Mě vždycky veď a ochraňuj

Anotace: Co říct? Veškerá literatura je jen výplň mezi Eposem o Gilgamešovi a návodem k použití vašeho iPodu.

První rozhovor 08/1970:

To byly ještě léta, páni, bylo to fakt skvělý i když si z toho vlastně moc nepamatuju. Asi proto to bylo tak skvělý, že jo ... Nestranný pozorovatel

G: „Ty!“
F: „Uáá!“
G: „Ty si nám odrovnala bubeníka!“
F: „Já? Ne. To on. Sám. A přestaň mě ohrožovat tou divnou věcí.“
G: „Sám? Myslíš že on si sám naložil houby do absintu a pak si to sám vypil?“
F: „Ehm…“
G: „Co to bylo za houby?“
F: „Já nevim, jsem botanik, ne mykolog…“

Zakýval rezignovaně hlavou.
G: Jste idioti.
F: Jsme idioti.
F: „Taky mi bylo zle, jestli tě to potěší.“
Poklepal si na čelo svým houslovým smyčcem.

==============================================================================

Rozhovor 09/1970:

Seděli jak dvě péra z gauče proti sobě a fakt nic neříkali, kámo, přitom bylo jasný že něco říkaj. Prostě spolu normálně tak mluvěj. Nestranný pozorovatel

G: Je mi divně.
F: -Chceš čaj?
G: Od tebe? Přežiju to?
F: -Jo, ale musíš být statečný.
G:F: Důvěřujte Svému Šamanovi!

G: -Ty jo, to chutná jak…
F: Lipový čaj tvé babičky. S vodou z kompotu.
G: -Jak si to ksakru..?

G: -Ty si fakt čarodějnice, že?

Schovala hlavu do dlaní.
Lidé zrození v zimě mají svérázné vyjadřování.

==============================================================================

Rozhovor 09/1971:

Nejsem čarodějnice. x Jsi čarodějnice
Nemám křišťálovou kouli x Ale máš tarot
Nemám ráda kočky x Ale ujíždíš na potkanech
Mám ráda děti x Ale ony tebe ne

„Nech mě!“ Křikla a dveře na půdu se hlasitě zabouchly.
„To byl průvan.“ Pronesla do ticha.
-Sečkej zde jen chvíli, dokud neovládneš své síly. Nedojdeš nikdy nebe, když ony ovládnou tebe.
„Myslíš si jak nejsi chytrej, co? Už mě ty vaše ezoterický kecy serou. Jdu odsaď.“

Jako oni spolu byli rok, ne, a potom ona se ani nespakovala a prostě vypadla, jak by se ... něčeho lekla. A už sem ji nikdy neviděl.
Gabrin byl dost nasračky. Myslim, že ji pak už neuměl najít. Nebo ji nehledal. Ono to bylo divný. Jasně, byli sme furt sjetý, ale i tak to bylo divný. Ona byla divná. Nestranný pozorovatel


==============================================================================

„Pusť mě dovnitř, ženská bláznivá!“
Okolí rozložilo tuhle žádost na slabiky. Bláznivá-znivá-ivá-á-á. Ale to byla jediná odezva kterou získala.
Muž ve sportovní bundě ještě jednou zabouchal na dveře srubu.
„Strávil jsem měsíc hledáním tebe, pak jsem tady dva dny jel a ušel sem deset kilometrů v terénu jen abych se k tobě dostal. A k tomu prší, pokud sis nevšimla.“ deklamoval podrážděně.
„V horách prší pořád.“
„Ksakru…“
„Nezvala jsem tě.“
Pobledlý muž se opřel rukou o futra a pak se skulil do klubíčka u prahu. Chvíli bezradně mlátil pěstí o zem. Co čekal? Je to patnáct let co ji viděl. Co jí říct? CO jí ksakru říct?

Mám rakovinu. Mám rakovinu, Šamanko. Mám zkurvenou rakovinu mízních uzlin a zjistili mi ji kurevsky pozdě.

Prudce otevřela. „Přestaň furt tak hlasitě myslet. Dost dlouho mě s tím hlasitým myšlením nikdo neotravoval.“
Jak se opíral o dveře, vpadl napůl do chodby, jí přímo k nohám.
„Tak za to se ti fakt omlouvám. Fakt mi to rve žíly, krávo.“ Najednou ucítil nával vzteku, naprosto neúměrný množství opiátů které požil. Držel se za podrážděný žaludek a sliny v ústech mu hořkly.
„Kdyby sis vzal té sufenty trochu víc, nemusel by si teď být nepříjemný.“ Odvětila sarkasticky, decentně ho překročila a zadívala se ze zápraží vstříc obzoru. Přemýšlela, mezitím co on slzel.
Slzel vztekem.
nespravedlností.
nad svou blbostí.
bolestí.
nad tím, co tu dělá.

„Tak vstávej a pojď dovnitř. Umřít na zápal plic když máš Hodgkina – to je prznění statistiky.“
Zvedla ho ze zápraží jako květináč pelargónií. Postavila ho na roztřesené nohy a důkladně mu oprášila zadek.

Chvíli postával uprostřed jídelny. Bylo mu zle. Nesoustředil se na detaily. Věděl jak to tam vypadá i když měl oči zavřené. Pamatoval si jako by to bylo včera, když mu povídala pohádky o chatě s nábytkem z borovice. Vážila si domova. Nebyla tulačka jak všechny holky v těch letech. Z nostalgického proudu myšlenek ho vytrhl divný zvuk.
Hodila po něm ručník a oblečení a on nechytil. S námahou se pro to sehnul k zemi. Zatočila se mu hlava a ztratil rovnováhu. Sedl si.

Nikdy se necítil hůř.

„Kolik ti zbývá?“ Stála nad ním.
-Čtvrt roku.
„Tak to se mi ještě vyplatí se sehnout.“
-Mrcho.
Přisedla si k němu.
Rozepnula mu mokrou bundu, sundala svetr a triko. Vysadili chemo - už měl zase vlasy. Kraťoulinké.
Přitiskla si jeho hlavu k prsům a opatrně je sušila, tak jako se to dělá malým dětem.
Začal natahovat. Třásl se ne zimou, ale potlačeným pláčem. Hryzla se do rtu. Osušila mu nateklý krk a ruce. Zbytek jeho těla … byl tak hubený.
Sundala mu džíny. Pod spodním prádlem se rýsovaly stejně nateklé uzliny v tříslech. Zastavil jí ruku. „Zrovna tohle nechci abys viděla.“ Prohlásil rezolutně a nahlas.
Zadívala se mu do očí: Jsem lékař => Mám papír => Můžu se koukat.
„Doktoři jsou kurvy.“
„Tak co tady děláš?“
„Já nevím.“
„Tak mě přestaň srát.“ Dosvlékla ho.
Měl odvrácenou hlavu a červenal se.

Lidské tělo je zvláštní. I když jsou všechny cévy na houby, tak furt mrchá energií na transport krve do tváří, abyste mohli ukázat, že jste stydlivé dítě.

Bleskurychle, aby to nepostřehl si promyslela co mu řekne.
„Jestli tě to potěší - je celkem v pohodě. Pamatuju si ho a zas tak se nezměnil. Třísla jsou oteklý, to jo, ale tvůj pták půjde do rakve v plný parádě.“ prohlásila, mermomocí se snažíc o cynický pohled.
Šokovaně na ni vzhlédl. A pak vyprskl smíchy. „Si blbá.“
I ona vybuchla, smáli se a slzy jim tekly po zestárlých, zvážnělých obličejích.

Sečkej zde jenom chvíli, dokud neovládneš své síly. Nikdy nedojdeš nebe, když ony ovládnou tebe.

Ležela na zemi. Žvýkala semínka povijnice a zapíjela je vodou s bezovým sirupem. V její posteli spal expřítel s rakovinou. Vždycky spal s každým.
A nakonec je sám. Nemá s kým umřít. Nenašel ani ten vdušiklid co o něm zamlada neustále přednášel všem kdo zrovna byli natolik sťatí, že měli chuť to poslouchat.
„Ty vole, snad mě neslyší.“zašeptala si pro sebe.
Zasoustředila se na jeho hlavu. Viděla jen rozmazané fleky opiátových snů.
Když někomu čtete myšlenky, vidíte to všechno graficky. Proto se říká, že vám někdo vidí do hlavy. Z toho co viděla teď by byl skvělý spořič obrazovky.