Obrázky

Anotace: ab

Obrázky

Na kraji lesa, na loučce jíž slunko ohřívalo hlavně odpoledne a k večeru, stála hájovna.
Žil v ní hajný, byl sám a ačkoliv s ním život třásl statečně, z lesa ho nikdy nevytřásl. Stromy, zvířata a hlavně podzimní vůně stromů a pasek mu byla nadevše. Neuměl si představit, že by se jeho život ubíral jinudy, než po lesních pěšinách.
Když byl ještě mladý adjunkt, lov a hony byly to, co považoval za vrchol a největší odměnu po celoroční dřině v lese. Čím byl ale starší, tím více cítil, že už mu štvaní se za trofejí nepřipadá tak vzrušující, jako dříve. Že na tahu kachen je hezčí pohled na jejich těžkopádný let, než na vyhřadovaná mrtvá tělíčka těch, které letěly až příliš nešikovně, a že pocit radosti mu připraví spíš dobře naplněný krmelec, než parůžky na stěně.
Jednoho dne se mu stalo, že na čekané zamířil na srnce pasoucího se ani ne třicet metrů od něj, ten zvedl hlavu a podíval se přímo na něj svýma sametovýma očima a jakoby očekávajíc smrtící ránu, celý ztuhl. Nebyla to dlouhá chvíle, byl to okamžik, pak srnec odskočil a byl pryč. Ale hajný věděl, že by ho stejně nedokázal zastřelit. Vrátil se domů a pověsil pušku na hřebík.
Kamarádi se mu smáli, že co je to za hajného bez flinty, ale rozumu měl hajný dost a vždy jim nějakou trefnou myšlenkou vrátil jejich popichování.
„ I jen nechte moji pušku na pokoji,“ nedal se „ ta je v pořádku. Jen aby vám nezačaly na hlavách parůžky rašit, když se o cizí staráte a na domácí nedbáte!“ narážel na jejich časté a dlouhé návštěvy vesnické hospody.
„Nemaluj čerta na zeď, ještě toho trochu!“ durdili se chlapi a provinile zapíchli nosy do sklenic s pivem. To víte, vrtalo jim to hlavou a zvedali se dříve, než obvykle.
Hajný se usmíval pod fousy a hospodský se na něj mračil, že mu kazí kšefty.
Žil sám, žena mu umřela už dávno, raději si ani nevzpomínal, kdy to bylo. Odstát se neodstane, myslel si, a tak udělal tlustou čáru, přes kterou se nevracel. Chalupa ho vítala z lesa tichá a studená, snažil se proto vrátit domů ještě dříve, než slunko úplně zapadlo, aby alespoň kousíček tepla a slunečních paprsků ještě chytil, než se oranžová koule přehoupla přes obzor. To si vždy sedl na zápraží hájovny, sundal klobouk zmáčknutý „na tři facky“ a nastavil tvář, hruď a celého sebe posledním hřejivým paprskům odcházejícího dne. Bylo mu tak dobře, mohl-li si tento okamžik prožít, že se i přistihl v průběhu dne při myšlenkách na chvilky strávené ve sluneční lázni.
Když se den vytratil a na krajinu začal padat soumrak, zvedal se a šel zatopit do velkých kachlových kamen, aby se chalupa zahřála a večer nebyl tak studený. Než oheň vykonal své a světnice byla proměněna v příjemné teplé hnízdo, dopřál si šťopičku vlastní bylinné, vracející mu krev do tváří i teplo do nohou. Pak střídmě pojedl a sedl si k malování.
Maloval teplé, duší prohřáté obrázky, na kterých nikdy nechybělo slunko a jeho milé, životodárné paprsky. Byl čím dál tím víc přesvědčen, že to není jen obyčejná žhavá koule, která se náhodou vyskytla právě tak blízko u naší Země, že ji mohla hřát a tak daleko, aby ji nespálila. Cítil v každodenním východu slunce jistý úmysl, nějaký vyšší smysl, který ovšem většině lidí unikal a vlastně ho ani nehledali. Zdálo se mu, že od té doby, co se na slunko začal dívat jako na obrovský dar a ne jen na samozřejmost patřící k tomuto světu stejně neodmyslitelně jako vzduch, jakoby ho přes horké léto spalovalo méně a při dlouhých zimách hřálo víc. I na své kůži pozoroval, jak mu tmavé skvrny postupně mizí ( i když jeho vrstevníkům naopak přibývaly), jeho týl se v létě neosmahnul toliko co dřív. Jako by mu slunko dávalo přesně to co potřeboval a co se mu vpravdě nedostávalo roky před tím.
A tak ho maloval. Možná jako poděkování, možná jako modlitbu. Rozhodně však upřímně, neboť se o jeho obrázcích brzy vědělo široko daleko. Nejprve lidé ze vsi. Nedali jinak a dobízeli a dobízeli ať jim nějaký obrázek namaluje. Že je jim z nich tepleji na duši. Namaloval, neměl důvod proč ne. Pomalu v každém domku ve vesnici se zanedlouho rozzářilo jedno sluníčko „od hajného“. Nad postelemi dětí bylo ale nejčastěji, neboť ty když uviděli veselý obrázek, hned si ho zamilovaly. Vstávaly a usínaly v dobré společnosti, neboť dobré k dobrému se váže.
Jednoho dne mu sedlák z nedalekého statku donesl za „svůj“ obrázek láhev domácí slivovice.
„Pročpak si děláte škodu?“ podivil se hajný. „Já nemaluji za úplatu, jen tak ze srdce a pro radost!“
„Človíčku asi mi nebudete věřit, ale ten váš obrázek je kouzelný!“ povídá sedlák ještě celý udýchaný z cesty k hájovně.
„Pověsili jsme ho Amálce ( to byla sedlákova dcera) nad postel, jinak nedala, než že tam. Byl tam asi týden, když se mi rozstonala jedna jalovička. Vypadalo to, že ji povezu na jatka. Ale Amálka vzala ten zázračný obrázek a pověsila ho do hrazení k jalovičce, prý aby jí alespoň trochu poveselila, než ji odvezou. Věřte nevěřte, ráno byla kráva jako znovuzrozená, sežrala všechno co jsme jí dali a ještě by chtěla!“ rozkládal sedlák a už skoro křičel, jak byl rozčilený.
„Ale co vás nemá, to byla jen náhoda!“ bránil se hajný sedlákovým domněnkám.
„Já těmhle věcem věřím pane! A já vám tady tu slivovici nesu, protože jste umělec a kouzelník! Tady ji máte a malujte dál!“ nedal se odbýt hospodář.
„Nebojte se, odbyt mít budete!“ slíbil ještě sedlák a odešel.
A nelhal. Kde byl, na trzích, na jarmarcích, na cestách za obchodem, všude vykládal o hajném a kouzelných obrázcích. To víte, občas si něco i přikrášlil, aby mu to v hostinci u piva déle vydrželo, ale jedno bylo jisté. O hajném se vědělo všude. Lidé jezdili a odnášeli si kousky hajného víry na malých plátýnkách domů. A obrázky čarovaly. Dětem se lépe spalo, nebyly tolik nemocné, občas se i rychlé uzdravení přihodilo, což proslulosti hajnému přidávalo.
V hájovně začaly jiné časy. Už tam nebylo zdaleka tak ticho, jako dřív. Když se hajný vracel z lesa, zpravidla ho někdo čekal na zápraží chalupy s prosbou o nějaký obrázek. A nezůstalo jen u něj. Lidé se vyptávali, jak že to hajný dělá, že jsou ty obrázky takové milé, jak to že vypadá tak dobře a podobně. Vždycky jim odpovídal stejně:
„Slunce je naše záchrana, slunce je naše duše. Věřím, že z něj a skrze něj se mi dostává síla k životu i k malování. Poděkujte mu i vy každý den za to, že vůbec jste. Že nás všechny tady na Zemi hřeje a chrání.“
Když odjeli, sedl si na lavičku před hájovnou, nastavil tvář i hruď zapadajícímu slunci a nechal si své tělo i mysl omývat teplými paprsky, které mu přinášely sílu, inspiraci i zdraví.

* *

Když vám bude někdy zle na těle i na duši, zkuste zvednout hlavu, přivřete oči a přijměte slunko do svého srdce. Jako toho, který o vás ví vše, jež vám chce pomoci v každé situaci a který vás miluje bez podmínek. Přijměte sluneční svit jako obrázek od pana hajného. Jako zdroj toho lepšího ve vás samotných…