si pro pivo, chcete taky?“
„Zatím ne, dík. Já bych se tu teprve porozhlídl. Měl bych tu taky mít nějaké známé.“
„Myslíš Káju a tak? Tak já půjdu s tebou, pak se sejdem, jo, Lálo?“ dostal Lála polibek na tvář.
„Jo, jasně,“ vykročil Lála nazdařbůh.
Pokojně se zařadil do fronty na pivo u stánku, jež byl nejblíže jednomu ze dvou pódií. Právě se střídaly kapely, takže se zvučilo. Zapálil si cigaretu a rozhlížel se kolem, přičemž se marně pokoušel uhlídat, aby jej někdo nepředběhl. Stejně by se nedokázal ohradit. Asi po patnácti minutách, když už byl téměř jen dva metry od výčepu, se k němu odkudsi přitočil Sopťa s kýmsi, koho Lála od pohledu znal.
„Lálo, vole, že nám vezmeš pivo…“
„Jo, no. Dejte mi love.“
Sopťa s příchozím se přiřadili k Lálovi a pokoušeli se zapříst rozhovor. Sopťa nejprve zavedl řeč na kapelu, ve které spolu s Lálou kdysi dávno hráli, než se Sopťa zcela oddal svým nezdravým návykům, a poté již jen pohledy hodnotili mimojdoucí.
„Tak dík, vole, šak se ještě potkáme. Lidi od nás maj rozbitej tábor támhle na stráni, jestli tě teda stará pustí, cha cha cha!“
„To nejspíš nebude zas takový problém…“
To už ale Sopťa, jsouc na odchodu, neslyšel. Lála si vybral místo, odkud měl ničím nerušený výhled na pódium, hodil batoh na zem, opřel se o strom a čekal.
Pivo, ač předražené, bylo bohužel za chvíli pryč. Vyhlídka na další čekání ve frontě jej nijak nelákala, a tak zalovil ve svém v batohu. Usmál se, když nahmátl knihu – jen jednu. Lahve s vodkou měl naštěstí dvě. Pak najednou zahlédl Indiána. Snad poprvé dnes pocítil touhu s někým mluvit. Rychle si přihnul, vrazil láhev zpět, hodil batoh na záda a vydal se směrem, kde ho zahlédl.
Všude bylo ale příliš mnoho lidí. Pustil se po vytušené stopě, jež vedla – pro změnu - do nejhustějšího davu. Po několika minutách bylo jasné, že takhle jej nenajde. Pátravě si prohlížel tváře okolo. Na chvíli jej téměř pohltil les lidských těl, křiku, grimas a nášivek. Zapálil si cigaretu, aby měl důvod na chvíli se zastavit a odpočinout si. Vytál z batohu láhev a opět si přihnul. Kdosi mu strčil do ruky jointa, a tak si potáhl a na oplátku nabídl vodku, jež byla s povděkem přijata. V tom se nezřetelné chrčení změnilo v melodii, jedna z kapel se pustila do díla. Hned mezi prvními akordy Lála rozpoznal jednu ze svých oblíbených a na jeho tváři se rozlil uvolněný úsměv. Otočil se směrem k pódiu. Opona se nerozhrnula, protože žádné nebylo. Vzduch se rozechvěl energií a byl zde opět ten nepopsatelný stav, z něhož Lálovi volky nevolky naskakovala husí kůže. Lidé okolo se také začali pohupovat, ti mladší a opilejší se ihned začali probojovávat dopředu. Lála se konečně nemohl ubránit zbytkům jakéhosi pocitu sounáležitosti, který jinak tolik postrádal. Tančící stromy. Inu, proč ne… Když se po chvíli rozhlédl kolem sebe, vůbec ho nepřekvapilo, když po své levici spatřil zubícího se Indiána.

„Tak prý už vyšel nový Smrkovský, že?“ upřela Katka své krásné oči na Romču.
„Přesně tak! Už ho mám dokonce doma, jeden kámoš dělá v nakladatelství! Jestli chceš, někdy se stav a já ti to půjčím!“
„Jé, ty seš hodnej… A znám toho tvýho kámoše? Taky bych ráda znala někoho, kdo je přímo u zdroje… u něčeho, prostě… Seznámil bys nás někdy?“
„No jo… Někdy určitě. Taky má samozřejmě svý mouchy. Ale já mám rád lidi…“
Oba zrovna stáli u stánku, který na festivalu jako jediný nabízel knihy. Peťa s výrazem důvěrné obeznámenosti poučovat Katku o tom, jaké kvality jsou jednotlivá díla. Uchýlili se zde mimo dosah hudby, jež jim znemožňovala vést vážnější rozhovor.
„A co ty? Píšeš ještě něco?“ zeptala se Katka opatrně. Peťa ztěžka vydechl a odvrátil pohled.
„Už měsíc nic… Je to strašně těžký, cítím se poslední dobou mizerně. Chybí mi – jak bych to řekl – opravdová lidská bytost, víš… Taky mám strašně moc práce, organizuju ty bubnovačky, pak ta čajovna…“
Katka opět upřela na Romču obdivný pohled plný porozumění. Peťa se začervenal a byl nucen nechat poklesnout ruku, v níž právě třímal jakousi knihu o estetice, před svůj poklopec.

Pod pódiem mezitím kulminovaly orgie. Lála, ač jinak téměř výlučně netančil, křepčil nyní vesele s ostatními. Všichni do sebe zběsile naráželi, odstrkovali se a odkopávali navzájem. Každou chvíli někdo letěl na zem, ale ze všech stran se ihned vynořilo několik anonymních párů rukou, a než se nešťastník stačil vzpamatovat, chtě nechtě stál zase na nohou. Na zemi se válely drobné, cigarety zlámané či v celku a batohy, čemuž se nevěnovala přílišná pozornost. Hudba šílela. Jakmile skončila skladba, Lála zjistil, že je fyzicky naprosto vyřízený, a kývl na Indiána, že si jde odpočinout. Oba dva se svalili na svah, chvíli lapali po dechu a pak si zapálili Lálovy cigarety. Lála si poté přihnul vodky. Již v něm začínal pracovat útržek papíru, jež mu Indián doporučil spolknout.
„To je paráádáááá!!“ zahulákal Indián. Lidé kolem se po něm ohlédli, ale jen se shovívavým úsměvem. Indián sice značně zvyšoval věkový průměr návštěvníků festivalu, ale – neštěstí – nebyl vyjímkou.
„Jo, no…“ souhlasil Lála. Po očku pátral mezi lidmi po Katce. Vlastně by byl nerad, kdyby ho teď viděla. Odkudsi se pro změnu opět vynořil Sopťa, doprovázený Karelu. Oba nesli po dvou plastových kelímcích, jejichž velikost napovídala, že je v nich kořalka.
„Zdar!“ přisedli si. „Dáte si panáka?“
„Jasně!“ ozval se Indián.
„To je Karel, tohle Sopťa, a tohle je Indián,“ seznámil je Lála.
„Zdar!“
„Zdar!“
„Čest!“
„Tak na zdraví,“ pozvedl Sopťa číši. Všichni obrátili kelímky dnem vzhůru.
„Tak dík,“ řekl Lála. „Poslouchali ste teď?“
„Ani ne. Mrtě známých jak tenkrát, furt sme někde zaseklí,“ řekl Karel.
„Bylo to celkem hustý, bratři, měli ste jít zapařit!“ vzpomínal Indián s blaženým úsměvem na tváři.
„A ty posloucháš co, jinak?“ zeptal se Karel Indiána. Ten se rozpovídal, aniž by bral ohled na téma položené otázky.
„Poslouchej, Lálo, má ten tvůj kámoš ještě něco?“ zeptal se Sopťa Lály polohlasem.
„Co jako myslíš?“
„No, však víš, vole, co si budem povídat...“
„Ty jo, ty máš taky oči všude… Já nevím, mě je blbý se ptát. Se ho zeptej sám.“
„A myslíš, že ještě má?“
„Nevím, asi ale jo…“
Sopťa se odvrátil od Lály a za chvíli se mimoděk přidal do Indiánova monologu, který vedl s Karlem. Indián nebyl v náladě, ve které by mohl někoho odmítnout, pročež se tedy po chvíli Karel se Sopťou spokojeně odebrali ke svému táboru s příslibem, že se určitě ještě zastaví.
Chvíli bylo ticho. Lála pozoroval hemžící se lidi pod svahem. Papírek začínal pracovat více a více.
„Ty, Indiáne, jak to vlastně všechno původně začalo?“
Indián se doširoka rozesmál očima a vzal Lálovi z rukou láhev vodky.
„Když první Indián udělal tohle!“
A zhluboka se napil ohnivé vody.

„S kým to tam je tvůj - … přítel?“ zeptal se Peťa Katky, zatímco stáli ve frontě na pivo.
„Kde? Jo, ježiš, to je zas von…“ opovržlivě procedila mezi zuby Katka, když spatřila v dálce Lálu, svíjejícího se smíchy, zatímco kolem něj poskakoval v jakémsi podivném tanci vlasatec v kožené vestě pošité korálky. „To je jeden magor od nás. Nechápu, proč se zrovna s ním musí Lála bavit. Prostě blázen. Třeba za tebou přijde a bez ptaní se ti napije z piva. Nebo mu teda nabídneš cigaretu, on ti vezme dvě a ještě se směje. Je pořád zhoubovanej, nebo na tripu.“
„Hmm,“ pokýval hlavou Peťa. „Takové typy znám. Ti už většinou ty houby ani nepotřebujou, aby se dostali mimo realitu. Já používám jiný prostředky,“ usmál se.
„Taky nechápu, proč to lidi dělaj. Vsadím se, že si s ním Lála neodpustí něco dát. Poslední dobou mu taky šibe. Furt pije. O čemkoliv se s ním začnu bavit – vždycky se strašně nasere. Myslí si, že má ve všem pravdu. Všechno vidí černě, a když se mu snažím vysvětlit, že to tak hrozný není, že to přehání, může se z toho zbláznit. Beztak to má z toho všeho pochlastávání s lidma jako ten, co s náma jel ve vlaku, nebo tady ten magor.“
„Já si taky občas zajdu zakalit, ale nenechávám se tím ovládat. Nechci mít jakýkoliv pocit nesvobody. To prostě nesnesu. Je tolik jiných věcí…“
„Přesně tak,“ nenechala ho domluvit Katka, kterou již sedmička vína, vypitá s ním, příjemně hřála. „A on ani nikoho jinýho nezná. A přitom ani nechce, abych ho s někým novým seznámila. Nesnáší moje kámoše. Má nějaký komplexy, nebo co.“
„Mezi takovýma lidma musí člověku musí a priori šibat,“ rozhlížel se Peťa okolo. Neušlo mu, že se Katka poněkud naklání, a ochotně ji dělal oporu. Její paže příjemně hřála a necudné představy dnes již definitivně beze zbytku zaměstnaly jeho mysl.
„Tady je fakt strašnej kravál. Doufám, že dneska ještě bude hrát něco lep…“ rozmítala Katka, když v tom je předběhli dva polsky mluvící skinheadi. Česky už pak nepadlo ani slovo.

Den se pomalu ubíral ke svému konci. Snesla se tma, po zemi se na různých místech povalovali lidé a prázdné kelímky od piva. Zábava ale nepřestávala. Lála se stále motal okolo, neschopný najít důvod někde zakotvit. Sem tam se opět přidružil k Indiánovi, sem tam se šel zamlčet ke kamarádům ze svého města. Také stihl odmítnou Katčinu nabídku usednout v čajovém stanu a dát si vodní dýmku v kroužku pohodových lidí. Pak se mu na dlouhou dobu ztratila, nikdo ji ani nezahlédl. Po půlnoci už začínal být ze všeho trochu přepadlý, a tak se rozhodl usednout pod strom. Zničehonic mu do tváře posvítila baterka.
„Náramek!“
Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se po něm chce. Natáhl ruku s jakousi páskou potvrzující koupi vstupenky. Světlo mu ještě chvíli svítilo do tváře, pak se odvrátilo jiným směrem. Bundy s nápisem security byly doplněny párem vyholených hlav a bomberů. V jeho stavu nebylo divu, že mu to přišlo trochu nepřirozené. Rychle to proto pustil z hlavy a pokusil se znovu oddat hudbě, ale teď už mu to nějak nešlo. Katka bude určitě naštvaná, že jsem si jí cel den nevšímal, a k tomu jsem ji někde ztratil, říkal si. Dokonce si přál, aby ji teď někde zahlédl, povyprávět ji, co všechno slyšel a zažil, zeptal se jí na totéž… Přihnul si vodky.
V tom se před ním cosi stalo. Ihned se utvořivší kroužek čumilů nasvědčoval, že se někomu děje něco nehezkého. Lála, z čistě vědeckého zájmu, vstal a nahlédl za hradbu těl. Titíž vyholení securiťáci, kteří ho před chvílí kontrolovali, se pokoušeli nasadit Indiánovi jakýsi začátečnický džudistický chvat. To se jim nicméně, jsouce dva, po chvíli podařilo.
„Kurvy!! Dyť mám náramek!!“ mával zápěstím Indián, nicméně jeho dřevěné korálky se roztrhly a rozprskly se na zem. „Bratři, zachraňte mě! Oslavíme spolu zimní slunovrat!!“ rozléhalo se Indiánovo hulákání do ticha okolostojících. Lála rozpoznal mezi přítomnými i Sopťu s Karlem.
„Kurva, tak ho nechte, málo lidí vám zaplatilo?“ odvážil se zaprotestovat Lála. Muži zákona si jej ale vůbec nevšímali, rozrazili s Indiánem kruh a vedli ho kamsi pryč.
„No to mě vomejvej,“ zaslechl Lála Karla.
„Měl si koupit vstupenku,“ poznamenal kdosi jiný.
Lálu nenapadlo nic lepšího, než si jít zpátky sednout. Peníze už téměř neměl, sotva na cestu zpátky, a to byl teprve první den. Zapálil si cigaretu. Náladu měl v mžiku pod psa. Po chvíli se sebral, sesbíral ty korálky, které se mu v bídném světle lamp podařilo nahmatat, sedl si a pokoušel se je navléct zpět na šňůrku. Když po chvíli zvedl hlavu, zahlédl ke svému překvapení Peťu, o němž předpokládal, že již dávno spí. Kamsi se ploužil s kelímkem piva a spokojeným úsměvem v tváři. Lálovi neušlo, že má od čehosi zelená kolena. Zavolal na něj.
„Zdar, tak jsem si všiml, že ti vyhodili kámoše?“
„Jo, no... Bacha prosímtě, nevidím na pódium. Neviděls Katku?“
„Nee. Promiň.“
„Coo?“
„NE.“
Peťa se nerozhodně otáčel na místě. Lála musel stejně povstat, před nimi se zastavil hlouček lidí. Peťa se také zadíval na pódium. Po chvíli sebou ale z jakéhosi důvodu škubl a vylil si pivo na svetr.
„Sakra!“
Lála se po něm otočil. Ukázalo se, že mu svou těžkou botou přišlápl pyžamovitou hmotu, z níž měl Peťa ušité své zvonovité kalhoty.
„Promiň.“
„To je dobrý. Hele, já už musím jít. Mám tu domluvený odvoz. Měj se!“
Lála neodpověděl. Chvíli se ještě pokoušel sledovat kapelu, ale bylo mu jasné, že pro něj den už skončil. Vydal se nazdařbůh mezi lidi s nejasným plánem najít Katku.
Nohy se mu pletly a stálo ho dost úsilí vyhnout se lidem povalujícím se na zemi, peroucím se či tančícím. Po chvíli se dostal na okraj veškerého dění, kde již taková koncentrace lidí nebyla. Lála se zamyšleně a již poněkud utahaně loudal dál, kopajíc do všude se povalujících kelímků od piva. Náhle jeden z nich odskočil od jeho boty s podivným zaduněním. Lála do něj kopl zvědavě ještě jednou. Ukázalo se, že nejde o kelímek od piva, ale o jakousi knihu. Když ji zdvihl, zjistil, že knihu o estetice. Zašel k nejbližší lampě a otevřel ji na náhodné stránce.
„Zdá se, že poslední útulek umění je někde na horním Kongu, ne-li na horských pláních Tibetu.“ Lála se usmál a přeskočil pohledem pár řádků. „Sexuální svoboda, které umělec potřebuje, je svoboda v lásce, ne ona hrubá svoboda, že si může uleviti tělesně s nějakou neznámou ženou.“
Lála sklapl knihu. Necítil se o nic moudřejší. Zasunul si ji do somradla a pokračoval dál. Cítil se znuzen, otráven, vysílen. S lidmi okolo již toho měl opět pramálo společného. Příliš ho dokonce nepotěšilo ani to, že před stánky značně opadly řady na pivo. Jeden z nich přesto navštívil, jedno si koupil a o kousek dál se definitivně bezradně zastavil. Zapálil si další cigaretu.
Po chvíli nerozhodného postávání a pokukování okolo si všiml, že jeden z hroznů lidí, jimž byly ověšeny okolostojící lavičky, sedí poněkud stranou dění a pravidelně sebou poškubává. Plakal. Po chvíli pozorování tohoto smutného úkazu si Lála uvědomil, že je to Katka.
Lekla se ho, když si k ní ztěžka přisedl, a rozpačitě začala stírat slzy.
„Kde jsi? Celý večer tě tady hledám… Stalo se ti něco?“
Katka opět vytrysklo několik slz.
„Taky jsem tě hledala. Nemohla jsem tě najít. Strašně moc lidí.“
„Hmm…“
Lála jí nabídl cigaretu. Když si Katka zapalovala, už byla trochu klidnější.
„Udělal ti někdo něco?“
„Ne.“
Opřela se o jeho rameno. Lála nevěděl, jestli ještě pláče, protože už jí neviděl do tváře.
„Já jsem tak blbá,“ řekla potichu pro sebe. Lála raději nereagoval.
Oba chvíli seděli beze slova, pohledy unaveně upřené před sebe. Světlušky jejich cigaret létaly nahoru a dolů, každá po své vlastní trase.
„Jsem se ti zrovna chystala zavolat. Jeden Peťův kámoš tu má kámoše a ten by nás mohl vzít do auta. Jakože bysme nemuseli tím busem.“
Lála byl ve své zmoženosti omámen Katčinou nevysvětlitelnou náklonností, tím, že se o něj tak bezdůvodně a s důvěrou opírá, a ani ho nepodezřívá z nějaké intoxikace.
„Jo, klidně. Stejně už mám toho dost.“
Katka zahodila nedopalek a vytáhla telefon.
„Tak to abychom už ale šli. Stojí venku, kousek od té budky, co se prodávaly vstupenky.“
„Hmm…“
Zvedli se tedy a posbírali své věci. Lála místo opouštěl s lehkým srdcem. Prokličkovali mořem lidí a jejich odpadků, držíc se ve tmě za ruce. Prošli branou areálů a ocitli se na louce před ním, kde parkovaly auta a několik neznámých otužilců zde dokonce ještě mělo postavené stany. Kousek od nich plápolal oheň a zazníval zpěv.
„Jsem strážcem svého totemu…“ rozpoznal Lála slova známé písně. Zpíval ji jen jeden hlas. Doprovázelo jej mlácení klackem o klacek, což zřejmě nahrazovalo buben. Katka přidala do kroku.
„Tam to,“ ukázala k autu a dvojici lidí, stojící před ním.
„Jsem poslední muž svého kmene – neříkej, že ne…“
Lála u ohně zahlédl Indiána. Otevřel ústa, ale když v své dlani ucítil Katčinu, zase je zavřel.
„Mám pro tebe dárek,“ vzpomněl si a zalovil v kapse po korálcích. „dokonce dva!“
„Hoď je do auta, já si je pak vezmu, jo?“
„Hmm…“






KOCOVINY
NĚDĚLE
Ťuk…
Lála rozmrzele otevřel oči. Pokoj se mu zhoupl před očima.
Ťuk…
Uvědomil si, že je v bytě u sebe, dokonce v posteli, tělem přimáčknutý k malému stolku, na nějž si včera večer postavil kradený půllitr plný tekutiny pro případ žíznivého probuzení uprostřed noci.
Ťuk…
Další vlnka narazila na stěny sklenice. Bouře ve sklenici vody vyvolaná tlukotem srdce. Lála se jal pozorovat frekvenci kruhů rozbíhajících se po hladině, jak by učinil každý správný hypochondr.
Ťuk…
dopadl na okno jeho sádrokartonové bytovky kamínek. Odrhnul závěsy a vyhlédl ven. Zahlédl tam Karla s Verčou. Otevřel okno.
„Zdár,vole! Deš na cigáro?“
„Čest... Jo, no...“
Doufal, že nedal najevo, jak rád dnes někoho vidí. Spěšně na sebe hodil jakési nejblíže postele pohozené oblečení a když zahlédl na zemi u stěny pokoje postavenou láhev slivovice, ve které stále ještě zbývalo nijak málo, hodil do sebe panáka a pokusil se ho zapít co největším množstvím vody. Obul se a vyšel společnou chodbou ven, před svou bytovku.
„Zduř,“ pozdravil Verču, jež se jako obvykle jakýmsi neurčitým způsobem usmála. Neřekla nic. Jako obvykle.
„Tak co?“ zeptal se Karel. Teprve teď si zapálil cigaretu.
„Co by? Nuda při pondělku…“ zapaloval si Lála a rozloučil se snídaní.
„Je neděle, vole… Byls včera někde?“
Bum,
rozezněla Lálovu hlavu zničehonic kocovina. Potáhnul si.
„Jo. Nuda.“
Cítil, jak narůstá. Tahle bude silná, říkal si, a k tomu ještě kombinovaná s dojezdem. Bylo mu jasné, že pro dnešní den by bylo nejlepší vymazat se nějakým způsobem z povrchu zemského.
„Hm... my sme včera taky nikam nešli. Sme si půčili ňáký filmy v půjčovně, pohoda. Vyděls k, l, m, ef?“
„Ne.“
„Celkem dobrý, že?“ zeptal se Karel Verči. Ta se usmála a přikývla. Nekouřila, alespoň ne po ránu.
„Máte dneska něco v plánu?“
„Ani nevíme, co?“ otočil se na svou dívku. „Ještě tam máme něco nedokoukaného.“
„Jo. Myslím, že to e,f.,“ řekla Verča.
Lála si potáhnul a znuděně se rozhlédl okolo.
„Neskočíte na jedničku?“ zkusil přesto.
Karel se ohlédl na Verču, jenže ta odvrátila pohled, a tak se Karel taky znuděně rozhlédl okolo.
„Si ne, vole. Musíme ještě k Verčiným rodičům na oběd, víš jak,“ pravil směrem k západu. „Co bude vůbec dobrého?“
„Ani nevím,“ podívala se Verča k východu. „Nejspíš čína, s hranolkama.“
„Hm, pohodová vychytávka!“ pohlédl Karel na Verču, jež tentokrát jeho pohled opětovala.
„Hm, to jo…“ řekl Lála, pro nějž bylo nepředstavitelné do sebe něco už podle názvu tak objemného nasoukat.
Pak nastalo ticho. Chvíli všichni přešlapovali, nicméně psí výkaly na trávnících okolo chodníků jim neposkytovaly příliš mnoho prostoru.
„Něco na prda nemáš?“ zeptal se Karel.
Lála se zamyslel.
„Já ani moc chuť nemám…“ řekl, nicméně Karel zřejmě očekával odpověď jiného typu. „Možná mi tam ze včerejška ještě něco zbylo. Nevim.“ Karel si spokojeně potáhl.
Vtom se za rohem ulice, tvořené spojenou řadou bytovek, objevili dva příslušníci policejního sboru, muž a žena. Chvíli pozorovali okna v přízemí, pak se bezradně pokoušeli něco přečíst z naprosto zničených zvonků u vchodů do jednotlivých bytovek.
„Brý den, stalo se něco?“ přichomýtl se Karel k policistům, tedy spíše k policistce, zatímco Lála nacpával dýmku.
„K Nečekalovi se snažíme dozvonit, prý dva dny neotvírá a vůbec nijak nereaguje,“ řekla policistka a usmála se na Karla. Slunce jí svítilo skrze vlasy, nedbale skryté pod čepicí. Policista si ho vůbec nevšímal.
„Tak to je klasika…“
„Vy ho znáte?“
„Tak trochu, od vidění… On tak nějak trochu pije, rozumíme?!“ mrkl na ní Karel. Pokusila se skrýt pousmání.
„Dyť má otevřenej balkón,“ řekl a ukázal na škvíru v balkónových dveřích. Policista se ohlédl, rychle zašel na dotyčné místo a do dveří strčil. Byly zavřené na řetízek.
Karel zamířil zpět za Veronikou a Lálou.
„Tak to mě vomej jak tenkrát, Nečekal se už fakt konečně ukalil k smrti, asi…“
„Hovno,“ vydechl Lála. „A sakra. Aspoň to má za sebou.“ Podal Karlovi dýmku a ten zmizel za rohem vchodových dveří. Lála, aniž by věděl, proč to vlastně dělá, se k němu přidal a jednoho šluka si dal.
Už když vyfukoval kouř, bylo mu jasné, že udělal chybu. Vyšel zpoza vchodu a rychle si zapálil další cigaretu. Karel, když to zahlédl, také. Doširoka se zazubil.
„To bude fakt nářez,“ řekl natěšeně. Veronika si je oba otráveně prohlížela. Policisté stále znuděně přešlapovali kolem. Bylo jasné, že by to už chtěli mít z krku. „Počkáme jenom na havrany. Měli by normálně vykopnout ty balkónové dveře, a byl by klid.“
„Hm…“ řekla Lála, stále více a více zkouřen. Vůbec teď nevěděl, o čem by teď s nimi mohl mluvit. V takových chvílích, kdy člověk absolutně nemá chuť s kýmkoliv se o čemkoliv bavit, mu skoro připadalo, že přestává přemýšlet v jazyce. Kořalka nalačno, následovaná dýmkou, už pro něj začínala být při jeho věku příliš velkým soustem.
Samozřejmě věděl, že se nevyhne vzpomínce na svou návštěvu u pana Nečekala, která se odehrála přibližně před měsícem, a asi ve dvě ráno. Tehdy se Lála, značně nachmelen, vracel domů z restaurace. Jeho a Nečekalův byt spolu sousedily, jejich ložnice rozdělovala jen sádrokartonová stěna. Musel projít pod Nečekalovým balkonem. Ten byl pootevřený a nějaký tenký hlásek odtud volal v pomalých intervalech: „Pomoc! Pomoc!“
Lála tehdy zavolal, co se děje, ale ozvalo se zase jen to samé. Vešel tedy do vchodu a vyzkoušel, jestli jsou dveře do bytu zavřené. Nebyly. V ložnici ležel na posteli člověk v podvlékačkách z dob první republiky, ztěžka sípal a z úst mu po vousech tekly sliny. Podvlékačky a vše v jeho bezprostředním okolí bylo pomočené, pokálené a pozvracené, což bylo vše místy zpestřeno vajglem či dírou vajglem propálenou. Po podlaze se válely prázdné láhve od Fernetu, na nočním stolku tohoto jinak konzervativně zařízeného bytu stál talíř s oschlým trsem hroznů. Bylo jasné, že muž tady leží již nějaký ten den, a definitivně mu dochází síly. Zápach tomu také naznačoval. Lála o něm nic moc nevěděl, a ani se toho moc nedozvěděl, protože jeho soused nebyl v příliš komunikativním stavu. Poté, co s ním s ním chvíli třásl, si odkýval sanitku, a tak ji Lála z jeho telefonu zavolal, a když potom dotyčný začal v křečích zvracet, podržel mu pod ústy talíř s oněmi oschlými hrozny vína. Moc toho ze sebe nedostal, ale i tak se tato scéna nejvíce zapsala do Lálovy paměti. Některé koloběhy jsou opravdu absurdní. A, jak se nyní jako vždy ukázalo, konečné. Překvapen nebyl nikdo. Lála byl přesvědčen, že Nečekal až do posledního okamžiku také ne.
Raději zaplašil myšlenky na podobná témata.
„Jdu si udělat čaj. Nechcete něco donést na pití, nebo tak?“
„Jo, já bych si dal kafe,“ řekl Karel. „Dáš si se mnou kafe, Veru?“
Veronika vypadala, že vůbec neví, jaký postoj k vzniknuvší situaci zaujmout, a tak prostě kývla. Lála se vydal nahoru, dal vařit vodu za zašel si do pokoje, v němž spal. Zavdal si. Zkusil si kousnout suchého rohlíku. Zalil kávu a čaj a donesl je ven.
„Dík…“
„Hm…“
„Něco nového?“
„Ne. Benga už jsou taky znudění jak tenkrát!“
Zdálo se, že to byla pravda. Policista seděl na pařezu čerstvě pokáceného stromu před Nečekalovým vchodem. Slunce teď svítilo přímo na ně, smrk, který zde vrhal příjemný stín, byl už zkrátka pryč. Sundal si čepici.
Lála pozoroval, jak se paprsky, teď už asi zbytečně, derou do oken Nečekalova bytu skrze zažloutlé záclony.
„To víte,“ otočil se k Veronice a Karlovi a usrkl horkého čaje, „že na Zemi každý den dopadne tolik sluneční energie – teda prej -, že všechno rostlinstvo a organismy spotřebují asi půl tisícinu toho všeho. A i to je sedmkrát víc energie, než bychom potřebovali pro chod celé civilizace“
„Hm, to je jasný,…“ řekl Karel, usrkl si kávy a nervózně se rozhlížel. Policistka si zapálila cigaretu, také si sundala čepici a začala si protřásat vlasy v letos možná posledních, opravdu příjemných teplých paprscích slunce. Tak si také všichni tři zapálili znova, ke kávě a čaji.
Z Nečekalovy bytovky vyšel jeden ze sousedů, kterého Lála znal jen od pohledu. Byl oblečen v papučích, teplákách a flanelové košili, v ruce třímal plastový odpadkový koš. Slunce mu zasvítilo do obličeje, a tak chvíli mžoural, než zahlédl oba pochůzkáře.
„No dobrý den, to vy dete určitě kvůli tomu Nečekalovi, co?“
„No… Už se jenom čeká, aby se mohl otevřít byt,“ řekl policista.
„Já se jako nedivím… To von se nadělal všelijakejch věcí, ale ty zvuky předevčírem byly fakt hrozný, to mi šel mráz po zádech,“ otevřel popelnici a vysypal do ní obsah koše. Zavřel jí, otočil se a odešel zpět dovnitř.
„To je jasný, to je jasný,“ říkal si cestou.
S Lálou opět zacloumala kocovina. Když se podíval na Karla, jak se baví s Veronikou, také mu připadal dost zelený, i když onen šluk v něm zjevně zapracoval. Stejně jako v Lálovi. Zase se napil čaje. Potáhl si z cigarety.
„To nemá cenu čekat,“ řekl Lála. „Bůhví, kdy sem dorazí.“
„Ale vůbec, to bude hnedka, počkejme ještě chvíli,“ plašil pomyslné chmury Karel. „Však odkud jezdí, z nemocnice? To je kousek, ne?“
„Já bych šla možná radši na ten film, je tam to e,f…“ řekla Veronika.
„Tak chvíli tomu ještě dáme, Veri, ne?“
Veronika zvrátila oči, ale neřekla nic. Karel se od ní se skrývaným úsměvem odvrátil.
Postupně všichni dokouřili a pořád se nic nedělo. Policista začal policistce vyprávět nějaké vtipy, kterým se ona moc nesmála, ale on se přesto pořád snažil. Ptáčci stále cvrlikali a psi v okolí poštěkávali z oken a balkonů. Posily stále nikde. Káva i čaj byly pryč. Lála odnesl hrníčky a opět to vzal přes svůj pokoj. Vrátil se a zapálil si další cigaretu. Teď už byl nervózní i Karel.
Zpoza rohu najednou kdosi vykročil. Minul Nečekalovo okno i policejní hlídku bez jakéhokoliv povšimnutí a dorazil k Karlovi, Veronice a Lálovi. Přes rameno měl brašnu a na sobě montérky.
„Zdar, Pitras, kam valíš?“
„Do práce. Ale je mi blbě, vole, ze včerejška, jsem rád, že se mi vůbec podařilo vstát, už jsem tam měl tři hodiny být, kurva… Čest, Lálo.“
„Zdar!“
„Co je to tu za cirkus?“ zeptal se Pitras.
„Vypadá to, že Nečekal si dal svého posledního panáka…“ řekl Lála.
„Ale, takže konečně zamířil za ženuškou?“
„Vypadá to tak. Jestli existuje nebe pro alkáče, určitě se tam potkají.“
„To doufám, že existuje,“ povzdechl si Pitras.
„A hele, když už máš tři hodiny zpoždění, nechceš se na to vysrat úplně a jít někam na jedničku?“
„Ty vole, snad bych aj šel, ale tenhle týden jdu do práce pozdě už potřetí… To by mistr nerozdejchal. Sorry.“
„Co děláš,“ odfrknul Sopťa.
„Tě pozvu. To platí i pro vás. Mám strašnou kocku, musím ji nějak nakrmit…“ řekl Lála, ale odpovědí mu bylo nesouhlasné mlčení. Nervózně kopl do prázdné krabice od vína, která se anonymně povalovala na chodníku. Nebyla to zrovna nejbohatší část města. Kocovina v hlavě bušila a bušila, žaludek se protáčel jako buben v pračce. Policista přestal vykládat vtipy, rukávem si otřel zpocený obličej a čelo a složil tvář do dlaní. Nastalo ticho. Občas, snad vlivem větru, zacinkal řetízek na Nečekalově balkonu, čemuž nikdo nevěnoval pozornost.
„Si musím pro něco ještě skočit domů,“ zmizel Lála do vchodu a opět zamířil do pokoje, kde na něj čekala slivovice. Tentokrát se ji ani nepokoušel zapít. Vyšel znovu ven, sedl si na chodník a znovu si zapálil. Pitras byl zrovna v půlce svojí cigarety.
„Tak my už musíme. Dem dokoukat ještě ten film, než půjdem na ten oběd,“ zalovil Karel po dlani Veroniky a chytil se jí jako záchranného kruhu. „půjdem asi na patnáctku. Nejdeš někam, třeba naším směrem?“
„Já jdu na opačnou stranu, na sedmičku. Kdybys měl cestu tam,“ přidal se Pitras. „Už se fakt těším.“
Lála na ně nechápavě zamžoural. Absolutně nevěděl, co s dnešním dnem. Nevěděl ani, jak to vyjádřit.
„Co?“ zeptal se Karel.
Lála prudce zamrkal a pleskl se přes tvář...
„Nic, nic. Si zůstanu tady, ještě se zkusím dospat a tak. Jo, tak,“ zalhal. Pitras jedním tahem dokončil svou cigaretu, mávl rukou a jeho mladá, leč ohnutá postava brzy zmizela za rohem naproti stojícího činžáku.
„No tak my dem,“ řekl Karel. „Budeš někde večer?“
Veronika se na Karla ošklivě podívala. Lála neodpověděl, kouřil a mžoural do slunce.
„Tak čau,“ řekla Veronika.
„Zdar, Lálo,“ řekl Karel. „Naschle!“ zavolal za policistkou. Nikdo z uniformovaných lidí si jej ale nevšiml.
„Zdar,“ řekl nepřítomně Lála.
Po chvíli mžourání do slunečního světla nechápavě hleděl na síť chodníků, které se rozbíhaly z jednoho směru do druhého. Kam by mohl jít? Zdálo se mu, že jediná věc, která ho nějak poutá s tím, co se rozkládá a děje okolo, byla v téhle chvíli jen ona cigareta. A ta jako naschvál zrovna dohořívala. Zahodil ji. Netoužil absolutně po ničem. Vlastně toužil po ničem.
Po chvíli se odhodlal vstát. Asi se mu nějak odkrvil mozek či co, protože se mu na okamžik zatmělo před očima a on se zapotácel, až se po něm oba příslušníci ohlédli. Když se mu opět vrátil zrak, dostal další ránu v podobě slunce odraženého od balkónových dveří Nečekalova bytu.
„Doprdele,“ sykl a s pohledem upřeným do země zamířil zpět do svého vchodu. V kuchyni si natočil plný půllitr kohoutkové vody a zamířil do pokoje. Sedl si na zem před svou věž asi deset minut hledal ve své hudební sbírce cokoliv, co by ho vytáhlo z toho nejhoršího. Pak to vzdal. Odkutálel se ke zdi, kde stála láhev slivovice. Vynořila se mu přímo před obličejem. Přesně u TÉ zdi.
Na její hladině se rozbíhaly kruhy, třebaže se pohyby v Lálově těle na ní přes nic nemohly přenést. Lálu na malou chvíli přepadla bláznivá myšlenka. Jenže malou chvílí se dala nazvat i doba, po níž se kruhy slivovicí pohybovaly. Po chvíli byla hladina opět nehybná.
Lála si pořádně lokl a zapil to vodou. To nemá vůbec smysl, řekl si, a rozhodl se rychle opít do spánku. Večer se probudí a snad to bude o něco lepší… Napil se pro jistotu ještě jednou. Vstát z podlahy na postel se nenamáhal. Vlastně už se nemohl vůbec pohnout.
Spánek ale nepřicházel a nepřicházel. Lála nechápal, jak někdo mohl považovat ticho za lék pro duši. Představa hudby byla přitom ještě horší.
Po nějaké době už to prostě nemohl vydržet. V hlavě se mu odkudsi objevila představa, že Nečekal leží na druhé straně úplně ve stejné poloze, tělo na druhé straně zrcadlové komnaty.
Vzal láhev, strčil si ji do batohu, obul se a vyrazil z domu. Policisté ještě stále seděli před Nečekalovým domem. Lála se vyhnul jejich pohledům a rázoval pryč. Nohy se mu pletly jedna přes druhou, navzdory tomu dorazil za roh domu v celku rychle a ulehčeně vydechl. Přesto nezpomalil. Zapálil si další cigaretu. Vůbec nepoznával ulice, po nichž šel nyní a po nichž chodíval denně. Neměl ponětí, kam míří. Když procházel kolem jakéhosi tramvajového ostrůvku, opřel se o sloup veřejného osvětlení a vyčerpaně kouřil. Nahoře nad ním začaly zvonit jakési zvony. Připadalo mu, že jeho hlava musí nevyhnutelně vybuchnout. Asi bude poledne, napadlo ho. Kolem něj kmitaly davy lidí. Lála stál a byl naprosto fascinován tím klidem, se kterým se všichni ubírají svými směry, jejich jistotou, že jejich mravenčí shon bude nakonec korunován tím, co považují za svůj cíl… Lála o ničem podobném bohužel nevěděl a už mu ani nezbývalo příliš mnoho míst, kde se domníval, že by se to dozvědět mohl.
V tom se objevila tramvaj, jedoucí neznámo kam. Lála zahodil cigaretu, přepotácel se přes silnici a nechal se davem vnést dovnitř. Někdo do něj strčil, takže by málem upadl na zem, kdyby se na poslední chvíli nezachytil madla. Rozhlédl se okolo. Několik lidí na něj hledělo tím typickým pohledem, jímž střízlivý člověk častuje neznámého opilce. Lála raději upřel svůj na podlahu tramvaje.
Ležela tam na podlaze. Kapka krve, uprostřed všech těch nohou, které se okolo ní tyčily. Ani malá, ani velká, sama, žádná jiná okolo, teď už asi nepatřící nikomu. Jen tak se skvící, zřejmě pocházející z moře stejně tak hlubokého a temného, jako mračna, jež se právě začínaly stahovat nad městem, dusíce poslední letošní paprsky slunce.























TMA V PYTLI
PONDĚLI

„Čum vole na to,“ podával Sopťa Lálovi telefon s nějakou videonahrávkou. Ten jej uchopil a otočil displejem k obličeji právě v okamžiku, kdy na záznamu jakýsi zakuklenec ponořil chladnou zbraň orientálního tvaru do krku dlouho neoholeného bělocha, jež měl oči převázané páskou. Ten vydal dost zoufalý výkřik. Lála hodil telefon na stůl a vyběhl z místnosti. Sopťa celou událost doplnil smíchem. Pak nevěřícně zakroutil hlavou a zapálil si startku.
„Co je?“ vykoukl zpoza pípy vrchní.
„Ale nic… Z deníčku rukojmích Al Kaidy, víš jak…“
Za chvíli se Lála vrátil a otíral si ústa. Sopťa jej už ode dveří na toalety pobaveně sledoval vítězným pohledem.
„Kocka, víš jak. Zas mám už asi čtrnáct dní slejvanou…“
„V pohodě,“ řekl Sopťa, „nechceš to dokoukat?“
„Kdyžtak někdy jindy,“ zapálil si Lála startku a unaveně vyfoukl kouř ke stropu. „Ještě pivo, šéfe!“
„Dvě?“
„Dvě!“ doplnil Sopťa.
Místnost byla jako vždycky téměř prázdná. Sníh pořád ne a ne začít padat.
„Kluci, ale to budou poslední. Za chvíli jsou čtyři, budeme zavírat!“
„Tak ještě dva rumy k tomu,“ podíval se Lála na Sopťu. Ten se na Lálu nepodíval, ale nepřítomně přikývl.
„Takže dva piva a dva rumy, jo?“ zkontroloval objednávku číšník. Ozvalo se souhlasné ticho.
„Pitomý bufety,“ zřejmě dokončil Sopťa svou úvahu. Lála tázavě zvedl hlavu a odklepl si do popelníku. „Že zavírá už ve čtyři. Ne?“
„Hm,“ řekl Lála.
Původně sem oba dorazili kolem jedné na gulášovou polévku, ale mezi pivy ji postupně poodkládali až do tohoto momentu. Kolem jim k tomu svítily červené nosy popíjejících tramvajáků. Tramvaje vyjíždějící z depa před okny řídil neznámo kdo. Stejně jako padání sněhu a všechno ostatní venku.
Číšník před ně postavil nápoje. Po chvíli počítání shrábl poměrně malou sumu a začal uklízet a kasírovat ostatní stoly.
„Čest!“ zvedl Lála rum.
„Čest!“ zvedl Sopťa rum. Hodili je do sebe a aniž by čekali na lahodný ocas, zapili je polovinou piva. Ještě jedna cigareta. Číšník demonstrativně obracel židle na stůl s co největším hlukem.
„Tak dem?“
„Kam?“ zeptal se Lála.
„Nevim. Třeba k Karlovi? By mohl mít ještě zbytek toho brka, ne?“
„Hm,“ řekl Lála a začal na sebe natahovat oblečení, co našel po ránu u postele, na níž dnes spal. Stejně jako Sopťa vypil zbylou polovinu piva už oblečený vestoje.
„Čau, šéfe!“
„Čau, kluci! Dík!“
Venku se kolem nich rozhostilo ještě větší ticho. Lála lehce zavrávoral, ale Sopťa rozhodným způsobem nabral směr. Lála se vydal za ním. Sopťa nikdy nevyvíjel jakoukoliv snahu, aby měl s někým srovnaný krok. Naštěstí se z liduprázdné ulice, v níž se nacházel jen bufet a tramvajové depo, dostali po kolejích do rušné části města, kde Lála ocenil, že se může prostě nechat táhnout davem. Obzvláště zády s nášivkou NO RELIGION. Ta vzápětí zahnula prudce doprava do jakýchsi dveří.
„Už taky nemáš love, vole, ne? Nesložíme se na vincko, ať k Karlovi nepřidem s prázdnou? Co?“
„No mám asi ještě tři pětky,“ prohrábnul si Lála kapsy. „Tak jo, asi to bude dobrej nápad.“
Sopťa zalovil v bedně plné použitých plastových lahví, stojící pod cedulí s nápisem „Natáčíme jen do přinesených lahví“, a zamířil k pultu. Celkově jim to dalo na dva a půl litru, a to tu víno nebylo vůbec špatné, Lála tu byl častým hostem.
„Pecka, ne? Ti to hodím do batohu, chceš?“ zamával Sopťa lahví Lálovi před obličejem. Ten se poslušně otočil. Sopťa chvíli zápasil s Lálou čerstvě vynalezeným uzlem a pak láhev dovnitř prostě silou skrze úzký otvor protlačil. Vyšli na ulici. Šedivý had tváří skloněných k chodníku se mezitím nezměnil ani o pixel.
„Kurva, to je dneska den!“ zavrčel Sopťa, zatímco si hledal cigaretu. „To si na středním východě stěžujou. Kreténi. Kdyby se radši cpali banánama bo co to tam mají a koupali se. Za to bych dal deset Alláhů. Kurva,“ zvedl si límce k bradě. „Ještě jim tam jezdit dělat osvětu, že moře je teplé a banán se dá vypálit,“ zavrčel a škodolibě mrkl po Lálovi. Ten mu ale vůbec nevěnoval pozornost. Zíral k patě věže kostela, který stál přímo naproti nim, jen přes tramvajové koleje. Kvůli nějakým opravám byl obestaven lešením. Sopťa zbytek věty spolkl.
„Dem, ne?“ dloubl do Lály.
„Počkej,“ vykročil Lála skrze šedivého hada do kolejiště. Zazvonila na něj tramvaj. Nechal ji projet a poté vykročil k budce, která se krčila u paty kostelní věže. Většinou v ní seděla babka a vybírala peníze za vstup na kostelní věž. Místo obvyklé cedule VYHLÍDKA tam ale stálo:

Vzhledem k tomu, že peníze ze vstupného nestačí ani na plat pro výběrčího, spoléháme se na dobrovolné příspěvky návštěvníků věže, která je volně otevřena. Kasička se nachází…

Lála nedočetl, potáhl si hluboce z cigarety, otočil se a zamával na Sopťu, který otráveně kouřil na druhé straně. Když zahlédl Lálu, jak na něj mává, zatvářil se ještě otráveněji. Lála na něj zamával znovu, ale Sopťovi přece jen chvíli trvalo, než se se znuděným výrazem prodral mezi lidmi a kolejemi za Lálou.
„Co je, vole?“
„Nevylezem si nahoru? Je to zadarmo!“ ukazoval Lála na ceduli.
„Ses zbláznil, ne?“ zaklonil Sopťa hlavu, aby pohledem změřil věž. „To je výška jako prase… To normální smrtelník nemůže vlastníma silama zvládnout!“
„Ale coby ne? Poď, dáme nahoře cigáro a pak půjdem za Luďou,“ tahal ho Lála dovnitř.
„Nejdu nikam, vole! Je zima, nahoře bude foukat a vůbec, v kostelech to smrdí, jsou tam krysy a bůhvíco ještě! Proč se ti tam zničehonic chce lozit?“
„Proč ne?“ zarazil se Lála. „Už se tady motám nějakej ten pátek a v životě jsem neviděl, jak to vypadá shora.“
„Shora, zdola, to je mi úplně u prdele. Odevšad je to ten samej ksindl,“ rozhlížel se Sopťa okolo a odplivl si.
„Shora uvidíš víc…“ sliboval Lála. Nic naplat, Sopťa se jen ušklíbl, potáhl si z cigarety a vykročil směrem od kostela pryč. Lála to ale nehodlal vzdát.
„Víš co? Já vlastně ještě něco na kouření mám!“ houkl na Sopťu sebejistě. „Můžeme zahulit nahoře!“
„Fakt? Pročs‘ to neřek dřív?“
„Víš jak, železné zásoby. Dýmka poslední záchrany.“
„Jéžiš, no tak pojďme…“ zapředstíral Sopťa povzdech a následoval Lálu za těžké, železné dveře věže.
Hned za nimi následovalo schodiště, které se spirálovitě obtáčelo kolem nosného sloupu ve svém středu. Bylo dost úzké, dva lidé se nahoru nemohli dostat vedle sebe. Lála šel jako první. Bylo tam poměrně špatně vidět, žádný umělý zdroj světla zde nebyl – tepna, tvořená hadem schodiště, byla jen sporadicky prosvětlena skrze mléčné sklo oken. Ty byly proraženy v dost řídkých intervalech, právě tak daleko od sebe, aby to následující dostatečně lákavě okořenilo tmu nahoře nad vystupujícím člověkem.
Skrze okna ven ale nebylo vidět nic.
„Kurva,“ zastavil se Sopťa a lapal po dechu, „kolik to má doprdele pater? Já už nemůžu. Beztak to bude nahoře zamčený. To přece nemůžou nechat jen tak lidem napospas. Stojí ti to fakt za to?“
„Proč by to mělo být zavřený?“ nepohrdl Lála krátkým odpočinkem. „Když to bude zavřený, tak si to nějak otevřem, ne?“
„Kolik pater ještě?“ vydechl Sopťa.
„Nevím, jestli se ve spirále hraje na patra. Co se týče kostela, jsme furt v prvním, mívají většinou dost vysoký stropy, vole.“
„Ha ha, vole,“ rozpohyboval se. „Dem, sakra, ať to máme z krku!“
Opět se vydali vzhůru. Schody a střídající se okna vypadaly stále stejně. Přesto se Lála jakýmsi způsobem cítil výšku, jež pod nimi narůstala. Jeho plíce, rozbolavělé výstupem, ovšem přestavovaly značně intenzivnější vjem. Sopťa, jak šlo usoudit podle stupňujícího se kašle, na tom nebyl jinak. Po pár minutách následovala další zastávka a pak ještě jedna
„Hybaj, hybaj, pohane!“ sípal na Sopťu Lála. „Jak to bylo na základce? Jen vzhůru, vzhůru, hrdobci, jimž hrouda nohu víže…“
„Di do prdele!“ prskal Sopťa. „Připadám si jak ty krysy, co musej běhat těma plastovejma trubkama v bludišti a dostávaj elektrošoky, dopokavad nezazvoní na ten zvoneček na konci.“
Čím výš byli, tím složitější bylo pro Lálu přesvědčit Sopťu a nakonec i sebe samého k dalšímu pokračování. Nakonec ale, navzdory zimě zaliti potem, zahlédli nad sebou prosvětlený obdélník jakýchsi dveří.
Navzdory jejich společnému očekávání se ale ještě neocitli na vrcholu věže, ale ve zvonici. Sice zde byla okna, ale výhled znemožňovaly jakési archaické dřevěné žaluzie. Něco světla jimi nicméně pronikalo. Sopťa dosedl na nějaký trám a lapal po dechu. Lála se jal pozorovat tři zvony, vznášející se nad nimi. Dokonce věnoval chvíli přečtení cedulky, popisující historii zvonů.
„Chvála Bohu za vodíkovou bombu,“ otočil se k Sopťovi, „takhle máme aspoň jistotu, že nám je zase nezrekvírujou na kanóny.“
Sopťa ztěžka vydechl.
„Občas meleš fakt pičoviny, vole…“
Lála usedl vedle něj a dal se do rozvazování uzlu, uzavírajícího batoh. Po chvíli marného snažení protáhl láhev s vínem ven násilím, stejně jako Sopťa. Odšrouboval uzávěr, něco málo vylil na podlahu zvonice a poté se řádně napil. Sopťa jeho úkon zopakoval, až na ono odlití. Pak si oba zapálili cigaretu. Nikde nebylo živé duše. Jen zespod k nim občas dolehlo zacinkání tramvaje či troubení aut.
„Tak co, zahulíme?“ zeptal se Sopťa.
„Až nahoře, ne?“ ukázal Lála na schodiště, pokračující ještě výš. „To už musí být jenom kousek, to je jasný.“
Sopťovi ztěžka poklesla hlava. „Co na tom furt doprdele máš? Není to jedno? Si kup fotku města! Kup si vyhlídkový let! Podívej se na internet na letecký fotky! Nebo si zajdi dom na předpověď počasí, tam to budeš mít aj z družice! To ti nestačí, vole? Proč bysme se zrovna my měli plahočit po našich vlastních nohách na tu debilní věž, když je taková kosa a….“
„Tak se ještě napij, když ti je zima,“ podával Lála láhev, „když jsme došli až sem, přece se nezasekneme. Aspoň budeš mít o čem vyprávět vnoučatům, vole!“ plácnul ho po zádech.
„A k tomu se mi chce strašně chcát,“ hořekoval dál Sopťa, i když poněkud klidněji.
„Tak v tom jsme taky každý sám za sebe,“ konstatoval Lála a potáhl si z cigarety. Opět obrátil svou pozornost ke zvonům. Sopťa vstal a začal nervózně popocházet po jinak poměrně rozlehlé zvonici.
„Ty vole, za chvíli bude půl páté,“ řekl najednou Lála.
„No a co?“ ozval se kdesi zezadu Sopťa.
„Neměly by ty zvony každou celou hodinu zvonit?“
„Jak to mám vědět? Do pěti tu ale rozhodně trčet nebudu, to vím na sto péro!“
„Neblázni, víš, co to bude za úlet, stát pod nima, až začnou?
Sopťa se už neozval. Lála se otočil, a když ho nikde neviděl, uchopil do ruky plastovou láhev a batoh do druhé v předtuše, že Sopťa zbaběle uprchl. Po pár krocích si ale po levé straně všiml jakýchsi temných dvířek, a když se zastavil, zaslechl důvěrně známý zvuk v proudu dopadající kapaliny.
„Ty hovado, kams to zalez?“ zavolal do dveří a vstoupil dovnitř.
Tam ke svému překvapení zjistil, že uvnitř se nenachází jen tma a močící Sopťa, ale že dveře vedou na obrovskou půdu. Byla rozhodně osvětlena lépe než schodiště, světlo – ač nepříliš jasné – sem proudilo skrze vikýře vyplněné drátosklem. Ozvalo se zapnutí zipu a zacinkání opasku.
„Dem?“ ozval se Sopťa.
„Počkej, vole,“ odvětil Lála. Půda byla skutečně rozlehlá. Lála si vzpomněl, že nějak tak si jako dítě představoval útroby Noemovy archy. I půda, stejně jako fasáda kostela, byla opravována, což byl zřejmě také důvod, proč byly dveře otevřeny. Ode dveří se táhlo lešení, stojící nad vypouklými kupolemi, které tvořily půdě podlahu a lodi kostela pravděpodobně strop. Lešení se větvilo do všech stran, aby vedlo jak středem, tak podél těsně podél krovů, a dokonce šel vidět i žebřík, vedoucí k dalším, vyšším patrům, rozkládajícím se pod samotným hřebenem střechy. Na zdivu dole ležela tlustá vrstva prachu, jehož pach bylo možno cítit odevšad. Lála pietně típl cigaretu.
„A tady budem jako dělat co, vole?“ zeptal se po chvíli opět značně popuzený Sopťa. Lála se opět zhluboka napil vína a podal dále. Doufal, že si z něj Sopťa vezme příklad, a víno jej uklidní natolik, aby tu s ním vydržel do pěti hodin.
„Ty to do sebe pěkně klopíš,“ uznale zabručel Sopťa, když se pokusil Lálu nepříliš úspěšně napodobit.
„Tak co, dem?“ řekl, když si otřel ústa.
„Tak ještě chvíli počkej…“ pokoušel se Lála dupnout si. „Projdem si to alespoň po tom prkně tam a zpátky, ne? Když už jsme tady…“
„Ty vole, já jsem v práci na lešení furt, s tím na mě nechoď!“
„Póď…“
„Hele, víš co? Já si tu sednu, dám si ještě jedno cigáro, a jestli ho dokouřím a ty se tu do té doby neobjevíš, seru na tebe a jdu k Luďovi sám. OK?“
„No dobře, no. S tebou je taky prdel,“ zabručel Lála a spěšně se vydal po lešení od Sopti pryč. Víno si vzal s sebou. Zašel až na úplně opačnou stranu půdy a pak zahnul po úzkém prkně k jednomu z vikýřů. Nešel otevřít a skrze sklo nešlo vidět pro změnu vůbec nic. Další pokus dopadl úplně stejně a třetí, poslední, jakbysmet. Lála oprávněně zastavil na chvíli odpočinku. V dálce se pohyboval žhnoucí bod Sopťovy cigarety.
Podlaha půdy, tvořená vedle sebe se městnajícími kupolemi, nebyla nijak zvlášť hluboko pod lešením, asi jeden metr. Lála do sebe opět obrátil něco vína, i když už k tomu neměl nijaký praktický důvod. Víno v kombinaci s pivem a rumem začalo dělat svoje. Přesto, když rozdýchal první šok, pokrčil rameny a přiložil láhev vína k ústům znovu. Pak ji zašrouboval a položil na jedno z prken. Zašmátral po cigaretách, jednu vytáhl a škrtl zapalovačem. Jakmile se mu před očima rozžal plamen, zamotala se mu najednou hlava. Rychle hmátl po zábradlí, bohužel ale na opačnou stranu, než bylo umístěno. To ho značně převážilo a Lála padl dolů na kámen. Dost silný náraz mu vyrazil dech.
Sopťa, nikterak zabrán do vlastních myšlenek, zaslechl ránu na opačné straně půdy. Típl cigaretu.
„Lálo?“
Nic se neozývalo. Sopťa zavolal ještě jednou, se stejným výsledkem. Pak se s nevolí zvedl a zamířil k místu, kde předpokládal nějaký zádrhel.
„Hej!“
„Uch…“ ozvalo se pod ním.
„Seš tu, vole?“
Kdesi ve změti cihel, prken a prachu pod sebou vycítil pohyb.
„Počkej, mám vyražený dech,“ zasípal Lála.
„Jinak seš v pohodě?“ zeptal se Sopťa a chopil se vína, kterého si všiml na prknech pod sebou.
„Joo…“
„Tak polez, polez! Dem!“ odkroutil Sopťa vršek a popošel, aby se dostal přímo nad něj.
„Chviličku,“ zasténal Lála. „Dej mi taky napít!“
Znovu se napil, tentokrát na leknutí, a podal Láhev zpět nahoru nad sebe. Začal se po čtyřech škrábat nahoru po vypouklé podlaze. Nijak bezpečně na něj už prostředí nepůsobilo. Když dorazil až na vrchol kupole, spatřil lano, jež vedlo kamsi nahoru, ke hřebenu. V domnění, že provaz využije při výstupu zpět na lešení, vykročil, aby ho nahmátl. Jeho noha bohužel ale došlápla nikoliv na cihly, ale na cosi tenkého, co zprudka zapraskalo. Lála zapojil zbytky svého smyslu pro rovnováhu a jen tak tak se mu podařilo přenést váhu zpět na zadní nohu.
„Fuj,“ oddechl si.
„Co blbneš, zase? Už to radši nepij, tahat se mi pak s tebou fakt nechce.“
„Jen klid,“ klekal si znovu Lála, „můžeš mě pohodit kdykoliv a kdekoliv!“
Zjistil, že šlápl na několik polystyrénových desek, které byly seřazeny na samotném vrcholu kopule a zatíženy jakousi kovovou tyčí. Skrze polystyrén procházel elektrický kabel kamsi dolů. Mezerami mezi deskami slabě problikávalo světlo. Lála jednu z nich zvedl a podíval se dolů. Docela se lekl výšky, jež se pod ním rozkládala. Na konci onoho kabelu, o dobrých dvacet metrů níž, visela lampa. Pod ní stál kněz, u oltáře. Vzápětí zaslechl ševelení mnoha hlasů, jemuž příliš nerozuměl. Oddělal i zbytek prken. Průměr kulatého otvoru pod ním byl přibližně stejný jako průměr popelnice. Už když desky oddělával, ucítil sílu průvanu, jež se vydral zdola, byl silný natolik, že cuchal vlasy. Mumlání se stalo hlasitějším, ale přesto stále nesrozumitelným. Teď už jeho výhled pokrýval většinu lodi kostela, jen za kněze se nahnout neodvážil, a k opačné straně kostela také nedohlédl jen těsně.
Mumlání pocházelo od lidí, mrznoucích v dřevěných lavicích. Lála viděl bohužel jen jejich temena. Všichni, včetně kněze, hleděli do země.
„Ty vole, to je dobrej nášup,“ ozval se zezadu Sopťův uznalý hlas. Lála se otočil a zjistil, že Sopťa mu shora z lešení vidí přes rameno na lavice s modlícími se. Nato seskočil dolů za Lálou. To uvolnilo menší hrstku prachu, jež se krásně prosvícena reflektory(svícemi?) kostela pomalu snášela dolů, přímo za krk a na hlavu knězi. Sopťa dosedl vedle Lály. Kněz se nervózně ošil, ale snažil se dělat, jakoby nic.
„Co se diví, kretén?“ zahučel Sopťa. „Kostel se mu rozpadá, a on se diví. Kdyby radši opravoval!“
„Ticho, vole. Sleduj ty lidi!“
„Kreténi!“ zavrčel pohrdlivě, ale zůstal na místě. „Ale tam to je celkem pěkná buchta, vidíš ji?“ ukazoval do prostoru pod nimi. Lála zaostřil. Nenápadná, ale pohledná dívka, o které by v životě neřekl, že může chodit do kostela. Přirozeně se modlila s ostatními, i když s poněkud znatelnějším zápalem.
„Jo, no…“
Dívka si při převracení stránky v jakési černé knize přehodila prudkým pohybem hlavy vlasy na druhou stranu. Byla opravdu hezká, a za daných podmínek působila na oba z nich značně exoticky. Už jenom kvůli tomu, že až na pár výjimek, kněze počítaje, byla v kostele snad jediná, kdo se ještě nepyšnil šedinami.
„Jdu do ní!“ zavrčel Sopťa. „Zatoulané ovečky bývají snadná kořist, obzvláště když vím víc, než si ony myslí, že vím!“
„Jen aby to, drahý vlku, nebyla Polka,“ řekl Lála, nezvedajíc hlavu, „a nenablila ti doma do vany kamení!“
„Cože, vole?“ vydechl Sopťa kouř, típl o zábradlí lešení cigaretu a odhodil ji kamsi do útrob půdy.
„Ále, nic.“
Oba dva si zapálili cigarety a hleděli do otvoru. Proud vzduchu jim studeně vál přímo do obličeje. Lidé dole se dokončili motlitby a kněz se ujal slova. Lidé jen sklapli knihy a stále hleděli na podlahu. Lála se Sopťou se vůbec nemuseli obávat, že je někdo uvidí a začne třeba hystericky křičet, nebo se svalí na podlahu v náboženské extázi. Znovu se pustili do vína. Kněz mluvil dlouho.
„Kdy už to bude kurva končit? S takovou to Karel všechno zhulí sám!“
„Co já vím? Kde je ta flaška? Bacha, teď se něco děje, vypadá to, že konečně sklapl. Všichni vytahujou nějaký knížky.“
Sopťa se vyškábal zpět na lešení a oprašoval si kolena. Dosedl na prkna.
„Tady máš,“ podával Lálovi víno, ve které toho už příliš nezbývalo. „Jsem fakt zvědavej, jak slezeš dolů, vole. Samotnýmu se mi točí hlava jak cyp.“
„Coo?“ otočil se Lála za Sopťovým hlasem, a když si přidřepl, aby mohl převzít láhev, trochu se zamotal a na poslední chvíli se chytil jakéhosi prkna. Takto zabezpečen si řádně zavdal. Nějak mu začínalo být všechno jedno.
„Neblbni, vole,“ sledoval Sopťa odlesky povážlivě klesající hladiny v nohama vzhůru obrácené lahvi. „Pak si dáš toho šluka a budeš na márách!“
„Přece v tom chudáky kněze nenecháme samotné!“ vydechl Lála. „Jestli nechceš podobojí, jdi si dolů stoupnout do fronty na hostii, vole!“
„A to je zas co?“
Lála ukázal do díry na řadící se temena.
„Ty vole, voni mu to úplně zobou z ruky!“ vyvalil oči Sopťa. Zrovna v tu chvíli přišla na řadu jejich zběhlá ovečka. Oplatku přímo vyškubla z ruky a pomalu utekla zpátky do jedné z lavic, kde zalomila ruce. Vypadalo to, jakoby začala plakat, ale na tu dálku to nešlo říct s určitostí.
„Ďábla v těle mít bude,“ potěšen konstatoval Sopťa, a opřel se zpět o lešení. Oba si znovu zapálili cigaretu. Lála se opět napil a zíral dál do otvoru. Každý tedy dostal po kousku hostie a mířil zpět na své místo v lavici. Jen ona dívka zůstala sedět na jiném místě, než na kterém zahájila bohoslužbu. Lálovi ji jako jediné začalo být líto, a tím víc ho štvala oddanost pohledu, jímž častovala kněze. Nebo na kříž za ním? Lála neměl ponětí, jestli za oltářem stojí kříž, a ze svého úhlu pohledu to nemohl nijak zjistit. Každopádně by už jí spíš přál Sopťu. Vlkovi příliš nezáleží na tom, kde zrovna je, stačí mu instinkt, ten mu ukazuje cestu. Nebo se v kostele ocitla právě na útěku před vlkem? Jediné, co bylo jasné, bylo to, že kdyby dolů seběhl on, nedokázal by jí ukázat ani cestu na nádraží. Mezi lidmi jako ona a on přísloví „víc hlav víc ví“ rozhodně neplatilo.
Dole stále panovalo ticho. Potom kněz cosi řekl a všichni znovu otevřeli své černé knihy a začali v nich listovat, neznámá dívka s nápadnou horlivostí. Lála si potáhl z cigarety, začínal se nudit.
„Už by ale fakt mohli končit, ne?“ zabrblal Sopťa, jakoby četl Lálovy myšlenky. „Až jim otevřou dveře, houkni na mě, jo? Seběhnu dolů ještě před tebou. Když tak…“
„Nahoru se teda nechceš podívat?“ přerušil ho Lála.
„Seru na to, vole. Když to klapne, nenajdeš mě venku, když to neklapne, počkám tě dole. Zvládneš sejít dolů?“
„Jasně, žádný strachy…“ Lála se opět pořádně napil a když podával láhev Sopťovi nahoru na lešení Sopťovi, neubránil se jakémusi pocitu sympatie a sounáležitosti jeho živelností. Najednou mu přestalo být jedno, že tam s ním je zrovna on. Dokonce mu připadalo milá jistota, že Sopťa ten pocit zcela určitě nesdílí. Neklamná známka opilosti. Jak si takové rozpoložení udržet?
Lála se znovu nahnul nad otvor. Temena jej opět ničím nepřekvapila. Stále ticho a obracení nesčetněkrát obrácených a přečtených stránek. Vysunul se ještě víc dopředu a uviděl, jak si kněz s nějakým nově příchozím v černém navzájem dávají napít vína.
„Dej to sem, vole!“ natáhl ruku dozadu.
„Hovado,“ uslyšel za sebou Sopťův hlas a vzápětí ucítil v dlani plast. Odšrouboval uzávěr a pak, aniž by přemýšlel, strčil do otvoru celou délku své paže a zamával. Pak se napil. Když se opět podíval dolů, jestli si jeho přípitku někdo nevšiml, jeho pohled klouzal po řadách temen, až se zastavil na dívce v první řadě. Po zádech mu přejel mráz, když si uvědomil, že se dívá přímo jeho směrem.
Pak najednou vzduch rozřízl nelidský výkřik plný bolesti a děsu. Lála spolkl kouř z cigarety a jak odskakoval od otvoru, jako by to byl košík, v němž fakíři nosí kobry, spadl po straně vypouklé kupole na hromadu cihel dole ve tmě. Cigareta se mu zamáčkla kamsi do bundy.
„Kurva,“ lapal po dechu, hledaje Sopťu ve spleti prken nad sebou, „co to sakra bylo?“
Sopťa přestal dusit smích a rozesmál se na celé kolo. Natáhl ruku, v níž držel svůj telefon se svítící obrazovkou. Tatáž scéna, jako před hodinou v bufetu.
„Kreténe,“ vyprskl opravdu rozezleně Lála.
„Ježíš, vole, prdel, ne?“ smál se Sopťa, a smál se ještě víc, když slyšel, jak Lála kdesi dole pod ním dáví a dáví červené víno, které šplíchá na cihly a prosakuje kdovíkam. Rukojmí v telefonu zoufale chroptěl. Sopťa odcvrnknul nedopalek kamsi do tmy. Po chvíli se jeho smích a zvuky dávení utišily. Lála si několikrát odplivl a šplhal zpátky nahoru.
„Doufám, že jsem si něco nezablil. Škoda vína, kurva,“ láteřil. „Tak za tohle mám u tebe panáka, vole!“
„No tak jo, no…“ začal se Sopťa zase uchechtávat.
„A aby ti ta ovečka neutekla pryč. Mám takový pocit, že mě viděla, když jsem jim dolů mával.“
„Kecáš!“ vybafl Sopťa. „Podívej se, jestli tam ještě je, prosímtě!“
„Podívej se sám!“
„Nebuď vůl, vole, nechci se zasrat od toho prachu tady…“
„Jéžiš,“ vysunul se Lála opatrně nad otvor. Rychle, indiánsky nahlédl dolů, a když ji zahlédl, zase se stáhl zpátky.
„Je furt tam.“
„Už radši půjdu dolů, vole,“ řekl Sopťa, „beztak je už skoro tma, nerad bych dopad jak tenkrát v tom debilním lese u hranic.“
„Vždyť to byla celkem sranda, ne?“ zalovil Lála v paměti. „Dobrý, tak venku. Za chvíli dojdu.“
„Dej mi ještě napít,“ natáhl Sopťa ruku. Lála zatápal po láhvi a ulehčen vydechl, když ji našel zakutálenou u jednoho z prken. Podržel ji proti jednomu z mléčně bílých oken ve střeše. Zase taková tma ještě zdaleka nebyla. Zbývalo ještě asi půl litru.
„Ď,“ řekl Sopťa. „Tak buď před kostelem, nebo ti kdyžtak napíšu, jo?“ zalhal.
„Jasně,“ odvětil Lála, půlku hlavy už zase nad otvorem. Sopťovy kroky se během chvíle ztratily kdesi v dálce, zřejmě i spolu s jeho odhodláním dát si šluka. Lála s sebou stejně nic ke kouření celou dobu neměl. Na jeden zátah vypil asi polovinu toho, co v láhvi ještě zbývalo. Překvapilo ho krátké uleknutí po tom, co si uvědomil, že ji celou vypil v podstatě sám. Tato myšlenka se ale v jeho hlavě neudržela příliš dlouho. Vystřídal ji pocit strašlivé tíhy, který k němu vyslalo jeho tělo. Vysunul se nad otvor jen hlavou a tělem se cele rozplácl na zdivo stropu, ruce doširoka roztaženy.
V tom se znovu ozvaly varhany. Tóny jako by byly ještě hlubší než prve. Lálovi opět začaly díky průvanu vířit kolem hlavy zvláštní melodie. Rozbrnělo jej z toho celé tělo. Pak se přidaly i lidské hlasy, lidský zpěv. Byl to zatím nejsilnější lidský zvuk, jaký byl za celou dobu na půdě k slyšení.
Několik minut ležel a dopíjel víno. Byl už opravdu opilý. Připadal si jako na vrcholku horkovzdušného balónu, jehož vítr žene dle své libovůle kamsi severní pól. Rozpláclý na plachtovině, čím dál tím víc nafukovaná zpívajícím větrem až k prasknutí. Začala se mu motat hlava. Náhle si vzpomněl na zvony. Zalovil v kapse a zkontroloval čas. Bohužel ho hned zapomněl, a tak musel celou proceduru opakovat. Bylo za tři minuty pět.
Lála mátořivě vstal a skutečně cítil, jak se mu nohy boří do neforemné plachtoviny střechy kostela. Horko těžko se dostal zpět na lešení, náležitě špinavý a ztěžka dýchající. Vyrazil zpět ke dveřím. Zábradlí se tentokrát držel celou dobu. Podařilo se mu dopotácet zpět do zvonice.
Zrovna, když dosedl na trám, ozval se jakýsi hlas, zkreslený reproduktorem, skrytým neznámo kde:
„Žádáme návštěvníky věže, aby ukončili prohlídku věže. Je konec otevírací doby.“
Lálu samozřejmě ani nenapadlo se pohnout. Bylo za minutu pět. Jestli měl tedy správný čas.
„Opakovaně upozorňujeme poslední návštěvníky věže, aby ukončili prohlídku. Opakovaně upozorňujeme posledního návštěvníka věže, aby ukončil prohlídku.“
Pět hodin.
„Pane, my v té věži máme kamery. Slezte dolů, nebo budu nucenej zavolat policii. Hned! Já to myslím vážně!“
Lála počkal ještě asi třicet vteřin. Mžoural nahoru na zvony. Ani se nehnuly. Pomalu, mátořivě vstal, aby alespoň naznačil dobrou vůli. Pět hodin jedna minuta.
„Takže je mám zavolat?“ ozvalo se znovu z reproduktoru.
Lála se na zvony smutně zadíval. Nijak to nepomohlo. Věnoval by smutný kukuč i oné kameře, ale nikde ji neviděl. Vydal se tedy pryč.
Když míjel schodiště, které pokračovalo nahoru, spatřil velkého, podivného brouka. Lezl po kamenném sloupu, který i zde tvořil nosnou osu schodišti. Měl namířeno vzhůru. Lála na něj vyplázl jazyk a nejistým krokem se tedy dolů. Onen dobrý člověk nějak zařídil, že teď se na schodech rozsvítily žárovky.
„Tralála,“ zpíval si Lála a odrážeje se ode zdi ke zdi, dostal se za nějakou dobu ven. Tam minul jakéhosi neuvěřitelně hrbatého dědka, jež se třepal se svazkem klíčů u věžních dveří, a jehož temeno Lála zahlédl asi na úrovni svého pasu. Zapadl rychle za nejbližší roh a tam se snažil zahnat víření v hlavě, způsobené točitým schodištěm. Neúspěšně. Otřel si ústa a vyšel.
Tam spatřil Sopťu, jak se bezstarostně usmívajíc míří od dědka pryč, zatímco ten na něj hrozí svazkem klíčů a křičí slabým hlasem jakési nadávky.
„Ty vole,“ řekl Sopťa, „fakt vyšla dřív, než ti ostatní. Ale zblízka, ty jo, vůbec nebyla hezká. Sem se na to vysral.“
Lálovi Sopťova slova nezněla příliš věrohodně, ale nechal to plavat.
„Víš co, já sem našel ještě nějaké love zapadlé v kapsi, zajdem někam na toho panáka, ne? Třeba tu hned naproti?“ řekl nenuceně Sopťa.
„Když mi k tomu koupíš aj zapíječku, tak klidně…“ řekl Lála se zavřenýma očima. Začínal soumrak.
„Tak jo, dem, vole. Hej!!“ drbnul do Lály. „Zvládneš to ještě vůbec?“
„Jo, jasně, vole,“ zatřepal Lála hlavou, aby se alespoň trochu probral. Zamířili dovnitř.
Tam byla o poznání příjemnější atmosféra. Byl to podnik klasického typu, v kterém se většinou kromě dělnických a seniorských rozhovorů neodehrávalo nic. Lála se Sopťou se postavil k výčepu, na rozdíl od kostela zde bylo plno.
„Dvě piva a dva rumy,“ objednal Sopťa. Zapálili si cigarety. Lála mžoural skrze okno do ulice, kde se mezitím rozsvítily lampy. Šla vidět i věž. Kostelník byl již ten tam.
„Zdar, vole!“ pozvedl Sopťa rum.
„Zdar!“ obrátil ho do sebe Lála. Výčepní právě dočepoval pivo a postavil ho před ně. Právě včas. Lála ho do sebe nalil téměř celé, rum se mu začínal vracet zpátky.
„Jsem už fakt celkem fet,“ řekl směrem k Sopťovi.
„Cha cha,“ řekl Sopťa, „sem ti říkal, ať tak nekalíš to vincko. Už ti nezbylo?“
„Ne.“
„No to je pecka. Tak ještě dva rumy,“ otočil se Sopťa na výčepního. „Pak teda zahulíme, ne?“
Lála Sopťovu ďábelskému úsměvu nevěnoval pozornost.
„Jo, třeba…Nebo víš co, vem si to radši, já dneska nějak nemám chuť…“
„Si s tim skočim na hajzl,“ zmizel Sopťa. Objevily se další dva rumy. Lála odvrátil pohled zpět k oknu. Opíral se zády o bar a líně popotahoval.
Z boku se k němu přimotal jakýsi děda. Lála mu vůbec nevěnoval pozornost. Tupě hleděl ven.
„Vypadáte jako vzdělaný čelověk, pane,“ řekl děda najednou. Jazyk se mu přitom dost motal. Lála sebou škubnul a otočil k hlasu své unavené oči.
„Cože?“
Děda byl celkem slušně oblečen, šlo vidět, že na sebe ještě zcela nerezignoval. Také ale šlo vidět, za co utrácí celý svůj důchod. V zažloutlých prstech se mu třásla marska.
„Být či nebýýt-“ naklonil se děda k Lálovi a vypustil na něj oblak borovičkových výparů. Na Lálu přitom vykoukl jeho abnormálně dlouhý nos. Jeho oči se protáhly a porostly chlupy. Lála si promnul oči. Děda byl opět zpátky.
„vo to kráčí! Víte, drhý pane, odkud to… je?“
„Jo,“ odvětil Lála. Trochu se zakymácel. Zadíval se opět z okna.
„Ták, to ste teda fakt zdělanej,“ pokýval hlavou děda. Napil se z lahváče, který si postavil na výčep. Lála se domníval, že už je po všem.
„Ale,“ zvýšil děda zničehonic hlas, „z toho vyplývá ště lescadost iného!“
Lála nereagoval.
„Dyž já totiž řeknu, že ‚být je lepčí neš nebýt‘, z toho eště nemusíme si mysleti, že to je totéš co ‚eště se mi nechce umřít‘,“ přešel děda nepříliš plynule do autorského plurálu. „Chápeš –te, pardóón, pane, tuto… dife-renci?“
„Ježiš, jo,“ vyfoukl Lála kouř. Začínal už pro dnešek mít všeho dost.
„No, tedy,“ zakymácel se děda, „no tedy to ste potom filozofem, víme, drahý pane?“
Lála se po něm otočil. Zamrkaly na něj srstí porostlé oči. Strhl pohled zpět k oknu a rozhodl se jej už neodvracet.
„Každý, kdo cháápe tento diferenciální rozdíl, se řádí mezi filozofy, pane. Ale,“ přerušil významně větu, „sou tu mezi námi logikové, víme? A logik, pane, jste logik?“
Lála si potáhl z cigarety.
„Logík, můj milý,“ začal znova, „je potom… ten, kdodo… dodá:“ zakašlal se. Napil se piva. „Dodá ‚relace být lepší vyjadřuje vjetší míru do-dokonalosti v ehm – atecedentu než v konsekventu téhož, tedy, abychom byli ton –ehm- konkrétněji, tedy…“
Lála típnul cigaretu a zkušel si vzpomenout na nějakou melodii, jíž by ve své hlavě nahradil onen vlezlý hlas. Nejspíš středoškolský učitel matematiky v penzi, pomyslel si.
„Nebytí ovšem se ovšem vyznačuje tím, že na opak žáádný stupeň dokonalsti mít nemůže,“ pokračoval skřet neúnavně, a pak téměř zařval: „DEXFICIONE!“
„Kurva,“ lekl se Lála.
„Ba, ba…“ zakývala se vedle Lály hlava. „Ždné nominátum. Přímo nesmysl,“ uchýlil se hlas ke kratším větám. „Z toho, milý pane, můžeme usoudit, že tento – ehm – výrok … je NESMYSL!“
Vrchní po dotyčném loupl očima.
„Není zde – jaksi – milý pane, pravdivostní hodnota. My, se, mlý mldý pane, takto jaksi vůbec nemusíme zabývat něčím zbytečným, že áno, pánové, žádná hodnota. Ano. Vztach mezi prvnímadruhým soudem j.. noonekviva… valence. Ta by mohla platit jen ale pokud jedině na jedné ze stran našich pomyslných vah-…“
Lála se přece jen otočil. Děda měl zavřené oči a v natažené ruce držel neexistující váhy.
„by musela jiná pravdivostní hodnota než na druhé…“ zasnil se na okamžik. „Na našich vahách ovšem neleží shola nic, pánové… Druhá ča-část výrku je pouhé, pouhé, pouhopouhé mo-modální tvrzení, jež pravdivostí hodnotu mít … ani … nemůže.“
Lála se zaradoval v domnění, že děda už skončil.
„Zhola nic. Je jedno, milý mldý pane, co chcete, neboli počem tou-žíte. Nevíte nic. Jinými slovy.. ano, i kdyby si ste si hlavu odřezal, nic z ní nevyklepete. Tma v pytli, v pytli, drahý pane!“ zaklepal si na spánek, aniž by o tom Lála věděl.
„Stošedesátpětpadesát,“ oslovil dědu výčepní. Ten vyvalil na lístek oči a nemotorně se pustil do prohledávání peněženky. Lála hleděl z okna. Stále se ho nic netýkalo. Zacinkaly peníze a z venku tramvaj.
„Přemýšljte kli-klidně dál, drahý pane,“ uklonil se skřet, vysekl cosi jako poklonu a odkolébal se k věšáku, kde další chvíli zápolil s kabátem. Konečně vyšel ven.
„Co je, vole?“ objevil se za Lálou Sopťa.
„Nic,“ řekl Lála.
Před oknem se děda zastavil Zatímco si zapaloval marsku, ve světle lamp se na něj v klidném, tichém víru začaly snášet první vločky letošního sněhu.






















TEMNOTA SRDCE
ÚTERÝ

Ozvalo se hlasité zatroubení. Lála taktak stihl zastavit a před ním se vysokou rychlostí prohnalo auto. Pak bez meškání opět vyrazil vpřed. Přeběhl další dva jízdní pruhy, načež ale musel pár kroků zpět, aby zamezil kolizi s kamionem. Utíkal dál, batoh na zádech mu poskakoval a nepříjemně šťouchal do ledvin. Neustálý rachot motorů a svistot náhle přerušilo zaskřípění brzd a kousek za Lálou se prohnalo další auto. Z jeho pootevřeného okénka vylétla nadávka, jíž bohužel neporozuměl. Zastavil se, aby mohlo prosvištět ještě pár vozidel, a z výrazů obličejů za volanty poznal, že naprosto nechápou, co uprostřed dálnice dělá. Stejně byli hned pryč. Přesprintoval poslední dva pruhy, přeskočil svodidla a dopadl nohama do štěrku, v němž byly položeny tramvajové koleje. Přešel i ty a dostal se na cosi, co pokládal za tramvajový ostrůvek, třebaže podivného, oblého tvaru.
Vytáhl krabičku cigaret, zapálil si, shodil batoh na beton a rozlížel se kolem. Běh přes dálnici jej vyčerpal a rozesípal, a tak cigaretu s lítostí zanedlouho opět típl a schoval do kapsy.
Všude kolem něj, kam až dohlédl, se ve světle zapadajícího slunce rozkládala šedivá periférie velikého města. Paneláky, továrny, haly, nadjezdy, podjezdy, lampy, odpadkové koše, a všechno to nějakým zvráceným způsobem ladilo dohromady, snad i díky soumraku, který tomu všemu dodával jednolitou barvu. Jen on se nějak necítil příliš účasten. Před ním protékala snad pěti či šestiproudová dálnice, od níž byl ostrůvek oddělen svodidly a kolejemi, o nichž alespoň předpokládal, že jsou tramvajové. Za silnicí byl chodník a vysoká zeď. Provoz, ačkoli bylo už celkem pozdě, stále houstl a houstl, a jak se zdálo, auta jezdila i větší rychlostí.
Když se Lála otočil, uviděl naprosto stejný výjev, jen auta se řítila na opačnou stranu. Celá ta dálnice s kolejemi uprostřed byla jako vybetonované koryto řeky.
Jeho plíce už byly schopny pozřít cigaretu, a tak si zapálil onu rozkouřenou. Konečně si přiznal, že vůbec neví, kde je. Celý den se potuloval po městě, odbíhal hned sem, hned tam, podle toho, co ho zrovna zaujalo. Kdyby někdo viděl trasu jeho pochodu zakreslenou v plánu města, jistě by jejího autora pokládal za podnapilého slepce. Mapa by se teď možná hodila.
„Správný poutník putuje vždy bez mapy, pouť není cesta,“ poučoval Lála Katku ještě před hranicemi, „kromě toho tam budou beztak stejně jako u nás doma viset na každém rohu.“ Katce se totiž nezdálo, že Lála si sbalil toliko pas, spacák, chleba, startky, vodku a zbytky jejich společných zásob marihuany. Sama si sbalila batoh pečlivě a uvážlivě, ale nic naplat, rozhodla se vrátit zpět, když už byly hranice téměř nadosah.
Ne že by na tom Lála neměl svůj podíl – i když těžko říci, do jaké míry. Celý výlet byl vlastně zamýšlen jako únik z napětí jejich rodného města. Katka se rozhodla navštívit jednoho ze svých zahraničních přátel, který je měl oba ubytovat a jak to tak bývá, provést po městě. Vyrazili společně vlakem. Když je ale před poslední zastávkou na území svého státu kontroloval průvodčí, Katce při vytahování jízdenky vypadl z peněženky nějaký papírek. Lála jej nic netušíc zvedl a podíval se na něj. Jakmile ale dostala Katka zpět do rukou svůj lístek, všimla si Lály, že má papír v rukou, a rychlostí u ní ještě nevídanou mu jej vyškubla a strčila si jej za triko. Lála si nestihl přečíst nic, jediné, čeho si všiml, byl styl rukopisu, který mu byl naprosto neznámý.
To samozřejmě podnítilo Lálovu zvědavost, kterou Katka odmítla ukojit. Následovala hádka a Katčin odchod v poslední stanici na území jejich státu. Lálu, který tím byl poněkud vyveden z míry, nenapadlo nic jiného než zůstat sedět ve vlaku a přibalit si svých pět švestek. Po pár hodinách dorazil do jejich původně společného cíle.
Cesta byla příšerná. Na Katku vlastně už ani moc nepomyslel. Lála se už začínal obávat, že zestárnul, aniž by tomu mohl nějak zabránit. Přitom se vždy domníval, že se tak stane, jedině až bude sám chtít. Teď ale pozoroval, že vzbudit v sobě chuť na další a další zážitky je těžší a těžší. Necítil žádné vzrušení, žádnou zvědavost. Zřejmě už nebude jedním z těch, kteří po návratu z pouti doma zvěstují o úžasných dobrodružstvích, odehrávajících se na všech cestách světa. Kdyby Katka vytrvala, snad by mu mohla přičerpat trochu entusiasmu do žil. Ubíhající, míjející a měnící se věci pro ni byly vždy velikým zážitkem.
Když tedy po nějaké době vystoupil z vlaku na nádraží v centru města, obklopen řečí a nápisy, jimž vůbec nerozuměl, zašel do jakéhosi parčíku. Lehounce si potáhl posledního zbytku marihuany a dnes poprvé v povznesené náladě vykročil. Brzy mu ale došla voda, již si napustil do prázdné plastové lahve ve vlaku, a zjistil, že v důsledku koupi exotických cigaret v místních cenových relacích nemá na další. Nějaký čas se proto věnoval hledání kašen, ale vždy v nich plavalo tolik a tak odpudivých věcí, že se radši spokojil s vodkou a nedopitou lahví Coca Coly, kterou našel odloženou na parkové lavičce.
Tak zmateně prochodil celičký den, až se octl úplně ztracený na onom ohavném předměstí. Nepotkal tu ani nohu, která by mu poradila cestu pryč. Pokračoval tedy v bloumání, dokud v dálce neuviděl tramvajové troleje. V naději, že se sveze někam za město a tam nerušeně přenocuje, vyrazil tím směrem. A teď tedy stál na oné zastávce a bezradně se rozhlížel kolem.
Moc toho k vidění nebylo. Mezi běsnícími auty nebylo mimo Lálu a pár holubů vůbec nic živého. Teprve až když se vydal k tabuli, na níž bývají v Evropě jízdní řády, spatřil velikou pavučinu, v jejímž středu se kolébal její ohavný autor. Za sítí bylo to, co vždy nesnášel – stopy po strženém papíru, tedy jízdním řádu. Nezbylo než usednout a zapálit si další cigaretu s nejasným plánem nasednout do první tramvaje, která přijede.
Sundal si batoh, sedl si na beton a zády se opřel o zábradlí, dělící jej od druhých kolejí. Položil si jej na kolena a po chvíli přehrabování vylovil sešlápnutou plastovou láhev, v níž měl poslední zbytky vodky. Pohledem změřil její obsah a otřásl se při představě, jak asi bude při její teplotě chutnat.
Chvíli dodával odvahy, a nakonec do sebe odporně teplou lihovinu nalil. Příšernou pachuť zahnal potáhnutím z cigarety. Za chvíli se mu po prázdném žaludku rozlilo příjemné teplo a bylo opět nakrátko dobře. Přijede tramvaj a odveze ho na nějakou tichou zastávku na konci města u lesa, kde se schová, zavrtá do spacáku, dopije a zavře oči, zatímco bude v dálce slyšet klokotání nočního města, a když se postaví, uvidí, jak na něj vzdálená světla pomrkávají.
Hukot aut stále nepolevoval. Ze slunce už zbývalo jen trochu oranžové nad hranatým obzorem, takže je už ani nebylo vidět, kužely reflektorů rozřezávaly tmu na kusy. Lála byl alespoň trochu skrytý za cedulí nad odpadkovým košem a jakousi zrezavělou a posprejovanou stříškou. Stěna zastávky ho chránila i před větrem, který si pohrával s vajgly, plastovými lahvemi a jiným neřádem.
Tramvaj stále nikde. Nevěděl, která ze dvou kolejí míří ven z města. Prozatím mu to nepřipadalo tak důležité. Vodka jej hřála jak v žaludku, tak v batohu. Když ji ale zanedlouho vytáhl, nepříjemně ho překvapilo, jak málo jí tam zbývá. Vlastně tak poslední tři, čtyři hlty. Každý ví, že alkohol zaúčinkuje nejvíc, pokud se ho vypije co nejvíce najednou. Lála nebyl hloupý, a tak do sebe nalil celý zbytek naráz. Když ale rychle šátral po další cigaretě, pro změnu zjistil, že v krabičce zbývají dvě poslední. Jednu z nich si zapálil. Třebaže byl opilý, bylo mu jasné, že zanedlouho bude situace dost špatná. „Chuj s tym,“ zašeptal, svěsil hlavu a na chvíli usnul.
Za půlhodinu ale vyskočil, v domnění, že přijíždí nějaká tramvaj. Sice vůbec nevěděl, kde je, ale bylo mu jasné, že musí pryč. Žádná tramvaj bohužel nejela, na rozdíl od ryčícího zástupu aut. Byla už úplná tma. Měl hroznou žízeň, jazyk se mu lepil na patro. Když si ale plně uvědomil svoji součastnou situaci, musel si přiznat, že jediné, co mu pro tentokrát může život nabídnout, je poslední cigareta. Jako před popravou. Lála se chtě nechtě musel zasmát, zatímco si ji zapaloval. Sedl si zpět na beton. Během spánku z něj alkohol nějakým zázračným způsobem vyprchal. Možná i proto mu začalo být divné, proč tady čeká na tramvaj sám, a proč na ostrůvek nevede ani přechod pro chodce. „Pěkná blbost, přechod přes šestiproudovou dálnici…“ uzavřel svou úvahu. „Někde tu asi bude podchod, a prostě zrovna nikdo nepotřebuje nikam jet.“ Znovu vstal a začal zkoumat kus plechu, na kterém snad kdysi visel jízdní řád. Jediné, co zjistil bylo, že pavouk se ani nehnul. Začal nervózně rázovat po zastávce a ze všech sil se snažil přijít na to, co dělat. Moc na výběr toho nebylo. Přes dálnici zpátky neměl šanci. Podchod, jak se ukázalo, se tady také nikde nenacházel. Mohl jedině vyrazit po kolejích někam do neznáma, bohužel ale nevěděl, po které.
Zmateně začal hledat cosi v batohu, aniž by věděl co. Ke své radosti našel jím už odepsaný pytlík tabáku, který by v sobě mohl obsahovat nějaké drobení. A vskutku tomu tak bylo, tabákového prachu tam bylo ještě na chabou cigaretu. Když se jej Lála snažil přesypat na cigaretový papírek, v důsledku poryvu větru se však tabák i papírek rázem ocitl v tanci s ostatními odpadky na zemi. Zima ovšem začínala hrát prim. Světla blikala jako na pouti a hluk aut se začínal stupňovat. Lála už ani nedoufal v existenci nějakých lidí za jejich volanty. Avšak jednomu z nich, jemuž z otevřených oken duněla muzika, stál Lála za přibrždění a ukázání mezinárodně známého posunku. Konečně někomu v tomhle městě porozuměl a tak začal opět doufat. Přesto se rozhodl již asi potřetí prohledat kapsy batohu, kam si ukládal cigarety a hlavně peníze.
Kupodivu ani tentokrát nenašel v kapsách nic nového – až na kousek celofánu od cigaret, které se chystal užuž vyhodit, když si všiml, že je v něm něco zatavené zapalovačem. Podíval se z blízka. Byla to jakási pilulka. Vůbec ale nemohl přijít na to, kde se tam octla. Po chvilce přemýšlení si mu na mysli vytanul útržek jakési mlhavé vzpomínky. Pamatoval si ale jen Sopťův rozmazaný obličej.
Lála usoudil, že to už horší být nemůže, a tak pilulku spolkl. Šla do suchého krku obzvláště těžko. Nakonec se ale podařilo. Prázdný žaludek po ní nenasytně chňapl.
Jeho natažené nohy ho dříve než brzy začaly brnět, ale vůbec ho to nevyvedlo z míry, protože to bylo provázeno ztrátou pocitu chladu. Nejen chlad, více věcí bylo najednou zasaženo lepším světlem. Světla průmyslových budov v dohledu a jejich temné obrysy byly najednou tak ohavné, až byly krásné. Dokonce i hvězdy se objevily a Lálovi ani nevadilo, že by nikoho neohromil svou schopností najít velký vůz. To, že jej neznámá pilulka začíná dostávat, pochopil i přes svou neznalost vesmírných zákonů, když zničehonic všechny hvězdy několikanásobně zvýšily svou rychlost, a pak, zanechávaje za sebou rozmazanou stopu, se začaly se hroutit dlouhým a černým vírem kamsi pryč.
Lála se podíval raději zpět na chodník, ale připadalo mu, že různých drobných věcí kolem vysypaných včetně jeho těla je mnohem víc, než těch hvězd na obloze.
Sebrat odvahu podívat se zpět na nahoru se mu nepodařilo. Hlavou mu prolétla jedna z posledních racionálních myšlenek, již ale okamžitě zapomněl. Jeho tělo nyní vibrovalo celé. Všude kolem číhalo najednou tolik vjemů, až mu připadalo, že mu praskne hlava, bude-li je chtít vstřebat všechny najednou, a právě tomu se vůbec nemohl ubránit. Náhle ucítil, jak se od nohou začíná jeho tělo měnit v hlínu, v mazlavou hlínu, v jíl, přes kolena a břicho k hrudníku, pažím a hlavě. Jíl. Zkusil pohnout rukou, ale neposlouchala ho. Byla strašně těžká, a nebyla v ní žádná kost, jen hlína. Pukliny v betonu, které se jako pavučina rozbíhaly všude kolem, se naplnily jakousi tekutinou, tmavější, než beton sám. Šlo z nich horko a přímo pulsovaly. Jako bublající láva. ‚Co když je to láva?‘ zpanikařil Lála. Pokoušel se znovu zvednout ruce, přestože nedokázal zdvihnout ani hlavu. Začalo mu být nesnesitelné horko. Mimoděk se pokusil vyloudit nějakou nadávku, ale vůbec netušil, jestli se mu to podařilo, nebo ne. Pukliny se začaly ještě více rozrůstat, teď vypadaly téměř jako žíly, a mířily k Lálovi. Ten sebou nemohl ani škubnout. Světla aut okolo se proměnily v barevné hady, svištící bez jakéhokoliv zvuku a jakéhokoliv zájmu kolem, kamsi, pryč, obtáčejíce se navzájem, cudně skrývajíce své obličeje. Žíly se přibližovaly a přibližovaly. Najednou Lála ucítil, jak se pod ním začíná vzdouvat sám betonový povrch zastávky, jak pravidelně klesá a stoupá, prudce a horce pulzujíc. Začalo mu připadat, že se rozpouští, že mu upadnou ruce a nohy, jako panáčku špatně vymodelovanému z plastelíny, a puklinami se vsákne kamsi pod zastávku, kde už ho nikdy nikdo nenajde. Pohyb nahoru a dolů jej hypnotizoval. Vůbec nevěděl, kam se dívá, ani čím se dívá. Jestli se mu ještě neroztekly oči na špinavou, kalnou vodu. Mrkací panenky, bludičky, hejkalové, umrlci, kostelníci, skřeti a „Dobrý večer!“ od Večerníčku, všechno se zničehonic začalo shromažďovat kolem. Vážné pokyvování hlavami, výrazy primářů při vizitě.
Pak se v dálce ozval jakýsi hluk. Pukliny v chodníku rázem vychladly, všechno zmizelo. Zůstalo jen lehké vzdouvání betonu pod Lálovým pozadím. Hluk sílil. Tlukot v hlubinách zastávky přešel plynule v drnčení, silnější a silnější, jako by se blížila Rudá armáda, všechno začalo poskakovat, Lála i stříška, batoh uprchl přes zábradlí a jeden z barevných hadů jej chytil a uháněl s ním pryč. Lála ustrnul, když zahlédl, jak se nad obzorem kolejí přibližuje hustý sloup kouře, jímž vysoko do vzduchu vyletovaly žhnoucí jiskry a pomalu hasnoucí dopadaly zpět na zem jako déšť. Objevila se lokomotiva. Obrovská, dlouhá lokomotiva, blížila se k zastávce a otřásala celým zemským povrchem, až dorazila k Lálovi, který si na zemi, neschopný ničeho, nevěřícně prohlížel, jak projíždí kolem něj a stále nekončí, sedm, osm, devět obrovských náprav a kol, a konec pořád nikde, až najednou mu došlo, co je to za lokomotivu, to je lokomotiva čaroděje Zababy, postrachu všech mašinfírů, a on se ocitl na zakázané koleji, za zakázanou výhybkou, a za chvíli skutečně zahlédl ve strojvůdcovké kabině samotného Zapatu, který na něj mrkl a zval ho nahoru.

Policista sedící v autě neklidně klepal prsty, skrytými v kožené rukavici, na volant. Stál v nejrychlejším pruhu a i když měl zapnutá výstražná světla, nebyl si vůbec jistý tím, jestli ho zezadu stejně někdo nepošťouchne.
„Vůbec nevím, co s ním… nerozumím mu ani hovno!“ objevila se ve staženém okýnku hlava druhého policisty. „Hej, stop!“ zavolal asi dva metry na sebe na postavu motající se v kolejišti.
„Doprdele s ním,“ řekl policista sedící v autě. „Jak se řekne anglicky průkaz? Identity card? Nebo ho prostě seber, hodíme ho na záchytku a ráno ať se o něj postará, kdo chce. Já na to rozhodně nemám náladu.“
Druhý policista zmizel.
„Identity!“ šlo slyšet do auta. Na odpověď nic nezaznělo.
„Identity!“ ozvalo se ještě jednou.
Za chvíli nepříliš zřetelného lomozu se otevřely zadní dveře policejního auta a kdosi byl vhozen dovnitř. Policista sedící za volantem se ani neobtěžoval ohlédnout. Druhý z policistů zabouchl dveře a sedl si dopředu.
„Jedem,“ vydechl.