Rozuzlení

Anotace: tento text patří k mému společenskokritickému románu "Samička II".

Rozuzlení
Jak známo, „láska“ a pohnuté city jsou často jen rozmarem, kapricí a kompenzací neúspěchů v hodinách (matematiky), nízkým nahrazováním chybějící inteligence a dobrého, přímého charakteru. Nic jiného za mým chováním nevězí. Když říkám „byla by dobrá nevěsta“, když říkám „a to je dvojnásob smutné“, mějte na paměti tuto pravdu. Je jistě dvojnásob smutné, když se to děje, delší dobu a ne třeba jenom jeden den nebo jednu hodinu s důsledky do celého dne. Ale je nutno důsledně rozlišovat skutečné donkichotství od pouhé ješitnosti a požitkářství, pohodlnosti a zpustlosti. Lze jen těžko vydržet s vědomím, že takoví jsme a že jsme ve svém životě neudělali nic pro změnu. Když sedím pod mostkem u základní školy a mávám žákům v chobě u bazénu, kteří se na mě dívají a ukazují přes okno – jeden z nich je skoro nahý – je to zvláštně lyrické. Vylezl jsem sem a sedl si na schody, déšť však nyní rozpíjí můj traktát, ale nemůže mě spatřit učitelka, což byl důvod, proč jsem vylezl.

Nyní pohovořím intimně o je Store cold. o jednom příteli, jenž mou špatností tolik trpěl, že u něj propukla duševní choroba, takže teď přerušil studium a bude pokračovat příští rok o rok níže, takže už ho nikdy neuvidím. To logicky souvisí s tím, jak se lísám k inteligentním lidem a podlézám jim, dělám se vždy lepším (chytřejším, schopnějším) než jsem a ti chytří lidé pak trpí, přičemž jejich mravy jim neumožňují mi něco zazlívat, tak jen velmi, velmi trpí, protože chci mít všechno velmi a už to je známkou nízkosti.
Rozuzlení je takové, že zapadnu do nějaké škampejzu, ale určitě tomu nerozumíte. To proto, že jsem sice citlivější, když upadnu to tohoto stavu (připomínám: neúspěch v matematice), ale nemůžu naplnit záměr, který jsem měl chvíli před záchvatem. Vím, že z takovéhleho textu nečpí žádná samota, spíš neotesená ruská družnost.
Když si pomyslím, že je tu Petra a že jsem jí prováděl cosi, čemu jsem řekl, že jsem miloval. Taková honosné jméno ale ubohost mých citů a celé mé bytosti nevykoupí. Nejdůležitější však je, že jsem plachý a submisivní, což souvisí i s únavou a nemocí. Moji spolužáci si třeba prosadí, že písemka s češtiny se bude psát zítra. Ozývají se ryčně, samý hluk, smích, křik, takříkajíc žádná něha. A přitom jsem tak vřelý, tak slunečný!
Intimní tajemství: nemiloval jsem nikdy nikoho, vždy jen sám sebe. A právě z ješitnosti chci mít i úspěchy u žen: abych si mohl říct: jsem dobrý, jsem smělý, mám úspěchy u žen a vůbec před všemi zářím.
Je velmi krásný pohled z mého okna noční, na černém obzoru se střídají oranžová a bílá světla, celá noc voní láskou a krásou, tedy tím, čemu jsem dal jméno Petra, i když ji by to samozřejmě zarazilo; já si jen neumím správně vyložit její naivitu, neboť jsem sám příliš naivní a naše naivity jsou dohromady roztomilé a lepší než Útěcha z ontologie.
Vyjdu z koupelny, bedra obalena ručníkem s dalmatýny, jdu do svého pokoje, kde u počítače sedí můj otec, bez ptaní tam vždy sedí, jako by to nebyl můj pokoj, a tak také já se vždy rozhoduji, že se budu chovat bez ohledů na něj, jako by tu nebyl. Vůbec se chová v celém bytě, myslím si často, jak by tu bydlel sám a vše bylo pro něho, a tak se těším, až z tohoto bytu odejdu k tolerantnějším lidem, ideální pud by mne táhl do samoty. Vytýkal mi, že veřejně píši o Petře a vyjadřuji své názory, proč on však má na stěně v obýváku fotku ženy, která mi byla představena jako „návštěva“ a kterou jsem mohl spatřit jen několikrát v životě, proč tam není nikde fotka mojí matky? Jak nemám být pln rozporů, když byl na mně proveden takový rozpor?
Musím Petru mít! Musím ji mít! Zmáhá mě má nenávist...
Ondru nemám rád – mé přátelství bylo přetvářkou. Nemám rád ani profesorku Hrabákovou. Řekněme, že jich nejsem hoden. Profesorka Hrabáková je nepřítelkyní trochu hloupé, žurnalistické krásy (Petry). Ondra žurnalistickou duši vůbec nechápe, nechápe nic jednoduchého a radostného. Vzpomínám si, jak jsme spolu mluvili o Kebíčkovi-“Obyvateli“, řekl mi, že o něm mluvil s psycholožkou, kterou navštěvoval, a že mu řekla, že (obyvatel) „se hledá“. Dnes, kdy jsem se s Kebíčkem spřátelil, mi přijde vyloučené, že by se kdy „hledal“, jsem si jist, že má od nepaměti (a od rodičů) jasně vymezené, co je dobré a co špatné a nebyl o tom na úzkostných pochybách. Zřetelně ho nesnáším, a cítím, že to nemohu skrýt a že to nemohu změnit, že to vyplývá z mé životosprávy a mých pudů. Z touhy po jižním, lehkém a přitom špinavém: možná totiž jsem z kasty kněží a pro ty je taková ponižující láska nemožná – je zavržením. (Povšimněte si, jak se dělám velkým a drsným, jakoby přísným posuzovačem krásy a jak se snažím vytvořiti mýtus, že se snižuji k lásce, již považuji za špatnost a lenost; bez toho všeho bych se neobešel ve své lásce, ve svém skutečném milostném zápase) Proč mám pocit, jako že se stále přetvařuji a hraju divadlo, jenž se mísí s pocitem, že snaha je nutná, bez ní je člověk líný, že musím tvořit? Toužím po Petře, chci ji popsat a projasnit, chci jí vyznat lásku, chci lidstvo aby ji milovalo, jsem duše babičky, té babičky co se dívá na telenovely. Nikdy nepoznám šťastnou lásku, budu na obtíž, nevrlý a chlípný, smutný... Je po bouři, všechno je milé a v mé duši je klid... usnu jako za starých časů, jako mladý, bez Petry, bez lopoty, bez utrpení, bez rozumu a inteligence, v samotě a spokojenosti – ano, samota je být sám v pokoji, být volný a otrok – otrok, který má volno... vždy bez Péťi, Péťi Mužíkové, mé lásky... mám ji upřímně rád... chci se pro ni zabít... Jak pověrčivý jsem ve svých vášních! Věřívám, že stav mé mysli může přímo zraňovat lidi, věřím, že mohu pomoct Ondrovi, když mu „odpustím“ tím, že sám přestanu trpět, tedy zřejmě - „chlípně šílet po Petře a pohlavních rozkoších“. V pověrčivost se však převlékla pohodlnost, egoismus a jiné neřesti duše. Kritizuji také morálku lidí okolo; tím, že kritizuji sám sebe, jehož za tím účelem ponižuji – nechávám klesnout, což mi nedělá problém. Žárlím na velký mozek... žárlím tak, že až uctívám a snažím se tak, že až omdlívám. Kateřina Koňasová je osoba velmi srdečná, bohužel do dokonalosti, ideálnosti jí chybí velice mnoho. Postava rozhoduje všechno; ve srovnání s Petrou je Kateřina přece jenom možná lepší, pokud je nestoudnost, nenávistnost a neženskost lepší.